Spor se vede o zaplacení smluvní pokuty ve výši 245.000,- Kč požadované
žalobkyní za prodlení s dodávkou točitého schodiště a o vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 205.790,-Kč, které žalobkyně, jak tvrdí, poskytla žalovanému
bez právního důvodu. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. 16 Cm
266/2001-386, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil část požadovaného
bezdůvodného obohacení ve výši 63.596,-Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl
žalobu co do zbytku bezdůvodného obohacení (II. výrok), zamítl též požadavek na
zaplacení smluvní pokuty (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky navzájem a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil
tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.590,-Kč s
příslušenstvím a zamítl žalobu co do zaplacení částky 135.200,-Kč s
příslušenstvím, tj. co do zbytku požadovaného bezdůvodného obohacení (I. výrok
rozsudku odvolacího soudu). Ve III. výroku, který se týkal smluvní pokuty,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (II. výrok rozsudku odvolacího soudu),
změnil výroky o náhradě nákladů řízení vzniklých státu a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Postupoval přitom podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 21. 2013, a to v souladu s čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále
jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru
dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným
způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka nejprve v té části svého dovolání, které směřuje proti II. výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně týkající se požadované smluvní pokuty, odvolacímu soudu vytýká, že se
neřídil právním názorem dovolacího soudu, který byl vyjádřen v jeho předchozím
rozhodnutí v této věci (v usnesení ze dne 28. 3. 2012, č. j. 23 Cdo
4955/2010-226), ale že je v rozporu též s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu,
která dovolatelka specifikuje. Odvolací soud totiž podle ní nedodržel
judikaturou prosazovaný postup při výkladu projevu vůle. Obsah smlouvy o dílo
účastníky uzavřené (konkrétně obsah pojmu „dodávka“) vyložil totiž jen podle
samotného textu smlouvy, nikoli na základě výsledků provedeného dokazování. Dovolatelka však přehlédla, že toto rozhodnutí odvolacího soudu není založeno
na výkladu projevu vůle obsažené ve smlouvě. Odvolací soud sice (stejně jako
soud prvního stupně), akceptuje právní názor dovolacího soudu, se zabýval
obsahem smlouvy a výkladem projevu vůle v ní obsaženým. Výslovně však uvedl, že
není významné z jeho pohledu (který zjevně vycházel z nového hodnocení
provedených důkazů), že se soudu prvního stupně nepodařilo ani výkladem,
učiněným dle stanovených interpretačních pravidel, objasnit, jaká část plnění
(tj. jaká „dodávka“) měla být zajištěna smluvní pokutou. Za zásadní pro závěr o
neexistenci nároku na smluvní pokutu, která byla požadována za období od 1. 5. 1999 do 31. 12. téhož roku, považoval totiž skutečnost, že v době od 1. 5. 1999
žádný věcný dluh zhotovitele převzatý smlouvou z 26. 2. 1998 (a zajištěný
smluvní pokutou podle této smlouvy) již neexistoval, v lednu 1999 bylo
rozhodnuto o výrobě jiného schodiště - s jinými rozměry a s opačnou točivostí. Přesný obsah dohody, na jejímž základě bylo buď objednatelem rozhodnuto o
výrobě jiného schodiště s opačnou točivostí, nebo byla výroba tohoto schodiště
účastníky dohodnuta, jasný podle odvolacího soudu není (nebyl prokázán). Nejde
však zcela jistě o pokračování dosavadního smluvního vztahu, ale o nový
„obchodní případ“. Mělo-li by totiž jít o plnění podle původní smlouvy, musela
by tato smlouva být písemně změněna. Z uvedeného plyne, že právní otázka, kterou podle dovolatelky odvolací soud
vyřešil v rozporu s judikaturou, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu
významná (odvolací soud, jak již uvedeno, na ní své rozhodnutí nezaložil),
otázka výkladu projevu vůle tudíž nemůže podle § 237 o. s. ř. založit
přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání z pohledu § 237 o. s. ř. však nemohou založit ani další
dovolatelčiny výhrady směřující vůči této části rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud převzal nesprávný názor soudu
prvního stupně, že výroba druhého schodiště nemá původ ve smlouvě z 26. 2.
1998, v rozporu s provedeným dokazováním dospěl k závěru o zániku závazku z
původní smlouvy a vztah z této smlouvy vypořádal jako bezdůvodné obohacení. Dovolatelka je přesvědčena, že k tomuto závěru by odvolací soud nemohl dospět,
kdyby postupoval podle předchozích pokynů dovolacího soudu a v souladu se
zákonem a „ustálenou judikaturou“. Závěry, které odvolací soud přijal, podle ní
nevyplývaly z provedeného dokazování. Není totiž podle ní pochyb o tom, že ve
smlouvě není zadání týkající se točivosti schodiště, a že žalovaný nepostupoval
podle projektové dokumentace. Zdůrazňuje, že odvolací soud zcela opominul její
tvrzení, že původní schodiště odmítla převzít proto, že bylo vadné a trvala
proto na výrobě nového schodiště. Tvrdí, že řádně uplatnila své nároky z titulu
vadného plnění, dodávkou druhého schodiště měl žalovaný splnit svůj závazek
podle původní smlouvy, totiž závazek dodat dílo řádně a včas. Závěr odvolacího soudu o právním důvodu, pro který bylo vyrobeno druhé
schodiště, nesouvisí s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci,
nemůže být tudíž s tímto rozhodnutím v rozporu. Další dovolatelčiny námitky
jsou pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudů prvního i druhého stupně a
s právními závěry, které z těchto zjištění vycházejí. Žalobkyně nezformulovala
žádnou právní otázku, která by ve smyslu shora citovaného § 237 o. s. ř. mohla
založit přípustnost dovolání, a ani z obsahu jejího podání nelze přípustnost
dovolání dovodit. Vymezit, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je
přitom podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší
soud již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném
pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil závěr, že
tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho
obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho
názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou, jestliže
přípustnost svého dovolání o takovou otázku opírá. Tomuto požadavku
dovolatelka, jak uvedeno, nevyhověla. Dovolání tudíž trpí vadou, která brání
jeho věcnému projednání (§ 243c odst. 1 věta první, § 241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolání směřující proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, která se týká
požadovaného bezdůvodného obohacení (I. výrok rozsudku odvolacího soudu), není
přípustné z týchž důvodů. Ani zde totiž dovolatelka nepředložila žádnou
konkrétní právní otázku, která by mohla z pohledu § 237 o. s. ř. založit
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání podle § 243c odst. 1, věty
první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věty
druhé o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.