U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstvo financí ČR, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené Mgr.
Jakubem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti žalované 1)
Československé obchodní bance, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ
150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46 a žalované 2) Carbon CZ,
a.s., se sídlem v Praze 2, Žitná 1578/52, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby
47116978, zastoupené JUDr. Janou Nowakovou Těmínovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 1, Jánská 316/8, o zaplacení částky 83,229.461,66 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 131/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 5
Cmo 104/2011-918, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 49 Cm 131/2006–
872, zamítl žalobu o zaplacení částky 83,229.461,66 Kč (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku). Žalobkyně se na žalovaných domáhala zaplacení náhrady škody ve výši
83,229.461,66 Kč s odůvodněním, že žalovaná č. 1 – Československá obchodní
banka, a.s. (dále jen „ČSOB“) a žalovaná č. 2 - společnost CETUS a.s. v
likvidaci [dříve CETUS a.s., později Carbon CZ, a.s.] (dále jen „CETUS“) se
podílely na uzavření smluv, jejichž výsledkem bylo vyloučení vzájemného
zápočtu. Žalobkyně má zato, že žalovaná č. 1, ačkoliv k tomu měla možnost,
jednostranně nezapočetla svoji pohledávku vůči společnosti CETUS vyplývající ze
Smlouvy o úvěru č. 100080-99-061 proti vzájemným pohledávkám společnosti CETUS
na zaplacení kupní ceny akcií společnosti IPB Pojišťovny a.s. ve výši 400 mil. Kč a na zaplacení kupní ceny akcií společnosti Českomoravský penzijní fond,
a.s. ve výši 412 mil. Kč. Žalobkyně poukázala na to, že jedinou překážkou
vzájemného zápočtu pohledávek mezi ČSOB a CETUS byla jejich dohoda o tom, že se
úvěr, s jehož placením byla společnost CETUS v prodlení, stane splatným až
několik měsíců po zaplacení kupní ceny akcií. Pohledávka žalované č. 1 vůči
společnosti CETUS ze Smlouvy o úvěru č. 100080-99-061, která byla následně
postoupena na právní předchůdkyni žalobkyně, tak zůstala „zakonzervována“ v
původní výši 2,268,000.000,- Kč. Žalovaná č. 1 přitom dle žalobkyně porušila
jak povinnost jednat v dobré víře a s přiměřenou odbornou péčí vyplývající ze
Smlouvy a státní záruky (dále jen „Smlouva MF“) a Smlouvy o plánu
restrukturalizace (dále jen „Smlouva o PR“), tak ustanovení § 12 odst. 2 zákona
č. 21/1992 Sb., o bankách, a společnost CETUS porušila právní povinnosti
uložené jí zákonem, konkrétně ustanovením § 70 a násl. obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“). V důsledku tohoto jejich jednání pak žalobkyni vznikly
zvýšené náklady v celkové částce 83,229.461,66 Kč (skládající se z úroků z
úvěru a nákladů na refinancování). Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel zejména z toho, že: 1) Mezi
Investiční a poštovní bankou a.s. (dále jen „IPB“) jako věřitelem a společností
CETUS a.s. jako dlužníkem byla dne 28. května 1999 uzavřena Smlouva o úvěru č. 100080-99-061, na základě které se IPB zavázala poskytnout společnosti CETUS
a.s. krátkodobý úvěr ve výši 1,218,000.000,- Kč, a dále byl uzavřen dodatek č. 1 až 12. 2) Dne 19. června 2000 přešel na základě Smlouvy o prodeji podniku
uzavřené mezi ČSOB a IPB na žalovanou č. 1 celý podnik IPB. 3) Dne 19. června
2000 byla mezi ČSOB a Českou republikou, zastoupenou Ministerstvem financí
(dále jen „MF“) uzavřena Smlouva MF, včetně jejího dodatku č. 1 ze dne 31. srpna 2001, kterou se MF zaručila za v této smlouvě definovaná aktiva podniku
IPB. Dne 31. srpna 2001 byla mezi ČSOB, MF a právním předchůdcem žalobkyně
Konsolidační bankou Praha, s.p.ú. (dále jen „KoB“) uzavřena Smlouva o PR, která
upravila ve veřejném zájmu a v rámci Smlouvy MF práva a povinnosti stran při
restrukturalizaci podniku IPB. 4) Společnost CETUS vstoupila dne 1.
února 2001
do likvidace. Dne 11. února 2002 byla mezi ČSOB a společností CETUS a.s. v
likvidaci uzavřena smlouva o převodu zaknihovaných akcií společnosti IPB
Pojišťovna a.s. (kupní cena za tyto akcie činila 400 mil. Kč, splatná byla k
11. únoru 2002) a smlouva o převodu listinných akcií společnosti Českomoravský
penzijní fond a.s. (cena činila 412 mil. Kč, splatná byla k 11. únoru 2002). 5)
Dne 11. února 2002 uzavřely strany CETUS, ČSOB a IPB Group Holding, a.s. v
likvidaci Dohodu o uspořádání vzájemných právních vztahů, ve které se mj. dohodly, že bude odložena splatnost dluhu společnosti CETUS včetně
příslušenství z úvěrové smlouvy č. 100080-99-061 do 30. srpna 2002. 6) Dne 25. dubna 2002 byla uzavřena mezi ČSOB jako postupitelem a Českou konsolidační
agenturou (dále jen „ČKA“) jako postupníkem Smlouva o postoupení pohledávky č. IPB 1003314. Strany se dohodly tak, že pohledávka postupitele za dlužníkem
(společností CETUS) vyplývající ze Smlouvy o úvěru č. 1080-99-61 ve znění
dodatku č. 1 až 12 v celkové výši 2,440,481.390,- Kč přechází na postupníka za
úplatu ve výši 2,440,481.390,- Kč. 7) Obě žalované vznesly námitku promlčení
nároku. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že
námitka promlčení byla žalovanými vznesena důvodně a nárok uplatněný žalobou je
promlčen. Dodal, že i kdyby nárok nebyl promlčen, pak žalobkyně neprokázala
všechny předpoklady k úspěšnému uplatnění náhrady škody a to zejména porušení
smluvní povinnosti či povinnosti vyplývající z ustanovení § 12 zákona o bankách
ze strany žalované č. 1 a zákonné povinnosti ze strany žalované č. 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů
řízení mezi žalobkyní a první žalovanou potvrdil (první výrok), ve výroku o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou ho změnil
tak, že žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované k rukám její právní
zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 234.228,- Kč (druhý výrok) a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na
základě jím provedeného dokazování. Se závěrem soudu prvního stupně o promlčení
nároku žalobkyně na náhradu škody se však neztotožnil. Při věcném posouzení
nároku odvolací soud považoval za nutné rozlišovat dva okruhy právních vztahů –
jednak vztahy vyplývající ze Smlouvy MF a dále vztahy mezi oběma žalovanými a
ČKA. Akcentoval, že ČKA jako procesní předchůdce žalobkyně nebyla stranou
Smlouvy MF. Proto porušení jakéhokoli ustanovení této smlouvy ze strany první
žalované, i pokud by k němu skutečně došlo, nemohlo zakládat odpovědnost
žalované č. 1 za škodu vůči ČKA a tedy ani nárok ČKA na náhradu škody, který by
mohl ke dni jejího zániku na základě ustanovení § 20 zákona č. 239/2001 Sb., o
České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České
konsolidační agentuře), přejít na žalobkyni. Uvedl, že tento závěr není v
rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo
379/2001 ze dne 25. března 2003, na nějž žalobkyně odkazovala, neboť se v
posuzované věci nejedná o odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní
povinnosti dle ustanovení § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale
nárok uplatněný v tomto řízení byl odůvodněn porušením povinnosti z obchodních
závazkových právních vztahů ze strany žalované č. 1, resp. porušením povinnosti
vyplývající z obchodního zákoníku ze strany žalované č. 2. Navíc, smluvní
ujednání, jichž se žalobkyně dovolává, neukládají první žalované žádnou
povinnosti ve smyslu ustanovení § 373 obch. zák. Pokud jde o Smlouvu o PR,
jejímž subjektem KoB byla, pak dle odvolacího soudu nelze ani z této smlouvy
dovodit takovou povinnost první žalované, kterou by bylo lze porušit způsobem
tvrzeným žalobkyní (tj. neprovedením započtení vzájemných práv a závazků mezi
oběma žalovanými). Odvolací soud konstatoval, že započtení, ať již k němu dojde na základě dohody
či v důsledku jednostranného právního úkonu, je jedním ze způsobu zániku
nesplněného závazku. Jde nepochybně o jednání právem aprobované (§ 580 a 581
obč. zák., § 358 a násl. obch. zák.). Jedná se však o možnost, kterou oba
uvedené předpisy účastníkům nabízejí, nikoliv o povinnost tak učinit. Nelze
tedy v uzavření dohody o vypořádání vzájemných vztahů a v neprovedení započtení
vzájemných práv a závazků shledat porušení jakékoliv zákonné povinnosti první
či druhé žalované. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že provedenými důkazy nebylo prokázáno
porušení povinnosti ze strany první ani druhé žalované, které je dle ustanovení
§ 373 a § 757 obch. zák. základním předpokladem jejich odpovědnosti za
případnou škodu vzniklou žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam, neboť toto rozhodnutí řeší právní otázky v
něm obsažené nesprávně a je zde na místě postup dovolacího soudu, kterým tyto
právní otázky posoudí jinak.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud řešil tři otázky zásadního právního
významu, na nichž postavil své rozhodnutí, a posoudil je po právní stránce
nesprávně a v rozporu s konstantní judikaturou, když dospěl k závěrům, že: „1)
Žalobkyně nebyla aktivně legitimována k podání žaloby, neboť nebyla účastníkem
smluv ze dne 19. června 2000 (Smlouvy MF a Smlouvy o PR), a proto nemůže ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovanými jít o odpovědnost za škodu podle obchodního
zákoníku. 2) V posuzované věci se nejedná o škodu podle ustanovení § 420 obč.
zák. 3) Neprovedením zápočtu, jako úkonu právem aprobovaného, nemůže být žádná
z žalovaných odpovědná za škodu, která tím žalobkyni případně vznikla“.
K první vytčené otázce zásadního právního významu dovolatelka uvádí, že Česká
republika – Ministerstvo financí byla smluvní stranou jak Smlouvy MF, tak
Smlouvy o PR, že byla žalující stranou ke dni vyhlášení rozsudku soudem prvního
i druhého stupně (zde odkazuje na ustanovení § 154 o. s. ř.). Stanovisko
odvolacího soudu, že žalobkyně nemá aktivní legitimaci, přitom vyvozuje z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka svoji aktivní legitimaci
dovozuje ze skutečnosti, že dne 31. prosince 2007 ČKA v souladu se zákonem č.
239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, zanikla
a jejím právním nástupcem se stala žalobkyně, tedy i procesním nástupcem v
předmětném řízení. V této souvislosti považuje dovolatelka za nesprávný závěr
odvolacího soudu o tom, že je nutno rozlišovat právní vztahy vyplývající ze
Smlouvy MF a právní vztahy mezi oběma žalovanými a ČKA na straně druhé. Na
rozdíl od soudu druhého stupně se dovolatelka domnívá, že je nerozhodné, zda
ČKA byla účastníkem Smlouvy MF či nikoliv. Podstatné je pouze to, zda jí
jednáním první žalované vznikla škoda.
Ohledně druhé právní otázky zásadního významu dovolatelka konstatuje, že z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není vůbec zřejmé, na základě jakých úvah
či zákonných ustanovení odvolací soud vyloučil, že by se na daný případ nemohla
vztahovat úprava odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. Měl-li
odvolací soud za to, že žalobkyně není oprávněna nárokovat porušení smluvních
povinností na straně žalované č. 1 ve smyslu obch. zák., pak nevysvětlil, proč
nelze daný případ subsumovat pod obecnou úpravu v obč. zák. Upozorňuje, že
právní posouzení uplatněného nároku je věcí soudu. Navíc odvolací soud
neuvažoval možnost aplikace ustanovení o předcházení škodách dle ustanovení §
415 obč. zák. Dle dovolatelky odvolací soud zcela opomněl posoudit
odpovědnostní vztah mezi žalobkyní a žalovanou č. 2. Ke třetí předestřené otázce zásadního právního významu dovolatelka uvádí, že
nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu o nemožnosti způsobit třetí osobě škodu
zákonem dovoleným jednáním, v daném případě provedením (správně neprovedením)
zápočtu. Dle jejího mínění i zákonem dovolené jednání může v konkrétním případě
vyústit ve škodu či újmu třetích osob. Dále dovolatelka poukazuje na vadu řízení, když odvolací soud zaujal zcela
odlišný právní názor než soud prvního stupně, avšak na tuto skutečnost
účastníky řízení neupozornil a neposkytl jim možnost se k tomuto odlišnému
právnímu názoru vyjádřit a případně doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy. Dovolatelka je přesvědčena, že jí byla postupem odvolacího soudu odebrána
možnost přezkumu druhou soudní instancí. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu (v celém rozsahu) i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalované se dle obsahu spisu a předkládací zprávy k dovolání žalobkyně
nevyjádřily. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Dovolání žalobkyně směřující proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou
stupňů není přípustné, když přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší
soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již
proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by
bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s.
ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově
vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla,
resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Předně Nejvyšší soud podotýká, že - jak se podává z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. - dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení
otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je
dovolací soud vázán, je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené
vady řízení nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130). Z uvedených důvodů není způsobilá založit přípustnost dovolání námitka
žalobkyně, podle níž odvolací soud zatížil řízení vadou, zaujal-li zcela
odlišný právní názor než soud prvního stupně, avšak na tuto skutečnost
účastníky řízení neupozornil a neposkytl jim možnost se k tomuto odlišnému
právnímu názoru vyjádřit a případně doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy. V projednávané věci byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující závěr, že ze
strany první ani druhé žalované nedošlo k porušení žádné smluvní ani zákonné
povinnosti, které je dle ustanovení § 373 a § 757 obch. zák.
základním
předpokladem jejich odpovědnosti za případnou škodu vzniklou žalobkyni. K základním předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. obch. zák. patří: 1) porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2) vznik škody a
3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody
(kausální nexus). Tyto předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní
břemeno ohledně nich leží na poškozeném. K předpokladu odpovědnosti za škodu, spočívajícímu v porušení právní
povinnosti, je nutno zdůraznit, že právní povinnost může vyplývat ze smlouvy
nebo z právního předpisu. Porušením právní povinnosti se rozumí objektivně
vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 25 Cdo 2382/2010). Odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně nemůže úspěšně po žalovaných domáhat
náhrady škody podle ustanovení § 373 nebo 757 obch. zák., neporušily-li
žalované žádnou právní povinnost (což bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu
určující). Žalované neporušily žádnou právní povinnost ani ze smlouvy ze dne
19. června 2000 (první žalovaná), ani případným neprovedením zápočtu. Polemika dovolatelky o tom, že jednání žalovaných (neprovedení zápočtu
pohledávek) může v konkrétním případě vyústit ve škodu či újmu třetích osob
otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá. Závěru
odvolacího soudu o neporušení právní povinnosti neprovedením zápočtu nelze
ničeho vytknout. Výklad, podle něhož by způsob vypořádání vzájemných vztahů
účastníků smlouvy započtením mohl být účastníkům smlouvy vnucen třetí osobou
(žalobkyně nebyla účastnicí smluv ze dne 28. května 1999, ani ze dne 11. února
2002), by byl v rozporu s principem autonomie vůle smluvních stran. Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že její nárok na náhradu škody měl
být posouzen podle občanského zákoníku, nikoli podle zákoníku obchodního,
nemůže ani tato její námitka založit přípustnost dovolání, protože ani
posouzení nároku na náhradu škody podle zákoníku občanského by ničeho nezměnilo
na pro věc určujícím závěru odvolacího soudu, že žalovaní neporušili žádnou
právní povinnost. Porušení právní povinnosti (jež je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou)
je předpokladem jak odpovědnosti za škodu upravené ustanovením § 373 a násl. obch. zák., tak i odpovědnosti za škodu upravené občanským zákoníkem. Pak je
skutečně pro výsledek řízení bez právního významu, zda odpovědnost žalovaných
za škodu je posuzována podle zákoníku občanského nebo obchodního, jestliže
poškozená (žalobkyně) porušení povinnosti neprokázala; žalobě na náhradu škody
by nebylo možno vyhovět. Napadá-li konečně dovolatelka závěr odvolacího soudu o nedostatku její aktivní
legitimace, Nejvyšší soud se touto námitkou již nezabýval, neboť spočívá-li
rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na
posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
žaloby (zde porušení právní povinnosti), není dovolání ve smyslu ustanovení §
237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže věcnému přezkumu posouzení
byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Věcný přezkum
posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit
nemůže a dovolání je nepřípustné jako celek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006). Tento závěr sebou nese konečné posouzení dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve
spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím
řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.