23 Cdo 3908/2020-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně XY se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, PSČ 360 01, proti žalované
XY se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem
v Chrudimi, Palackého třída 801, PSČ 537 01, o zaplacení částky 72 680 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 27/2017, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č.
j. 21 Co 254/2019-244, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 9 C 27/2017-196, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky a
rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně
v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 22. 12. 2017, č. j. 9 C
27/2017-144, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze
ze dne 25. 10. 2018, č. j. 21 Co 237,238/2018-180, a vrácen soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího
skutkového stavu. Žalovaná si objednala dne 16. 5. 2016 u P. E. zemní práce;
ten je ve dnech 16. – 25. 5. 2016 provedl a žalované vyfakturoval částku 72 680
Kč splatnou 30. 6. 2016. Za tři dny po vystavení faktury P. E. svou pohledávku
za žalovanou postoupil žalobkyni, která to téhož dne oznámila žalované s tím,
že pohledávka bude zaúčtována při plnění vůči žalované. Účetní chybou se tak
nestalo. Dne 16. 5. 2016 byla uzavřena mezi žalobkyní jako objednatelem a
žalovanou jako zhotovitelem smlouva o dílo, předmětem plnění byly „úspory
energie v XY, fáze 1 – Demolice a příprava plochy pro osazení zásobníků
propanu, fáze 2 – rekonstrukce střechy servis. Cena díla byla sjednána v částce
2 734 213 Kč bez DPH, přičemž byla sjednána jako cena pevná s tím, že
zhotovitel se seznámil s místem, kde bude dílo provedeno a případné vícepráce a
náklady na tyto vícepráce nepřicházejí v úvahu. Podle položkového rozpočtu
stavby činila cena úložiště (fáze 1) částku 758 862 Kč a cena fáze 2 částku 1
975 351 Kč. Podle stavebního deníku žalovaná započala fázi 1 dne 16. 5. 2016;
stavební deník končí zápisem ze dne 27. 6. 2016, podle něhož zhotovitel předal
dílo dle přiloženého předávacího protokolu. Žalovaná vyúčtovala žalobkyni za
dílčí plnění č. 1 podle smlouvy o dílo částku 413 126 Kč bez DPH, kterou
žalobkyně dne 6. 10. 2016 uhradila. U fáze 1 byly vykázány neprovedené práce v
celkové výši 345 740, 64 Kč bez DPH; výkaz byl podepsán objednatelem i
zhotovitelem. Z výkazu víceprací pak vyplynulo, že u úložiště žalovaná vykázala
vícepráce v celkové výši 188 353,44 Kč bez DPH a tuto částku fakturovala
žalobkyni se splatností 19. 12. 2016. Žalovaná pak provedla vůči žalobkyni
dopisem ze dne 23. 12. 2016 jednostranný zápočet své pohledávky ve výši 188 354
Kč vůči pohledávce žalobkyně ve výši 72 680 Kč v rozsahu, v jakém se kryjí,
tedy v částce 72 680 Kč s tím, že provedeným zápočtem pohledávka žalobkyně
zanikla. Soud prvního stupně pak vycházel ze svědecké výpovědi jednatele
žalované F. M., podle níž se strany dohodly tak, že žalovaná žalobkyni pošle
fakturu, z níž budou odečteny méněpráce, a samostatnou fakturu na vícepráce. Konečnou fakturu žalobkyně zaplatila, fakturu na vícepráce ne. Asi tři čtvrtě
roku po předání 1. etapy díla se účastnice písemně dohodly na ukončení
spolupráce ohledně 2. etapy díla. Z výpovědi předsedy představenstva žalobkyně
E. N. naopak soud zjistil, že si s žalovanou žádné vícepráce nedomluvil. Soud
prvního stupně vycházel z výpovědi jednatele žalované, kterou považoval za
věrohodnou.
Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná provedla podle
smlouvy o dílo fázi 1, žalobkyně dílo převzala a tím žalované vzniklo právo na
zaplacení ceny v pevně sjednané výši 758 862 Kč bez DPH. Dle soudu žalobkyně
sice opakuje termín vícepráce, ovšem v řešené věci se podle soudu o vícepráce
nejednalo; strany se pouze dohodly, že některé práce nebudou provedeny a
namísto nich budou provedeny práce jiné, příp. v jiném rozsahu. Byla sjednána
pouze záměna prací. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalované
vzniklo předáním fáze 1 díla právo na zaplacení ceny této části díla podle §
2620 odst. 1 o. z. ve výši 758 862 Kč, z čehož žalobkyně zaplatila pouze 413
126 Kč. Žalovaná tak měla podle soudu prvního stupně vůči žalobkyni pohledávku
na doplacení ceny díla a tato pohledávka byla jistá a určitá, tedy podle § 1987
o. z. způsobilá k započtení. To, že ji žalobkyně prohlašuje za spornou, nemá
dle soudu žádný význam. Spornost pohledávky je pro její způsobilost k započtení
zcela irelevantní. Podle soudu prvního stupně tak pohledávka žalobkyně ve výši
72 680 Kč zanikla jednostranným zápočtem ze strany žalované. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
3. 6. 2020, č. j. 21 Co 254/2019-244, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 72 680 Kč s
příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud zopakoval dokazování v potřebném rozsahu a učinil vlastní skutková
zjištění ohledně obsahu smlouvy o dílo a následného jednání účastnic. Nad rámec
výše uvedeného skutkového stavu odvolací soud vycházel ze zjištění, že
nedatovaný položkový rozpočet 1. dílčího plnění – výkaz víceprací oceněných
částkou 188 353,44 Kč obsahoval toliko razítko žalované a podpis. Dále odvolací
soud provedl důkazy e-mailovou komunikací mezi osobami jednajícími za žalobkyni
a za žalovanou, z níž vyplynulo, že žalobkyně opakovaně vyjádřila nesouhlas s
fakturou žalované za vícepráce, a že žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k
zaplacení pohledávky ve výši 72 680 Kč. Odvolací soud vycházel z toho, že mezi
účastnicemi byla nesporné, že žalobkyni vzniklo právo vůči žalované na
zaplacení částky 72 680 Kč postoupením pohledávky P. E. na žalobkyni. Předmětem
sporu a tudíž i odvolacího přezkumu pak byla otázka, zda tato pohledávka
zanikla jednostranným zápočtem provedeným žalovanou proti její pohledávce ve
výši 188 354 Kč, kterou žalobkyni účtovala za jí tvrzené vícepráce. Odvolací soud poukázal na to, že strany sjednaly cenu díla jako cenu pevnou,
aplikoval § 2620 odst. 1 o. z, podle něhož nemůže ani objednatel ani zhotovitel
při takto určené ceně jednostranně požadovat změnu ceny proto, že si dílo
vyžádalo jiné úsilí nebo jiné náklady, než bylo předpokládáno. Dle odvolacího
soudu nicméně lze dohodou stran v rámci smluvní volnosti sjednat cokoliv, co
není zákonem zakázáno. Jestliže tedy účastnice dne 27. 9. 2016 uzavřely dohodu
o tom, že sjednaná cena bude ponížena o práce, které nebyly žalovanou
provedeny, tj.
o částku 345 740,64 Kč, není taková dohoda žádným předpisem
zapovězena. Tato dohoda ostatně ani nebyla předmětem sporu. Předmětem sporu
naopak je, zda žalované vzniklo právo na zaplacení jí tvrzených víceprací a v
kladném případě, zda došlo k platnému započtení pohledávek s účinkem zániku
žalované pohledávky. Odvolací soud vyložil a aplikoval § 1987 odst. 2 o. z.,
podle něhož není způsobilá k započtení pohledávka nejistá nebo neurčitá;
vycházel rovněž z důvodové zprávy k citovanému ustanovení, podle které mají být
případné nejasnosti ohledně výše, splatnosti či samotné existence pohledávky
odstraněny především dohodou stran a nemají být „řešeny“ jen započtením jedné
ze stran. Druhou stranu je třeba chránit před tím, aby byly na její úkor
započítávány pohledávky, které by si započítávající strana vzhledem k jejich
neurčitým či nejistým parametrům „přizpůsobovala“ ke svému prospěchu. Odvolací
soud pak dospěl k závěru, že žalovanou tvrzená pohledávka není způsobilá k
započtení, neboť se jedná o pohledávku neurčitou a nejistou, jejíž zápočet je
vyloučen § 1987 odst. 2 o. z. Podle odvolacího soudu je nejistá samotná
existence pohledávky, neboť účastnice si ve smlouvě o dílo výslovně dohodly, že
žádné vícepráce ani náklady nepřicházejí v úvahu a nebyla uzavřena žádná
dohoda, která by smlouvu o dílo v tomto ujednání měnila. To vyplývá zejména z
nedatovaného položkového rozpočtu 1. dílčího plnění – výkazu víceprací, na němž
chybí souhlasný projev vůle žalobkyně, ale také z e-mailové komunikace zástupců
žalobkyně adresovaných žalované. Neurčitost pohledávky vyplývá dle odvolacího
soudu zejména ze skutečnosti, že položky, které byly smluvními stranami
odsouhlaseny jako práce a náklady neprovedené (nevynaložené) se zároveň
objevují jako položky ve výkazu víceprací. Odvolací soud tedy uzavřel, že
žalobkyní uplatněná pohledávka ve výši 72 680 Kč nezanikla započtením, a
jelikož je její existence mezi účastnicemi nesporná, přiznal ji žalobkyni
včetně příslušenství. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá
na řešení otázky týkající se výkladu § 1987 odst. 2 o. z. Odvolací soud se
podle dovolatelky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k
závěru, že pohledávka žalované není způsobilá k započtení podle § 1987 odst. 2
o. z., neboť jde o pohledávku nejistou a neurčitou. V tomto směru dovolatelka
poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28
Cdo 5711/2017, podle nichž nelze zneužívat prohlášení pohledávky za nejistou a
neurčitou způsobem, který by žalovanou zbavil námitky započtení jako zákonem
předvídané procesní obrany. Za nejistou a neurčitou pohledávku ve smyslu § 1987
odst. 2 o. z. nelze povětšinou označit pohledávku, u níž pochybnosti o její
existenci vyvolává toliko spornost právní kvalifikace, nikoli zjišťování
skutkových předpokladů jejího vzniku.
Z citovaného rozhodnutí dovolatelka
zdůraznila také závěr o tom, že méně přiléhavé bude dovození nekompenzability
protipohledávky v rámci civilního procesu tam, kde započítávaná pohledávka
vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou. Dovolatelka namítala, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo ke zkrácení jejího
práva, neboť jí nebylo umožněno vyvolat zánik pohledávky započtením. Navíc šlo
o případ, kdy pohledávka žalované vznikla na základě stejného smluvního vztahu
jako pohledávka žalobkyně uplatněná žalobou. Podle dovolatelky sama skutečnost,
že k prokázání započítávané pohledávky je nutné vést dokazování, nemůže
odejmout žalované možnost započtení platně učinit. Dovolatelka nadto poukázala
na to, že v řízení byla již provedena většina důkazů a posouzení otázky
existence započítávané pohledávky nevyžaduje rozsáhlé dokazování, nýbrž jen
zhodnocení provedených důkazů, na jejichž základě lze dospět k závěru, zda byla
existence pohledávky žalované prokázána či nikoli. Dovolatelka rovněž namítala,
že odvolací soud nedostatečně odůvodnil své závěry, v důsledku čehož je
napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené
rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce výkladu § 1987 odst. 2 o. z. se dovolací soud podrobně vyjádřil v
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž rozvedl závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Nejvyšší soud v
citovaných rozsudcích dospěl k závěru, že smyslem a účelem vykládaného
ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky (tj. pohledávky, vůči níž má
být započtena pohledávka aktivní) před tím, aby dlužník pasivní pohledávky
zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením
své sporné (nejisté a neurčité) pohledávky a dosáhl toho, že místo uspokojení
pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní
(započítávané) pohledávky.
Za nejistou a neurčitou pohledávku pak nelze
považovat pohledávku, u níž je sporná pouze její právní kvalifikace; musí zde
být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu. Míru
nejistoty aktivní pohledávky je pak třeba posuzovat relativně ve vztahu k
pasivní pohledávce; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat
zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v
případě pasivní pohledávky. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že výklad § 1987
odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi
dotčenými stranami; vznikne-li z téhož právního vztahu více vzájemných
pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému uspořádání poměrů mezi stranami, aby
tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při aplikaci výše uvedených závěrů na řešený případ dospěl dovolací soud k
závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu. Ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, kterým je dovolací
soud vázán, vyplývá, že v řešené věci byla pasivní pohledávka žalobkyně mezi
stranami nesporná, naopak aktivní pohledávka žalované byla nejistá co do
samotné existence, neboť žalovaná ji dovozovala z výkazu víceprací, který nebyl
odsouhlasen oběma stranami, a rovněž nebyla v řízení prokázána dohoda stran
smlouvy o změně ceny díla, která byla v předmětné smlouvě o dílo sjednána jako
cena pevná a vícepráce byly výslovně ve smlouvě vyloučeny. Z uvedeného je
zřejmé, že míra nejistoty aktivní pohledávky je nesrovnatelně vyšší s mírou
nejistoty pohledávky pasivní, u níž naopak nepanuje nejistota žádná; obě strany
ji považují za nespornou. Optikou výše uvedeného judikatorního závěru, že míru
nejistoty aktivní pohledávky je třeba posuzovat relativně ve vztahu k
pohledávce pasivní, je třeba dospět k závěru o správnosti právního posouzení
odvolacího soudu, který pohledávku žalované shledal nekompenzabilní ve smyslu §
1987 odst. 2 o. z. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že obě pohledávky
vycházejí ze stejného právního vztahu, a proto její pohledávku nelze posoudit
jako nezpůsobilou k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z. Dovolatelka opomněla,
že pohledávka žalobkyně není pohledávkou vzniklou na základě smlouvy o dílo
uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, nýbrž jde o pohledávku Pavla Elstera za
žalovanou, která byla žalobkyni postoupena. Ani tento dovolatelčin argument
tedy nemůže změnit závěr odvolacího soudu, který je v souladu s výše citovanou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jestliže dovolatelka namítala, že rozsudek odvolacího soudu je nedostatečně
odůvodněn a tudíž je nepřezkoumatelný, jde o námitku vady řízení, která
nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolací soud se podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vadami řízení zabývá pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí
je v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se výkladu § 1987 odst. 2
o. z. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu