USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
ve věci žalobkyně Dolmen TATARKOVA a.s., se sídlem v Kladně, Huťská 1557, IČ
27364470, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze
1, Národní 365/43, proti žalovaným č. 1) Hlaváček & partner, s.r.o., se sídlem
v Praze 6, Vokovická 685/14, IČ 48115380, a č. 2) Hlaváček – architekti,
s.r.o., se sídlem v Praze 6, Vítězné náměstí 2/577, IČ 25926497, oběma
zastoupeným JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská
70/24, o zaplacení částky 952 637 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu
žalovaného 2) na zaplacení částky 308 448 Kč, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 42 Cm 55/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 Cmo 2/2018-676, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10.
2017, č. j. 42 Cm 55/2010-636, výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení 952 637 Kč
s příslušenstvím směřující proti žalovanému 1) i 2), výrokem II. uložil
žalobkyni zaplatit žalovanému 2) částku 226 100 Kč se zákonným úrokem z
prodlení, výrokem III. zamítl vzájemný návrh žalovaného 2) co do 82 348 Kč s
příslušenstvím, výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému
1) náhradu nákladů řízení a výrokem V. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit
náhradu nákladů řízení žalovanému 2).
Doplňujícím usnesením ze dne 10. 11. 2017, č. j. 42 Cm 55/2010-657, soud
prvního stupně výrokem I. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu
nákladů řízení státu ve výši 2 446 Kč, výrokem II. o povinnosti žalovaného 2)
zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 170 Kč a výrokem III. o
povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č.
j. 4 Cmo 2/2018-676, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I., IV. a V., změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do výše
částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému 2) a výrok III.
rozsudku soudu prvního stupně tak, že vzájemný návrh žalovaného 2) se zamítá co
do částky 76 398 Kč s příslušenstvím; potvrdil doplňující usnesení soudu
prvního stupně ze dne 10. 11. 2017, č. j. 42 Cm 55/2010-657; výrokem II.
rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů
odvolacího řízení a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit
náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že
odvolací soud nesprávně posoudil následující právní otázky s tím, že při jejich
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1. Zda tím, že zhotovitel projektu zhotoví prováděcí projektovou
dokumentaci v rozporu s dokumentací ke stavebnímu povolení, podle níž bylo
vydáno stavební povolení tak, že změní část půdorysu stavby, je porušena jen
smluvní povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem
dokumentace a zhotovitelem nebo jde o porušení povinnosti, jež vyplývá ze
zákona a obecně závazných právních předpisů, a která spočívá v tom, že stavba
má být realizována v souladu se stavebním povolením, které je obsahově závislé
na územním rozhodnutí.
2. Zda je možné v mezích zásady „co není zakázáno je dovoleno“ smluvně
zakotvit, aby autorský dozor stavby byl prováděn jak v souladu s dokumentací
pro stavení povolení, tak v souladu s dokumentací prováděcí a aby obsahem
autorského dozoru byla též povinnost seznámit se s podklady, podle kterých se
připravuje realizace stavby, zejména povinnost seznámit se s projektem a s
obsahem podmínek stavebního povolení, povinnost kontrolovat soulad prováděcích
prací s platnou projektovou dokumentací a pro případ porušení těchto povinností
se domáhat nároku z odpovědnosti vůči takto zavázanému subjektu nebo je takový
postup vyloučen s odůvodněním, že takovými povinnostmi byl již zavázán
technický dozor stavby, resp. že není možné plnit tyto povinnosti, jelikož není
určité podle jaké dokumentace (ke stavebnímu povolení/prováděcí) mají být tyto
povinnosti plněny.
3. Zda je v souladu v právem účastníka soudního řízení na spravedlivý
proces, pokud soud při hodnocení důkazů nepřihlédne ke znaleckému posudku
zajištěného tímto účastníkem v souladu s ust. § 127a občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), který byl v rámci řízení proveden, a to s odůvodněním,
že je pro věc irelevantní, a to i přes to, že z něho vyplývají závěry, které
vyvracejí skutková zjištění učiněná soudem, která jsou základem jeho rozhodnutí.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud při řešení první otázky odchýlil od
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30.
7. 2003, sp. n. 25 Cdo1851/2002, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 216/2006 a
ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3724/2009, při posouzení zákonné povinnosti,
jestliže prováděcí dokumentace byla vypracována v podstatných ohledech (jiný
půdorys stavby) v rozporu s dokumentací, podle které bylo vydáno stavební
povolení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který dovodil, že v daném
případě nepřipadá v úvahu porušení zákonné povinnosti žalovaného 1), jako
zhotovitele díla, upozornit objednatele na nevhodnost jeho pokynu, přikročil-li
zhotovitel projektové dokumentace k zúžení půdorysu stavby na základě vlastního
rozhodnutí a nikoliv na základě pokynu objednatele projektové dokumentace, a že
tak nemůže být dána odpovědnost zhotovitele za škodu vzniklou v příčinné
souvislosti s porušením zákonné povinnosti podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle
dovolatelky byla porušena zákonná povinnost, jestliže prováděcí dokumentace
byla vypracována v rozporu s dokumentací pro územní a stavební povolení,
konkrétně, byl-li změněn půdorys stavby.
K otázce druhé dovolatelka uvedla, že nesouhlasí s výkladem smluvních ujednání
učiněných soudem prvního stupně, a potažmo i odvolacím soudem, které považovaly
smluvní ujednání o provádění autorského dozoru uzavřené mezi žalobkyní a
žalovaným 1) dílem jako neurčitá a dílem tak, že subjekt vykonávající autorský
dozor sjednaným způsobem zavázán být nemůže, a zdůraznila v této souvislosti
zásadu platící v soukromoprávní sféře „co není zakázáno, je dovoleno“. Odkázala
přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo
440/2004 a usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 9985/2003, s námitkou,
že závěr odvolacího soudu je v rozporu s uvedenou zásadou.
Dovolatelka má za to, že k učiněnému závěru odvolacím soudem chybí potřebná
skutková zjištění a rozhodnutí je tak zatíženo vadou, která spočívá v absenci
skutkových zjištění. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť
žalobkyně nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Důvodem tohoto závěru je skutečnost, že odvolací soud řešil otázku splnění
předpokladů pro uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu a dovodil, že v
posuzované věci není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou
představující škodu, která měla žalobkyni vzniknout tím, že prodala byty
koncovým uživatelům za nižší cenu a porušením smluvní povinnosti žalovaným 1),
jako zhotovitelem, vůči objednateli (kterým však nebyla žalobkyně) vypracovat
dokumentaci pro stavební řízení a dokumentaci pro provedení stavby podle
dokumentace vypracované ke stavebnímu povolení na základě smlouvy o dílo ze dne
16. 6. 2003. K této řešené právní otázce však dovolatelka žádnou právní otázku,
kterou by měl odvolací soud řešit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu,
nevymezila. Žalobkyně v dovolacích námitkách pomíjí též skutečnost, že odvolací
soud ze skutkových zjištění učinil závěr, že žalobkyni žádná škoda v podobě
ušlého zisku nemohla vzniknout, když zúžením půdorysu stavby zůstaly přesto
podlahové plochy bytů zachovány tak, jak byly předpokládány ve stavebním
povolení, a že pokud zhotovitel projektové dokumentace přikročil k zúžení
půdorysu stavby na základě vlastního rozhodnutí a nikoliv na základě pokynu
objednatele projektové dokumentace, nemohlo přicházet v úvahu porušení zákonné
povinnosti zhotovitele díla – upozornit objednatele na nevhodnost jeho pokynu
(§ 551 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud tedy
řešil otázku, kdy případná odpovědnost žalovaného 1) za škodu může být pouze v
rovině porušení smluvní povinnosti ve vztahu k objednateli díla, nikoliv však v
rovině porušení zákonné povinnosti upozornit objednatele na nevhodnost jeho
pokynu, a že odpovědnost za škodu podle § 420 občanského zákoníku, platného do
31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) ve vztahu k žalobkyni tedy nepřipadá v
úvahu. K této otázce příčinné souvislosti mezi porušením zákonné povinnosti
žalovaným 1) a tvrzeným vznikem škody nejen že dovolatelka žádnou právní
otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury
dovolacího soudu, nevymezila, ale v dovolání neuvádí ani judikaturu, která by
na řešení dané otázky, posuzované odvolacím soudem, dopadala, když poukazovaná
judikatura řešila otázku odpovědnosti za škodu vzniklou nesprávným úředním
postupem, otázku oprávnění zřizovat a provozovat elektrické vedení na dotčených
pozemcích žalobců, a v posledně uváděné judikatuře se soud zabýval výkladem
informační povinnosti smluvních stran. Dovolatelka položenou otázkou první ve
skutečnosti polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem založené na
skutkových zjištěních ohledně porušení smluvní a zákonné povinnosti zhotovitele
díla vůči druhé smluvní straně – objednateli díla, kterou však žalobkyně nebyla.
Druhá otázka, položená dovolatelkou, je zcela irelevantní k otázce posuzované
odvolacím soudem, resp. k otázce, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil,
tj. posuzování odpovědnosti za škodu podle § 373 obch. zák. Dovolatelka pomíjí,
že ze skutkových zjištění v dané věci vyplynulo, že žalovaný 1), jakožto
zhotovitel, neporušil žádnou povinnost, která by zapříčinila vznik škody.
Neporušil žádnou povinnost ze smlouvy o dílo ze dne 15. 8. 2006, jíž se
žalovaný 1) zavázal pro žalobkyni, jako objednatelku, zajišťovat autorský dozor
podle schválené projektové dokumentace a prováděcí projektové dokumentace.
Judikatura, na níž dovolatelka v souvislosti s druhou otázkou poukazuje, neřeší
otázku, na níž leží rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud se nezabýval
řešením otázky spojené se zásadou „co není zakázáno, je dovoleno“.
Třetí otázkou dovolatelka míří ke kritice zjištění skutkového stavu věci, resp.
namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, tedy vadu řízení. Námitky
dovolatelky týkající se nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu,
směřující do vad řízení, ovšem nezahrnují otázku procesního práva, kterou by
řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237
o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím
důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud
vytýkaných procesních pochybení dopustil. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému
procesnímu postupu soudu, námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci
založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud mimo jiné již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího
soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 4/2014).
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné, dovolací soud
její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu