23 Cdo 3935/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. ve věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem se
sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, proti žalované Kala, spol. s r.o.,
se sídlem Kyjov, Urbanova 626, PSČ 697 01, identifikační číslo osoby 25517899,
zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova
791, o zaplacení 480 892 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6
C 1422/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
12. května 2014, č. j. 47 Co 140/2013-395, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 778 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce JUDr. Jiřího Adamce, advokáta se sídlem ve Veselí nad
Moravou, Za Poštou 112.
výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud z provedeného dokazování dovodil, že oprávněný je nárok žalobkyně na
zaplacení částky 480 892 Kč, představující bezdůvodné obohacení žalované (§ 451
zákona č. 40/1964, občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 - dále jen
„obč. zák.“), neboť vyfakturované určité vícepráce na sjednaném díle, které
žalobkyně v tomto rozsahu žalované zaplatila, žalovaná, jako zhotovitelka,
neprovedla. Vyšel přitom ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo dne
21. 6. 2003 podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), v níž byl
vymezen předmět díla na akci „Vnitřní omítky prodejny“ nabídkovým rozpočtem
zhotovitele a byla dohodnuta cena díla a místo provedení stavby - v Bzenci. Ve
smlouvě bylo dále dohodnuto, že případné vícepráce budou řešeny dodatkem ke
smlouvě v písemné formě. Dodatkem č. 1 ze dne 28. 8. 2003 byl rozšířen předmět
díla na akci „Vnitřní omítky, potěry, provozovna, byt“ – místo stavby v Bzenci,
kdy cena díla byla dohodnuta za provozovnu 1 286 911, Kč (s DPH 1 351 256 Kč) a
na byt 446 719 Kč (s DPH 469 055 Kč). Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že
žalovaná provedla pouze práce vztahující se k provozovně domu v Bzenci a
neprovedla práce v bytě v domě v Bzenci a ani práce, jejichž provedení mělo být
ústně dohodnuto, v rodinném domě ve Vnorovech, za něž byla fakturována částka
259 451,80 Kč. Práce žalobkyní zaplacené nad rámec písemně dohodnutých částek
proto soud prvního stupně hodnotil jako bezdůvodné obohacení, vycházeje ze
zjištění, že za provedené práce na domě ve Vnorovech byla vystavena faktura na
částku 259 452 Kč a za práce v bytě v Bzenci bylo podle dodatku č. 1 smlouvy o
dílo ze dne 28. 8. 2003 uvažováno s pracemi v hodnotě 446 721 Kč (s DPH 469 055
Kč), avšak tyto práce žalovaná neprovedla. Soud prvního stupně dále zjistil, že
nad rámec provedených prací byla fakturována i částka 55 335 Kč. Z provedeného
dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že jí
zaplacená částka, jí uznaný závazek ve výši 783 842 Kč neexistuje (259 452 +
469 055 + 55 335), proto jejímu požadavku na vrácení částky 480 892 Kč, jakožto
bezdůvodného obohacení na straně žalované. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. května 2014, č. j. 47 Co 140/2013-395,
výrokem I. potvrdil vyhovující výrok I. soudu prvního stupně v části, jíž bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 478 672,66 Kč; výrokem II. změnil
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do částky 2 219,34 Kč tak,
že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soudu vyšel z tohoto, že mezi účastníky řízení nakonec nebylo sporu o
tom, že žalovaná neprováděla žádné práce na bytě žalobkyně v Bzenci a ani na
rodinném domě ve Vnorovech. Nebyla proto provedena část díla podle dodatku č. 1
smlouvy o dílo, za kterou měla žalobkyně zaplatit 469 055 Kč. Částka 259 152
Kč, na níž byla vystavena faktura č. 2310151, sloužila podle dohody účastníků
na úhradu ceny díla podle smlouvy o dílo ze dne 21. 6. 2003 ve znění dodatku č. 1.
Sporné nebylo ani to, že žalovaná fakturovala duplicitně práce v hodnotě 53
335 (s DPH 56 001,75 Kč). Odvolací soud vyšel rovněž ze svého závěru v
předešlém rozhodnutí, že si strany dohodly vícepráce v hodnotě 175 613,09 Kč. Vyšel dále ze zjištění, že žalobkyně zaplatila žalované částku 2 301 203 Kč (1
761 625 Kč plus 539 578 Kč). Podle smlouvy o dílo a jejího dodatku měla
zaplatit celkem 2 431 396 Kč. Odvolací soud dále konstatoval, že ze znaleckého
posudku i shodných tvrzení účastníků vyplynulo, že žalovaná neprovedla práce na
bytě žalobkyně ve výši 469 055 Kč a práce v hodnotě 259 452 Kč za neprovedené
práce na domě ve Vnorovech a bylo třeba odečíst i částku 56 001,75 Kč za
duplicitně fakturované práce. S připočtením částky 175 613,09 Kč za sjednané
vícepráce měla žalobkyně zaplatit celkem za dílo 1 822 530,34 Kč. Odvolací soud
uzavřel, že žalobkyni náleží vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 478 672,66
Kč, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 2 219,34 Kč tak,
že v této části žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že dovolání
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání vyplývá, že odvolací soud se měl
odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) sp. zn. 25 Cdo 1167/99, týkající se otázky na kom leží důkazní břemeno
za situace, kdy se žalobce domáhá vrácení určité částky s tvrzením, že tuto
částku zaplatil žalovanému bez právního důvodu, a od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo
643/2000, a to s námitkou, že žalovaný se nemohl obohatit z titulu vystavených
faktur, ale pouze z titulu faktur zaplacených s tím, že dílo nebylo z těchto
zaplacených faktur provedeno. Dovolatelka rovněž namítá, že nebylo namístě
aplikovat § 262 obch. zák., a to s poukazem na rozhodnutí R 5/1998, jestliže se
jednalo o situaci, kdy žalovaná v rámci svého podnikání prováděla pro žalobkyni
práce na polyfunkčním objektu žalobkyně, který tato stavěla pro své podnikání. Žalovaná v dovolání pokládá první právní otázku, zda lze za dodatek k písemné
smlouvě považovat pouze listinu označenou jako dodatek, či zda jako písemný
dodatek o změně poslouží jiné listinné doklady podepsané smluvními stranami, z
nichž vyplývá, že účastník převzal jiné konkrétní práce než ty, které byly
uvedeny v původní smlouvě o dílo, kdy při převzetí díla tyto nerozporoval a
částečně hradil, a zda za písemnou změnu lze považovat i listinu označenou jako
splátkový kalendář podepsanou účastníky smlouvy, z níž je patrný skutečný
rozsah díla uvedený v přílohách, a zda lze listinu podepsanou po předání díla
označenou jako splátkový kalendář považovat i za smlouvu o narovnání, kde si
účastníci narovnali práva a povinnosti vyplývající z jejich smluvního vztahu.
Za další otázku právního významu dovolatelka považuje, zda se jedná o
bezdůvodné obohacení za situace, kdy si účastníci buď v roli podnikatel a
podnikatel nebo podnikatel a nepodnikatel ústně dohodnou provedení prací na
rodinném domě a na základě jejich vzájemné dohody dojde následně k provedení
jiných prací v jiné nemovitosti, které objednatel díla od zhotovitele požaduje
a tyto přijme, zaplatí za tyto práce a sám tvrdí, že tyto práce byly v hodnotě
259 152 Kč provedeny v jiném objektu. Podle názoru dovolatelky, pokud mezi ní a
žalobkyní došlo k uzavření nové ústní smlouvy o dílo a pak mezi nimi došlo k
ústní dohodě o změně díla, že práce nebudou provedeny v rodinném domě, jak se
dohodli ústně, ale budou provedeny na jiném objektu a tyto práce jsou skutečně
provedeny a žalobkyní převzaty, nemůže se jednat o bezdůvodné obohacení podle §
451 obč. zák. Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla zrušení obou rozsudků v dané věci a
vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že
dovolání není přípustné a ani důvodné. Uvedla, že otázka, na níž je rozhodnutí
odvolacího soudu postaveno je pouze to, zda se jedná v uvedeném případě
neprovedení prací o bezdůvodné obohacení. Tato otázka je již judikaturou
vyřešena a žalobkyně na této otázce ani své dovolání nestaví. Soud se nezabýval
právní otázkou, zda se v případě faktur podepsaných žalovanou jedná o dodatky
ke smlouvě, jak namítá dovolatelka, proto nemůže být takové právní posouzení
předmětem dovolacího přezkumu, nebylo-li takové právní posouzení odvolacím
soudem provedeno.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II.,
bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky,
občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Žalovaná v dovolání uvedla, že dovolání podává proti uvedenému rozsudku
odvolacího soudu, ale z obsahu dovolání vyplývá, že brojí jen proti výroku I.,
kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně co do částky 478 672,66
Kč.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by
rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání
není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné. Námitce dovolatelky, že odvolací soud
se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1167/99 a 25 Cdo 643/2000 nelze přisvědčit. V
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, je
konstatováno: „Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného
obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy
(ustanovení § 451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený
získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od
počátku, nebo dodatečně odpadl.“ Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že
mezi účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy o dílo, přičemž žalobkyně prokázala,
že žalované uhradila 2 301 203 Kč (1 761 625 Kč plus 539 578 Kč). Ze shodných
tvrzení účastníků podle závěru odvolacího soudu vyplynulo, že žalovaná
neprovedla práce na bytě žalobkyně v Bzenci ve výši 469 055 Kč a práce v
hodnotě 259 452 Kč za neprovedené práce na domě ve Vnorovech a též práce v
hodnotě 56 001,75 Kč, duplicitně fakturované. Odvolací soud vyšel rovněž ze
svého závěru v předešlém rozhodnutí, že si strany dohodly vícepráce v hodnotě
175 613,09 Kč. Podle smlouvy o dílo a jejího dodatku měla žalobkyně za
provedené práce zaplatit celkem 2 431 396 Kč. Odvolací soud ze znaleckého
posudku i shodných tvrzení účastníků učinil dále závěr, že žalovaná neprovedla
práce na bytě žalobkyně ve výši 469 055 Kč a práce v hodnotě 259 452 Kč za
neprovedené práce na domě ve Vnorovech a bylo třeba odečíst i částku 56 001,75
Kč za duplicitně fakturované práce. S připočtením částky 175 613,09 Kč za
sjednané vícepráce měla žalobkyně zaplatit celkem za dílo 1 822 530,34 Kč.
Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobkyni náleží vrácení bezdůvodného obohacení
ve výši 478 672,66 Kč, nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v
rozporu s poukazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, stejně jako rozhodnutím ze
dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za
situace, kdy bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaný přijal od žalobce
předmětnou částku, a žalovaný v řízení neprokázal právní důvod, na jehož
základě toto plnění přijal, nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při
právním posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného
obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle ustanovení § 451 a násl.
obč. zák., a ani nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního
břemene. Odvolací soud při posouzení bezdůvodného obohacení vyšel ze závěru,
kolik měla žalobkyně za provedené práce a vícepráce zaplatit a kolik ve
skutečnosti zaplatila. Není oprávněná námitka dovolatelky, že by odvolací soud
dovozoval bezdůvodné obohacení žalované pouze z fakturovaných částek.
Pokud dovolatelka namítá, že nebylo namístě aplikovat § 262 obch. zák. s
poukazem na rozhodnutí R 5/1998, jestliže se jednalo o situaci, kdy žalovaná v
rámci svého podnikání prováděla pro žalobkyni práce na polyfunkčním objektu
žalobkyně, který tato stavěla pro své podnikání, není možno ani této námitce
dovolatelky přisvědčit. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že žalobkyně byla v
době uzavírání předmětné písemné smlouvy o dílo s žalovanou podnikatelkou. Není
tedy možno dovodit, že by se jednalo o tzv. relativní obchodní závazkový vztah
podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. v případě písemné smlouvy o dílo
uzavřené s předmětem prací na domě v Bzenci. Správně tedy odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se jedná v tomto případě o
fakultativní obchodní závazkový vztah, kdy mezi žalobkyní, jako objednatelkou,
a žalovanou, jako zhotovitelkou, došlo k uzavření dohody, že daný závazkový
vztah se řídí obchodním zákoníkem ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák. Navíc je
irelevantní pro posouzení věci, zda se jedná o fakultativní obchodní závazkový
vztah nebo o relativní obchodní závazkový vztah, neboť v obou případech by se
jednalo o obchodní závazkový vztah. Ze skutkových zjištění dále nevyplývá, že
uvedená písemná smlouva o dílo, týkající se prací na domě v Bzenci, by mimo
dodatku č. 1, který se týkal rozšíření prací v domě v Bzenci, byla změněna
písemnou dohodou účastníků, jak bylo ve smlouvě o dílo sjednáno. Ze skutkových
zjištění lze pouze dovodit, že byla uzavřena další smlouva o dílo v ústní
formě, týkající se prací na domě ve Vnorovech, avšak že tyto práce nebyly
provedeny, ač žalovaná za práce zaplatila. Ani ve vztahu k této smlouvě nelze
dovodit, že by nebylo nutné aplikovat § 262 obch. zák., jak namítá dovolatelka,
neboť jak výše uvedeno, nebylo v dané věci učiněno skutkové zjištění, že
žalobkyně je podnikatelka, proto nelze dovodit, že se v tomto případě ústní
smlouvy o dílo jednalo obchodně závazkový vztah mezi podnikateli ve smyslu §
261 odst. 1 obch. zák.
U dvou otázek, které dovolatelka následně v dovolání položila, nevymezila však
přípustnost dovolání vy smyslu § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka neuvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
měl odvolací soud při řešení uvedených otázek odchýlit, neuvedla ani, že by se
mělo jednat o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, či že by se mělo jednat o otázky, které jsou dovolacím soudem
rozhodovány rozdílně anebo posouzeny jinak. V souvislosti s uvedenými
položenými otázkami namítá pouze nesprávné právní posouzení věci. Přitom
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, což dovolatelka s ohledem na uvedené položené otázky
neučinila.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu