23 Cdo 4192/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní JUDr. Kateřinou Hornochovou v
právní věci žalobkyně GLOBAL CAPITAL s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady,
Blanická 25/922, PSČ 120 00, identifikační číslo 25839900, zastoupené JUDr.
Dagmar Císařovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 12/1882,
proti žalovanému D. M., zastoupenému Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem
v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 65/2007, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 3 Cmo
432/2007-59, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2011, č.j. 23 Cdo
4192/2008 – 108, se ve výroku opravuje takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 3 Cmo 432/2007-59,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve smyslu § 164 a ve spojení s § 167 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) je namístě v rozhodnutí opravit kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a
počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. K provedení opravy zákon nestanoví
žádnou lhůtu; soud tak může učinit kdykoli, i po právní moci rozhodnutí.
Podáním Krajského soudu v Praze ze dne 11.3.2011, došlým Nejvyššímu soudu České
republiky dne 16.3.2011, upozornila samosoudkyně daného soudu, že ve výroku
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2011, č.j. 23 Cdo
4192/2008 – 108, došlo ke zřejmé nesprávnosti v rozhodnutí.
Při písemném vyhotovení rozsudku došlo k chybě, když ve výroku bylo chybně
uvedeno, že „Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 3 Cmo
432/2007-59, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.“, byť ve skutečnosti Nejvyšší soud po zrušení uvedeného rozsudku
Vrchního soudu v Praze vrátil věc k dalšímu řízení tomuto soudu, jak vyplývá i
z posledního odstavce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu.
Postupem podle § 164 ve spojení s § 167 a § 243c o. s. ř. bylo proto zmíněné
pochybení napraveno, aniž by vydáním opravného usnesení byla dotčena právní moc
a vykonatelnost tímto usnesením opraveného rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 23 Cdo 4192/2008
Datum rozhodnutí: 25.02.2011
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Konkurenční doložka
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí: B
23 Cdo 4192/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně GLOBAL CAPITAL s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Blanická
25/922, PSČ 120 00, identifikační číslo 25839900, zastoupené JUDr. Dagmar
Císařovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 12/1882, proti
žalovanému D. M., zastoupenému Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v
Praze 4, Pod Višňovkou 1661, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 65/2007, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 3 Cmo 432/2007-59,
takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. 3 Cmo 432/2007-59,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2007, č. j. 46 Cm 65/2007-27,
zamítl žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne
10.9.2003 uzavřena mandátní smlouva, na jejímž základě se žalovaný jako
mandatář zavázal pro žalobkyni jako mandanta zařizovat na její účet za úplatu
realitní činnost podle čl. I., blíže specifikovanou v článku II. smlouvy. Současně se zavázal neúčastnit se na podnikání jiné společnosti, nevykonávat
činnost jako člen statutárního orgánu nebo jiného orgánu právnické osoby nebo
být zaměstnancem jiné osoby, pokud by tyto osoby měly stejný nebo obdobný
předmět podnikání jako žalobkyně, a to bez souhlasu žalobkyně po dobu jednoho
roku po ukončení smlouvy. Pro případ porušení této smluvní povinnost byla
stanovena smluvní pokuta ve výši 200 000 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil,
že dne 30.1.2006 se účastníci dohodli na ukončení smluvního vztahu. Z
nesporných tvrzení účastníků vyplynulo, že od března 2006 žalovaný vykonával
realitní činnost samostatně pod obchodním jménem Ypsilon reality. Z
živnostenského listu žalovaného soud zjistil, že žalovaný od roku 2004 podniká
s předmětem podnikání – realitní činnost. Dopisem ze dne 1.12.2006 vyzvala
žalobkyně žalovaného k úhradě smluvní pokuty v žalované výši za porušení
konkurenční doložky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úprava obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“) nevylučuje sjednání konkurenční doložky u mandátní smlouvy,
jelikož všechna ustanovení týkající se mandátní smlouvy v obchodním zákoníku
jsou dispozitivní. V daném případě použili účastníci při sjednávání doložky
ustanovení § 672a obch. zák. Soud prvního stupně dále dovodil, že mezi žalobkyní a žalovaným se nejednalo o
zastřený pracovněprávní vztah, jelikož vztah mezi žalobkyní a žalovaným
nenaplňoval veškeré náležitosti vyžadované zákoníkem práce pro vznik
pracovněprávního vztahu, a to zejména z důvodu absence sjednání konkrétního
místa výkonu práce, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný
vykonával činnosti pro žalobkyni s ohledem na potřeby klientů, případně
umístění nemovitostí. Soud prvního stupně konstatoval, že konkurenční doložka se neomezovala na
určité území nebo vůči stanovenému okruhu osob a fakticky tedy žalovaného
vyloučila z trhu práce, pokud by nezměnil předmět své činnosti. Přihlédl
zároveň k nepřiměřenosti a nevyváženosti konkurenční doložky, když jednoroční
„distanc“ v podnikání žalovaného nebyl adekvátně vykompenzován. Soud prvního stupně proto uzavřel, že konkurenční doložka je podle § 39
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatná. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č. j. 3 Cmo 432/2007-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku
pod bodem I tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 200 000 Kč a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil dostatečná
skutková zjištění, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením.
Stejně jako
soud prvního stupně sice dovodil, že se mezi účastníky nejednalo o zastřený
pracovněprávní poměr, vycházeje především z protokolu kontroly Úřadu práce a z
obvyklé praxe při sjednávání smluvních vztahů s realitními makléři, ale na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o konkurenční
doložce neodporuje ani § 672a obch. zák., ani dobrým mravům. Přihlédl zejména
ke skutečnosti, že si žalovaný od žalobkyně nevyžádal souhlas s provozováním
obdobné činnosti, přičemž mu nic nebránilo, aby si obstaral i jiné zaměstnání,
když v oboru realitní makléř působil až u žalobkyně a je vyučený řezník. Obranu
žalovaného spočívající v neplatnosti tohoto ustanovení proto odvolací soud
považoval za nedůvodnou a podané žalobě vyhověl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož
přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uplatňuje § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel namítá, že konkurenční doložka obsažená v mandátní smlouvě je
koncipována tak široce (mandatář nebude vykonávat činnosti, k jejichž výkonu se
smlouvou zavázal, tj. zařizovat za úplatu dále specifikované obchodní činnosti
uskutečněním právních úkonů jménem mandanta, popř. jiné činnosti, na kterých se
účastníci této smlouvy ad hoc dohodnou), že ji to činí neplatnou pro
neurčitost. Ujednání o konkurenční doložce odporuje podle dovolatele i
ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák., jelikož postihuje výkon činnosti na
„nestanoveném území vůči nestanovenému okruhu osob“. Dovolatel dále namítá, že konkurenční doložka nepřiměřeně zasahuje do
dovolatelova práva rovnosti a práva provozování hospodářské činnosti
garantovaného čl. 26 odst. 1 Listiny základních práva a svobod; vylučuje
dovolatele z hospodářského prostředí, ačkoli si dovolatel u žalobkyně nic
jedinečného neosvojil a nenaučil. Žalovaný konečně namítá, že se soudy zabývaly pouze posuzováním konkurenční
doložky z hlediska její formální platnosti v mandátní smlouvě, ale nezabývaly
se tím, čím konkrétně ji měl porušit. Odůvodnění v rozsudku odvolacího soudu,
že dovolatel začal podnikat ve stejném předmětu činnosti v rozporu s platně
uzavřenou konkurenční doložkou, podle dovolatele neprokazuje a nevymezuje
porušení smluvní povinnosti. Dovolatel se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně s pouhou
výhradou, že se domnívá, že se v dané věci v případě uzavření mandátní smlouvy
jednalo o zastřený pracovněprávní vztah. Na závěr navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně zcela ztotožnila s rozsudkem odvolacího
soudu. Je toho názoru, že pozitivní právní úprava konkurenční doložky u jednoho
typu smlouvy v obchodním zákoníku nepředurčuje negativní úpravu u jiných typů
obchodních smluv. Námitka rozporu s dobrými mravy, kterou uplatnil žalovaný, je
účelová a nedostatečně odůvodněná, jelikož žalovaný se realitní činnosti vyučil
právě u žalobkyně a dal svým jednáním impulz k takovému chování i části
ostatních realitních makléřů. To se jeví i vzhledem k faktu, že žalovaný
vybudoval z nuly společnost, která na konci roku 2006 byla největší realitní
kanceláří v České republice v počtu vlastních poboček a aktivních realitních
makléřů, což vypovídá o know-how, které předal žalovaný žalobkyni (správně
žalobkyně žalovanému). Žalobkyně dále souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
se v dané věci nejedná o zastřený pracovněprávní vztah a že odvolací soud plně
respektoval zásadu pacta sunt servanda, že smlouvy se musí plnit. V návaznosti na ustálenou judikaturu poukazuje žalobkyně na rozdíl mezi
smlouvou mandátní a smlouvou o obchodním zastoupení, jelikož u činnosti
realitního makléře není možné omezit jeho činnost na vymezené území nebo okruh
obchodů.
V těchto smlouvách je stanoven i jiný způsob řešení odměny a nákladů
spojených s výkonem činnosti. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Po lhůtě k podání dovolání zaslal dovolatel Nejvyššímu soudu České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) doplnění dovolání, v němž reaguje na vyjádření
žalobkyně k dovolání a na doplnění vyjádření k dovolání, k němuž s ohledem na
uplynutí lhůty k podání dovolání Nejvyšší soud nepřihlédl. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání
výslovně nenamítá. Dovolací soud se nejprve zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který se pojí s námitkami, jejichž obsahem je
tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom
rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly
významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení
odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu
o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že
namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že
v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. Dovolatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje naplnění uplatněného dovolacího
důvodu a dovolací soud po přezkoumání rozhodnutí dospěl k závěru, že v daném
případě nenastala situace, jež naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Oba soudy na základě předložené smlouvy učinily závěr, že mezi žalobkyní, jako
mandantem, a žalovaným, jako mandatářem byla ze dne 10.9.2003 uzavřena mandátní
smlouva, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že mandatář není oprávněn po dobu
trvání této smlouvy vykonávat činnosti, k jejichž výkonu se touto smlouvou
zavázal, a to jak na svůj účet či na účet jakékoli třetí osoby, účastnit se na
podnikání jiné společnosti se stejným nebo podobným předmětem podnikání
mandanta – realitní činnost, či vykonávat činnost jako člen statutárního orgánu
nebo jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo obdobným předmětem
podnikání mandanta, nebo být zaměstnancem jiné osoby se stejným nebo obdobným
předmětem podnikání mandanta.
Mandatář se zavázal nevykonávat bez předchozího
písemného souhlasu výše uvedenou činnost ještě po dobu jednoho roku po ukončení
platnosti této smlouvy. V případě porušení této povinnosti smluvní strany
sjednaly smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč za porušení povinnosti mandatářem. Dále soudy zjistily, že k ukončení smluvního vztahu mezi účastníky došlo dne
30.1.2006. Na základě nesporného tvrzení účastníků vyšlo najevo, že žalovaný
začal podnikat v realitním oboru pod obchodním jménem Ypsilon reality. Oba
soudy dále konstatovaly, že při kontrole Úřadu práce hlavního města Prahy
dospěl uvedený úřad v protokolu ze dne 20.10.2006 k závěru, že smluvní vztahy
makléřů, činných pro žalobkyni, nenesou znaky pracovněprávních vztahů a nejedná
se o zastřené pracovněprávní vztahy. Soud prvního stupně, s jehož závěry se
odvolací soud ztotožnil, dále zjistil, že žalovaný je vyučen řezník, v tomto
oboru pracoval 10 let v Německu a po návratu do České republiky působil jako
finanční poradce a následně pracoval již jen jako realitní makléř na základě
živnostenského listu s předmětem podnikání – realitní činnost. Soud prvního
stupně dále zjistil, že žalovaný u žalobkyně měl pro výkon činnosti veškeré
vybavení (kancelář, mobilní telefon, automobil), pracoval od 8,30 do 17,00
hod., každou absenci musel hlásit, ale nikoliv dokládat, byl první tři měsíce
odměňován podle mandátní smlouvy a následně se stal vedoucím týmu a měl odměnu
5% z obratu týmu. Žalovaný vykonával činnost na místech podle potřeb klientů a
umístění nemovitostí, z čehož soud prvního stupně učinil skutkový závěr, s
kterým se ztotožnil i odvolací soud, že mezi účastníky nebylo sjednáno
konkrétní místo výkonu práce. Uvedená skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení,
dovolatel v dovolání nezpochybnil. Pokud dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a svými námitkami brojí
proti platnosti konkurenční doložky a zpochybňuje, zda vůbec byla mezi
účastníky uzavřena mandátní smlouva, či zda-li se nejedná ve skutečnosti o
zastřený pracovně právní vztah, a pokud namítá, že odvolací soud ani neuvedl, v
čem spatřuje porušení konkurenční doložky žalovaným, ve skutečnosti tím namítá
nesprávné právní posouzení. Nejvyšší soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle
ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav
posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo
byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně
interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní
normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené
dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud při právním posouzení otázky,
zda se v daném případě nejedná o zastřený pracovněprávní vztah, nesprávně vyšel
pouze ze zjištění závěru kontroly provedené Úřadem práce, který dovodil, že
vztah mezi žalobkyní a žalovaným není zastřeným pracovněprávním vztahem, a
vyšel z obvyklé praxe při sjednávání smluvních vztahů s realitními makléři,
aniž by se zabýval posouzením skutkových zjištění, které by vedly k
jednoznačnému závěru, že se o pracovně právní vztah mezi účastníky jedná či
nejedná. Obvyklá praxe při sjednávání smluvních vztahů s makléři a ani závěr
Úřadu práce nemůže kvalifikovaně odůvodnit závěr soudu, že se v daném případě
nejedná o zastřený pracovněprávní vztah. Soud prvního stupně v dané věci zjistil, že žalovaný u žalobkyně měl pro výkon
činnosti veškeré vybavení (kancelář, mobilní telefon, automobil), pracoval od
8,30 do 17,00 hod., každou absenci musel hlásit, ale nikoliv dokládat, byl
první tři měsíce odměňován podle mandátní smlouvy a následně se stal vedoucím
týmu a měl odměnu 5% z obratu týmu. Žalovaný vykonával činnost na místech podle
potřeb klientů a umístění nemovitostí. Je třeba konstatovat, že pojmovým znakem pracovního poměru je podřízenost
zaměstnance příkazům a pokynům zaměstnavatele, tzv. závislá práce. Pro závislou
práci je tedy charakteristické, že je vykonávána ve vztahu nadřízenosti
zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance a dále, že je výlučně osobním výkonem
práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů, jeho jménem, za mzdu,
plat nebo odměnu za práci, v pracovní době a na jeho odpovědnost. Odvolací soud se ale v dané věci vůbec nezabýval posouzením otázky, zda
žalovaný byl či nebyl ve vztahu k žalobkyni ve vztahu podřízenosti, když mimo
jiné ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný byl vedoucím týmu a podle
výsledků řízeného týmu byl i odměňován. Odvolací soud tedy pochybil, jestliže
neposuzoval otázku zastřeného pracovněprávního vztahu i z pohledu pojmového
znaku pracovního poměru – nadřízenosti a podřízenosti účastníků pracovního
poměru. Dovolací soud se dále zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu, podle
něhož byla konkurenční doložka v mandátní smlouvě uzavřena platně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud tuto otázku neposoudil v
souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou. Dovolací soud považuje za
správný právní závěr, z něhož vyšel soud prvního stupně, že právní úprava
obchodního zákoníku nevylučuje sjednání konkurenční doložky u mandátní smlouvy,
jelikož všechna ustanovení týkající se mandátní smlouvy v obchodním zákoníku
jsou dispozitivní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.6.2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu - www.nsoud.cz.). V daném případě použili účastníci při sjednání
konkurenční doložky obdobně pravidla pro sjednání konkurenční doložky stanovená
§ 672a obch. zák.
Konkrétně si účastníci dohodli, že mandatář (žalovaný) není
oprávněn po dobu trvání této smlouvy vykonávat činnosti, k jejichž výkonu se
touto smlouvou zavázal, a to jak na svůj účet či na účet jakékoli třetí osoby,
účastnit se na podnikání jiné společnosti se stejným nebo podobným předmětem
podnikání mandanta – realitní činnost, či vykonávat činnost jako člen
statutárního orgánu nebo jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo
obdobným předmětem podnikání mandanta, nebo být zaměstnancem jiné osoby se
stejným nebo obdobným předmětem podnikání mandanta. Mandatář se zavázal
nevykonávat bez předchozího písemného souhlasu výše uvedenou činnost i po dobu
jednoho roku po ukončení platnosti této smlouvy. Pro případ porušení této
povinnosti mandatářem si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 200 000
Kč. Podle čl. 26 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti
ústavního pořádku České republiky, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „LISTINA“) má každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k
němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Na druhé straně podle čl. 2 odst. 3 LISTINY může každý činit, co není zákonem
zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 13.6.2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005,
dospěl k závěru, že: „Konkrétní konkurenční doložka musí být sjednána tak, aby
byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany v souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na
svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat
jinou hospodářskou činnost. Na jedné straně nesmí bránit ve svobodném
podnikání, na druhé straně musí chránit právo podnikatele na nerušené podnikání
v zavedeném podniku. Konkurenční doložka musí být též vymezena či omezena co do
předmětu, podmínek a doby, po kterou se uplatňuje.“
Je namístě odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2006. sp. zn. 32 Odo 659/2005, na které v dovolání poukazuje i dovolatel, a podle něhož je
porušením dobrých mravů při sjednání konkurenční doložky, jestliže touto
doložkou bylo popřeno právo osoby, zavázané konkurenční doložkou, na svobodné
podnikání. V daném rozhodnutí řešil Nejvyšší soud otázku platnosti konkurenční
doložky sjednané ve smlouvě o obchodním zastoupení, ale jeho závěry jsou
aplikovatelné i na sjednání konkurenční doložky ve smlouvě mandátní. Zákaz
konkurence byl v posuzované smlouvě vymezen jako zákaz výkonu činnosti v
oblastech „obdobných“, v níž vyvíjel obchodní zástupce činnost a zákazu prodeje
„obdobných“ výrobků a zboží. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru,
že takto sjednané vymezení zákazu konkurence je široké a neurčité a že
nevymezení zákazu konkurence na určité území je pak nepřiměřeným zásahem do
práva svobodného podnikání, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Uvedený právní závěr je použitelný i na řešení dané věci. Je případné poukázat i na Komentář k Obchodnímu zákoníku, I. Štenglová, S.
Plíva, M. Tomsa a kol., C.H.BECK, 12. vydání, r. 2009, str. 1206, v němž autoři
přijali právní názor, že konkurenční doložka nesmí být nepřiměřená, nesmí
omezovat činnost zavázaného konkurenční doložkou více, než odpovídá pravidlům
poctivého obchodního styku, a že v případě pochybností o její přiměřenosti je
dáno právo soudu takovou konkurenční doložku omezit nebo prohlásit za
neplatnou. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud, s ohledem na výše uvedenou
právní úpravu a judikaturu, neposoudil platnost konkurenční doložky v předmětné
mandátní smlouvě správně. Žalovaný byl v konkurenční doložce, tak jak byla sjednána, nepřiměřeně omezen
ve svobodné podnikatelské činnosti, k níž byl oprávněn podle vydaného
živnostenského listu. Nepřiměřeně bylo omezeno nejen jeho právo na podnikání „s
obdobným předmětem podnikání žalobkyně“, ale i jeho právo uzavřít pracovní
poměr na činnosti s obdobným předmětem podnikání žalobkyně. Tím mu de facto
bylo znemožněno, aby vykonával jakoukoli činnost v jeho oboru podnikání. Nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání bylo rovněž nevymezení
území, na něž se měl zákaz konkurence vztahovat. Dovolací soud nemá důvod se
odklánět od dosavadní judikatury, podle níž, jak výše uvedeno, je nevymezení
zákazu konkurence na určité území nepřiměřeným zásahem do práva svobodného
podnikání, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Pokud se tedy
konkurenční doložka neomezovala na určité území nebo vůči stanovenému okruhu
osob, žalovaného fakticky vyloučila z trhu práce, pokud by nezměnil předmět své
podnikatelské činnosti. Odvolací soud též pochybil, jestliže nepřihlédl ke
skutečnosti, jak správně učinil soud prvního stupně, že požadovaná roční
nečinnost žalovaného na blíže nevymezeném území v předmětu činnosti i
„obdobném“ jako byl předmět činnosti žalobkyně, nebyla přiměřeným způsobem
vykompenzována (srov. výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
13.6.2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005, podle něhož konkurenční doložka musí být
sjednána tak, aby byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě
strany). Na základě výše uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že konkurenční doložka
je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná a dovolací důvod, který vycházel z
argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., byl tedy rovněž uplatněn důvodně. Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.