23 Cdo 4064/2011-219
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. ve
věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ
140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem,
advokátem, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, proti žalovanému K. D.,
zastoupenému Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Vladislavova 1390/17, o zaplacení částky 267.788,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 135/2005, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č. j. 14 Cmo
222/2010-187, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011,
č. j. 14 Cmo 222/2010-187, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.
ledna 2010, č. j. 11 Cm 135/2005-162, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. ledna 2010, č. j. 11 Cm
135/2005-162, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 267.788,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši
101.927,60 Kč (bod II. výroku). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke zjištění, že žalobkyně s
žalovaným uzavřela dne 14. března 2001 leasingovou smlouvu č. 2135123 (dále jen
„leasingová smlouva“) na tahač Volvo FH 12 a současně s touto smlouvou
vypracovala žalobkyně splátkový kalendář, který žalovaný podepsal a zaplatil
částku 245.295,- Kč jako tzv. akontaci. Nedílnou součástí leasingové smlouvy
byly všeobecné smluvní podmínky č. 2135123 ze dne 14. března 2001 (dále jen
„VSP“). V čl. 4.4. VSP si strany dohodly podmínky ukončení leasingové smlouvy z
důvodu výpovědi leasingového pronajímatele. Pro tento případ v bodě 4.4.4. VSP
bylo dohodnuto, že leasingový nájemce zaplatí leasingovému pronajímateli
všechny do té doby splatné a neuhrazené peněžité závazky včetně jejich
příslušenství, náklady spojené s odebráním, přepravou, skladováním, oceněním a
dalším prodejem (pronájmem) předmětu leasingu a zákonným pojištěním, náhradu
škody, dohodnuté smluvní pokuty a příslušenství všech pohledávek, ztrátu z
prodeje ve výši rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke
dni zániku leasingové smlouvy určenou podle platných zákonných předpisů o dani
z příjmů a dosaženou prodejní cenou bez DPH, popř. vstupní cenou nového
leasingu předmětu leasingu bez DPH, a že leasingový pronajímatel je oprávněn
požadovat též zaplacení částky až do výše sumy všech zbývajících splátek
sjednaných v leasingové smlouvě. Dne 14. května 2004 žalobkyně leasingovou
smlouvu vypověděla. Dne 17. května 2004 byl sepsán protokol o odebrání a
převzetí vozidla. Podle konečného vyrovnání ze dne 20. ledna 2005 vypracovaného
žalobkyní dle článku 4.4.4. VSP činila konečná dlužná částka leasingového
nájemce celkem 267.788,- Kč a byla tvořena částkou 226.778,- Kč, představující
dlužné leasingové splátky 35 – 39 (z nichž na některé žalobkyně započetla
částečné úhrady provedené žalovaným), úroky z prodlení v celkové výši 22.534,-
Kč, jiné pohledávky z leasingové smlouvy ve výši 62.317,- Kč a k dobru
žalovanému bylo v tomto konečném vyúčtování připočteno 37.951,- Kč jako část
zálohy na nájemném a 5.890,- Kč jako „časové rozlišení splátek“. Prodejní cenu
vráceného vozidla (předmětu leasingu), tj. částku 362.000,- Kč, do konečného
vyúčtování žalobkyně nezapočetla (nesnížila o ni svoje pohledávky za žalovaným). Po právní stránce soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení
§ 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako finanční
leasing. Konstatoval, že jestliže si strany ve VSP dohodly, že leasingový
nájemce je povinen nahradit leasingovému pronajímateli ztrátu z prodeje
předmětu leasingu, pak „a contrario zisk z prodeje předmětu leasingu je nutno
započíst mezi aktiva leasingového nájemce a z celkové pohledávky leasingového
pronajímatele toto odečíst“.
Nepostupovala-li žalobkyně tímto způsobem a po
žalovaném požadovala částku, v níž prodejní cena předmětu leasingu promítnuta
nebyla, pak výpočet pohledávky žalobkyně není správný. Na tomto základě učinil
soud prvního stupně závěr, že žalobkyně neprokázala oprávněnost svého nároku na
zaplacení částky 267.788,- Kč, neboť z konečného vyúčtování nebyla odečtena
obvyklá cena předmětu leasingu. Proto tento návrh žalobkyně zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku
II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna žalovanému na náhradě nákladů
řízení zaplatit částku 92.226,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a závěrů soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně posoudil předmětnou leasingovou smlouvu jako
nepojmenovanou (inominátní) smlouvu uzavřenou dle ustanovení § 269 odst. 2
obch. zák. Korigoval však závěr soudu prvního stupně, že vztah založený
leasingovou smlouvou byl ukončen výpovědí ze strany žalobkyně. Zdůraznil, že
úkon žalobkyně ze dne 14. května 2005 je třeba posoudit jako odstoupení od
smlouvy z důvodu prodlení žalovaného se zaplacením leasingové splátky, učiněné
za podmínek sjednaných ve VSP. Tudíž je nutno úpravu nároků při výpovědi
leasingového pronajímatele obsaženou ve VSP považovat za smluvní konkretizaci
nároků podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Odkazuje na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ČR ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007 (dále též jen „Stanovisko“)
a závěry Nejvyššího soudu ČR, uvedené v jeho usnesení ze dne 15. listopadu
2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004 a rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo
4356/2008, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
nedůvodnosti podané žaloby, když součet částek, na jejichž zaplacení měla
žalobkyně vůči žalobci nárok, nedosahoval ani výše ceny, kterou získala
žalobkyně po ukončení leasingu prodejem vráceného předmětu leasingu. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňujíc přitom dovolací
důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatelka předně namítá, že soudy byla řešena nesprávně otázka, zda a
za jakých podmínek je leasingový pronajímatel povinen zohlednit jím dosaženou
prodejní cenu vozidla v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy, když
součástí pohledávky za leasingovým nájemcem není nárok na zaplacení všech
leasingových splátek (tj. též těch, jejichž splatnost měla nastat až po
předčasném ukončení leasingové smlouvy) ani žádný obdobně označovaný nárok. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, kde byla tato otázka řešena odlišně, než jak bylo rozhodnuto
napadeným rozsudkem odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Má za to, odvolací
soud nesprávně interpretoval závěry obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu ČR,
na kterou ve svém rozhodnutí odkazuje, a nesprávně je aplikoval na
projednávanou věc. Dovolatelka poukazuje na to, že v posuzovaném případě nenastala situace
popsaná ve Stanovisku, když v rámci konečného vyrovnání žalobkyně požaduje
toliko leasingové splátky, jejichž splatnost nastala před tím, než došlo k
předčasnému ukončení leasingové smlouvy a nikoli tedy všechny leasingové
splátky, tj. i ty, které byly splatné až po datu ukončení leasingové smlouvy. Součástí žalované částky není ani žádný jiný obdobně označovaný nárok (např. „odúročená finanční služba“ nebo „účetní zůstatková hodnota vozidla“).
Dovolatelka tak má za to, že nebylo její povinností v daném případě při
vyčíslení pohledávky z předčasně ukončené leasingové smlouvy zahrnout do
konečného vyrovnání a tedy odečíst od nárokovaných částek jím dosaženou
prodejní cenu předmětu leasingu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že
rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července
2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, dovolání
je však přípustným podle písmene c), neboť odvolací soud posoudil nárok
žalobkyně (leasingového pronajímatele) z předčasného ukončení leasingové
smlouvy v důsledku odstoupení od smlouvy v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho,
jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolací soud se tedy nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí o
nedůvodnosti podané žaloby na závěru, že součet částek, na jejichž zaplacení
měla žalobkyně vůči žalovanému nárok v důsledku odstoupení od smlouvy,
nedosahoval ani výše ceny, kterou žalobkyně získala po ukončení leasingu
prodejem předmětu leasingu. Vycházel tak z předpokladu, že v případě
uskutečněného prodeje předmětu leasingu se dluh leasingového nájemce snižuje o
výnos z tohoto prodeje. Pro projednávanou věc je podstatné posouzení, zda má při odstoupení od
leasingové smlouvy leasingový pronajímatel povinnost při konečném vyrovnání od
svých pohledávek za nájemcem odečíst výtěžek z prodeje předmětu leasingu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně platně odstoupila od leasingové
smlouvy z důvodu prodlení žalovaného s úhradou leasingových splátek a následně
vypracovala konečné vyrovnání na základě článku 4.4.4 sjednaných VSP. Podle ustanovení § 351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva
a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na
náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se
volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262 obch. zák., řešení sporů mezi
smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo
vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec první). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou
stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané
ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502 obch. zák. Vrací-li
plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím
spojených (odstavec druhý). Ustanovení § 351 obch. zák. ukládá každé ze stran závazku vrátit plnění
poskytnuté druhou stranou; jedná se o právo, jež vzniká odstoupením od smlouvy. Toto ustanovení má povahu dispozitivní normy. Předmětná leasingová smlouva, resp. VSP (které jsou její nedílnou součástí),
obsahuje úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba
považovat za smluvní konkretizaci nároků podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování nároků
leasingového pronajímatele v případě předčasného zániku závazků z leasingové
smlouvy v situaci, kdy si smluvní strany ve VSP sjednaly tzv. konečné vyrovnání
Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007. V něm vyložil, že při posuzování nároků podle
ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák.
je třeba vycházet toho, že hodnotu
nepeněžitého plnění, které poskytl leasingový pronajímatel (a které je tudíž
nájemce povinen vrátit), je nutno vyčíslit částkou odpovídající obvyklé ceně
leasingu v daném místě a čase za obdobným podmínek, za jakých byl leasing
poskytován, po odečtení finančním nákladů, jež leasingový pronajímatel ušetřil
v důsledku odstoupení od smlouvy (zejména úroků z úvěrů, jež leasingový
pronajímatel nemusel hradit v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy,
pokud tato situace nastala) a po odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu. Leasingový nájemce je tedy povinen zaplatit leasingovému pronajímateli obvyklou
cenu leasingu poskytnutého za obdobných podmínek v daném místě a čase, resp. podle obvyklého smluvního ujednání všechny sjednané leasingové splátky (do
nichž je třeba započítat i případnou akontaci). V této ceně, resp. těchto
splátkách, je rovněž zahrnuta pořizovací cena předmětu leasingu. Současně je
leasingový nájemce povinen vrátit leasingovému pronajímateli předmět leasingu. Hodnota předmětu leasingu je však již obsažena v obvyklé ceně leasingu, kterou
je leasingový nájemce povinen zaplatit leasingovému pronajímateli (v souhrnu
sjednaných leasingových splátek). O tuto částku by se proto leasingový
pronajímatel bezdůvodně obohatil, proto má leasingový nájemce právo na odpočet
výtěžku z prodeje vráceného předmětu leasingu, resp. odpočet obvyklé ceny této
věci. Pokud si strany sjednaly tzv. „konečné vyrovnání“, mohou provést případné
zúčtování v tomto konečném vyrovnání. Ve své podstatě jde o vyúčtování
vzájemných práv a povinností provedené po předčasném ukončení smlouvy
leasingovým pronajímatelem. V rozsudku ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 (publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/2011) pak Nejvyšší soud
vysvětlil, že výtěžek z prodeje vráceného předmětu leasingu není plněním, které
by byl povinen pronajímatel poskytnout nájemci, když takovou povinnost
nezakládá leasingová smlouva ani právní předpis. Vznik takové povinnosti nelze
dovodit ani z ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. již proto, že nejde o plnění
poskytnuté před odstoupením od smlouvy. Nepředstavuje-li proto uvedená částka
předmět pohledávky nájemce za leasingovým pronajímatelem, nepřichází v úvahu
ani započtení takové pohledávky proti pohledávkám pronajímatele postupem podle
§ 580 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (stejně jako soudem prvního
stupně) spočívá v jeho závěru, že výtěžek z prodeje vráceného předmětu leasingu
musí být (vždy) v konečném vyúčtování (vyrovnání) odečten od závazků
leasingového nájemce. Odvolací soud přitom tento závěr učinil toliko s odkazem
na výše citované Stanovisko Nejvyššího soudu, aniž by zohlednil konkrétní
okolnosti smluvního závazkového vztahu mezi účastníky. Pro poměry projednávané věci je rozhodná skutečnost, že nárok žalobkyně z
titulu předčasného ukončení smlouvy vyčíslený v konečném vyrovnání neobsahuje
leasingové splátky splatné po účinnosti odstoupení od smlouvy.
Jak bylo
vyloženo výše, má leasingový pronajímatel obvykle v případě odstoupení od
smlouvy podle okolností smluvního ujednání právo na vrácení hodnoty
nepeněžitého plnění, které poskytl leasingovému nájemci. Tuto hodnotu je nutno
vyčíslit jako částku odpovídající obvyklé ceně leasingu po odečtení finančních
nákladů, jež leasingový pronajímatel ušetřil v důsledku odstoupení od smlouvy a
po odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu. Přitom obvyklou cenu leasingu
představují všechny sjednané leasingové splátky. V projednávané věci však
leasingový pronajímatel požadoval po žalobci uhrazení pouze množství splátek
splatných před odstoupením od smlouvy, nikoliv všech sjednaných leasingových
splátek (tj. i těch, jejichž splatnost nastala po datu odstoupení od smlouvy). Zůstatková účetní hodnota předmětu leasingu v době odstoupení od leasingové
smlouvy přitom odpovídá dílčí hodnotě leasingovým pronajímatelem poskytnutého
nepeněžního plnění, konkrétně té její části, která nebyla pokryta splátkami
splatnými před odstoupením od smlouvy. I na vrácení této hodnoty poskytnutého
nepeněžního plnění leasingovým pronajímatelem má tento pronajímatel nárok
(neboť má nárok na tuto hodnotu v celé její výši). Jestliže tedy v závěrečném
vyrovnání (zúčtování) nebyly do pohledávek leasingového pronajímatele započteny
splátky splatné až po odstoupení od smlouvy, je nesprávným závěr o nutnosti
odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu od uplatněného nároku žalobkyně. Z výše uvedeného je potom zřejmé, proč může mít za popsaných okolností
leasingový pronajímatel vůči nájemci nárok i na případnou ztrátu z prodeje
předmětu leasingu. Prodal-li by leasingový pronajímatel vrácený předmět
leasingu za cenu nižší, než byla jeho účetní zůstatková hodnota v době
odstoupení od smlouvy (určená podle platných právních předpisů o dani z
příjmů), vznikla by mu ztráta - částka představující rozdíl mezi obvyklou cenou
leasingu a hodnotou splátek splatných před odstoupením od smlouvy plus výtěžek
z prodeje předmětu leasingu. V podmínkách projednávané věci však možnou ztrátu
z prodeje předmětu leasingu žalobkyně neuplatňuje. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud, aniž by
vyšel ze smluvních ujednání účastníků, dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že
od uplatněné pohledávky žalobkyně za žalovaným z titulu předčasného ukončení
leasingové smlouvy odstoupením je nutné odečíst výtěžek z prodeje vráceného
předmětu leasingu; to vše za situace, kdy součástí pohledávky žalobkyně není
nárok na zaplacení splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy (či
žádný jiný obdobně označovaný nárok). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přestože žalobkyně v dovolání namítá, že řízení je takovouto vadou postiženo
[uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], po obsahové
stránce tuto svou námitku nikterak blíže nekonkretizuje. Dovolací soud takové
vady řízení z obsahu spisu neshledal.
Jelikož řešení právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není
správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí
odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud
proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.