23 Cdo 4955/2010

23 Cdo 4955/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci

žalobkyně Alia Trade, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, IČO

25661191, zastoupené Mgr. Petrem Pazderou, advokátem, se sídlem v Praze 1,

Opletalova 4/1535, proti žalovanému P. P., o zaplacení částky 450 790 Kč s

příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 266/2001, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soud Praze ze dne 27. dubna 2010, č.

j. 1 Cmo 313/2009-199, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010, č. j. 1 Cmo

313/2009-199, se ve výroku pod bodem I zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

zaplacení částky 245 000 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výroky pod body III a IV). Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 205 790 Kč s příslušenstvím

z titulu bezdůvodného obohacení a částky 245 000 Kč z titulu nezaplacené

smluvní pokuty. Na základě provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za

prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26. 2. 1998 smlouvu o dílo. Podle odstavce 2 smlouvy se zhotovitel (žalovaný) zavázal zhotovit a dodat věc,

tj. „schodiště vřetenové litinové“ v rozměru dle výkresové dokumentace dodané

před podpisem smlouvy zhotoviteli Ing. Arch. R. B. a dle autorského návrhu

provedení zhotovitele, do 30. 4. 1998, 12 hodin. Místem dodávky byla stavba

rekonstrukce domu Nerudova 38, Praha 1, IV. nadzemní podlaží. Součástí dodávky

byla i kompletace a montáž v koordinaci se stavbou rekonstrukce. Termín vlastní

montáže schodiště měl být dle smlouvy určen zadavatelem po dodání schodiště. Zhotovitel se zavázal termín montáže dodržet. Za sjednané dílo byla dohodnuta

celková smluvní cena 90 000 Kč. V odstavci 4 smlouvy o dílo byla sjednána

smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč za každý započatý den prodlení dodávky. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že schodiště dle této smlouvy bylo

namontováno „někdy v prosinci roku 1998“. Schodiště bylo vyrobeno v souladu s

projektovou dokumentací, žalobkyni však schodiště nevyhovovalo a požadovala

vyrobení jiného s opačnou točivostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nebyl v prodlení s dodáním

tohoto plnění, jelikož schodiště bylo možné montovat až poté, co byly hotovy

podlahy. Pokud jde o vyúčtování smluvní pokuty, tuto žalobkyně požadovala za období od

května 1999. V té době však mělo již být dodáno schodiště s opačnou točivostí,

tj. nikoli dílo dle předmětné smlouvy. Smluvní pokuta proto již nemohla být

účtována, neboť ta by pro tento nový výrobek musela být opět dohodnuta písemně. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaný poskytl plnění podle písemně

uzavřené smlouvy o dílo a pro účtování smluvní pokuty za období od května 1999

již nebyly splněny podmínky, neboť v té době bylo již požadováno jiné plnění. Co se týče hodnoty plnění poskytnutého žalovaným žalobkyni, soud prvního stupně

dovodil, že není důvod k vrácení jakékoli částky, jelikož žalobkyně nakonec

sama uznala určité plnění poskytnuté žalovaným, které bylo znalcem ohodnoceno

na částku 219 500 Kč. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č. j. 1 Cmo 313/2009-199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem

II (výrok pod bodem I), ve výrocích pod body I, III a IV rozsudek ze dne 22. 6. 2009 zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

(výrok pod bodem II). Odvolací soud konstatoval, že ve vztahu k výroku pod bodem II zjistil soud

prvního stupně úplně a přesně skutkový stav. Současně uvedl, že do jisté míry

(a pro určité období skluzu v „dodávce“ vřetenového schodiště) lze sdílet i

důvody, pro něž soud prvního stupně nárok na zaplacení smluvní pokuty zamítl. Ty se opírají také o výslech „třetí osoby“ – projektanta rekonstrukce Ing.

arch. R. B. Jsou tu však další skutečnosti vypovídající o tom, že nárok na smluvní pokutu

nemohl vzniknout i z jiných důvodů. Podle odstavce 2 smlouvy ze dne 26. 2. 1998 měl zhotovitel dodat vřetenové

schodiště na stavbu do 30. 4. 1998. Ve stejné části smlouvy se uvádí: „Součástí

dodávky je i kompletace a montáž schodiště v koordinaci se stavbou

rekonstrukce. Termín vlastní montáže schodiště bude určen zadavatelem po dodání

schodiště. Zhotovitel se zavazuje termín montáže dodržet.“ Smluvní pokuta byla

v odstavci 4 sjednána ve výši 1 000 Kč za každý započatý den opoždění dodávky. Jelikož pojem „dodávka“ není v ustanoveních § 536 až § 565 obchodního zákoníku

(dále jen „obch. zák.“) nikde definován, vyšel odvolací soud z jeho vymezení ve

smlouvě. Muselo se tedy jednat o kompletní plnění zhotovitele včetně montáže. Pro takto chápané plnění však není ve smlouvě sjednána konkrétní doba plnění,

kterou by bylo možné relevantně zajistit smluvní pokutou. Ujednání stran o

smluvní pokutě nemá tedy odpovídající právní účinky. Odvolací soud dále uvedl,

že je velmi pravděpodobné, že smlouva ze dne 26. 2. 1998 nebyla uzavřena platně

pro absenci vymezení určitého díla. Za takové situace pak nárok na smluvní

pokutu nepřichází v úvahu vůbec (konvenční pokuta musí být sjednána písemně,

atd.). Co se týče nároku na vydání bezdůvodného obohacení, odvolací soud dovodil, že

předmět díla musí být dostatečně určitě vymezen, např. určitým odkazem na

projektovou dokumentaci. Otázkou, zda bylo dílo určitě vymezeno, se musí

zabývat předně soud prvního stupně. Z toho důvodu, a též z důvodu, že je nutno

provést další účastníky navržené důkazy, odvolací soud rozsudek soud prvního ve

výrocích pod body I, III a IV zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, jímž byl potvrzen výrok pod

bodem II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení

smluvní pokuty, napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání

zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že právní otázka

řešená odvolacím soudem nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena a je

soudy nižších stupňů rozhodována rozdílně. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,

tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně

namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatelka namítá, že odvolací soud neposoudil odpovídajícím způsobem

skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním, které se vztahují k právu

dovolatelky požadovat po žalovaném sjednanou smluvní pokutu. Závěry odvolacího soudu ohledně určitosti sjednání předmětu smlouvy o dílo

nekorespondují s ustálenou rozhodovací činností soudů, z níž vyplývá, že při

zjišťování obsahu vůle se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2

občanského zákoníku (dále též jen „obč.

zák.“), podle něhož právní úkony

vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale

zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v

rozporu s jazykovým projevem. Dovolatelka namítá, že obsah smlouvy byl jasný a

ani žalovaný ho nezpochybňoval. Termín „dodávka“ je běžný v

dodavatelsko-odběratelských vztazích podnikatelů. V daném případě šlo o dva

kroky – dodávka schodiště na stavbu k 30. 4. 1998 a montáž schodiště, jejíž

termín měl určit zadavatel po dodání schodiště na stavbu. V řízení bylo

prokázáno, že žalovaný nesplnil svoji povinnost do 30. 4. 1998 uložit kompletní

schodiště na stavbě tak, aby kdykoli po tomto datu a návazně na stavební

připravenost mohl provést montáž tohoto schodiště. Podle názoru žalobkyně tak

již nesplnění této povinnosti žalovaným ve smyslu uzavřené smlouvy zakládalo

jeho právo požadovat zaplacení písemně sjednané smluvní pokuty ze smlouvy

uzavřené dne 26. 2. 1998. Pokud měl odvolací soud výhrady k neurčitosti počátku

běhu nároku na zaplacení smluvní pokuty s ohledem na přesně nestanovený termín

montáže předmětného schodiště, podává se ze skutečností zjištěných v řízení, že

nejpozdějším termínem dokončení montáže byl termín dokončení prováděné

rekonstrukce domu, tj. 10. 12. 1998. Žalovaný se však o provedení montáže

pokusil až mnohem později. Dovolatelka dále namítá, že se soud prvního stupně argumentačně nevypořádal s

tvrzeními žalobkyně, což zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního

stupně. V takovém případě odvolací soud musí podle § 219a občanského soudního

řádu (dále jen „o. s. ř.“) napadené rozhodnutí zrušit pro nedostatek důvodů. Nemůže nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně odstranit

sám tím, že argumentaci doplní. Takovým postupem se stává ze zákona

dvojinstanční řízení pouze jednoinstančním. Žalobkyně se tak musí spoléhat

pouze na možnost dovolání, jehož přípustnost je omezená. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu ve výroku pod bodem I a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že

rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července

2009) se podává z bodů 1 a 12, části první, článku II zákona č. 7/2009 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též

sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,

zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného

dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek

uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud

prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový

případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost

dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána

tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o

věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž

rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom

nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací

soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s.

ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní

právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými

dovolacími důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím

důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3

věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán

uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu

má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,

na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem

dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na výkladu ujednání smlouvy o dílo, jež

se týkají nároku na vznik smluvní pokuty. Odvolací soud v tomto ohledu dospěl k

závěru, že dodávkou je nutné rozumět kompletní plnění zhotovitele včetně

montáže. Pro takto chápané plnění však není ve smlouvě sjednána konkrétní doba

plnění, kterou by bylo možné relevantně zajistit smluvní pokutou, a ujednání

stran o smluvní pokutě proto nemá odpovídající právní účinky. Dovolací soud je při posuzování přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení, které nemůže přezkoumávat. Z

obsahu smlouvy bylo zjištěno následující: zhotovitel je povinen dodat vřetenové

schodiště na stavbu do 30. 4. 1998. Místem dodávky byla stavba rekonstrukce

domu Nerudova 38, Praha 1, IV. nadzemní podlaží. Součástí dodávky je i

kompletace a montáž schodiště v koordinaci se stavbou rekonstrukce. Termín

vlastní montáže schodiště bude určen zadavatelem po dodání schodiště. Zhotovitel se zavazuje termín montáže dodržet. Smluvní pokuta byla v odstavci 4

sjednána ve výši 1 000 Kč za každý započatý den opoždění dodávky. Rozhodným po posouzení uplatněného nároku na smluvní pokutu je výklad termínu

„dodávka“ v souvislosti s ujednáním o smluvní pokutě. Dovolatelka v tomto

ohledu namítá, že odvolací soud obsah smlouvy vyložil nesprávně. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se

jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §

35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v § 266 obch. zák. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy

vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle

toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 obch. zák.

projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající

osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo

jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit

podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla

přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy

používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla

v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se

vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně

jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i

následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev

vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech

vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila

(odstavec 4). Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25

Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386,

že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve

vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých

použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či

systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná

vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k

vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového

vyjádření úkonu. Též Ústavní soud zdůraznil (z hlediska ústavně garantovaných

základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu

smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad

textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-

li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem

hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků

smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli

je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací

smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným

jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005,

sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek č. 37/2005). Odvolací soud v souzené věci založil závěry o tom, co bylo stranami ve smlouvě

o dílo ujednáno, toliko na zkoumání samotného textu smlouvy, tj. jazykového

vyjádření právního úkonu, a rezignoval na povinnost soudu posoudit na základě

výsledků provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran při

uzavírání smlouvy (§ 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst. 1 obch. zák.).

Zejména

za stavu, kdy tu byla mezi stranami neshoda v otázce, co bylo mezi nimi ve

skutečnosti ujednáno (jaká vůle měla být projevena užitými výrazy a slovními

spojeními), a kdy jazykové vyjádření právního úkonu zdaleka není do té míry

pregnantní, že by neskýtalo prostor k pochybnostem, bylo třeba zjistit (s

využitím poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.) a vyhodnotit okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, popř. též další

skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na vůli stran smlouvy při jejím

uzavírání (§ 266 odst. 3 obch. zák.). V případě, že by se vůli (úmysl) stran

zjistit nezdařilo, bylo třeba využít výkladové hledisko upravené v ustanovení §

266 odst. 2 obch. zák., a nebylo-li by možno projev vůle vyložit ani podle

významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl

projev vůle určen, popřípadě podle významu, který se takovému výrazu zpravidla

přikládá v obchodním styku, bylo projev vůle obsahující výraz připouštějící

různý výklad třeba v pochybnostech vyložit k tíži strany, která jako první v

jednání tohoto výrazu použila (§ 266 odst. 4 obch. zák.). Výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách

hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je

tedy otázkou právní [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, uveřejněné v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“),

pod čísly C 7502 a C 7503, svazek CD-10]. Nebyl-li proto při výkladu projevu

vůle dodržen postup odpovídající zákonu a judikatuře, nelze než dospět k

závěru, že v této (shora označené) části má napadené rozhodnutí po právní

stránce zásadní význam zakládající přípustnost dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř., a zároveň k závěru o důvodnosti dovolání v příslušné

jeho části, neboť v tomto ohledu je opodstatněn uplatněný dovolací důvod

stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze

namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud i vadami

řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je

nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, tj. trpí vadou ve smyslu § 241a

odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, „do jaké

míry“ a pro jaké období „skluzu“ s jakými konkrétními závěry soudu prvního

stupně ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty odvolací soud

souhlasil. Stejně tak je nepřezkoumatelné tvrzení, že je velmi pravděpodobné, že smlouva

ze dne 26. 2. 1998 nebyla uzavřena platně pro absenci vymezení určitého díla. Odvolací soud však v této otázce závěr neučinil a tento závěr ponechal na soudu

prvního stupně. V dalším řízení je odvolací soud povinen provést takový výklad smluvních

ujednání , který bude odpovídat výše nastíněným principům. Nepřehlédne přitom,

že ve smlouvě byl termín „dodávka“ použit v několika odlišných kontextech, tj.

jako povinnost dodání samostatného vřetenového schodiště a poté v tom smyslu,

že součástí povinností žalovaného je kromě dodání samotného schodiště i montáž

a kompletace schodiště. Při výkladu ujednání o smluvní pokutě rovněž nelze

pominout, že k dodávce schodiště ve smyslu jejího dodání na stavbu byl ve

smlouvě přímo stanoven termín, zatímco pro montáž jako součást dodávky měl být

termín určen jednostranně zadavatelem (tj. objednatelem) po dodání schodiště. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí

odvolacího soudu v napadeném rozsahu (ve výroku pod bodem I, jímž byl potvrzen

výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení

smluvní pokuty) není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§

243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v této části podle

ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc v

tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.