23 Cdo 3852/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní
věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, PSČ
140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem,
advokátem se sídlem Třebíč, Karlovo nám. 32/26 , proti žalovanému L. H.,
zastoupenému JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem Humpolec, Nerudova
185, o zaplacení 188 591 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 2 Cm 67/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. 2 Cmo 125/2011-137, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. 2 Cmo
125/2011-137, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
denně od 15. 11. 2005 do zaplacení; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování leasingovou smlouvou č. 1320356 ze dne 11. 7. 2003, z níž zjistil, že žalobkyně v ní mimo jiné udělila žalovanému plnou
moc k zastupování při vyřizování případných pojistných a škodných událostí. Vyšel dále ze zjištění, že žalovaný v souladu s udělenou plnou mocí oznámil
vznik pojistné události pojišťovně a zajistil prohlídku předmětu leasingu, tedy
vozidla poškozeného při dopravní nehodě dne 11. 7. 2005, kterou zavinil řidič
jiného vozidla. Vzhledem k tomu, že žalovaný, jako leasingový nájemce, nehradil
řádně a včas sjednané leasingové splátky, žalobkyně, jako pronajímatelka,
leasingovou smlouvu ke dni 10. 8. 2005 ukončila a dne 31. 8. 2005 žalovanému
předmět leasingu odebrala. Nabourané vozidlo nebylo opravováno, žalobkyně jej
prodala kupní smlouvou ze dne 26. 9. 2005 za kupní cenu 159 663,86 Kč bez DPH a
provedla konečné vyúčtování leasingu. Žalovaný nezaplatil žalobkyní požadovanou
částku z konečného vyúčtování leasingu a bránil se tím, že žalobkyně v souladu
s leasingovou smlouvou nezapočetla ve prospěch žalovaného částku odpovídající
pojistnému plnění, na které by žalobkyně jako pojištěná měla právo na základě
pojistné smlouvy. Podle zjištění soudu prvního stupně učiněného na základě
znaleckého posudku vypracovaného Ing. Václavem Pořtou by přiměřené náklady na
opravu vozidla činily 393 534 Kč a po odečtení sjednané spoluúčasti ve výši 10
% by tato částka činila 354 181 Kč. Zatímco soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou (kromě částky 100 Kč,
představující úroky z prodlení), když dal za pravdu žalovanému, že žalobkyně
měla v konečném vyúčtování předčasně ukončené leasingové smlouvy zohlednit ve
prospěch žalovaného částku 354 181 Kč, odvolací soud dovodil, že žaloba důvodná
je a změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 188 591 Kč s
příslušenstvím na vyhovující výrok, jak výše uvedeno. Odvolací soud vyšel z povahy finančního leasingu, kdy leasingová společnost
nájemcem vybraný předmět leasingu pouze financuje, a zároveň veškeré povinnosti
vlastníka předmětu leasingu přenáší na leasingového nájemce, včetně vyřizování
pojistných a škodných událostí. Dovodil proto, že zmocnění pronajímatele,
kterým pověřil nájemce, nezaniká odstoupením pronajímatele od leasingové
smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo věcí žalovaného, aby po
předčasném ukončení leasingu na základě uděleného zmocnění dále s pojišťovnou
jednal a případné právo na pojistné plnění vymáhal. Odvolací soud nepovažoval
za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně odpovídá za škodu podle §
415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 384 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“). Podle odvolacího soudu žalobkyně žádnou prevenční
povinnost, ze které by žalovanému vznikla škoda, neporušila, jestliže o
žalovaným uplatněné pojistné události s pojišťovnou dále nejednala. Uplatnění
pojistného plnění bylo právem žalobkyně a nikoliv její povinností, tudíž v
neuplatnění práva není možno spatřovat porušení prevenční povinnosti žalobkyně.
Bylo věcí žalobkyně, jako vlastníka vozidla, rozhodnout, zda havarované vozidlo
opraví nebo jej bez opravy prodá a cenu zohlední v konečném vyúčtování
předčasně ukončeného leasingu ve prospěch žalovaného. Naopak to byl žalovaný,
který porušil povinnost jednat po ukončení leasingu s pojišťovnou a řešit
nadále pojistnou událost. Odvolací soud konstatoval, že žalovanému nevznikla
žádná škoda tím, že pojišťovna neplnila na pojistnou událost, neboť majetek
žalovaného se očekávaným výnosem z pojistného plnění nezmenšil. Odvolací soud
proto nesdílel názor soudu prvního stupně, že žalovanému vznikla škoda ve výši
uplatněné obrany. Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a
uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru žalovaného odvolací soud neposoudil věc správně. Poukázal na § 351
odst. 1 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a
povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na
náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se
volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními
stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke
své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Dovolatel se domnívá, že vztah leasingové smlouvy a v rámci ní udělené plné
moci je třeba posuzovat podle § 275 odst. 2 obch. zák., z něhož vyplývá, že
pokud je uzavřeno více smluv zahrnutých do jedné listiny, které jsou na sobě
vzájemně závislé, pak vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních
smluv a zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem
nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s
obdobnými právními účinky. Podle dovolatele je zřejmé, že udělení plné moci,
resp. dohoda o plné moci, byla v rámci leasingové smlouvy uzavřena jako smlouva
závislá, která sama o sobě, bez vztahu k leasingové smlouvě, nemůže obstát a je
jenom doplňkem pro realizaci práv a povinností z leasingové smlouvy. Žalobkyně,
jako leasingová pronajímatelka odebráním předmětu leasingu leasingovému nájemci
prakticky znemožnila žalovanému, jako leasingovému nájemci, uplatnění nároků z
pojistné smlouvy, a proto podle dovolatele nemůže obstát úvaha o tom, že by
nadále platilo zmocnění z leasingové smlouvy pro leasingového nájemce k jednání
s pojišťovnou v zastoupení leasingového pronajímatele. Žalovaný odůvodnil svůj
názor na posouzení věci tím, že leasingová smlouva byla řídícím smluvním aktem
pro dohodu o zastoupení, která sloužila pouze doplňkově k realizaci smluvních
oprávnění stran v leasingové smlouvě, přičemž vztah obou smluv bylo třeba
posoudit ve smyslu § 275 odst. 2 obch. zák. tak, že odstoupením od leasingové
smlouvy došlo i k odstoupení od dohody o plné moci.
Podle dovolatele měla
žalobkyně po ukončení leasingové smlouvy podniknout všechny kroky pro inkaso
pohledávky z pojistné smlouvy a tuto pohledávku zohlednit v konečném vyúčtování
nároků z leasingové smlouvy. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí, neboť se
domnívá, že odvolací soud posoudil věc správně, když dovodil, že bylo na
žalovaném, aby se i po ukončení leasingové smlouvy zabýval vyřizováním škodní
události na základě zmocnění od žalobkyně a právo na vyplacení pojistného
plnění vůči pojišťovně vymáhal. Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – žalovaným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání
je ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a
dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá. Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Tím je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle
jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice
aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval
(vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v
důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní
normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. o nesprávném právní posouzení věci, které podle dovolatele má
spočívat v nesprávném právním posouzení uplatněného nároku, je naplněn, neboť
dovolateli je třeba přisvědčit, že odvolací soud měl na daný skutkový stav
aplikovat ustanovení § 275 obch. zák.
Uvedené ustanovení v odstavci 1 stanoví, že je-li uzavřeno více smluv při
tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv
samostatně. V odstavci 2 je pak uvedeno, že jestliže však z povahy nebo stranám
známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá,
že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je
podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než
splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých
smluv, a to s obdobnými právními účinky.
Z povahy posuzovaného závazkového vztahu vyplývá, že dohoda o plné moci k
vyřízení případných pojistných a škodných událostí ohledně předmětu leasingu
byla vázána na leasingovou smlouvu, tedy že dohoda o zastoupení leasingového
pronajímatele leasingovým nájemcem při vyřizování pojistných událostí je
smlouvou závislou na leasingové smlouvě, jak správně namítá dovolatel.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, při
výkladu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. uzavřel, že nejde o závislé smlouvy
v případě, kdy se jedná „pouze o jistou ekonomickou spjatost“ určitých smluv (v
posuzované věci smlouvy kupní a smlouvy leasingové), ale že za smlouvy závislé
lze považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak
řečeno, závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i
druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez
splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované
splnění by nemělo rovněž hospodářský význam.
Uvedené usnesení je aplikovatelné i na danou věc, kdy vznik závazkového vztahu
spočívající v zastoupení leasingového pronajímatele leasingovým nájemcem ve
věcech pojištění předmětu leasingu je závislý na existenci leasingové smlouvy,
neboť zánik leasingové smlouvy vyvolá i zánik dohody o zastoupení, jako smlouvy
závislé na leasingové smlouvě.
S ohledem na závislost právního vztahu zastoupení leasingového pronajímatele
leasingovým nájemcem na právním vztahu z leasingové smlouvy, je nutno uzavřít,
že odstoupením od leasingové smlouvy leasingovým pronajímatelem došlo i k
zániku závazku právního vztahu leasingového nájemce zastupovat vlastníka věci
(leasingového pronajímatele) při vyřizování případných pojistných a škodných
událostí. Při zániku leasingové smlouvy bylo povinností leasingového
pronajímatele, který od smlouvy odstoupil, jednat nadále ve věci pojistné
události sám. Z povahy závazku nelze dovodit, že by po zániku leasingové
smlouvy byl bývalý leasingový nájemce povinen dále zastupovat vlastníka věci,
tedy žalobkyni, jako bývalou leasingovou pronajímatelku.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
zrušil rozsudek odvolacího soudu, bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude
soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem
o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu