23 Cdo 423/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně KARSIT HOLDING, s.r.o., se sídlem v Jaroměři, Jaromírova č. p. 91,
PSČ 551 01, IČO 47455608, zastoupené Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, proti žalované ŠKODA AUTO a.s., se sídlem
v Mladé Boleslavi, Tř. Václava Klementa 869, PSČ 293 60, IČO 00177041,
zastoupené JUDr. Janem Živným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rumunská 29, o
určení neplatnosti dohody o narovnání a o zaplacení částky 391 904 000 Kč,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 20/2008, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č. j. 4
Cmo 217/2008-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná podnikají v
automobilovém průmyslu. Žalobkyně byla „jmenovacím dopisem“ ze dne 29. 8. 2001
žalovanou vybrána jako dodavatel pro sériovou výrobu. Žalovaná vycházela z
toho, že žalobkyni bude zadána 80% zakázka za předpokladu, že do zahájení
výroby dosáhne požadovaných cílů, zejména ceny, nářadí, kvality a termínů
dodávek. Pro zajištění požadované kvality výrobků a služeb se žalobkyně měla
zavázat vyvinout pro své závody a zařízení vhodnou výrobní strategii, aby se
zajistilo plynulé zásobování. Na základě interního rozhodnutí souhlasila
žalovaná s tím, aby žalobkyně společně s oddělením převodu výrob žalované
započala neprodleně s aktivitami souvisejícími s převodem výrob. Tyto výkony ze
strany žalobkyně a s nimi spojené náklady jsou zahrnuty v ceně dílů, a to i v
případě, že by oproti tímto oznámenému rozhodnutí nedošlo k dodávkám od
žalobkyně. V tomto případě žalovaná prohlašuje ochotu k jednání o případných
vývojových nákladech. Součástí dopisu byly kalkulační listy Pakety 1 – 5 a
přehled obratů v období 2002 – 2006. Na základě tohoto skutkového zjištění soud
prvního stupně dovodil, že strany uzavřely dne 29. 8. 2001 smlouvu, ve které se
žalobkyně zavázala pro žalovanou vyrobit a dodat jí na základě objednávek
žalované určitý objem náhradních dílů automobilů v časovém rozmezí let 2002 až
2006. V tomto období však nedošlo k objednání smluveného objemu náhradních
dílů, a tedy ani k jeho dodání, čímž vznikla žalobkyni škoda. Dne 27. 1. 2005
uzavřela žalobkyně a žalovaná dohodu o narovnání. V ní účastníci prohlásili, že
vyrovnávají veškeré pohledávky a nároky, které mezi nimi vznikly do 31. 12. 2004 z důvodu neodebírání dojednaného množství nebo které vznikly v důsledku
nebo v souvislosti s prodlením žalobkyně se splněním dodávek podle jmenovacího
dopisu ze dne 29. 8. 2001, a to tak, že byla dohodnuta finanční kompenzace ze
strany žalované vůči žalobkyni ve výši 20 000 000 Kč a byly sjednány nové
objemy dodávek a nové ceny za díly pro rok 2005 a 2006. V preambuli dohody je
mimo jiné konstatováno, že strana žalovaná nesplnila počty odebíraných kusů na
základě jmenovacího dopisu a strana žalující se zpozdila v období leden 2003 až
duben 2003 s některými dodávkami a v prodlení s některými dodávkami je i ke dni
uzavření této dohody. Následuje další věta preambule, kde je deklarováno, že
již rok probíhají jednání o narovnání, přičemž strany dohody přistoupily na
určité kompromisy, které ovšem nekompenzují návrat investic. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda existuje naléhavý právní zájem
žalobkyně na určení neplatnosti dohody o narovnání. Dospěl k závěru, že
platnost dohody o narovnání musí soud posoudit jako předběžnou otázku při
rozhodování o nároku žalobkyně na náhradu škody, proto naléhavý právní zájem
žalobkyně na určení neplatnosti dohody o narovnání není dán.
Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že v dané věci byly splněny všechny
podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu § 373 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tedy porušení smluvní povinnosti objednat od
žalobkyně sjednaný objem náhradních dílů a vznik škody v důsledku tohoto
porušení. Současně dospěl k závěru, že povinnost žalované k náhradě škody v době podání
žaloby již neexistovala. Smluvní strany mezi sebou uzavřely podle § 585
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dohodu o narovnání, která mimo jiné
nahradila závazek vzniklý v důsledku nedodržení objemu objednávek dle
„jmenovacího dopisu“ závazkem zaplatit kompenzaci ve výši 20 000 000 Kč. Ke dni
uzavření dohody o narovnání tedy žalobkyně a žalovaná narovnaly veškerá
vzájemná práva a povinnosti vyplývající z oboustranného porušení povinností při
plnění podle „jmenovacího dopisu“ (smlouvy), které mezi nimi vznikly do 31. 12. 2004. Preambule dohody o narovnání vyjadřuje pouze určitý výchozí stav, ze
kterého dohoda o narovnání vychází. Proto soud prvního stupně toto ustanovení
preambule považoval pouze za výchozí premisu a nikoli za součást nového závazku
vyplývajícího z narovnání. Soud prvního stupně proto uzavřel, že dohoda o
narovnání se vztahuje i na škodu vzniklou zmařením investičních prostředků
vložených žalobkyní do předmětné zakázky. Námitce neplatnosti dohody o narovnání pro rozpor s poctivým obchodním stykem
vzhledem k nepřiměřeně nízké kompenzaci vzniklé škody soud prvního stupně
nepřisvědčil. Podle § 265 obch. zák. je možné pouze odepřít právní ochranu
jednání pro rozpor s poctivým obchodním stykem, nikoli prohlásit uzavřenou
dohodu za neplatnou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na
určitou zdatnost podnikatele, která se předpokládá, na jeho profesionální
úroveň, a okolnosti, za nichž k uzavření dohody o narovnání došlo, si žalobkyně
musela být vědoma, o kolik byly uskutečněné objemy nižší oproti sjednaným,
musel jí být znám i rozsah investic. Žalobkyně se tedy nemůže dovolávat
nepřiměřeně nízké kompenzace vyplývající z dohody o narovnání. Rozpor s
poctivým obchodním stykem soud prvního stupně neshledal ani v nerovném
postavení stran v důsledku dominantního postavení žalované na trhu. Žalobkyně
musela o dominantním postavení žalované na trhu vědět již v době, kdy s ní
vstupovala do závazkového vztahu, a musela počítat s jistým stupněm
ekonomického tlaku, který s sebou přináší dominantní postavení soutěžitele na
trhu, aniž by se jednalo o zneužití takového postavení. Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl, jelikož dohodou narovnání, jejíž
ujednání neporušují zásady poctivého obchodního styku, případný nárok na
náhradu škody, který by mohl žalobkyni vzniknout, zanikl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2009, č. j. 4 Cmo 217/2008-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že na určení
neplatnosti dohody o narovnání nemá žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť tato
otázka bude posuzována jako předběžná otázka ve sporu o zaplacení částky 391
904 000 Kč. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda dohoda o narovnání zahrnovala
veškeré nároky žalobkyně, tedy i vzniklou škodu. Dospěl k závěru, že dohodou o
narovnání došlo k zániku veškerých závazků vzniklých ke dni 31. 12. 2004,
vyplývajících ze vztahu založeného „jmenovacím dopisem“. Zaniklé závazky byly
nahrazeny novými, a to závazkem žalované zaplatit žalobkyni částku 20 000 000
Kč a dále závazkem na spolupráci na další období pro roky 2005 a 2006 v
objemech a cenách dle nově zpracované přílohy č. 1, tvořící nedílnou součást
dohody. Žalobkyně se proto nemůže dovolávat porušení závazků z původně uzavřené
smlouvy, přičemž otázku přiměřenosti podmínek a protiplnění měla nastolit již v
době uzavření této dohody o narovnání (§ 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb.). To
však žalobkyně netvrdila ani neprokazovala. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a předkládá tři otázky zásadního
právního významu. Dovolatelka předně uvádí, že se podává otázka, zda preambule může být v rozporu
s obsahem smlouvy, či obsah smlouvy s preambulí, a zda tento zásadní rozpor v
tomto konkrétním případě může mít vliv na vážnost a určitost smlouvy a tím také
na její platnost. Dovolatelka zastává názor, že preambule je stejným projevem
vůle obou smluvních stran jako zbývající obsah smlouvy. V posuzovaném případě v
preambuli strany shodně uvádějí, že dohoda o narovnání nekompenzuje návrat
investic. V textu dohody je naopak konstatováno, že mezi stranami jsou dohodou
vypořádány všechny pohledávky a závazky. Dle názoru dovolatelky tento vnitřní
obsahový rozpor způsobuje neurčitost smlouvy a zpochybňuje vážnost vůle. Tento
nedostatek projevu vůle pak způsobuje absolutní neplatnost dohody o narovnání. Hluboký rozpor výše uvedených dvou tvrzení nelze překlenout ani použitím
standardních interpretačních pravidel. Druhou otázkou, kterou dovolatelka předkládá, je, zda při rozhodování v
obchodních věcech má soud přihlížet k postavení účastníků na trhu nebo
účastníky sporu pojímat jako rovnoprávné subjekty. Konstatováním soudu prvního
stupně o jistém stupni ekonomického tlaku byla dle dovolatelky porušena zásada
uvedená v § 11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, která
zneužívání dominantního postavení na újmu soutěžitelů výslovně zakazuje. V
tomto konkrétním případě se onen „jistý stupeň ekonomického tlaku“ projevil
tak, že žalovaná, která již od roku 2002 věděla, že nedostojí závazkům ze
smlouvy uzavřené s žalobkyní, začala o narovnání jednat teprve v roce 2004. Musela vědět, že žalobkyni poškozuje. Kompenzace v dohodě o narovnání ve výši
20 000 000 Kč je ve zjevném nepoměru k poklesu zakázek a návratnosti investic. Třetí předestřenou otázkou je interpretace § 265 obch. zák.
Pokud se komplexně
přihlédne k jednání žalované, lze podle dovolatelky vidět opakované kroky,
které by posuzovány jednotlivě nebyly v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, ale v komplexu již jako porušení zásad poctivého obchodního
styku působí. Smlouva byla podepsána v roce 2001, již v roce 2002 nebyla
žalovanou plněna. O dohodě o narovnání se začalo jednat až v roce 2004 při
narůstajícím propadu objednávek. Kompenzace podle dohody o narovnání zjevně
neodpovídá škodě vzniklé žalobkyni. Navíc obě strany v dohodě konstatují, že
narovnání nekompenzuje návrat investic. Žalovaná zcela opomněla svůj závazek ze
smlouvy, kdy pro případ neobjednání dílů z důvodu na její straně deklarovala
ochotu k jednání o případných vývojových nákladech. V rámci realizace smlouvy o
dílo byly uzavřeny mezi žalovanou jako pronajímatelkou a žalobkyní jako
nájemkyní dvě nájemní smlouvy na pronájem investičního majetku žalované. Nájem
pokračoval bez ekonomického odůvodnění a ke škodě žalobkyně i po zásadním
omezení výroby. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaná při vědomí svého
postavení na trhu soustavně a opakovaně porušovala základní zásady
podnikatelských vztahů. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V následně podaném vyjádření žalobkyně opětovně shrnula dovolací námitky a
upozornila na vadu, kterou bylo dle jejího názoru řízení postiženo, a to že
rozsudek byl vyhotoven soudcem, který nebyl členem senátu, který o celé věci
rozhodoval, resp. soudcem, který ve věci nerozhodoval. Žalobkyní napadený
rozsudek odvolacího soudu nebyl podepsán ani předsedkyní senátu, ani žádnou z
jeho členek, ale z důvodu pracovní neschopnosti předsedkyně senátu ho podepsal
JUDr. K. Tento postup je v rozporu s § 158 odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolatelka v dovolání uvedla, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu. Z obsahu dovolání se však podává, že dovolání nesměřuje proti výroku
rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jímž byla
zamítnuta žaloba na určení, že dohoda o narovnání ze dne 27. 1. 2005 je
neplatná. Žalobkyně totiž v dovolání nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o
nedostatku naléhavého právního zájmu na vydání tohoto určovacího rozhodnutí. Protože podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon
účastníka podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen, Nejvyšší soud
dovolání posoudil podle jeho obsahu. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou
advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve
posuzoval, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu
je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo
zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam
nemá, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání
označila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132).
Dovolatelka předně napadá platnost dohody o narovnání pro vnitřní obsahový
rozpor mezi preambulí a dalším textem dohody, který způsobuje neurčitost
projevu vůle a zpochybňuje vážnost vůle vyjádřené v dohodě. Podle § 585 obč. zák. si dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi
nimi sporná nebo pochybná. Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který
vyplývá z narovnání. Preambule dohody o narovnání v tomto konkrétním případě
podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího
obsahovala popis situace, která předcházela uzavření dohody o narovnání, a
důvodů, které strany k dohodě o narovnání vedly. Konkrétně strany uvedly, že
již rok probíhají jednání o narovnání, přičemž strany dohody přistoupily na
určité kompromisy, které ovšem nekompenzují návrat investic. Poté strany
prohlásily, že dohodou vyrovnávají veškeré pohledávky a nároky, které jsou k
31. 12. 2004 otevřené a vznikly z důvodu neodebrání zboží, dojednaném ve
jmenovacím dopisu, nebo které vznikly v důsledku nebo v souvislosti s
prodlením žalobkyně se splněním dodávek za dále následujících podmínek. Žalovaná se mj. zavázala zaplatit žalobkyni částku 20 000 000 Kč do 30 dnů od
uzavření dohody. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
mezi zněním preambule a zbytkem dohody o narovnání nelze spatřovat obsahový
rozpor, který by mohl způsobit její neplatnost, jelikož preambule popisuje
sporná práva a příčiny uzavření dohody o narovnání a další text dohody tato
sporná nebo pochybná práva narovnává. Dovolatelka dále namítla, že žalovaná zneužila svého dominantního postavení na
trhu ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, jimiž je dovolací soud při
přezkoumání přípustnosti dovolání vázán, neumožňují učinit závěr, že by
žalovaná při uzavírání dohody o narovnání zneužila svého dominantního
postavení. Pouhá skutečnost, že žalovaná na trhu dominantní postavení má (jak
soudy dovodily, i když k této otázce neučinily potřebné skutkové zjištění),
ještě neznamená, že tohoto dominantního postavení zneužila ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. Poznámka soudu prvního stupně, že žalobkyně musela
počítat s jistým stupněm ekonomického tlaku, který s sebou dominantní postavení
soutěžitele na trhu neodmyslitelně přináší, aniž by se jednalo o zneužívání
tohoto postavení, je pouhou spekulací soudu prvního stupně, nepodloženou
skutkovým zjištěním. Za této situace je pak nevýznamné, že odvolací soud
nesprávně uvedl, že žalobkyně měla otázku přiměřenosti podmínek a protiplnění
nastolit již v době uzavření dohody o narovnání. Odvolací soud dle mínění dovolatelky rovněž nesprávně vyložil ustanovení § 265
obch. zák., jelikož vzato v celém kontextu bylo jednání žalované v rozporu s
poctivým obchodním stykem. Stejně jako v případě námitky o zneužití
dominantního postavení žalované, však ze skutkových zjištění soudů obou stupňů
nelze učinit závěr, že by jednání žalované v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku bylo. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., tedy že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, jímž žalobkyně uplatnila námitku, že rozsudek odvolacího soudu byl
podepsán soudcem, který nebyl členem senátu, jenž vynesl rozsudek, Nejvyšší
soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet nemohl, neboť tento
dovolací důvod byl uplatněn uplynutí lhůty k dovolání (§ 240 odst. 1, § 242
odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud navíc v této souvislosti podotýká, že smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. se při posuzován přípustnosti dovolání
nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti nelze přisvědčit námitce
žalobkyně, že tato skutečnost měla za následek, že rozsudek odvolacího soudu je
třeba považovat za nedoručený. Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil v napadeném rozhodnutí
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem právní
otázka posouzena jinak. Dovolání tudíž není ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.