NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 861/2001-138
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc.
v právní věci žalobkyně E., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. S., advokátem,
proti žalované Š. E. s.r.o., o zaplacení částky 1,386.164,- Kč s
příslušenstvím, vedené Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 758/96, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června
2001, č.j. 8 Cmo 557/2000-107, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2001,
č.j. 8 Cmo 557/2000-107, a
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2000, č.j. 23
Cm 758/96-82, ve výrocích I. a II., se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 3. října 2000, č.j. 23 Cm 758/96-82, ve výrocích I. a
II., jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 1,386.164,- Kč
s příslušenstvím a žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení v částce
24.640,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího právního
zástupce (první výrok), žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů
odvolacího řízení částku 17.600,- Kč (druhý výrok) a zamítl návrh žalobkyně na
připuštění dovolání (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobou uplatněný nárok
žalobkyně vůči žalované na zaplacení částky 1,386.164,- Kč s příslušenstvím je
mezi účastníky nesporný, přičemž spornou zůstala otázka, zda žalovaná v rámci
obrany proti návrhu žalobkyně uplatnila v řízení řádně a právem svou pohledávku
k započtení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v
průběhu ústního jednání dne 13. června 2000 vznesla námitku započtení do výše
žalobou uplatněného nároku, a to z důvodu, že její právní předchůdkyně
zaplatila žalobkyni dne 20. srpna 1993 na fakturu č. S – 2030/93 ze dne 6.
srpna 1993 částku 1,475.527,68 Kč a dne 13. září 1993 částku 744.258,24 Kč
podle faktury č. S – 2035/93 z 30. srpna 1993, v obou případech za dodávky
oleje, které nebyly realizovány. Takto uplatněnou námitku započtení odvolací
soud shledal dostatečně určitou a srozumitelnou.
Jelikož žalovaná tvrdila, že její pohledávka vůči žalobkyni je pohledávkou z
titulu bezdůvodného obohacení, když žalobkyně vyúčtovala dodávku olejů, kterou
žalovaná zaplatila, aniž jí bylo žalobkyní plnění poskytnuto, tedy, že
žalobkyni plnila bez právního důvodu, odvolací soud uzavřel, že je věcí
žalobkyně, aby prokázala, že fakturovaný a zaplacený olej žalované
skutečně dodala, respektive, že o zaplacení fakturovaných částek právem žádala
a žalovaná fakturované částky důvodně zaplatila. Poté, co odvolací soud
částečně zopakoval dokazování a doplnil je, dospěl k závěru, že pohledávka,
která byla obsahem námitky započtení žalované je pohledávkou existující, když v
řízení se žalobkyni nepodařilo prokázat, že fakturovaný a zaplacený olej
žalované dodala, respektive poskytla. Jelikož vzájemné pohledávky účastníků
jsou pohledávkami stejného druhu, a k jejich střetu došlo v době, kdy nebyly
promlčeny, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně „konstatoval“, že
zanikly započtením. Žalobkyní vznesenou námitku promlčení odvolací soud
posuzoval „podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, protože tato
právní úprava je pro oblast obchodních závazkových vztahů výlučná“. Zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil.
Návrh žalobkyně uplatněný v průběhu odvolacího řízení, aby pro případ potvrzení
napadeného rozsudku připustil dovolání, odvolací soud zamítl, když dospěl k
závěru, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), když odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, nevyhověl včasnému návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybňovala za použití dovolacích
důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tvrdíc, že jí nesprávným
postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem, a podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., namítajíc, že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odnětí možnosti jednat před soudem dovolatelka spatřovala v tom, že odvolací
soud nepřipustil doplnění dokazování, které v odvolacím řízení navrhovala, v
důsledku čehož nezjistil dostatečně spolehlivě skutkový stav a nepřihlédl ke
všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo.
Za zjištění, ze kterého odvolací soud ve svém rozsudku vyšel, a které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, označila dovolatelka jeho
závěr, že pohledávka, která byla obsahem námitky započtení žalované, je
pohledávkou existující. Ohledně této žalovanou tvrzené pohledávky totiž v
řízení nebylo nic prokázáno a naopak zpráva Finančního úřadu Brno I, č.j.
21291/97/288931/1169 ze dne 2. června 1997 o výsledku daňové kontroly daně z
příjmu u žalobkyně za období roku 1993 a rozhodnutí Finančního ředitelství v
Brně z 10. února 1997, zn. FŘ – 590/97-120, potvrzují fakt, že faktury č. S -
2030/93 z 6. srpna 1993 a č. S - 2035/ 93 z 30. srpna 1993 jsou správné a
odpovídají skutečnosti, tj. potvrzují, že žalobkyně přijala plnění poskytnuté
právní předchůdkyní žalované oprávněně.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v nesprávném uplatnění
zásady, že negativní tvrzení přímo prokázat nelze. Odvolací soud (a rovněž i
soud prvního stupně) při aplikaci této zásady podstatným způsobem pochybil a
porušil právo procesní i hmotné.
Především odvolací soud pominul, že tvrzený nárok žalované z titulu
bezdůvodného obohacení nelze opřít o pouhé negativní tvrzení, zvláště když
právní předchůdkyně žalované pohledávky žalobkyně v obou případech zaplatila,
čímž je současně ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku ve
spojení s ustanovením § 323 obchodního zákoníku uznala, což mělo za následek
vznik právní domněnky jejich existence „v rozhodné době“. Dále odvolací soud
pochybil v tom, že nepřihlédl ke skutečnosti, která byla v řízení
prokázána, totiž, že právní předchůdkyně žalované již v dopise z 21. prosince
1995 projevila vůli nesplnit svůj závazek vůči žalobkyni (rozuměj závazek,
který je předmětem sporu), přičemž se nedovolávala své tvrzené
pohledávky vůči žalobkyni. Postup žalované v soudním řízení považovala za
vyhýbání se plnění splatných závazků, tj. za jednání porušující zásadu
poctivého obchodního styku.
Zásadní právní význam v rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřovala ve
výkladu a použití zásady, že negativní tvrzení vedou k přesunu důkazního
břemene, a v řešení otázky, zda v případě tvrzeného nároku z titulu
bezdůvodného obohacení lze vystačit jen s negativním tvrzením, jakož i v
aplikaci obecné promlčecí doby podle obchodního zákoníku na „institut
bezdůvodného obohacení“.
Proto dovolatelka požadovala, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve
shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž
projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně
zmínil v důvodech rozsudku.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239
o. s. ř.
Jelikož existenci vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až e) a
g) o. s. ř. dovolatelka netvrdí a z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud v
prvé řadě zkoumal, zda řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení
237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., kterého se dovolatelka výslovně dovolávala.
Podle dovolatelky jí byla odňata možnost jednat před soudem tím, že odvolací
soud nepřipustil doplnění dokazování navrhovanými důkazy.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.
f) o. s. ř. se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci
procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává. O vadu ve smyslu tohoto
ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z
hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými
právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a
nikoli také při rozhodování (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V okolnosti, že v řízení nebyly provedeny důkazy navrhované žalovanou, naplnění
vady řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spatřovat nelze,
neboť občanský soudní řád – na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva
navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností – neposkytuje účastníkům
řízení nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z
navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu
ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. soud, a ten nemá zákonem uloženou
povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami.
Případné pochybení soudu v tomto směru lze vytýkat prostřednictvím dovolacích
důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) nebo c) o. s. ř., jejich
naplnění ovšem přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a
b) o. s. ř., když dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí
prvé rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož odvolací soud přípustnost
dovolání nezaložil výrokem potvrzujícího rozsudku, není dovolání přípustné ani
podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým
tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní
stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Přitom
otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,
řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný předpis a
zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do
obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z
tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích
soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně,
takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud
posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře
vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této
právní otázky.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. je pak podmíněna
nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného
dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní
posouzení věci je významné pro věc samu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Pokud jde o řešení otázky důkazního břemene, Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích opakovaně formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého domáhá-
li se žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanému
předal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení, a je naopak na žalovaném,
který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal
existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popř.
podle níž není k vrácení plnění povinen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 10, ročník 2002, pod číslem 197, jakož i důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99,
uveřejněného v témže časopise č. 4, ročník 2001, pod číslem 52).
Od výše uvedeného závěru Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v této věci.
Žalovanou tak tížilo důkazní břemeno ohledně tvrzení, že peněžní plnění
žalobkyni skutečně poskytla, a bylo na žalobkyni , která naopak tvrdila, že
toto plnění přijala z titulu úhrady dodaného zboží (oleje), aby prokázala, že
zde tento důvod plnění existoval.
Dovolávala-li se žalobkyně aplikace ustanovení § 407 odst. 3 obchodního
zákoníku ve spojení s ustanovením § 323 obchodního zákoníku, s tím, že
zaplacením pohledávek (rozuměj pohledávek žalobkyně) právní předchůdkyně
žalované tyto pohledávky uznala, pak tuto její argumentaci dovolací soud
nesdílí.
Podle ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku, plní-li dlužník částečně
svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze
usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Podle ustanovení § 323 obchodního zákoníku, uzná-li někdo písemně svůj určitý
závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání
již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i
právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2).
O takovou situaci ovšem v projednávané věci nejde, když, podle skutkových
zjištění soudů obou stupňů, jejichž správnost dovolací soud nebyl oprávněn
přezkoumávat, plnění uskutečněná žalovanou (její právní předchůdkyní) nebyla
plněními částečnými, a ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku s jiným než
částečným plněním vznik výše uvedené vyvratitelné domněnky nespojuje.
Jelikož odvolací soud otázku důkazního břemene posoudil v souladu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu, jeho rozhodnutí v tomto směru zásadní právní
význam nemá.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud
spatřuje (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky promlčení nároku
na vydání bezdůvodného obohacení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud (a stejně i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na
závěru, že běh lhůty pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se
řídí „příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku“, protože tato právní úprava
je „pro oblast obchodních závazkových vztahů výlučná“.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 obchodního zákoníku tento zákon upravuje postavení
podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s
podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy
uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé
otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského.
Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních
zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
Podle ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku (ve znění účinném
do 30. června 1995 - tj. před novelizací provedenou zákonem č. 84/1995 Sb.)
tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při
jejich vzniku je zřejmé, s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich
podnikatelské činnosti.
Dovolatelce nutno přisvědčit v tom, že právní úprava bezdůvodného obohacení
obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se
jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové
vztahy (srov. § 1 odst. 2 obchodního zákoníku).
Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení,
však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na
jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním.
Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž
podnikatelé vstupují, nelze pouze z toho, že určitý závazkový vztah je upraven
pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní.
Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného
obohacení pak nevyplývá ani z ustanovení § 261 odst. 6 obchodního
zákoníku, když toto ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy
neupravené v hlavě II., části třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní
typy v zákoníku občanském.
To, zda v konkrétním případě má závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného
obohacení obchodní povahu či nikoli, pak odvisí od řešení otázky, zda ke vzniku
bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran (srov. § 261
odst. 1 obchodního zákoníku). Povaha tohoto právního vztahu účastníků je pak
rozhodující i pro řešení otázky zásadního právního významu vytyčené
dovolatelkou v podaném dovolání, to jest, zda promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení se řídí právní úpravou zákoníku občanského či obchodního
(srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo
619/2002).
Tento závěr odpovídá rovněž právnímu názoru vyslovenému Ústavním soudem v
nálezu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněnému ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 15, ročníku 1999, dílu I. pod
číslem 101. V tomto nálezu Ústavní soud uzavřel, že rozhodující pro řešení
otázky, který právní předpis je nutno použít (při posuzování promlčení nároku
na vydání bezdůvodného obohacení), je podstata společenského vztahu, v němž
podnikatel vystupoval.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že pro oblast obchodních závazkových vztahů
se uplatní úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku, je tento jeho závěr
ve své obecnosti správný.
Přesto právní posouzení věci odvolacím soudem, z pohledu aplikace právní úpravy
promlčení podle obchodního zákoníku, neobstojí.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud se
vůbec nevypořádal s otázkou, o který z případů bezdůvodného obohacení,
vyjmenovaných v ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku, v dané věci
jde, a v návaznosti na to se nezabýval ani tím, zda závazkový vztah
vzniklý (podle jím zastávaného názoru) z bezdůvodného obohacení je vztahem
obchodním či občanskoprávním. Odvolací soud rovněž nezkoumal okolnosti, za
nichž k plnění ze strany žalované (její právní předchůdkyně) došlo,
přestože právě tyto okolnosti, které zde byly při vzniku závazkového vztahu, a
z nichž lze usuzovat, zda jde o závazkový vztah vzniklý při podnikatelské
činnosti stran, jsou rozhodující pro určení, jde-li o vztah obchodní či nikoli.
Jelikož od závěru o povaze závazkového vztahu účastníků se bude odvíjet i
řešení otázky, zda se promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení bude
řídit právní úpravou obchodního nebo občanského zákoníku, je právní posouzení
věci odvolacím soudem neúplné a tudíž i nesprávné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] dovolací soud je bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 1 věty za
středníkem, odst. 2, odst. 5 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají rovněž na rozhodnutí soudu prvního
stupně, proto dovolací soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu