32 Odo 1087/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobce JUDr. M. M., správce konkursní podstaty
úpadkyně M. – C. a.s., v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti
žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 29 246 490,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v P. pod sp. zn. 15 C
104/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze
dne 22. března 2006, č.j. 29 Co 533/2005-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 22. března 2006, č.j. 29 Co 533/2005-91, a
rozsudek Okresního soudu v P. ze dne 21. dubna 2005, č.j. 15 C 104/2004-64, se
zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v P. ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne
21. dubna 2005, č.j. 15 C 104/2004-64, jímž Okresní soud v P. zamítl žalobu o
zaplacení částky 29 246 490,-Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení
(výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s
jeho právním posouzením věci. Na základě provedeného dokazování ve shodě se
soudem prvního stupně dovodil, že žalobci nárok na úhradu žalované částky, jíž
se domáhal jako náhrady škody - ušlého zisku v důsledku neplatnosti smlouvy o
dílo ze dne 26. října 2000 uzavřené se žalovaným (dále též jen „smlouva o
dílo“), nevznikl. Podle shodného názoru soudů obou stupňů, vycházejícího z
rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. února 2002, zavinil
neplatnost smlouvy o dílo žalovaný, když při zadávání veřejné zakázky učinil
výzvu jednomu zájemci k podání nabídky podle § 50 odst. 1 zákona č. 199/1994
Sb., o zadávání veřejných zakázek, aniž byly splněny k takovému postupu zákonné
podmínky. Tím došlo k porušení cit. zákona, podle jehož ustanovení § 70 je
smlouva uzavřená v rozporu s tímto zákonem neplatná. Za této situace je podle
odvolacího soudu na místě aplikace § 268 obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“) upravujícího povinnost toho, kdo způsobil neplatnost právního
úkonu, nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o
neplatnosti právního úkonu věděla. Při posuzování tohoto liberačního důvodu na
straně žalovaného vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, která učinil
z dohody o narovnání ze dne 13. září 2001 uzavřené mezi účastníky. Z jejího
obsahu, zejména ze znění článku II. odstavce 2, podle něhož „za předpokladu, že
nebude zpochybněn výběr zhotovitele (generálního dodavatele) na výstavbu tří
bytových domů ve znění smlouvy o dílo ze dne 26. října 2000 a tato smlouva
zůstane v platnosti, tj. Mera bude nadále zhotovitelem výstavby, tak jak je
uvedeno ve výše uvedené smlouvě, souhlasí s postupem a vyrovnáním vzájemných
vztahů dle čl. IV. ..“ dovodil, že v době jejího uzavření žalobce již nebyl v
otázce platnosti smlouvy o dílo v dobré víře, jelikož již v této době existují
důvodné pochybnosti o její platnosti a to s ohledem na výběr zhotovitele
veřejné zakázky. Z těchto důvodů a v tomto čase s ohledem na ustanovení § 384
odst. 1 obch. zák. měl proto žalobce podle odvolacího soudu zvažovat uzavření
smluv o dílo s třetí osobou - subdodavatelem I. P. a.s. Pokud tak dne 29. října
2001, tj. více jak měsíc po uzavření dohody o narovnání, učinil, musel si být
vědom podnikatelského rizika, že nebude moci po žalovaném náhradu škody
požadovat. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně proto uzavřel, že na
straně žalovaného je dán liberační důvod dle § 268 obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje ho za přípustné pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), který pojí s
liberačním důvodem na straně škůdce upraveným v § 268 obch. zák. Jako dovolací
důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle názoru dovolatele je třeba v rámci dobré víry vymezené v § 268 obch. zák.
textem „ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla“ posoudit dále
uvedené otázky, které dosud nebyly v soudní judikatuře řešeny a které odvolací
soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele jde o určení, který
časový okamžik je pro existenci liberačního důvodu rozhodující (zda v době
vzniku neplatného právního úkonu či kdykoli později), a dále o posouzení, zda
podmínkou jeho naplnění je prokázání pochybnosti osoby, které byl právní úkon
určen, o platnosti právního úkonu (nedostatek dobré víry) nebo zda musí být
prokázána vědomost této osoby o neplatnosti právního úkonu. Pakliže se
prokazuje vědomost osoby, které byl právní úkon určen, je třeba podle
dovolatele posoudit, zda postačí prokázání skutečností, které u průměrného
obchodníka musely vyvolat vědomí o neplatnosti právního úkonu („musela vědět“)
anebo musí být prokázány skutečnosti, které osvědčují skutečný psychický stav
vědomí konkrétní osoby o neplatnosti právního úkonu („věděla“) v určitém
okamžiku.
Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, dovodil-li, že k naplnění liberačního
důvodu může dojít kdykoli později po uzavření neplatné smlouvy (v daném případě
až v okamžiku uzavření dohody o narovnání) a že liberační důvod může být
prokázán pouhou pochybností (resp. nedostatkem dobré víry) druhé smluvní
strany. Dovolatel zastává a obhajuje názor, že okamžik vědomí neplatnosti
poškozené strany se musí posuzovat k okamžiku uzavření předmětné smlouvy. Získá-
li pak poškozený vědomost o neplatnosti smlouvy později, nemá takové vědomí
vliv na vznik škody a je tak zcela mimo rámec § 268 obch. zák. V této
souvislosti rovněž argumentuje tím, že v řízení nikdy nebylo prokázáno ani
tvrzeno, že věděl o neplatnosti smlouvy o dílo v době jejího uzavření, přičemž
nalézací soudy vzaly pouze za prokázanou (a podle dovolatele mylně, dovolatel
si je však vědom, že tento skutkový závěr nelze v dovolacím řízení
přezkoumávat) jeho vědomost k datu uzavření dohody o narovnání. I kdyby však
byl tento závěr správný, nemělo by to na jeho nárok na náhradu škody jakýkoliv
vliv, jelikož nebyla prokázána vědomost žalobce k datu uzavření smlouvy o dílo,
což pokládá z hlediska času za jedinou relevantní skutečnost.
V další části dovolání dovolatel oponuje názoru odvolacího soudu, pokud vzal
pro naplnění liberačního důvodu dle § 268 obch. zák. za postačující prokázání
pochybnosti žalobce o platnosti smlouvy o dílo, resp. prokázání nedostatku
dobré víry v platnost smlouvy o dílo. Podle názoru dovolatele nemá takový závěr
odvolacího soudu v zákoně oporu, jelikož předmětné ustanovení hovoří
jednoznačně o tom, že poškozený o neplatnosti věděl, a nikoli že o neplatnosti
musel vědět či že důvěřoval v platnost právního úkonu. Podle dovolatele tak
zákon pro naplnění liberačního důvodu požaduje, aby škůdce na základě vnějších
projevů vůle konkrétního poškozeného prokázal jeho vědomí o tom, že smlouva je
v okamžiku jejího uzavírání z důvodu na straně škůdce neplatná, a nikoli jen
existenci okolností, které by za normálního běhu okolností měly mít na vnitřní
psychický stav poškozeného svůj vliv. Tak tomu však v posuzované věci nebylo.
Podle názoru dovolatele zatížil odvolací soud řízení rovněž vadami, které dává
do souvislosti s nesprávným výkladem § 268 obch. zák. Vytýká mu, že se v
rozporu s § 120 o. s. ř. pouze vypořádával s otázkou, zda měl žalobce o
neplatnosti smlouvy o dílo pochybnosti, zda však měl vědomost o její
neplatnosti, zcela pominul. Uvedenou otázku navíc podle dovolatele nepoměřoval
se skutkovým stavem k okamžiku uzavření smlouvy o dílo, nýbrž nesprávně až k
okamžiku uzavření dohody o narovnání.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3
o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v
pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud
spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve výkladu ustanovení §
268 obch. zák. v otázce vědomosti poškozeného o neplatnosti právního úkonu,
která dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu řešena a kterou odvolací soud
vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst.
3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovolací soud z obsahu spisu
neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.
s. ř.).
Námitky dovolatele lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to včetně výtky, že
odvolací soud veden nesprávným právním názorem nezjišťoval skutečnosti rozhodné
z pohledu správného právního posouzení, kterou dovolatel nesprávně podřadil
pod dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 268 obch. zák. platí, že kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je
povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o
neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně
ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a
násl.).
Předpoklady dobré víry, která je ustálenou rozhodovací praxí soudů obecně
vnímána jako vnitřní přesvědčení (psychický stav) osoby o tom, že jedná
souladně s právem, vyjadřuje zákonodárce v předpisech soukromého práva různým
způsobem s rozličnou intenzitou a šíří tohoto vnitřního přesvědčení určité
osoby. V některých případech tak činí s použitím samotného pojmu dobré víry
(např. §§ 32 odst. 3, 130 odst. 1, 135b odst. 1, 586 odst. 2 obč. zák., § 30
odst. 2 obch. zák.), v jiných případech akcentuje důvěru osoby v určitý právní
stav [srov. § 37 již zrušeného zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v
mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu) – dále též jen
„ZMO“, § 24c již zrušeného hospodářského zákoníku, § 29 odst. 1 obch. zák.] a
konečně, zejména v obchodně-právních vztazích, zakládá dobrou víru
na vědomosti a nevědomosti osoby o určité skutečnosti nebo stavu (např. §§ 15
odst. 2, 268, 427 odst. 2, 446 obch. zák., dále § 20 odst. 2, 33b odst. 5, 485
odst. 2 obč. zák.). Též v posledně uvedené skupině případů je míra a šíře
takové vědomosti (nevědomosti) osoby vyjadřována různě („věděla“ - § 33
odst. 3 obč. zák., § 268 obch. zák.; „vědět mohla (nemohla)“ - § 15 odst. 2
obch. zák., § 20 odst. 2, § 485 odst. 2 obč. zák.; „vědět měla“ - § 446 obch.
zák.; „vědět musela“ - §§ 427 odst. 2, 428 odst. 3, 554 odst. 3 obch. zák.).
Zakládá-li ustanovení § 268 obch. zák. liberační důvod z odpovědnosti škůdce
(osoby, která způsobila neplatnost právního úkonu) na tom, že poškozený (osoba,
které byl právní úkon určen) o neplatnosti právního úkonu věděl (oproti
odkazovaným případům, kdy nejen „věděl“, ale též „měl, mohl či musel vědět“),
pak je rozhodující pouze skutečná (faktická) vědomost poškozeného o neplatnosti
právního úkonu a nelze ji dovozovat z toho, co by jako „průměrný“ podnikatel za
daných okolností vědět mohl, měl či musel. Skutečnou vědomost o neplatnosti
právního úkonu, totiž vědomost o tom, že nastala skutečnost způsobilá založit
(mít za následek) neplatnost právního úkonu, však nelze vykládat ani jako pouhé
podezření či předpoklad, že důvod neplatnosti nastal, ale ani jako utvoření
právního závěru (vlastní právní kvalifikace) poškozeného o tom, že právní úkon,
který mu byl určen, je neplatný. Postačuje, aby skutkové okolnosti, o nichž ví
jako o možném důvodu neplatnosti, byly způsobilé závěr o neplatnosti právního
úkonu učinit (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna
2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003).
Vnitřní přesvědčení osoby (její psychický stav) nemůže být samo o sobě
předmětem dokazování. Mohou jím být pouze skutečnosti vnějšího světa, jejichž
prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod číslem 56
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04,
uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, ročník 2004,
část II. pod číslem 35). Protože ustanovení § 268 obch. zák. nestanoví domněnku
o vědomosti (nevědomosti) poškozeného o neplatnosti právního úkonu, stíhá
povinnost důkazní a posléze i břemeno důkazní o této vědomosti toho, jemuž je
ku prospěchu – tedy škůdce.
Při řešení otázky, ke kterému okamžiku je třeba vztáhnout vědomost poškozeného
o neplatnosti právního úkonu podle § 268 obch. zák., lze vyjít též ze srovnání
předchozích právních úprav, jak se správnou interpretací učinil dovolatel v
dovolání, dovodil-li, že jak ustanovení § 878 císařského patentu č. 946/1811
Sb. z. s., obecný zákoník občanský (které ve znění účinném od 1.1.1812 zní
takto: „Co je přímo nemožné, nemůže býti předmětem platné smlouvy. Je-li
vymíněno zároveň možné i nemožné, bude smlouva, pokud se týká prvého, platna,
nejde-li ze smlouvy na jevo, že nelze žádný článek od druhého odděliti. Kdo při
uzavření smlouvy nemožnost znal nebo znáti musil, je povinen druhé straně,
pokud o ní neplatí totéž, nahraditi škodu, kterou utrpěla, důvěřujíc v platnost
smlouvy.“), tak i ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský
zákoník, ve znění zákona č. 138/1970 Sb. („Organizace, která věděla nebo vědět
musela, že právní úkon je neplatný, je povinna nahradit škodu, která vznikla
v důsledku neplatnosti právního úkonu organizaci, jež důvěřovala v
platnost právního úkonu.\"), případně jejich dobový výklad, vázaly vědomost
poškozeného k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn (k okamžiku vzniku smlouvy).
Ke stejnému závěru by bylo možné dospět i při výkladu ustanovení § 37
ZMO, podle něhož kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit
škodu osobě, které byl právní úkon určen a která utrpěla škodu proto, že
důvěřovala v jeho platnost. Stejný smysl a účel plní v současné právní úpravě
ustanovení § 268 obch. zák. a není žádného důvodu (i přes poněkud odlišnou
formulaci), aby v této otázce bylo vykládáno jinak. Občanský zákoník ani
obchodní zákoník neznají nějakou „následnou“ či „dodatečnou“ neplatnost
právního úkonu, kterou by způsobily okolnosti nastalé až poté, kdy byl právní
úkon učiněn. Skutečnosti či okolnosti, s nimiž zákon spojuje neplatnost
právního úkonu (důvody neplatnosti), zde musí být (existovat) již v době, kdy
je právní úkon činěn (učiněn), ať již jde o neplatnost právního úkonu dle ust.
§§ 37 až 40 a 49a obč. zák., o důvody neplatnosti uvedené v § 40a obč. zák.
nebo o neplatnou smlouvu podle § 70 zák. č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných
zakázek, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož „Smlouva na veřejnou zakázku
uzavřená v rozporu s tímto zákonem je neplatná. Změny ve smlouvě v rozporu s
podmínkami obchodní veřejné soutěže jsou neplatné.“
Následný (dodatečný) výskyt takových okolností po té, kdy byl již právní úkon
učiněn (tedy již nastaly jeho účinky), nemůže mít zpětně vliv na platnost
(platný vznik) právního úkonu, nýbrž může být pouze důvodem pro zánik závazku
založeného takovým právním úkonem (např. následná nemožnost plnění). Musí-li
tedy skutečnost, se kterou zákon spojuje neplatnost právního úkonu, zde
existovat v době, kdy je právní úkon činěn (učiněn), musí se i vědomost osoby,
které byl určen, o jeho neplatnosti ve smyslu § 268 obch. zák., vztahovat k
tomuto okamžiku. Je-li právním úkonem smlouva, je tímto okamžikem její uzavření
(§ 44 odst. 1 obč. zák.). Pozdější vědomosti poškozeného o neplatnosti právního
úkonu se osoba, která neplatnost způsobila, nemůže dovolávat jako liberačního
důvodu ze své odpovědnosti za škodu podle § 268 obch. zák., nicméně pozdější
vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu může mít význam při
posuzování příčinné souvislosti mezi způsobením neplatnosti právního úkonu a
vznikem škody.
Odvolací soud však při posuzování otázky, jak je třeba vyložit vědomost
poškozeného o neplatnosti právního úkonu a ke kterému okamžiku je třeba ji
vztáhnout, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, v souladu s § 268
obch. zák. nepostupoval. Založil-li závěr o existenci liberačního důvodu na
pochybnosti (nikoli vědomosti) poškozeného (žalobce) o neplatnosti smlouvy o
dílo, kterou navíc nevztahoval k okamžiku její účinnosti (tedy k okamžiku
jejího vzniku), nýbrž ji spojoval až s časově následným uzavřením dohody o
narovnání, lze uzavřít, že při výkladu a aplikaci § 268 obch. zák. pochybil,
jeho právní posouzení je nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci
naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část
věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu