23 Cdo 4097/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní
věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se
sídlem Hradec Králové, Střelecká 672, proti žalované R o l n i c k á společnost
s r.o., se sídlem Červená Voda 183, okres Ústí nad Orlicí, PSČ 561 61,
identifikační číslo osoby 47468262, zastoupené Mgr. Bernardem Urbanem,
advokátem se sídlem Lanškroun, Pivovarské nám. 557, o zaplacení 344 853 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích pod sp. zn. 5 ECm 36/2012, o dovolání žalobce proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2013, č. j. 12 Cmo 164/2013-47, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2013, č. j. 12 Cmo
164/2013-47, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 12. října 2012, č. j. 5 ECm 36/2012-21, ve znění opravného
usnesení ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 5 ECm 36/2012-25, v jeho výroku III.,
jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 12.
října 2012, č. j. 5 ECm 36/2012-21, ve znění opravného usnesení ze dne 21.
listopadu 2012, č. j. 5 ECm 36/2012-25, výrokem I. zastavil řízení, výrokem II.
rozhodl o vrácení části soudního poplatku a výrokem III. uložil žalované
zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2 760 Kč za vynaložený soudní
poplatek a částku 51 960 Kč za zastoupení advokátem.
Soud prvního stupně podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“) zastavil řízení, neboť žalobce vzal dne 23. 8. 2012 zpět podání svého
návrhu ze dne 8. 8. 2012, když žalovaná mu dlužnou částku dne 17. 8. 2012
uhradila. Žalobci přiznal náklady řízení, neboť žaloba byla podána důvodně a
zastavení řízení zavinila žalovaná. Výši odměny advokáta stanovil podle § 146
odst. 2 o. s. ř. a v souladu s § 3 odst. 1 bodu 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 společně s daní z přidané hodnoty (dále jen
„DPH“) a žalobci přiznal i náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. srpna 2013, č. j. 12 Cmo 164/2013-47,
výrokem I. změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem II. uložil žalobci
zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce má právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a proto odvolání žalované
proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za důvodné. Rozhodnutí
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci uložil zaplatit žalované náhradu
nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle § 146 odst. 2
věty první o. s. ř. se při zpětvzetí žaloby nezkoumá důvodnost uplatněného
nároku, ale výhradně se z procesního hlediska posuzuje zavinění účastníků na
zastavení řízení. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že žalovanou částku
žalobci zaplatila třetí osoba - pojišťovna žalované, která nebyla účastníkem
řízení, dovodil, že příčinou zpětvzetí žaloby nebylo výlučně chování žalované.
Uzavřel proto, že o nákladech řízení před soudem prvního stupně mělo být
rozhodnuto podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., podle něhož, jestliže
některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit
jeho náklady, a protože ke zpětvzetí žaloby nedošlo z důvodu chování na straně
žalované, odvolací soud rozhodl, že žalobci nárok na úhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně nepřísluší.
Odvolací soud z důvodu úspěšnosti odvolání žalované, přiznal žalované náklady
řízení za odvolací řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s vyhláškou
č. 177/1996 Sb.
Žalobce napadl uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze dovoláním. Má za to, že
dovolání proti napadenému usnesení je přípustné, neboť stojí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena a protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Podle dovolatele odvolací soud pochybil, jestliže aplikoval § 146 odst. 2 věty
první o. s. ř. namísto § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle které byl-li
pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl
podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník
řízení). Je přesvědčen, že plnění pojišťovny bylo plněním žalované, nikoliv
plněním třetí osoby, a navíc je nerozhodné, kým a na základě jakého právního
vztahu bylo žalovanou plněno. Dovolatel zdůraznil, že podání žaloby předcházela
výzva žalobce žalované k úhradě ze dne 30. 7. 2012, avšak žalovaná požadovanou
částku žalobci neuhradila, proto došlo k podání žaloby.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že
žalované bude uloženo uhradit žalobci náklady řízení před oběma soudy a před
dovolacím soudem. S ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. by mělo být
žalované uloženo uhradit žalobci náklady na zastoupení advokátem podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb. a náhradu nákladů na zaplacení soudního poplatku ve výši, v
jaké žalobce poplatek uhradil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla zamítnutí dovolání.
