23 Cdo 4080/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L.
Svobody 1222, IČO 70994226, proti žalované Správa železniční dopravní cesty,
státní organizace, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Dlážděná 1003/7, IČO
70994234, o zaplacení částky 142 556 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 46/2014, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 12 Cmo
357/2015-220, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. července 2015, č.j. 33 Cm 46/2014-194, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Mezi
žalobkyní jako dopravcem a žalovanou jako provozovatelem dráhy byla dne 30. června 2009 uzavřena smlouva č. 1/09 o provozování drážní dopravy na železniční
a dopravní cestě celostátní dráhy a regionálních drah ve vlastnictví České
republiky. Dne 22. června 2011 ve 21:30 hodin došlo mezi železničními stanicemi Ostroměř a
Lázně Bělohrad k mimořádné události, při níž vlak Sp 1875 najel na překážku na
dopravní cestě dráhy, kterou vytvořily koruny dvou stromů, čímž žalobkyni
vznikla škoda ve výši 142 556 Kč. Ze zápisu o ohledání mimořádné události ze
dne 23. června 2011 soud prvního stupně zjistil, že se jednalo se o koruny dvou
zdravých buků, olistěné, bez napadení houbou nebo hnilobou. Rovněž dřevo v
místě přelomení stromů bylo zdravé. Soud prvního stupně dále vycházel ze dvou
vyhodnocení příčin a okolností mimořádné události, přičemž jeden dokument byl
předložen žalobkyní a druhý byl předložen žalovanou. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná prováděla pravidelné
kontroly porostů, které se nacházely v blízkosti průjezdného průřezu železniční
dráhy, což doložila dopisem ředitele Správy železniční dopravní cesty, státní
organizace, ze dne 8. srpna 2011 týkajícího se kontrolní činnosti k předmětné
mimořádné události. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila svoji povinnost
vyplývající ze závazkového vztahu s žalobkyní, avšak jsou zde dány podmínky pro
její liberaci dle § 374 odst. 1 obch. zák., neboť v daném případě žalovaná
nemohla předpokládat nutnost provedení přiměřených opatření (skácení stromů)
před vznikem mimořádné události, neboť jak bylo zjištěno při dokazování, stromy
byly zdravé a k jejich poškození došlo v důsledku mimořádné a nepředvídatelné
okolnosti (způsobené bouřkovou činností, vichřicí a přívalovým deštěm, které
byly v dané lokalitě zaznamenány dne 22. června 2011 po 20:00 hod., což soud
zjistil ze zprávy Českého hydrometeorologického ústavu ze dne 21. března 2013),
přičemž takovým okolnostem nemohla žalovaná nijak zabránit ani je předvídat. Soud prvního stupně dále uvedl, že považuje za prokázané, že příčinou dopravní
nehody na železnici nebyly okolnosti mající původ v provozní činnosti žalované,
neboť pád stromů byl nepředvídatelný a nebýt mimořádných klimatických jevů,
nedošlo by k němu. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného uzavřel, že
žalovaná za škodu neodpovídá. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
13. dubna 2016, č.j. 12 Cmo 357/2015-220, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry
soudu prvního stupně a uvedl, že žalovaná se ve smyslu § 374 odst. 1 obch. zák.
zprostila své odpovědnosti za škodu, neboť v řízení před soudem prvního stupně
bylo prokázáno, že žalovaný prováděl pravidelnou kontrolu trati, naposled dva
dny před jízdou vlaku Sp 1875, a k pádu stromů došlo vlivem povětrnostních
podmínek. Tyto okolnosti dle odvolacího soudu představují překážku, jež nastala
nezávisle na vůli povinné strany a bránila jí ve splnění její povinnosti,
přičemž nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo
její následky odvrátila nebo překonala. Dle názoru odvolacího soudu by žalovaná byla rovněž zproštěna i své
odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností, neboť výše popsané
okolnosti vzniku poškození vlaku nárazem do stromů spadlých na koleje vlivem
vichřice je možné rovněž hodnotit jako škodu způsobenou neodvratitelnou
událostí nemající původ v provozu ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá
na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla dosud řešena. Dle dovolatelky je touto otázkou rozsah odpovědnosti
provozovatele dráhy za škody způsobené provozovateli drážní dopravy předměty
tvořícími součást provozované dráhy, respektive s touto dráhou pevně spojenými.
Dle dovolatelky spočívá nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v tom, že
uplatněný nárok posuzoval jako porušení smluvní povinnosti a nevzal v potaz
skutečnost, že žalovaná jako provozovatel dráhy vykonává činnost, jež svou
povahou naplňuje znaky provozní činnosti ve smyslu § 420a obč. zák., přičemž
dle dovolatelky podmínky pro liberaci dle § 420a odst. 3 obč. zák. nebyly
naplněny. Žalobkyni totiž vznikla škoda v důsledku povahy, resp. stavu dráhy
jako zařízení užívaného k provozní činnosti žalované. Vzniklá škoda tedy měla
dle dovolatelky původ v provozní činnosti žalované a podmínky pro aplikaci §
420a odst. 3 obč. zák. zde nejsou.
Dovolatelka dále poukázala na to, že uvedená smlouva mezi žalobkyní a žalovanou
byla uzavřena za účelem stanovení podmínek přístupu žalobkyně na dráhu, nikoli
za účelem zmírnění zákonného rozsahu odpovědnosti žalované za škodu.
Pro případ, že dovolání bude shledáno přípustným, poukázala dovolatelka i na
vadu řízení spočívající v tom, že se odvolací soud odmítl zabývat jí
předloženou zprávou drážní inspekce s tím, že jde o důkaz v odvolacím řízení
nepřípustný, který mohl být předložen již v řízení před soudem prvního stupně.
Dle dovolatelky je takový postup odvolacího soudu nesprávný, neboť předmětná
zpráva drážní inspekce byla vydána až po skončení řízení před soudem prvního
stupně.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost nahradit žalobkyni škodu v
požadované výši a uloží jí rovněž náhradu nákladů řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je dle jejího mínění
nepřípustné, neboť namítaná problematika je otázkou jednoduchého práva, která v
aplikační praxi nižších soudů nečiní obtíže a kterou nelze považovat za otázku
v judikatuře Nejvyššího neřešenou, neboť tato otázka již byla předmětem
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaná tedy navrhla, aby dovolací soud
dovolání jako nepřípustné odmítl. Pro případ, že by dovolání nebylo odmítnuto,
uvedla dále žalovaná, v čem konkrétně s argumentací dovolatelky nesouhlasí. Dovolatelka se k vyjádření žalované taktéž vyjádřila a uvedla, že žalovaná ve
vyjádření odkazuje na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, avšak
dovolatelka trvá na svém názoru, že jí nastolená otázka je otázkou neřešenou,
neboť drážní provoz je specifický a dosavadní judikatura Nejvyššího soudu plně
nevystihuje rozvržení odpovědnosti mezi subjekty zajišťujícími drážní provoz a
subjekty účastnícími se drážního provozu. Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou oprávněnou,
kterou zastupuje pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním, posuzoval, zda
jsou splněny náležitosti dovolání a zda je dovolání přípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť
napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 374 odst. 1 obch. zák. se za okolnosti vylučující
odpovědnost považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a
brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by
povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a
dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. Podle ustanovení § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou
způsobí jinému provozní činností. Podle ustanovení § 420a odst. 3 obč. zák. odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji
způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou
událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů nepochybily a věc po právní
stránce správně posoudily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
Soudy obou stupňů se ve svém právním posouzení zabývaly jak v úvahu
přicházející odpovědností žalované za porušení smluvní povinnosti a podmínkami
liberace dle obchodního zákoníku, tak i další v úvahu přicházející kvalifikací,
a to odpovědností žalované za škodu způsobenou provozní činností a podmínkami
liberace dle § 420a odst. 3 obč. zák., přičemž v obou možnostech dospěly k
témuž závěru – že jsou naplněny podmínky pro liberaci žalované. Dovolatelce
tedy nelze přisvědčit v tom, že by se soudy nezabývaly i přísnější úpravou
odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Závěr soudů obou stupňů
ohledně toho, zda jsou dány podmínky pro liberaci žalované, je pak v souladu s
s judikaturou Nejvyššího soudu, který otázkou liberace škůdce v minulosti již
zabýval. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo
3268/2008, je neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu okolnost, která
objektivně nemá svůj původ „uvnitř“ provozu a která nesouvisí s organizací,
řízením a realizací provozu, např. událost způsobená zejména vnějšími
přírodními silami (živelní událost), které nemohlo být provozovatelem zabráněno
ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí,
jež by bylo možné vynaložit. Podobně také viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 1979/2012. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, kterým je dovolací soud
vázán, vyplývá, že předmětné stromy spadly na dráhu v důsledku vichřice a
přívalových dešťů, jednalo se o vnější přírodní síly, tedy o neodvratitelnou
událost ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, kterou vzhledem ke
skutkovým okolnostem nebylo možno objektivně odvrátit. Z výše uvedeného vyplývá, že jestliže dovolatelka tvrdí, že jí předestřená
otázka týkající se rozsahu odpovědnosti provozovatele dráhy za škodu nebyla
dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nelze jí přisvědčit a je
třeba uzavřít, že soudy obou stupňů věc posoudily v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným z důvodu
souladu napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nezabýval
se ani dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, neboť dovolací soud přihlíží k vadám
řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť je nepřípustné.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s § 243f odst. 3
větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. ledna 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu