23 Cdo 431/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce L. K., zast. JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Dlouhá 16, proti žalované Správě vojenského bytového fondu, p. o., se sídlem
v Praze 6, U Prioru 8, IČ 60460580, o zaplacení 1,000.000,- Kč s přísl., vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 84/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, č. j. 62 Co 180/2009-170,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, č. j. 62 Co 180/2009-170 a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26.10. 2006, č. j. 4 C 84/2001-138,
se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.
10. 2006, č. j. 4 C 84/2001-138, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
zaplacení 1,000.000,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 1. 7. 2000 do zaplacení a
dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 62 Co 180/2009-170 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
změnil výrok soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení tak, že rozhodl, že
tyto náklady činí částku 42.512,- Kč a dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud popsal dosavadní průběh řízení a
dále konstatoval, že dokazování před soudem prvního stupně bylo provedeno v
potřebném rozsahu, a to zejména smlouvou o dílo z 27. 6. 1997. Provedení
dalších důkazů, zejména odborným stanoviskem Ústavu státu a práva Akademie věd
ČR, rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární
komoře ČR ze dne 7. 3. 2000, č. j. Rsp 151/02 nepovažoval za důkazy, jimiž by
bylo možno prokázat skutkový stav věc a taktéž nepokládal za pochybení soudu
prvního stupně, že dokazování nedoplnil znaleckým posudkem k prokázání výše
škody.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že souhlasí se závěrem
soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 27. 6. 1997, a to
podle § 70 zák. č. 199/1994 Sb. pro rozpor se zákonem. Předmětem smlouvy o dílo
bylo plnění přesahující částku 100.000,- Kč a podle § 3 zák. č. 199/1994 Sb.
bylo povinností žalobce vyhlásit na tuto zakázku veřejnou soutěž, což žalobce
neučinil, popř. nepostupoval ani podle ust. § 49a zák. č. 199/1994 Sb. a
nevyžádal si nabídku dvou dalších zájemců. Pokud byly v průběhu řízení
předloženy dvě odlišné verze smlouvy o dílo ze dne 27. 6. 1997 bylo mezi
účastníky nesporné, že jimi byly řádně podepsány a uzavřeny.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že neplatnost smlouvy o
dílo způsobil žalovaný, neboť měl vědět, jak v případě předmětné smlouvy o dílo
s ohledem na zák. č. 199/1994 Sb. postupovat. Pro odpovědnost za škodu dle ust.
§ 268 není podle odvolacího soudu splněna druhá podmínka, tedy to, že žalobce o
neplatnosti právního úkonu nevěděl. Za situace, kdy se jedná o neplatnost
dvoustranného právního úkonu pro rozpor s obecně závazným právním předpisem by
podle odvolacího soud bylo stěží možno dovodit nevědomost žalobce v tomto
směru. V řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu,
že žalobce o důvodu neplatnosti nevěděl. Při své podnikatelské činnosti musel
mít jako podnikatel povědomost o zák. č. 199/1994 Sb. a že zadavatelem veřejné
zakázky je subjekt, který hospodaří s prostředky státního rozpočtu (§ 2 písm.
b) bod 1 zák. č. 199/1994 Sb.)
Odvolací soud proto konstatoval, že právní posouzení věci provedené
soudem prvního stupně je správné a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 5. 11. 2009 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v
celém jeho rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a uplatněnými dovolacími důvody jsou vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.), nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že
napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.)
V obsáhlém odůvodnění dovolání nejprve žalobce odůvodnil, proč pokládá
dovolání za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dále dovolatel
popsal skutkový stav věci a uvedl, že žalobou ze dne 22. 12. 2000 se domáhal
zaplacení částky ve výši 1,000.000,- Kč „představující úhradu plnění dle
smlouvy a náhradu škody za neplnění smlouvy“, přičemž celková výše nároku byla
1,851.000,- Kč, kterou omezil „na částku žalovanou“. Předmětem sporu pak podle
dovolatele zůstal nárok na náhradu škody z titulu neplatnosti právního úkonu
způsobené žalovaným.
K jednotlivým dovolacím důvodům žalobce mj. uvedl, že řízení je
postiženo vadou řízení proto, že soudy nepřihlížely k jim navrženému důkazu
odborným stanoviskem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a taktéž nesprávně
posoudily existenci vědomosti dovolatele o neplatnosti smlouvy, neboť ani
žalovaný nevěděl o nutnosti vyhlásit výběrové řízení na požadované plnění.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že soudy obou
stupňů dovodily vědomost žalobce o neplatnosti smlouvy pouze z obecné zásady
práva „neznalost zákona neomlouvá“. V řízení nebylo prokázáno, že by dovolatel
(instalatér) věděl o skutečnosti, že žalovaný byl veřejným zadavatelem, ale
naopak bylo prokázáno, že o existenci této skutečnosti nevěděl. V ust. § 268
obch. zák. není stanovena presumpce této vědomosti, a proto nelze toto
ustanovení vykládat tak, že vědomost o existenci neplatnosti právního úkonu
vyplývá z obecné zásady „neznalost zákona neomlouvá“. Důkazní břemeno ohledně
prokázání vědomosti dovolatele o neplatnosti smlouvy leží na straně žalovaného,
který tuto skutečnost neprokázal. Proto napadené rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování.
Dovolatel s ohledem na poučení soudu podal dovolání též na základě ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je toho názoru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, a to především řešení otázky, zda
- může „jedna smluvní strana nést odpovědnost a následky za protiprávní
jednání druhé smluvní strany“,
- při jednání jedné smluvní strany v dobré víře lze dovodit odpovědnost
této smluvní strany za protiprávní jednání druhé smluvní strany,
- při nevyhlášení výběrového řízení přesto, že výběrové řízení vyhlášeno
být mělo a osoba, již vznikla škoda, jednala v dobré víře při uzavření smlouvy
a nemohla vyhlášení výběrového řízení ovlivnit, může nést následky, resp. náklady za přičiněná jednáním té smluvní strany, která měla povinnost výběrové
řízení vyhlásit. Dovolatel pak za otázku zásadního právního významu pokládá otázku, zda při
aplikaci zásady „neznalost zákona neomlouvá“ je možné dovodit existenci
vědomosti osoby o tom, že smlouvy uzavřená v dobré víře je neplatná, přičemž
důkazní břemeno, že dovolatel věděl o neplatnosti předmětné smlouvy má nést
žalovaný. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil „usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 7. 4. 2004, č. j. 62 Co 42/2004-92“ a dále, aby zrušil rozsudky
odvolacího soudu a soudu prvního stupně, které jsou uvedeny shora a věc vrátil
k dalšímu řízení. Žalovaný se podle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobce
nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že
dovolání podala oprávněná osoba včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1, 2 o. s. ř.) a dovolatel je
zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno. (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal. V daném případě odvolací soud usnesením ze dne 7. 4. 2004, č. j. 62 Co
42/2004-92 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 6. 2003, č. j. 4 C 84/2001-66, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit 1,000.000,-
Kč s přísl. V odůvodnění usnesení odvolací soud konstatoval, že soud prvního
stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nesprávně hodnotil provedené
důkazy a posléze dospěl k nesprávným, resp. předčasným právním závěrům, zejména
týkajícím se neplatnosti smlouvy o dílo z 27. 6. 1997, toho, zda byl dodržen
postup při zadávání veřejné zakázky stanovený zák. č. 199/1994 Sb., a dále
nebylo vyřešeno, která z předložených dvou smluv téhož data, které se vzájemně
liší, je projevem vůle účastníků. Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku dovozoval svoje právní názory pro
případ, že soud dospěje k závěru, že smlouva o dílo je neplatná ve vztahu k
aplikaci ust. § 268 obch. zák., zejména, že žalovaný neplatnost tohoto právního
úkonu způsobil, neboť nedodržel postup při zadávání veřejné zakázky a že
nevědomost žalobce o neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu lze „jen stěží
dovodit“.
Pro případ, že po provedeném dokazování dospěje soud prvního stupně k závěru,
že smlouva o dílo je platná, odvolací soud uvedl, co bude třeba zkoumat z
hlediska žalobcem uplatněné škody (porušení povinnosti, vznik a rozsah škody,
příčinnou souvislost). Obvodní sod pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 4 C 84/2001-138
zamítl žalobu, již se žalobce domáhal zaplacení 1,000.000,- Kč s přísl., neboť
dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo je neplatná, protože nebyl dodržen
postup při zadávání této veřejné zakázky. Soud prvního stupně po tomto zjištění
poté vycházel ze závěrů odvolacího soudu ohledně aplikace § 268 obch. zák. (neplatnost smlouvy byla způsobena žalovaným, vědomost žalobce o neplatnosti
smlouvy). Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že soud prvního
stupně v dalším svém rozhodnutí rozhodl jinak proto, že se cítil být vázán
závěry odvolacího soudu ohledně aplikace ust. § 268 obch. zák., jímž tento soud
jeho předchozí rozhodnutí zrušil, a proto se přiklonil k závěru, že je dána
přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V posuzovaném případě dovolatel zejména napadl nesprávnou aplikaci ust. § 268
obch. zák., neboť jeho vědomost o neplatnosti smlouvy soud dovodil z obecné
zásady, že neznalost práva neomlouvá a dále poukázal na nedostatky skutkového
zjištění, neboť vědomost dovolatele o neplatnosti smlouvy nebyla v řízení
prokázána a břemeno tvrzení a důkazní leží na straně žalovaného. Podle § 268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu je povinen
nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o
neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně
ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti ( 373 a násl. obch. zák.). Liberační důvod pro zproštění odpovědnosti škůdce (osoby, která neplatnost
právního úkonu způsobila) je tedy založena na tom, že poškozený (osoba, jíž byl
právní úkon určen) o neplatnosti právního úkonu věděl, tj. rozhodující je
skutečná (faktická) vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu (nikoliv
měl, mohl či musel vědět). Vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu
nelze proto dovozovat z toho co by „průměrný“ podnikatel za daných okolností
vědět mohl, měl či musel, popř. vykládat jako pouhé podezření či předpoklad, že
důvod neplatnosti nastal, ale ani jako utvoření právního závěru poškozeného o
tom, že právní úkon, který mu byl určen, je neplatný. Pokud však skutkové
okolnosti, o nichž poškozený ví jako o možném důvodu neplatnosti právního
úkonu, jsou způsobilé učinit závěr o neplatnosti právního úkonu, je vědomost
poškozeného o neplatnosti úkonu dána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006). Odvolací soud založil své rozhodnutí při aplikaci ust. § 268 obch. zák. na
závěru, že jde-li o „neplatnost dvoustranného právního úkonu pro rozpor s
obecně závazným právním předpisem, který je povinen znát a dodržovat každý
občan státu, by bylo možno nevědomost žalobce v tomto směru jen stěží dovodit“,
popř. že jako podnikatel musel mít povědomost o existenci zák. č. 199/1994 Sb.
a že zadavatelem předmětné veřejné zakázky byl subjekt, který hospodaří s
prostředky státního rozpočtu. Dovolací soud s ohledem uvedené byl nucen konstatovat, že odvolací soud při
posuzování otázky vědomosti žalobce o neplatnosti předmětné smlouvy
nepostupoval v souladu s ust. § 268 obch. zák., popř. v intencích shora
uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, od něhož se dovolací soud nemá důvod
odchýlit ani v posuzovaném případě. Odvolací soud, pokud založil svůj závěr o existenci liberačního důvodu
(vědomosti poškozeného o neplatnosti smlouvy), pouze na závěru, že v případě
dvoustranného právního úkonu, který byl učiněn v rozporu se zák. č. 199/1994
Sb., lze jen stěží dovodit nevědomost žalobce o její neplatnosti, je zřejmé, že
nezkoumal, zda žalobci byly známy takové skutkové okolnosti, které by byly
důvodem pro neplatnost smlouvy vyplývající zejména z předmětné smlouvy, popř. z
okolností vyplývajících při jejím uzavírání, tedy jeho vědomosti o její
neplatnosti. Dovolací soud se vzhledem k uvedenému závěru již pro nadbytečnost nezabýval
dalšími v dovolání uplatněnými námitkami, pouze pokládá za vhodné uvést, že
povinnost tvrdit a prokázat, že dovolatel věděl o neplatnosti předmětné smlouvy
spočívá na žalovaném. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto rozhodl podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro
něž bylo zrušeno toto rozhodnutí, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude podle § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.