23 Cdo 4425/2017-418
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně A04 OMEGA, s.r.o., se sídlem Praha 10, Korytná 1538/4, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 26853931, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova 1680/13, proti žalované ELROZ a. s., se sídlem Plesná, Průmyslová 278, PSČ 351 35, identifikační číslo osoby 49789431, zastoupené Mgr. Liborem Duškem, advokátem se sídlem Cheb, K Nemocnici 2375/2, o zaplacení 192 001,40 Kč Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 446/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2017, č. j. 25 Co 31/2017-399, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 25 Co 31/2017-399, potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 11. 2016, č. j. 8 C 446/2014-357, v napadeném výroku I. ve správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 192 001,40 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 21. 8. 2014 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku s tím, že o dalším uplatněném nároku na zaplacení částky 1 091 444,58 Kč s úrokovým příslušenstvím bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v posouzení přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti, uplatněné smluvní pokuty a v závěru o její moderaci podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kdy sjednaná výše smluvní pokuty byla podle obou soudů nepřiměřeně vysoká. S ohledem na zjištěné okolnosti považovaly shodně za přiměřené snížení smluvní pokuty na 25 % sjednané výše. Za nedůvodný shledaly návrh žalované na snížení smluvní pokuty jen na prostou výši náhrady skutečně vzniklé škody ve výši 949,53 Kč. Odvolací soud z uvedených důvodů částečný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil jako věcně správný. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 235/2005 a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, v nichž byla posuzována výše smluvní pokuty, přesahující mnohonásobně smluvní úroky, jako nepřiměřená. Podle dovolatelky obecné soudy nezohlednily, že se v daném případě jednalo o bankovní typ smlouvy. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, zabývající se smluvní pokutou ve vztahu k absolutní neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Má za to, že v daném posuzovaném případě, s ohledem na okolnosti věci, je výše smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v dovolatelkou poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek od označením 81/2010, Nejvyšší soud přijal závěr, že ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, přičemž pro takovou situaci je namístě aplikovat speciální ustanovení § 301 obch. zák., upravující moderační oprávnění soudu. Odvolací soud se rovněž neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu v právním posouzení moderace nepřiměřené výše smluvní pokuty, neboť každý případ je třeba posuzovat individuálně a dovolatelem uváděný důvod, že v daném případě se jedná o bankovní obchod, nezdůvodňuje samo o sobě odvolatelem požadované zvýšení moderace smluvní pokuty. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani v rozporu s právními závěry soudu v dovolatelem citovaných judikátech - rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 235/2005 a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/200, které na odlišných okolnostech případů posuzují nepřiměřenost smluvní pokuty. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. její dovolání odmítl. O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. prosince 2017
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu