23 Cdo 4421/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce UPC Česká republika, a. s., se sídlem Praha 4, Závišova 5, IČ
00562262, zastoupenému JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Opletalova 4, proti žalovanému AZ pohledávky, spol. s r. o., se sídlem Praha 5,
Smíchov, Ke Koulce 2/646, IČ 26472953, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Jankrlem,
advokátem se sídlem Praha 7, Trojská 69, PSČ 171 00, o zaplacení 171.367,- Kč s
přísl. a o vzájemném návrhu na zaplacení 485.678,50 Kč s přísl., vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 112/2006, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 2 Cmo
68/2008-225, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku II., III. a IV.
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 2 Cmo
68/2008-225, se odmítá.
II. Dovolání, pokud směřuje proti výrokům I. uvedeného
rozsudku, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 4 Cm
112/2006-160 tak, že žalobu na zaplacení částky 171.367,- Kč zamítl (výrok I.),
dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 93.358,- Kč s 9,5%
úrokem ročně od 8. 6. 2005 do 30. 6. 2005, s 8,75% úrokem ročně za dobu od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006, s 9% úrokem ročně za dobu od 1. 7. 2006 do 16. 10. 2006, s 9% úrokem ročně od 16. 10. 2006 do zaplacení s ročním úrokem ve výši,
která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v
procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operaci ČNB
vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního
pololetí (výrok II.), v rozsahu vzájemného nároku žalovaného ve výši 264.725,-
Kč žalobu zamítl (výrok III.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 9.210,55 Kč (výrok IV.)
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobce se
podanou žalobou domáhal vydání plnění 171.367,- Kč s tím, že žalovaný získal
majetkový prospěch plněním z právního důvodu – smlouvy o postoupení pohledávek,
který odstoupením od smlouvy odpadl. Soud prvního stupně neshledal žalovaným namítaný důvod neplatnosti
smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2002 pro rozpor s ust. § 525
odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť dohoda vylučující
postoupení pohledávky mezi účastníky uzavřena nebyla a ani nesplnění oznamovací
povinnosti postupitele nečiní smlouvu neplatnou. Podle názoru soudu nebyly však
postupované pohledávky co do předmětu jednoznačně určeny, když z přílohy č. 1 k
postupní smlouvě nevyplývá, zda jde o pohledávky z nesplněného závazku
uživatele hradit pravidelné měsíční poplatky nebo též o nároky ze zapůjčeného a
nevráceného přijímacího zařízení (satelitní zařízení, přístupová karta UPC
Direkt a satelitní anténa s konvertorem), tj. nárok na smluvní pokutu a na
vrácení přijímacího řízení jako věcného práva. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen
vrátit žalobci na základě bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2, § 457 obč. zák.) to, co z absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávek (§ 37 odst. 1
obč. zák.) nabyl, tj. částku 171.367,- Kč. Pokud šlo o vzájemný nárok žalovaného na náhradu škody ve výši
529.450,- Kč, spočívající v nákladech vymáhání pohledávek advokátní kanceláří
Chase Pullman v. o. s. způsobené neplatností postupní smlouvy, zaviněné
žalobcem, soud prvního stupně dovodil, že neplatnost smlouvy o postoupení
pohledávek způsobili oba účastníci shodným dílem a tak má každý z nich nárok
na jednu polovinu náhrady škody, tedy částku 264.725,- Kč. Žalobcům nárok na
zaplacení částky 171.367,- Kč zanikl na základě vzájemného návrhu (započtení)
ze strany žalovaného. Do zbytku nároku ve výši 93.358,- Kč soud uzavřel, že
tato částka právem náleží žalovanému s příslušnými úroky z prodlení, jak uvedl
ve výroku II. tohoto rozsudku. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání
žalobce proti výrokům I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že
rozsudek soudu prvního stupně v bodě I.
výroku změnil a žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci Kč 171.367,- s úrokem z prodlení v sazbě 4% ročně od
1. 2. 2004 do zaplacení (výrok I.), a dále rozsudek v bodě II. výroku změnil
tak, že žalobu na zaplacení Kč 93.358,- s úrokem z prodlení zamítl (výrok II.),
dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně Kč 94.105,- , z čehož Kč 14.856,- činila daň z
přidané hodnoty (výrok III.) a konečně žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 62.484,- , z čehož Kč 8.094,-
představuje daň z přidané hodnoty (výrok IV.)
Odvolací soud v prvé řadě přezkoumal závěr soudu prvního stupně, že
smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2002, spolu s přílohou č. 1, je
neplatným právním úkonem dle § 37 obč. zák. Vyšel ze zjištění soudu prvního
stupně, že v čl. II. smlouvy strany sjednaly postoupení souboru pohledávek
žalobce v souhrnné výši Kč 9,365.272,60, přičemž pohledávky měly být
specifikovány v příloze č. 1 smlouvy a postupitel je na postupníka postoupil s
příslušenstvím pohledávek a se všemi právy spojenými s postupovanými
pohledávkami, a to za sjednanou cenu za všechny pohledávky uvedené v příloze č. 1 ve výši Kč 2,341.318,10. Z přílohy č. 1, která je uspořádána do tabulky,
plyne, že jednotlivé pohledávky jsou specifikovány číslem smlouvy mezi žalobcem
a jeho klientem, rodným číslem klienta, datem uzavření smlouvy, jménem,
příjmením, adresou bydliště klienta. Dále je uveden „celkový dluh“ a číslo
přijímacího zařízení a číslo smart karty. Při jednání odvolacího soudu učinili
zástupci účastníků nesporným, že „celkový dluh“ jako součet všech položek činí
částku Kč 1,166.872,60. Z uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že pohledávka ve
výši celkem Kč 8,198.400,- není ve smlouvě ani v příloze 1 dostatečně
specifikována, a to ani celkovou částkou, ani cenou jednotlivého zařízení,
která činila Kč 14.640,- za kus. Pouhé uvedení čísla přijímacího zařízení tuto
pohledávku žalobce dostatečně nespecifikuje. S ohledem na ust. § 524, § 37 odst. 1 a § 41 obč. zák. učinil odvolací
soud závěr, že není-li pohledávka na zaplacení Kč 8,198.400,- ve smlouvě
individualizovaná, je třeba na celou smlouvu nahlížet jako na neplatný právní
úkon, když z obsahu smlouvy a z okolností, za nichž k ní došlo, vyplývá, že
část smlouvy ve výši Kč 8,198.400,- nelze oddělit od ostatního obsahu, a to
zejména proto, že cena Kč 2,341.318,10 sjednaná za postoupené pohledávky, by
pouze při částečné neplatnosti smlouvy přesáhla hodnotu tzv. ostatních
pohledávek ve výši Kč 1,166.872,60. Poměrné snížení ceny není možné ani za
použití § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Závěr soudu prvního
stupně, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2002 včetně její
přílohy č. 1, je neplatná dle § 37 odst. 1 obč. zák., je proto správný, byť s
poněkud jiným odůvodněním odvolacího soudu. Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se
na neplatnosti smlouvy podíleli oba účastníci rovným dílem, avšak podle
odvolacího soudu je nutno a contrario z ust. § 268 obch. zák.
dospět k závěru,
že účastníci navzájem nárok na náhradu škody podle § 373 an. obch. zák. nemají. Případnou škodu si nesou ze svého. Je nerozhodné, že z neplatné smlouvy žalobci
škoda nevznikla a žalovanému vznikly náklady spojené s vymáháním „postoupených“
pohledávek, když jejich vymáháním pověřil jinou právnickou osobu (advokátní
kancelář). Ostatně mezi případnou škodou a neplatnou smlouvou by na straně
žalovaného nebyla dána příčinná souvislost, poněvadž bylo věcí žalovaného, zda
pohledávky bude od klientů žalobce vymáhat sám, či zda tím pověří třetí osobu. Odvolací soud dále konstatoval, že klienti žalobce žalovanému splnili
na své dluhy celkem částku Kč 171.367,- a toto plnění, představující
bezdůvodné obohacení, je žalovaný povinen žalobci vydat (§ 451 obč. zák.)
Na základě uvedeného odvolací soud shledal podle § 220 o. s. ř. důvod
ke změně výroků I. a II. napadeného rozsudku, jak shora uvedeno. Počátek
prodlení se zaplacením předmětné částky odvolací soud odvodil od výzvy žalobce
ze dne 14. 1. 2004 a za použití § 340 odst. 2 obch. zák. s připočtením
přiměřené doby na poštovní přepravu tak stanovil počátek prodlení dnem 1. 2. 2004. Od tohoto data přiznal pak příslušné úroky z prodlení (§ 369 obch. zák. a
§ 1 vyhl. č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005.) Odpovídajícím
způsobem rozhodl odvolací soud též o nákladech řízení (výrok III. a IV.)
Dovoláním ze dne 24. 6. 2009 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu
„v celém rozsahu“ s odkazem na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že dovolací
soud nepřiznal dovolateli polovinu náhrady škody v důsledku nesprávné aplikace
ust. § 268 obch. zák. Dovolatel dovozuje, že v době uzavření předmětné smlouvy
a minimálně ještě rok poté – do zaslání oznámení žalobci o neplatnosti smlouvy
advokátní kanceláří Chase Pullman – dovolatel (žalovaný) o neplatnosti smlouvy
nevěděl a v dobré víře činil úkony k vymožení postoupených pohledávek. Odvolací
soud tudíž ust. § 268 obch. zák. aplikoval nesprávně. Žalovanému náleží právem
ve smyslu cit. ustanovení jedna polovina náhrady škody, jak rozhodl soud
prvního stupně.
Dovolatel svůj právní názor opírá též o judikaturu, poukazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, SJ 9/2003 o
spoluúčasti poškozeného na vzniku škody podle § 441 obč. zák. v případě
absolutní neplatnosti, způsobené oběma stranami.
Pode názoru dovolatele jsou dány podmínky pro zrušení napadeného
rozhodnutí.
V dalším podání ze dne 19. 4. 2010 pak dovolatel dokládá interní
elektronickou dokumentací, že žalobce o neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávek z 22. 12. 2002 prokazatelně věděl již v listopadu 2002.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval,
že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. ve znění o. s.
ř. účinném před 1. 7. 2009. Tak je tomu rovněž v daném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a
obsahuje náležitosti podle zákona (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1
o. s. ř.), dále konstatoval, že dovolání proti výroku I. odvolacího soudu ve
věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v tomto
rozsahu jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu
prvního stupně v neprospěch žalovaného.
Pokud směřuje dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, je v
tomto rozsahu subjektivně nepřípustné, poněvadž v tomto rozsahu byla žaloba na
zaplacení Kč 93.358,- s úrokem z prodlení zamítnuta a žalovanému (odvolateli)
bylo tak v tomto rozsahu vyhověno (porov. ust. § 243b odst. 1 věta první a §
218 písm. b) o. s. ř.)
Dovolání směřující proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu je taktéž
nepřípustné, neboť proti výrokům o nákladech řízení přípustnost dovolání z ust.
§ 238, 238a a § 239 o. s. ř. nevyplývá.
Pokud dovolání směřovalo proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je
sice dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však
důvodné.
Dovolatel nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že mu
odvolací soud nepřiznal polovinu náhrady škody (264.725,- Kč) v důsledku
nesprávné aplikace § 268 obch. zák. Závěry soudů obou stupňů o neplatnosti
smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2002 dovolatel nenapadá. Podle ustanovení § 268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního
úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže
tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí
obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§
373 a násl.)
Dovolatel (žalovaný) jako osoba, jíž byl právní úkon (smlouva o
postoupení pohledávek) určen namítá, že o neplatnosti smlouvy nevěděl. V posuzovaném případě, jak to vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu,
nebyly pohledávky ve výši 8,198.400,- Kč ve smlouvě o postoupení pohledávek ze
dne 2. 12. 2002 dostatečně specifikovány, a proto byla v této části smlouva
shledána jako neplatná. Ve zbytku, týkajícím se pohledávek ve výši 1,166.872,60
Kč, nešlo tuto část oddělit od ostatního obsahu smlouvy o postoupení
pohledávek, zejména z důvodu sjednání pevné (jednotné) ceny ve výši
2,341.318,10 Kč za postoupení všech pohledávek ve výši 9,365.272,60 Kč, a proto
i v této části byla smlouva shledána neplatnou. Důvodem neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávek tak byla
především neurčitost tohoto úkonu. Tento nedostatek vyplýval již z obsahu
smlouvy, a proto strana, již byl tento úkon určen znala skutečnost, z níž
neplatnost smlouvy pramenila a vzhledem k tomu není na místě námitka
dovolatele, že o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek nevěděl (viz např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006). V posuzovaném případě byla neplatnost předmětné smlouvy způsobena oběma
stranami, neboť dovolatel o rozhodných skutečnostech vedoucích k neplatnosti v
době jejího uzavření věděl a tím byla neplatnost způsobena i jeho jednáním. Z toho vyplývá, že byla-li neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek
způsobena oběma stranami, nelze v takovém případě dovodit porušení povinnosti
jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu. Při aplikaci ust. § 268 obch. zák. musí být dále naplněny předpoklady k
náhradě škody podle § 373 an. obch. zák., záležející v příčinné souvislosti
mezi tvrzenou škodou a způsobenou neplatností smlouvy, jak správně podotkl v
odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud. V posuzovaném případě žalovaný sice vynaložil náklady, spočívající v
úhradě pověřené advokátní kanceláří Chase & Pullman v. o. s. za vymáhání
předmětných, žalovanému postoupených pohledávek vůči jednotlivým klientům
žalobce, avšak vynaložení těchto nákladů není v příčinné souvislosti s
neplatností postupní smlouvy, neboť postoupené pohledávky mohl žalovaný vymáhat
sám, bez pomoci advokátní kanceláře a bylo pouze jeho věcí, že si činnost
sjednanou ve smlouvě zajišťoval prostřednictvím třetí osoby. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) tak není naplněn a dovolání, pokud směřuje
proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci Nejvyšší soud se jako
nedůvodné zamítl. Dovolání směřující proti výrokům II., III. a IV. Nejvyšší
soud pro nepřípustnost odmítl (§ 243b odst. 2 a 5 věta první a § 218 písm. c)
o. s.
ř.)
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 243b odst. 5 věta první, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo zčásti
zamítnuto a zčásti odmítnuto, takže odvolatel nemá právo na náhradu nákladů
řízení o dovolání, přičemž žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady
podle obsahu spisu nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.