23 Cdo 4281/2011

23 Cdo 4281/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci

žalobkyně IBTravel, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady, U Kanálky 1441/7,

PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 264 63 563, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem

Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 9-11, proti žalované Hotel

Merkur s.r.o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, Anenské náměstí 4340/8, PSČ 466

01, identifikační číslo osoby 254 14 593, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem,

advokátem, se sídlem v Liberci 3, Na Rybníčku 387/6, o zaplacení 102 360 Kč s

příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 632 400 Kč s

příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci

pod sp. zn. 37 Cm 235/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 1. července 2011, č. j. 2 Cmo 254/2010-169, takto:

I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2011, č. j. 2 Cmo 254/2010-169,

kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –

pobočka v Liberci ze dne 13. května 2010, č. j. 37 Cm 235/2009-101, o zamítnutí

žaloby na zaplacení 102 360 Kč s příslušenstvím.

II. Ve zbytku se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července

2011, č. j. 2 Cmo 254/2010-169, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu

soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s úrokem z prodlení

z titulu smluvní pokuty sjednané s žalovanou ve smlouvě o ubytování a

poskytování jiných služeb ze dne 24.4.2008. Žalobkyně vyčíslila smluvní pokutu

na základě čl. 3.4. a 5.5. Všeobecných smluvních podmínek, které tvoří součást

uvedené smlouvy, na částku 734 760 Kč. Uvedenou částku započetla proti

pohledávce žalované ve výši 632 400 Kč, vyúčtované daňovým dokladem č.

1200900028, proto se žalobou domáhala zaplacení zůstatku své pohledávky z

titulu smluvní pokuty ve výši 102 360 Kč.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a současně se vzájemným návrhem domáhala

zaplacení částky 632 400 Kč spolu s úrokem z prodlení, jakožto ceny za

poskytnuté služby, vyúčtované daňovým dokladem č. 1200900028.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2011, č. j. 2 Cmo

254/2010-169, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –

pobočka v Liberci ze dne 13. května 2010, č.j. 37m C 235/2009-101, ve výroku

I., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 102 360 Kč s příslušenstvím;

výrokem II. změnil uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky

v Liberci výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 632

400 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení od 16.4.2009 do zaplacení ve výši repo

sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného

kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních

bodů; výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud své rozhodnutí ve výroku I. odůvodnil shodně se soudem prvního

stupně tak, že ujednání o smluvní pokutě v čl. 5.5. Všeobecných smluvních

podmínek, které tvoří součást smlouvy o ubytování a poskytování jiných služeb,

uzavřených účastníky dne 24.4.2008 (dále jen „Smlouva“), je neplatné podle § 37

odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro neurčitost, a to jak s

ohledem na absenci definice konkrétní smluvní povinnosti zajištěné úhradou

smluvní pokuty, tak i pro absenci určitého vymezení výše či stanovení způsobu

určení smluvní pokuty. Vyšel přitom ze znění uvedeného v čl. 5.5. Všeobecných

smluvních podmínek (dále jen „Podmínky“), podle něhož strany, pro případ, že

ubytovatel (žalovaná) nedodrží podmínky stanovené Smlouvou nebo Podmínkami, se

dohodly na povinnosti ubytovatele (žalované) zaplatit objednateli (žalobkyni)

smluvní pokutu ve výši 20% z ceny ubytování sjednaného smlouvou, a to za každé

jednotlivé porušení. Oba soudy toto obecné a vágní vymezení smluvní povinnosti

zajišťované smluvní pokutou hodnotily jako zcela neurčité, neboť nelze dovodit,

která konkrétní smluvní povinnost žalované (ve vztahu k níž má být případně

zkoumána přiměřenost smluvní pokuty vzhledem k moderačnímu právu soudu ve

smyslu § 301 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“), má být smluvní

pokutou zajištěna. Pokud se strany dohodly na výši smluvní pokuty 20% z ceny

ubytování sjednaného smlouvou, pak i v tomto směru soudy shledaly takové

ujednání za neurčité, neboť z uvedeného ujednání není zřejmé, jaká konkrétní

výše smluvní pokuty by mohla být ze strany žalobkyně s ohledem na cenu

ubytování účtována. Zda se touto cenou rozumí např. cena za jeden pokoj a za

jednu noc, či za maximální sjednaný rezervovaný počet pokojů (73) nebo 67

pokojů, k nimž se vztahoval závazek žalobkyně tyto minimálně vytížit. Stejně

tak není zřejmé, zda smluvní pokuta měla být účtována ve výši za případný jeden

den ubytování nebo za celou dobu sjednané a uvažované rezervace pokojů, tedy za

období od 18.2.2009 do 1.3.2009, či zda se má odvíjet od ceny ubytování

žalovanou skutečně účtované v závislosti na faktickém vytížení jednotlivých

pokojů. Navíc cena ubytování byla sjednána v částce jednak 2 500 Kč za noc a na

přistýlce za 800 Kč za jednu noc. Oba soudy na základě uvedených neurčitých ujednání v čl. 5.5. Všeobecných

smluvních podmínek a z tohoto plynoucí neplatnosti sjednané smluvní pokuty

podle § 37 odst. 1 obč. zák., kterou nebylo možno odstranit ani za použití §

266 obch. zák., neshledaly požadavek žalobkyně na zaplacení částky 102 360 Kč s

úrokem z prodlení za oprávněný. Odvolací soud se naopak neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí

vzájemného návrhu žalované ze dne 15.7.2009 na zaplacení ceny ubytování ve výši

632 400 Kč, účtované fakturou č. 1200900028. Soud prvního stupně dovodil, že

žalovanou nebylo prokázáno, v jakém rozsahu je účtovaná částka cenou za

ubytování a v jakém rozsahu smluvní pokutou podle čl. II, bodu 2 Smlouvy. Soud

prvního stupně vyšel z ujednání v čl.

II, bodu 2 Smlouvy, v němž bylo

dohodnuto: „Objednatel (žalovaná) se zavazuje vytížit minimálně 67 pokojů. V

případě nižšího vytížení se na rozdíl vztahuje smluvní pokuta ve výši 100% ceny

ubytování. Zároveň je závazná doba ubytování, v případě zkrácení o 1 den se na

rozdíl vztahuje 30% smluvní pokuta, dva a více dní činí smluvní pokuta 100%.“

Soud prvního stupně posoudil uvedené ujednání za neplatné podle § 37 odst. 1

obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost, když jednak byla sjednána smluvní

pokuta ve výši 100% ceny ubytování pro případ nižšího vytížení než 67 pokojů a

současně pro zkrácení závazné doby ubytování v období od 18.2.2009 do 1.3.2009

o jeden den se na rozdíl vztahovala 30% smluvní pokuta, a na dva a více dní pak

smluvní pokuta 100%. S uvedeným závěrem o neplatnosti ujednání v čl. II, bodu 2

Smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost se

odvolací soud neztotožnil. Odvolací soud uvedl, že ze 67 pokojů obsadila žalobkyně v rozhodném smluvním

období od 18.2.2009 do 1.3.2009 pouze 29 pokojů, celkem 68 nocí, což při ceně

ubytování 2 500 Kč/noc vypočetl na 185 300 s daní z přidané hodnoty (dále jen

„DPH“). Za zbývajících 38 pokojů, které žalobkyně nevyužila vůbec, podle

odvolacího soudu náleží žalované smluvní pokuta ve výši 100% ceny ubytování. Z

29 pokojů byly podle zjištění soudu odvolacího využity v rozsahu celého

rezervovaného období jen 2 pokoje (č. 301 a 502). Smluvní pokutu za 38 + 27

pokojů vypočetl odvolací soud na 1 787 500 bez DPH. Za mimosmluvní období od

16.2.2009 do 18.2.2009 považoval odvolací soud za oprávněné účtování částky za

ubytování ve výši 17 004 s DPH, což při součtu 185 300 Kč + 1 787 500 + 17 004

činí 1 989 804 a při odečtení zálohy 1 225 700 Kč ve výsledku 764 104 Kč. Pokud

žalobkyně požadovala zaplatit pouze 632 400 Kč, shledal odvolací soud její

žalobu za důvodnou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož

přípustnost proti napadenému výroku I. dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c)

občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a přípustnost dovolání proti

výroku II. zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání podala z důvodu

uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí je postiženo

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu

uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V části dovolání podaném proti

výroku II. odvolacího soudu uplatnila dovolatelka i dovolací důvod uvedený v §

241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím obou soudů ve výroku I., týkajícím se

zamítnutí žaloby co do částky 102 360 Kč s příslušenstvím. Podle dovolatelky

není ujednání o smluvní pokutě v čl. 5.5. Podmínek neurčité a nesrozumitelné. Povinnosti žalované jsou jak ve Smlouvě, tak i v Podmínkách, jednoznačně

definovány, a pokud bylo každé jednotlivé porušení povinnosti zajištěno smluvní

pokutou, nemůže nastat pochybnost o tom, za které porušení je smluvní pokuta

účtována, došlo-li k porušení určité konkrétní sjednané povinnosti. Nesouhlasí

ani se závěrem obou soudů o neplatnosti smluvní pokuty sjednané v čl. 5.5. Podmínek z důvodu neurčitosti určení částky, z níž má být smluvní pokuta

vypočtena. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje mimo jiné v tomto směru za

nepřezkoumatelné. Soudům vytýká pochybení i v tom směru, že nezkoumaly, zda žalovaná porušila své

konkrétní povinnosti, tak jak byly popsány v žalobě. Upozorňuje rovněž na rozpornost rozhodnutí odvolacího soudu, kdy uvedený soud

neshledal neplatnost ujednání o smluvní pokutě v čl. II. odst. 2 Smlouvy,

oproti smluvnímu ujednání v čl. 5.5. Podmínek, přičemž s ohledem na formulaci

smluvní pokuty v čl. 5.5. Podmínek je podle výkladu odvolacího soudu

vztahujícímu se k ujednání o smluvní pokutě v čl. II. odst. 2 Smlouvy, nutno

považovat za platnou i smluvní pokutu sjednanou v čl. 5.5. Podmínek. Žalobkyně je na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčena, že ujednání o smluvní

pokutě, na základě něhož žalovaná nárokuje 632 400 Kč, je neurčité a tedy

absolutně neplatné. Odvolacímu soudu vytýká, že řádně nezdůvodnil svůj opačný,

na rozdíl od soudu prvního stupně, právní závěr o platnosti smluvní pokuty

dohodnuté v čl. II. odst. 2 Smlouvy a nezabýval se její přiměřeností, tedy tím,

zda byla sjednána v souladu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního

styku. Výklad odvolacího soudu směřuje podle žalobkyně k tomu, že při

nevytížení jednoho rezervovaného pokoje o více než dva dny má žalovaná nárok na

dvě smluvní pokuty ve výši 100%, tedy celkem 200%. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nezdůvodnil, jakým způsobem dospěl k

počtu 29 pokojů obsazených žalobkyní, když ze seznamu rezervací, které byly

soudu předloženy, vyplývá počet vyšší, stejně tak i vyšší počet skutečně

využitých nocí.

Odvolací soud konstatoval, že byly v rozsahu celého sjednaného

rezervovaného období obsazeny jen pokoje 301 a 502, ale podle předloženého

seznamu rezervací byly po celé období vytíženy i pokoje 609/101 panem M. M.,

pokoj 301, 610, 402 a 509, přičemž jména osob uvedených u těchto pokojů v

seznamu rezervací, jsou uvedena i v předmětné faktuře č. 1200900028. Odvolacímu

soudu dále vytýká, že blíže nespecifikoval, jak konkrétně dospěl k jím uváděným

výpočtům a výsledným číslům, jeho výpočet je nesrozumitelný a tudíž podle

dovolatelky nepřezkoumatelný. Namítá, že odvolací soud zcela pominul, že

předmětnou fakturou žalovaná nárokuje částku celkem s DPH 632 400 Kč, přičemž

nebylo zcela na jisto postaveno, jaký podíl z této částky má tvořit cena za

skutečně poskytnuté ubytování a jaký podíl má tvořit smluvní pokuta, k níž

nelze navíc nárokovat DPH. Dovolatelka rovněž namítá, že soud měl podle návrhu žalované rozhodovat pouze o

náhradě za ubytování podle Smlouvy, přičemž mimosmluvní ubytování nemělo být

vůbec do přiznaného nároku zahrnuto, uplatňovala-li žalovaná vzájemným návrhem

své nároky ze Smlouvy. Poukazuje též na to, že předmětnou fakturou byla

účtována pouze cena ubytování a nikoliv smluvní pokuta, což odvolací soud zcela

pominul a žalované přiznal částku nad rámec podaného návrhu. Za další podstatnou chybu napadeného rozhodnutí považuje skutečnost, že se soud

nijak nevypořádal s nespornou skutečností, že nikdy nedošlo k výzvě k úhradě

smluvní pokuty, protože předmětnou fakturou byla účtována pouze cena ubytování

+ DPH a nikoliv smluvní pokuta. Není proto ani zřejmé, kdy nastala splatnost

údajné pohledávky žalobkyně, což má vliv na správné právní posouzení určení

počátku prodlení. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že

dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně

zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání

přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podaným žalobkyní do

výroku I. rozsudku odvolacího soudu. V posuzované části není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li touto částí dovolání napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího

soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,

neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má v této napadené části

po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a

odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující

význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího

soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam

má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní

otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska

rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat,

že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s.

ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom

nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro

zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými

dovolacími důvody. Jestliže je tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, pak

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině

procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení

správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není v části, jíž dovolatelka brojí

proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu přípustné podle 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř., neboť v této části nemá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní

význam. Podle § 544 obč. zák., jehož úprava platí i pro obchodněprávní vztahy, sjednají-

li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je

účastník, který tuto povinnost poruší, povinen pokutu zaplatit. Smluvní pokutu

lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven

způsob jejího určení. Smyslem a účelem smluvní pokuty je zajištění splnění povinností, jež jsou

obsahem závazků. Nezbytnou součástí ujednání o smluvní pokutě je zcela přesné a

určité označení povinnosti, při jejímž nesplnění vznikne právo na smluvní

pokutu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2006, sp. zn. 33 Odo

469/2006 – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových

stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z pohledu výše uvedeného je zřejmé, že soudy rozhodly v souladu s hmotným

právem a dosavadní judikaturou, jestliže dovodily neurčitost ujednání o smluvní

pokutě, která měla podle čl. 5.5. Všeobecných smluvních podmínek zajišťovat

porušení všech smluvních povinností. Smluvní pokuta je zajišťovací institut,

který zajišťuje splnění určité smluvní povinnosti. Není-li určena konkrétní

povinnost zajištěná smluvní pokutou, nelze pak posoudit její přiměřenost k

porušení dané povinnosti. Při posouzení výše přiměřenosti smluvní pokuty je

rozhodná doba sjednání dohody o smluvní pokutě a posouzení přiměřenosti výše

smluvní pokuty ke konkrétní povinnosti, a nikoliv až následně při porušení

konkrétní povinnosti. Z tohoto důvodu sjednání výše smluvní pokuty pro porušení

jakékoliv smluvní povinnosti je neurčité, neboť z tohoto ujednání nelze

posoudit přiměřenost výše smluvní pokuty. Takové ujednání je proto neplatné

podle § 37 obč. zák., jak správně odvolací soud dovodil. Rozhodl-li tedy odvolací soud výrokem I. napadeného rozsudku v souladu s

hmotným právem a v souladu s dosavadní judikaturou, nemá rozhodnutí odvolacího

soudu v této části ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní

význam a není přípustné, proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst.

5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. v této části odmítl. Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatelka brojí proti

rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II., jímž odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované

částku 632 400 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení od 16.4.2009 do zaplacení ve

výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den

příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7

procentních bodů. V této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení

uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání

neuplatňuje. Dovolatelka však namítá, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]

s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, jíž bylo rozhodnuto o částce

632 400 Kč s příslušenstvím nepřezkoumatelné, jestliže odvolací soud nijak

nezdůvodnil opačný právní závěr, než k jakému dospěl soud prvního stupně

ohledně neplatnosti smluvní pokuty sjednané v čl. II. odst. 2 Smlouvy, a je-li

odvolacím soudem učiněný výpočet smluvní pokuty zcela nesrozumitelný. Jinou vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i

nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež

brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu,

seš. 3/94, č. 10 II). Nejvyšší soud přisvědčil dovolatelce, že v uvedené přezkoumávané části je

řízení skutečně postiženo vadou, tkvící v jeho nepřezkoumatelnosti, tudíž

řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o vzájemném návrhu žalované. Dovolatelka oprávněně odvolacímu soudu vytýká, že řádně nezdůvodnil svůj opačný

(rozdílný od soudu prvního stupně) právní závěr o platnosti smluvní pokuty

dohodnuté v čl. II. odst. 2 Smlouvy a nezabýval se ani přiměřeností smluvní

pokuty, kterou na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za smluvní pokutu

sjednanou určitě a srozumitelně, aniž by tento svůj právní závěr jakkoli

odůvodnil. Dovolatelka rovněž oprávněně namítá, že odvolací soud nezdůvodnil, jakým

způsobem dospěl k počtu 29 pokojů obsazených žalobkyní. Odvolací soud rovněž

blíže nespecifikoval, jak konkrétně dospěl k jím uváděným výpočtům a výsledným

číslům. Jeho výpočet částky přiznané žalované je nesrozumitelný a tudíž

nepřezkoumatelný, jak dovolatelka důvodně namítá. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně.

Dovolatelka rovněž oprávněně namítá, že ač odvolací soud dospěl k závěru, že

žalobkyně obsadila 29 pokojů, ze seznamu rezervací, které byly soudu

předloženy, vyplývá počet vyšší, stejně tak i vyšší počet skutečně využitých

nocí. Odvolací soud konstatoval, že v rozsahu celého sjednaného rezervovaného

období byly žalobkyní obsazeny jen pokoje 301 a 502, ale podle předloženého

seznamu rezervací byly žalobkyní v rozhodném období 18.2.2009 až 1.3.2009

obsazeny i pokoje 301, 610, 402 a 509. Dovolatelka tedy důvodně poukazuje na nesprávně zjištěný skutkový stav věci

ohledně obsazenosti rezervovaného počtu pokojů a oprávněně se dovolává

dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 o. s. ř., který se pojí s námitkami,

jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené

rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za

prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného

práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel

zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně

tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil

nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující

dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z

těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu

skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,

ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné

skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení

najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů,

popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly

najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či

věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá

tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Učinil-li odvolací soud skutkové zjištění, že žalobkyně využila z 67

rezervovaných pokojů jen dva pokoje v rozsahu celého rezervovaného období od

18.2.2009 do 1.3.2009, nutno dát dovolatelce za pravdu, že tato skutečnost z

provedených důkazů nevyplynula. Naopak z důkazu provedeného seznamem rezervací

(č.l. 64 a 65 spisu) vyplývá, že žalobkyní byly v rozhodném období 18.2.2009 až

1.3.2009 obsazeny i pokoje 301, 610, 402 a 509. Skutkový závěr, ze kterého

napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází, že v rozsahu celého sjednaného

rezervovaného období byly žalobkyní obsazeny jen pokoje 301 a 502, nemá tedy v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud proto dospěl k

závěru, že v daném případě nastala situace, jež naplňuje předpoklady důvodného

uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §

241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na

zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle

jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice

aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval

(vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v

důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní

normy). Dovolací soud posuzoval námitku žalobkyně, podle níž odvolací soud zcela

pominul, že předmětnou fakturou žalovaná nárokuje částku celkem s DPH 632 400

Kč, přičemž nebylo zcela na jisto postaveno, jaký podíl z této částky má tvořit

cena za skutečně poskytnuté ubytování, a jaký podíl má tvořit smluvní pokuta,

jejíž zaplacení navíc žalovaná svým vzájemným návrhem nepožadovala, a k níž ani

nelze přiznat výši DPH, a dále její námitku, že mimo smluvní plnění nemělo být

do předmětné faktury vůbec zahrnuto, když žalovaná vzájemným návrhem

uplatňovala své nároky pouze ze Smlouvy. Z důkazu provedeného Smlouvou a daňovým dokladem - fakturou č. 1200900028 (č. l. 17 spisu) vyplývá, že žalobkyně uplatnila touto fakturou požadavek na plnění

ze Smlouvy o ubytování a poskytování jiných služeb ze dne 24.4.2008, v níž

fakturovala cenu 2 500 Kč za 11 nocí (18.2.-1.3.2009) v 67 pokojích, přičemž ze

Smlouvy v čl. II., bodu 3 a části C vyplývá, že ceny ve smlouvě jsou uvedeny

vč. DPH. Odvolací soud však žalované přiznal částku 632 400 Kč, uplatněné

uvedenou fakturou, která podle odvolacího soudu zahrnuje jak nárok na zaplacení

poskytnutého ubytování, tak nárok na zaplacení smluvní pokuty, aniž by vzal v

úvahu, že v částce 632 400 Kč je zahrnuta i daň z přidané hodnoty, kterou není

možno přiznat ke smluvní pokutě, jak dovolatelka oprávněně namítá. Odvolací soud žalované přiznal nárok z titulu smluvní pokuty, ale žalovaná

takový nárok vůbec neuplatnila. Požadovala dohodnutou cenu „poskytnutých“

služeb na základě faktury č. 1200900028 – viz č.l. 31 spisu. Žalovaná žádnou

výši smluvní pokuty vzájemným návrhem neuplatnila, což odvolací soud zcela

pominul a žalované přiznal částku nad rámec skutkových tvrzení v podaném

návrhu, jak důvodně dovolatelka namítá. Na základě výše uvedeného není proto možno dospět k závěru, že právní posouzení

vzájemného návrhu žalované je správné. Není-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku II. správné,

Nejvyšší soud jej v této části podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první

za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě

nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního

řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.