Zdůraznila, že na výzvu žalobce k zaplacení požadované částky reagovala dopisem
ze dne 2. 8. 2012, v němž popřela svoji odpovědnost za škodu vzniklou žalobci.
Poukázala na to, že její zavinění za vzniklou škodu nebylo prokázáno a že
úhrada pojišťovnou byla provedena bez jejího vědomí a bez jakékoli předchozí
konzultace s ní. Uvedla, že neměla šanci uplatnit jakákoli procesní práva, když
až do doručení rozhodnutí o zastavení řízení nevěděla o podání žaloby, a navíc
k realizaci platby pojišťovnou došlo zcela bez jejího vědomí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
když rozhodnutím v napadeném rozsahu ohledně nákladů řízení se řízení končí a
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud totiž dosud
nepřezkoumával (s ohledem na změnu právní úpravy přípustnosti dovolání od 1. 1.
2013) výroky soudů o nákladech řízení při zpětvzetí žaloby, z důvodu, že
žalovaný uhradil plnění žalobci, byť formou plnění pojišťovnou jako pojistné
plnění v souvislosti s pojistnou událostí.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Nejvyšší soud považuje dovolání za důvodné, neboť výše citované rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném
právním posouzení nároku na úhradu nákladů řízení. Dovolací námitky jsou
odůvodněné, jestliže dovolatel namítá, že odvolací soud chybně aplikoval § 146
odst. 2 věty první o. s. ř. namísto ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Odvolací soud nesprávně dovodil, že příčinou zpětvzetí žaloby nebylo výlučně
chování žalované. Pominul, že žalobce vyzval k plnění žalovanou před podáním
žaloby a že požadovaného plnění se mu dostalo až po podání žaloby. Je nutno
dospět k jedinému závěru, že musí jít k tíži žalované, že pojišťovna žalované
neuhradila žalobci plnění z pojistné události včas. Soud prvního stupně tedy
žalobci správně přiznal náklady řízení a odvolací soud naopak věc nesprávně
posoudil, jestliže aplikoval § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. namísto § 146
odst. 2 věty druhé o. s. ř. a změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně
ohledně náhrady nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Pokud žalovaná ve vyjádření k dovolání namítala, že svým vyjádření vůči žalobci
popřela existenci své odpovědnosti za škodu, jejíhož zaplacení se žalobce v
řízení domáhá, a že k realizaci platby pojišťovnou došlo zcela bez jejího
vědomí, je nutno upozornit na to, že její námitka je nedůvodná. V tomto směru
je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22
Cdo 4308/2013 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud
uvedl: „Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv
z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou
žalobu (jiný návrh), je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu
výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se
žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda
žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné
je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.“
Byla-li pohledávka žalobce uhrazena žalobce po podání žaloby, není důležité,
kdo za žalovanou plnil, zda to bylo s jejím vědomím, či zda se jednalo o pokus
vyhnout se povinnosti platit náklady řízení, je třeba aplikovat § 146 odst 2,
neboť v tomto případě byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl
podán důvodně. Tíži tohoto jednání nemůže nést ten, jehož pohledávka byla v
řízení zaplacena, tedy kdo byl ve své podstatě úspěšný, v daném případě
žalobce. Nejvyšší soud je ve shodě s tímto uvedeným právním názorem
publikovaným v Občanském soudním řádu – komentář, autorů Karel Svoboda, Petr
Smolík, Jiří Levý, Renáta Šínová a kol, vydaný C. H. BECK, r. 2013, str. 506.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení
výše nákladů řízení byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu, týkající se usnesení o nákladech řízení, podle § 243e odst. 1
o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb., která byla nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb. ke
dni 7. 5. 2013 zrušena, bude třeba, aby soud prvního stupně nově vypočetl
náklady řízení žalobce, přičemž při stanovení výše nákladů řízení za zastoupení
žalobce bude třeba aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., o advokátním tarifu.
Dovolací soud proto zrušil i usnesení soudu prvního stupně v části týkající se
povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán
právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem, o. s.
ř.); soud prvního stupně rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu