U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce JUDr. J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Langrem, Ph.D., LL.M.,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 1331/31, proti žalovanému J. F.,
zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská
1788/60, o zaplacení částky 7,404.131,60 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 38/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2014, č. j. 5 Cmo
319/2013-417, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 43.753,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 28 Cm
38/2010-295, ve znění opravného usnesení ze dne 18. dubna 2013, č. j. 28 Cm
38/2010-307, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 476.962,- Kč s
příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), v části,
kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 6,927.169,60 Kč s
příslušenstvím v tomto výroku konkretizovaným, žalobu zamítl (bod II. výroku) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně změnil v části odstavec II. výroku tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci částku 37.175,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku
blíže specifikovaným (první výrok). V další napadené části, to je ve zbývající
části odstavce II. výroku a v části odstavce I. výroku ohledně úroku z prodlení
z částky 476.962,- Kč za dobu od 16. června 2010 do 14. prosince 2012, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil tak, že navrhuje jeho odmítnutí. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve stanovené lhůtě
oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, nejprve posuzoval, zda je
dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s.
ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání žalobce není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Namítá-li dovolatel, že v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena
otázka, na jakou odměnu má nárok advokát v případě, že ze strany klienta dojde
k výpovědi mandátní smlouvy, ve které je sjednána smluvní odměna, a přitom v
mandátní smlouvě není tato situace nějak upravena, resp. jakými pravidly se v
takovém případě bude odměna advokáta řídit, nepředkládá dovolacímu soudu otázku
hmotného nebo procesního práva, která by přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o. s . ř. založila. Na projednávanou věc je aplikovatelný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. května 2006, sp. zn. 33 Odo 936/2004, který řeší otázku
předčasného ukončení smlouvy o poskytování právní pomoci a důsledek této právní
skutečnosti pro určení odměny advokáta. Na uvedeném nic nemění, že v citovaném
rozhodnutí Nejvyšší soud aplikoval jinou podzákonnou, tehdy účinnou právní
normu (vyhláška č. 270/1990 Sb.) a řešil dílem odlišný způsob ukončení
smluvního vztahu (odstoupením od smlouvy). Aplikace vyhlášky č. 270/1990 Sb., i
vyhlášky č. 177/1996 Sb., aplikované v nyní projednávané věci, vychází v řešení
otázky předčasného ukončení smluv o právní pomoci ze stejných principů. Vyšel-
li proto odvolací soud v nyní projednávané věci z ustanovení § 571 odst. 1
obchodního zákoníku ve spojení s § 574 odst. 4 obchodního zákoníku a přiznal
žalobci přiměřenou část úplaty, kterou při absenci pravidel ve smlouvě určil
podle advokátního tarifu, tj. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., rozhodl v souladu s
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Namítá-li dále dovolatel, že by se měl dovolací soud zabývat otázkou, „zdali je
rozhodování soudu na základě skutkového stavu, jenž byl zatížen ambivalentním
hodnotícím závěrem, právně významné pro meritorní rozhodnutí“, uplatňuje tak
jiný, než přípustný dovolací důvod předvídaný ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poukazuje-li konečně dovolatel na to, že by dovolací soud měl řešit otázku „lze-
li upřednostnit při tzv. hraniční výši smluvní odměny neplatnost mandátní
smlouvy před její platností“ je třeba uvést, že posouzení smluvené výše odměny
pro platnost či neplatnost mandátní smlouvy nebylo pro rozhodnutí odvolacího
soudu určující. Odvolací soud své rozhodnutí založil na posouzení výše uvedené
otázky nároku žalobce na odměnu v případě zániku mandátní smlouvy výpovědí
mandantem. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze navrhnout
soudní výkon rozhodnutí.