U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové v
právní věci žalobce C O N D E C, spol. s r. o., se sídlem v Třebechovicích pod
Orebem, Sv. Čecha 1224, IČ 64825141, zast. JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem,
se sídlem AK v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalovanému J. Z., zast. JUDr.
Zdeňkem Kadlečkem, advokátem, se sídlem AK v Hradci Králové, tř. Karla IV. 502,
o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 33 Cm 284/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, č. j. 3 Cmo 240/2010-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 2.115,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jeho právního zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5.
2010, č. j. 33 Cm 284/2009-75 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby
žalovanému byla uložena povinnost zveřejnit omluvu s textem: „Omluva J. Z.
společnosti C O N D E C, spol. s r. o., za poškození její dobré pověsti. V
letáku, který jsem uveřejnil koncem roku 2008, jsem uvedl nepravdivé informace
o možném šíření rakoviny v Petrovicích nad Orlicí. Neprávem jsem z tohoto
šíření obvinil společnost C o n d e c, spol. s r.o. Tímto se společnosti C o n
d e c, spol. s r.o. omlouvám za neodůvodněné a neoprávněné poškození její dobré
pověsti. J. Z.“ takto: 1.1 Ve formátu A4 v dobré grafické úpravě tak, aby text
byl rovnoměrně rozložen alespoň po 60% stránky ve všech vývěskách Občanského
sdružení Za rozvoj Petrovic n. O. nejdéle 14 dnů po právní moci rozsudku na
dobu 30 dnů. 1.2 Ve stejném formátu a grafické úpravě jako v bodu 1. formou
letáků do všech schránek občanů Petrovic nad Orlicí nejdéle 14 dnů po právní
moci rozsudku. 1.3 Formou inzerátu v Týnišťském zpravodaji, v nejbližším čísle,
které vyjde po právní moci rozsudku. 1.4 Formou inzerátu v Informačním
občasníku Občanského sdružení Za rozvoj Petrovic n. O. (nebo v jakékoli
tiskovině, která by informační občasník nahradila) v nejbližším čísle
informačního občasníku, které vyjde po právní moci rozsudku“. Soud prvního
stupně dále zamítl žalobu o zaplacení zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč a
rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 3
Cmo 240/2010-103 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé,
změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že
žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 25.080,- Kč a
dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně
učinil skutková zjištění v potřebném rozsahu, odvolací osud z nich vycházel a z
těchto zjištění byly učiněny odpovídající závěry, že žaloba není důvodná.
V podrobnostech odvolací soud uvedl, že žalobce své nároky, na omluvu a
přiměřené zadostiučinění v částce 20.000,- Kč, uplatnil z titulu ochrany před
neoprávněným zásahem do dobré pověsti právnické osoby dle ust. § 19b odst. 3
obč. zák. Zásahem do dobré pověsti žalobce mělo být jednání žalovaného
spočívající v uveřejnění letáku s mapkou části obce Petrovice, v níž žalovaný
označil místa výskytu onemocnění rakovinou u obyvatel této části obce s tím, že
příčinou onemocnění musí být pravděpodobně existence zdroje rakovinotvorných
látek v blízkém okolí výskytu onemocnění.
Odvolací soud dále uvedl, že dobrá pověst právnické osoby patří k několika
osobním právům přiznaným právnickým osobám. Tato dobrá pověst se jim přiznává
do doby prokázání opaku. Žalovaný dobrou pověst žalobce zpochybnil tím, že se
dostával do konfliktu v okolí svého provozu s různými subjekty. Touto okolností
se však soud prvního stupně nezabýval, dobrou pověst žalobce neposuzoval řádně,
čímž pochybil. Dospěl k závěru, že žalobce dobrou pověst má, protože nemá
„dluhy“. Dobrou pověst právnické osoby je třeba hodnotit nejen dle jejího
chování v obchodních vztazích, neboť platební morálka není jediným rozhodujícím
kritériem posuzování dobré pověsti právnické osoby. Soud prvního stupně tak
nevyřešil otázku dobré pověsti žalobce úplně, avšak toto pochybení nemělo vliv
na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Podle názoru odvolacího soudu vytýkané jednání žalovaného nemělo způsobilost
zasáhnout do dobré pověsti žalobce. Podstatné je, že obsahem letáku nebylo nic,
co by bylo možné kvalifikovat jako neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobce.
Obsahem letáku je vyjádření úvahy, že za výskytem onemocnění v oblasti vymezené
mapkou musí být zdroj rakovinotvorných látek s výzvou, aby se občané se svými
poznatky obraceli na příslušné orgány. Obsah letáku se může týkat žalobce,
avšak žalovaný v letáku netvrdí, že právě provoz žalobce je původem onemocnění
rakovinou ve vymezeném území. Odvolací soud je toho názoru, že výroky v letáku
neopustily rámec zaručené svobody projevu a lze je kvalifikovat jako hodnotové
soudy, které by byly nedovoleným kritickým projevem pouze v případě, pokud by
postrádaly věcný základ bez řádného zdůvodnění, což výroky žalovaného tyto
znaky nenaplňují.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný předmětným jednáním do dobré pověsti žalobce
nezasáhl, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
Dovoláním ze dne 8. 8. 2011 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího
soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zrekapitulovat dosavadní průběh řízení a skutkové
okolnosti případu. Za otázku zásadního právního významu pak označil, zda
„tvrzení žalovaného o tom, že provoz žalobce je původem onemocnění rakovinou ve
vymezeném území, je skutkové tvrzení či hodnotící soud, neboť podmínky kladené
na přípustnost každé z těchto kategorií se liší“. V souvislosti s touto otázkou
pak poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo
1174/2007, v němž je uvedeno, že „skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně
existující realitu …. zjistitelnou pomocí dokazování“ a hodnotící soud mj.
vyjadřuje „subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý
postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na
základě vlastních (subjektivních) kritérií“ … a dále „hodnotící soud proto
nelze dokazovat … je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci….
a zda forma veřejné prezentace je přiměřená“. Podle dovolatele jde o posouzení
tvrzení žalovaného, že provoz žalobce je původcem onemocnění rakovinou v daném
území. Určitý výskyt rakoviny v daném území je objektivní realitou, žalovaný
označil za jeho původce provoz žalobce. Tvrzení žalovaného, zda provoz žalobce
šíří do okolí rakovinotvorné látky či nikoli je ověřitelné znaleckým posudkem,
které se nechá dokazováním vyvrátit. Tvrzení žalovaného je tak skutkové
tvrzení, nikoli hodnotící soud. Pravdivost skutkových tvrzení žalovaného je
dokazovat a je na něm je prokázat. V řízení však nebylo vůbec dokazováno, zda
provoz žalobce vytváří či nevytváří údajný zdroj rakoviny.
Dovolatel dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 3. 2008, sp. zn.
30 Cdo 1385/2006, z něhož mj. vyplývá, že svobodu projevu a právo na informace
je třeba vždy posuzovat v souvislosti s právy ostatních subjektů, tj. s právem
na ochranu dobrého jména právnické osoby. Obecně nelze za výkon tohoto práva
pokládat tvrzení nepravdivých resp. pravdě neodpovídajících skutečností.
Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil posléze
uvedenému soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 21. 9. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření
zejména uvedl, že dovolání není přípustné, neboť nejde o rozhodnutí, které má
po právní stránce zásadní význam ve věci samé. Rozhodnutí soudů obou stupňů
nespočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný dále uvedl, že žalobce označil za otázku zásadního právního významu
tvrzení žalovaného, že provoz žalobce je původcem onemocnění rakovinou v daném
území, a zda jde o skutkové tvrzení či hodnotící soud. Předmětné letáky,
vyvěšené žalovaným v obci, však takové tvrzení neobsahovaly, proto žalobcem
vznesená otázka postrádá význam. Obsahem letáků bylo upozornit obyvatele na
zvýšený výskyt rakovinového onemocnění v některých částech obce, a aby případné
poznatky o možném zdroji znečištění hlásili příslušným orgánům.
Žalovaný je toho názoru, že soudy obou stupňů nepochybily, když neprováděly
dokazování, zda je či není provoz žalobce zdrojem rakovinotvorných látek v
okolí, neboť to žalovaný netvrdil. Prokazována by musela být pravdivost tvrzení
žalovaného o počtu nemocných rakovinou v dané části Petrovice, neboť to bylo
jeho tvrzení. Žalovaný je přesvědčen, že jeho jednáním nedošlo k zásahu do
dobré pověsti žalobce, když je přesvědčen, že žalobce dobré pověsti nepožívá,
protože je v dlouholetém sporu s několika občany obce.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost a
nedůvodnost zamítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7.
článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a obsahuje stanovené
náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na
níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ kdy
byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně vyložil.
V dané věci je proto nutné posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam a tím, zda je dovolání přípustné podle
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V posuzovaném případě dovolatel za otázku zásadního právního významu označil,
zda tvrzení žalovaného o tom, že provoz žalobce je původcem onemocnění
rakovinou ve vymezeném území je skutkové tvrzení či hodnotící soud.
Z takto vymezené právní otázky je zřejmé, že dovolatel vychází z toho, že
žalovaný v předmětném letáku tvrdil, že žalovaný v něm označil provoz žalobce
za původce rakovinotvorných látek.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů však vyplývá, že toto tvrzení leták
žalovaného neobsahoval. V dovolacím řízení se skutkový základ sporu nemůže
změnit a dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v
nalézacím řízení soudy obou stupňů. Neúplnost či nesprávnost skutkových
zjištění, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž založil své rozhodnutí, není
relevantním dovolacím důvodem při posuzování přípustnosti dle ust. § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel především napadá skutkové zjištění soudů,
popř. uvádí tvrzení, které žalovaný v předmětném letáku neuváděl, jak to
zjistily soudy obou stupňů v předchozím řízení. Dovolatel tak nabízí svoji
verzi skutkového stavu věci, která při jeho právním posouzení by pro něho mohla
být příznivější.
Je zřejmé, neobsahuje-li předmětný leták tvrzení žalovaného, že provoz žalobce
je původcem onemocnění rakovinou ve vymezeném území, že není namístě zabývat se
otázkou, zda toto tvrzení je tvrzením skutkovým či hodnotícím soudem. Zároveň
je zřejmé, že není ani možné pravdivost tohoto neexistujícího tvrzení
žalovaného dokazovat.
Dovolací soud k tomu dodává, že i sám dovolatel v dovolání uvedl, že v letáku
žalovaného byl pouze text, že „příčinou rakoviny musí být pravděpodobně zdroj
rakovinných látek v blízkém okolí výskytu onemocnění“ a že žalovaný neuvedl, že
tímto zdrojem je provoz žalobce. Přesto žalobce dále v dovolání uvádí, že
žalovaný tvrdí, že provoz žalobce je původcem onemocnění rakovinou ve vymezeném
území.
Dovolací soud se s ohledem na uvedené ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu,
že z obsahu letáku nevyplývá nic, co by mohlo zasáhnout do dobré pověsti
žalobce, neboť žalovaný v něm netvrdí, že právě provoz žalobce je původcem
rakoviny v daném území. Vzhledem k tomu odvolací soud neshledal, že by právní
otázka vymezená žalobcem v dovolání byla zásadní právní otázkou schopnou
založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218
písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s.
ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 a 2, § 137
odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp.
zn. Pl ÚS 25/12 tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich
náhradu 2.115,- Kč (§ 1odst. 2, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1, § 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb. v platném znění, při přičtení DPH ve výši 21% (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu