23 Cdo 3930/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně V3 – uniservis s.r.o., IČ 28180909, se sídlem v Praze
4, Na Zámecké 457/5, zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Na Zámecké 457/5, proti žalovanému M. B., místem podnikání v
Lovosicích, Lhotka nad Labem 19, IČ 46023674, zastoupenému Mgr. Rudolfem
Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o
zaplacení částky 289 558 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 30 C 234/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 2015, č. j. 17 Co
88/2015-253, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Litoměřicích, jako soud prvního stupně, svým rozsudkem ze dne
27 listopadu 2014, č. j. 30 C 234/2012–228, uložil žalovanému zaplatit částku
213 635 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části řízení zastavil z důvodu částečného
zpětvzetí žaloby a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z
následujícího skutkového stavu. Žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o nájmu
nebytových prostor a části pozemku ve vlastnictví žalovaného. Žalobkyně užívala
prostory a pozemek ve sjednaném rozsahu, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že
by žalobkyně užívala předmětné prostory a pozemek většího rozsahu. Strany si
sjednaly nájemné ve výši 12 500 Kč plus DPH a zálohy na služby 1 500 Kč. Žalovaný následně fakturoval žalobkyni měsíčně vyšší částky, než bylo sjednané
nájemné, a žalobkyně tyto částky hradila. Celkem uhradila žalovanému celkem 986
308 Kč, ačkoliv dle nájemní smlouvy měla uhradit pouze 614 250 Kč. Žalobkyně se
u soudu domáhala zaplacení částky 289 558 Kč. Následně žalobkyně provedla
jednostranný zápočet pohledávky žalovaného za nájem a za zálohy na služby za
období od prosince 2011 do dubna 2012 a ve výši tohoto zápočtu vzala žalobu
zpět. Žalovaný uplatnil kompenzační námitku ve výši 159 893 Kč, kterou
žalobkyně uznala v částce 31 862 Kč a vzala v této části žalobu zpět. Ohledně
zbylé části kompenzační námitky žalovaného bylo zjištěno, že není důvodná,
neboť dluh zanikl započtením žalobkyně. Z provedených důkazů nebylo zjištěno,
že by účastníci uzavřeli dohodu o zvýšení nájmu nebo o rozšíření předmětu nájmu. Soud prvního stupně řízení zastavil ohledně té části žaloby, v níž byla
žalobkyní vzata zpět. Zbývající nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně
jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 o. z., neboť žalobkyně
plnila žalovanému částku převyšující sjednané nájemné bez právního důvodu,
neboť v řízení nebylo prokázáno, že by účastníci uzavřeli dohodu o zvýšení
nájemného či o rozšíření předmětu nájmu. K námitce žalovaného, že se nejedná o
bezdůvodné obohacení, neboť plněním za strany žalobkyně došlo k uznání závazku
dle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku, soud prvního stupně uvedl, že k uznání
závazku nepostačuje pouze plnění dluhu, nýbrž musí být splněna i druhá
podmínka, tedy ta, že z jednání dlužníka lze usuzovat, že plněním uznává i
zbytek závazku. Dle soudu prvního stupně ze skutkových zjištění nevyplývá, že
by žalobkyně plněním závazek uznala, druhá zákonná podmínka tedy nebyla
splněna. Soud prvního stupně dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, podle kterého leží na žalobci, který se
domáhá vrácení určité částky s tím, že ji předal žalovanému, důkazní břemeno
ohledně tohoto tvrzení. Naopak na žalovaném, který tvrdí, že částku přijal na
základě právního důvodu, leží důkazní břemeno ohledně existence takového
právního důvodu. Žalobkyně v řízení prokázala, že hradila částku převyšující
sjednané nájemné, kdežto žalovaný neprokázal uzavření dohody, na jejímž základě
by byl oprávněn přijmout vyšší než sjednané nájemné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací potvrdil
ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku II. ohledně nákladů
řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud
částečně zopakoval dokazování a uzavřel, že žalovaný neprokázal existenci
dohody o zvýšení nájemného či o rozšíření předmětu nájmu a nelze zde tedy
dovodit žádný právní důvod pro plnění nad rámce nájemného sjednaného v nájemní
smlouvě. K otázce uznání závazku dle § 407 odst. 3 odvolací soud uvedl, že v
tomto případě nelze předmětné ustanovení o uznání závazku aplikovat, neboť
zákonná domněnka o uznání závazku se má vztahovat k nesplněné části závazku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadená rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.. Dle dovolatele
je třeba posoudit otázku, zda ustanovení § 407 odst. 3 lze vykládat v tom
smyslu, že domněnku uznání závazku plněním lze aplikovat i na situace, kdy
závazek byl uhrazen zcela. Dovolatel se domnívá, že za situace, kdy částečná
úhrada může znamenat uznání zbytku závazku, nelze tvrdit, že úhrada faktury v
celé výši takové účinky nemá. Takový výklad dovolatel považuje za nelogický a
popírající smysl daného ustanovení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení dle § 243e odst. 2 o. s. ř.. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou
splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 451 odst. 1 o. z. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 o. z. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů. Podle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku plní-li dlužník částečně svůj závazek,
má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním
dlužník uznává i zbytek závazku. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již k otázce, zda se § 407 odst. 3
vztahuje i na jiné, než částečné plnění, několikrát vyjádřil. Například v
rozsudku ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009, se Nejvyšší soud zabýval
aplikací § 407 odst. 3 obchodního zákoníku na dílčí plnění a uzavřel, že
předmětné ustanovení se vztahuje pouze na plnění částečné a na dílčí plnění jej
nelze vztáhnout. Mnohem přiléhavějším rozhodnutím z hlediska skutkového stavu je však rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, v němž Nejvyšší
soud mimo jiné řešil, zda zaplacením faktur za zboží, které nebylo dodáno,
došlo k uznání závazku dle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. Skutkově šlo o
případ velmi podobný projednávané věci – rovněž se jednalo o plnění bez
právního důvodu a rovněž došlo k úhradě faktur v plné výši, nikoli pouze k
částečnému plnění.
Nejvyšší soud v tomto případě dospěl k následujícímu
právnímu závěru, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, jejichž
správnost dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat, plnění uskutečněná
žalovanou nebyla plněními částečnými, a ustanovení § 407 odst. 3 obchodního
zákoníku s jiným než částečným plněním vznik výše uvedené vyvratitelné domněnky
nespojuje. Závěr ohledně toho, že § 407 odst. 3 obchodního zákoníku dopadá pouze na
částečné plnění, vyplývá nejen z gramatického výkladu tohoto ustanovení, nýbrž
je rovněž v souladu s výkladem teleologickým. Smyslem a účelem daného
ustanovení je usnadnit věřiteli vymáhání zbytku dluhu, jestliže dlužník již
částečně plnil a zároveň bylo možné z jeho jednání usuzovat, že částečným
plněním uznává i zbytek závazku. Věřitelova pozice se zlepšuje díky
vyvratitelné domněnce existence závazku, kterou § 407 odst. 3 obchodního
zákoníku zakládá, přičemž důkazní břemeno je tímto přeneseno na dlužníka. Naproti tomu výklad dovolatele, podle kterého by se mělo předmětné ustanovení
vztahovat nejen na plnění částečné, ale i na úhradu celého závazku, nelze
přijmout, neboť je v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení. Pokud by se
ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku vztahovalo i na úhradu závazku v
plné výši, pak by již vyvratitelná domněnka věřiteli nikterak neprospívala,
neboť ten již požadované plnění v celé výši obdržel. Nebyl by tedy naplněn účel
daného ustanovení. Naopak by takový výklad znamenal zásah do právní úpravy
bezdůvodného obohacení, pokud by každé plnění požadované věřitelem a uhrazené v
plné výši, byť bez právního důvodu, bylo posuzováno jako uznání závazku. Tímto
by došlo ke ztížení procesní pozice žalobce ve sporu o bezdůvodné obohacení,
neboť díky vyvratitelné domněnce a obrácení důkazního břemene by bylo na
žalobci, aby prokázal, že plnil bez právního důvodu. Lze uzavřít, že otázka hmotného práva, na které napadené rozhodnutí závisí, již
byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a soudy obou stupňů rozhodly v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyššímu tedy soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle ust. § 243c odst. 1
věty první o. s. ř.. Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení,
neboť žalobkyni (účastníku, který měl ve věci plný úspěch dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina H
o r n o ch o v á
předsedkyně senátu