23 Cdo 3877/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Zdeňka Dese v právní
věci žalobce L. V., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem , proti žalovanému R.
M., zastoupenému JUDr. R. H., advokátem , o zaplacení 223 086,35 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 185/2001, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna
2009, č.j. 27 Co 181/2007-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. V.,
advokáta.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, č.j. 27 Co 181/2007-150,
potvrdil výrokem I. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2006,
č.j. 33 C 185/2001-122 ve výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobci částku 223 086,35 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.2.2000 do zaplacení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož
mezi účastníky dne 21.6.1999 uzavřená smlouva o dílo je neplatná z důvodu
neurčitosti předmětu díla, jako podstatné části smlouvy o dílo, jestliže dílo
bylo vymezeno pouze obecně jako dodávka a montáž sádrokartonů a zednické a
obkladačské práce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poté dospěl
k závěru, že žalovaný získal plněním z neplatného právního úkonu na úkor
žalobce majetkový prospěch, a posoudil uplatněný nárok žalobce jako nárok z
titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Vyšel z nesporného tvrzení účastníků, že celková cena provedených
prací a dodávek materiálu činí 331 086,35 Kč a že žalovaný žalobci zaplatil za
provedené dílo částku 108 000 Kč. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení v
rozdílu uvedených částek ve výši 223 086,35 Kč a úroky z prodlení za
nezaplacení této částky včas. Odmítl námitku žalovaného, že uplatněný nárok je
promlčen. Vyšel přitom ze závěru, že účastníci uzavřeli dohodu ve smyslu § 262
odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejich závazkový vztah se
řídí obchodním zákoníkem a konstatoval, že se aplikuje ustanovení § 397 obch.
zák. o čtyřleté promlčecí době. Vzhledem k tomu, že se žalobce nároku domáhal
na základě prací provedených a materiálu dodaného v období od června 1999 do
12. října 1999, jejichž cenu vyúčtoval fakturou splatnou do 31.1.2000, odvolací
soud uzavřel, že nárok žalobce není promlčen, byla-li žaloba podána 4.10.2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kterým brojí proti závěru
odvolacího soudu ohledně posouzení námitky promlčení. Dovolává se i dovolacího
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je
postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel nesouhlasí, že námitku promlčení je třeba posoudit podle obchodního
zákoníku. Domnívá se, že pokud byla smlouva o dílo shledána neplatnou, nemůže
zůstat v platnosti v ní sjednaná dohoda o volbě práva – podřízení se obchodnímu
zákoníku, ale je nutno posuzovat promlčení nároku z titulu bezdůvodného
obohacení podle občanského zákoníku podle § 107 obč. zák. Podle dovolatele
promlčecí doba začala běžet od okamžiku plnění, přičemž za nepromlčené nároky
žalobce je možno považovat pouze ta plnění, jež byla poskytnuta po 4.10.1999. Ve zbytku jsou nároky žalobce podle žalovaného promlčeny. Dovolatel dále
považuje za nesprávné, že bylo rozhodováno o jiném než uplatněném nároku, tedy
o nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za správné. Poukazuje na to, že žalovaný neuvedl, v
čem spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Za
neodůvodněnou považuje námitku dovolatele k posouzení platnosti volby práva. Podle žalobce nemá neplatnost smlouvy o dílo vliv na platnost dohody účastníků
o volbě práva. Žalobce dále vyjádřil názor, že ani podle občanského zákoníku by
jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na datum podání žaloby
(4.10.2001) nebyl promlčen, protože se mohl bezdůvodně obohatit nejdříve ke dni
předání díla, tj. ke dni 19.11.2001. Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (30.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní
stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména
posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.),
přípustnost dovolání neumožňují.
V daném případě oba soudy na základě skutkových zjištění shodně dovodily, že
součástí smlouvy o dílo ze dne 21.6.1999 je dohoda, kterou účastníci shodně
projevili vůli podřídit jejich závazkový vztah, který není obchodním vztahem
podle zákonného vymezení v § 261 obch. zák., obchodnímu zákoníku. V souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu dospěly soudy k závěru, že k uzavření dohody o
tom, že daný závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem ve smyslu § 262 obch. zák., může dojít i tím, že smluvní strany v záhlaví smlouvy uvedou, podle
kterých ustanovení obchodního zákoníku se daná smlouva uzavírá (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2001, sp. zn. 33 Odo 15/2001, uveřejněný na
www.nsoud.cz). V posuzovaném případě je v záhlaví smlouvy o dílo uvedeno:
„ Smlouva o dílo uzavřená dle § 536 zákona č. 513/91 Sb. – Obchodní zákoník“. V
průběhu soudního řízení a ani v dovolacím řízení nebylo namítáno, že soudy
provedly nesprávný výklad daného právního úkonu ve smyslu § 266 obch. zák. a §
35 obč. zák., na jejichž základě soudy dospěly k právnímu závěru, že mezi
účastníky tímto byla uzavřena dohoda o působnosti obchodního zákoníku pro daný
vztah ve smyslu § 262 obch. zák. Dovolatel neplatnost této dohody o volbě práva
dovozuje pouze ze skutečnosti, že soudy dospěly k závěru o neplatnosti smlouvy
o dílo pro nedostatek podstatných částí smlouvy ve smyslu § 536 odst. 1 obch. zák. V posuzované věci byla volba aplikace obchodního zákoníku smluvena již při
uzavírání předmětné smlouvy. V tomto případě je tedy třeba použít obchodní
zákoník na předmětnou smlouvu již od jejího uzavírání. Vzhledem k tomu, že
volba obchodního zákoníku se může týkat pouze obchodního zákoníku jako celku,
nelze dovozovat, že neplatnost smlouvy o dílo, případně důsledky neplatnosti
právního úkonu, kterým byl daný závazkový vztah založen, se bude posuzovat
podle občanského zákoníku. Případná neplatnost právního úkonu, na jehož základě
závazkový vztah vznikl, nemá sama o sobě vliv na platnost dohody o
aplikovatelnosti obchodního zákoníku, která byla sjednána při uzavírání
předmětné smlouvy. Byl-li tedy daný vztah z bezdůvodného obohacení posuzován
jako závazkový vztah obchodně právní, je takový závěr v souladu s hmotným
právem. Rovněž závěr soudů, že nárok žalobci byl přiznán z jiného titulu – z titulu
bezdůvodného obohacení, ač žalobce požadoval zaplacení ceny díla, je při
správném závěru o neplatnosti smlouvy o dílo v souladu s dosavadní judikaturou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, r. 2000 seš. 8, pod
označením 53/2000, v němž bylo judikováno, že plnění podle neplatné smlouvy je
jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je
povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle smlouvy
nabyli). Pokud se žalovaný dovolává dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba konstatovat, že správnost rozsudku
odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud
přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti
relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v
případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných
právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci
však dovolací soud takový případ neshledal. Dovolatel ani neuvedl, v čem
spatřuje vadu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil
otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 451, § 457, § 458 odst. 1
obč. zák. a § 262, 391 odst. 1 a 397 obch. zák.). Dovolací soud ani z jiných
okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam má. Nemá-li tedy napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., dovolání není přípustné, a proto jej
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení
má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb.,
kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní
tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§
13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po
přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o.
s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu