23 Cdo 444/2020-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Miroslava Lahody, se sídlem v Tišnově, nám. Komenského 124, identifikační číslo osoby 72015802, jako insolvenčního správce dlužníka Tasman – stav s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Brně – Ponavě, Kartouzská 224/4, identifikační číslo osoby 27660770, zastoupeného JUDr. Karlem Maláskou, LL.M., advokátem se sídlem v Tišnově, nám. Komenského 124, proti žalovanému K. L., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, o zaplacení 4 684 486,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 117 C 36/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 74 Co 122/2018-251, o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost výroku I a výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 74 Co 122/2018-251, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 3. 2018, č. j. 117 C 36/2015-201, se odkládá do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání.
Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 117 C 36/2015-201, zamítl žalobu co do částky 3 041 998,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 642 487,50 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Břeclavi náklady státu (výrok IV).
K odvolání žalovaného směřujícímu proti výrokům II, III a IV rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalovanému povinnosti nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 36 784 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a spolu s ním i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Svůj návrh odůvodnil tak, že žalobce jako insolvenční správce přistoupí neprodleně k vydobytí přisouzených částek ve vykonávacím řízení, přičemž vymožené částky využije jednak k uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou, jednak k částečnému uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů. V případě zrušení dovoláním napadeného rozsudku pak bude pro žalovaného velmi obtížné domoci se exekučně vymoženého plnění zpět. Za uvedeného stavu žalovanému podle jeho názoru hrozí závažná újma.
Žalobce se k návrhu žalovaného nevyjádřil.
Podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř“, může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. Jedním z nezbytných předpokladů pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti je skutečnost, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016). V souladu se závěry, které dovolací soud formuloval a odůvodnil v tomto rozhodnutí, a od nichž se neodchýlil ani ve své navazující judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněné pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovodil, že v poměrech žalovaného v dané věci jsou naplněny předpoklady pro odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků I a III, neboť v případě, že by žalovaný v důsledku neprodleného výkonu rozhodnutí či exekuce byl nucen žalobci plnit přisouzenou částku, není pochyb o tom, že by mu hrozila závažná újma.
Odklad vykonatelnosti v projednávané věci se přitom nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah podaného návrhu na odklad vykonatelnosti posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), s nímž byl spojen, a dovodil, že zrušovacího výroku II rozsudku odvolacího soudu se návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti netýká, neboť ve vztahu k němu postrádá jakékoli odůvodnění. Jelikož Nejvyšší soud má v poměrech dané věci předpoklady, za kterých může být odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, za splněné, návrhu žalovaného vyhověl a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu odložil v rozsahu výroků I a III do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu
[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a spolu s ním i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. V dovolání žalovaný namítal, že závěr odvolacího soudu o možnosti „částečného krácení“ sjednané výše odměny advokáta pro rozpor s dobrými mravy je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. Konkrétně žalovaný uváděl, že již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů poukazoval na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, jakož i na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, podle kterých není možné uvažovat o snížení podílové odměny advokáta za použití institutu dobrých mravů. Dále žalovaný v dovolání namítal, že se odvolací soud nevypořádal s jeho tvrzením, že uznání dluhu ze strany obce Terezín bylo absolutně neplatným právním úkonem, neboť o něm nerozhodovalo zastupitelstvo obce. Odvolací soud se podle žalovaného rovněž nevypořádal s jeho tvrzením, že jím poskytnuté služby představovaly ekonomický přínos pro společnost Tasman – stav s.r.o. v likvidaci. Konečně žalovaný v dovolání namítl, že se odvolací soud vůbec nevypořádal ani s jeho tvrzením, že výše bezdůvodného obohacení byla soudem prvního stupně vypočtena nesprávně. Na uvedeném základě žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [10] Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání [11] Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. [12] O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 444/2020-325, tak, že odložil vykonatelnost výroku I a výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 74 Co 122/2018-251, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 3. 2018, č. j. 117 C 36/2015-201, do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. [13] Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). [15] Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. [16] Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
[17] Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
[18] Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[19] Dovolání je přípustné pro řešení otázky rozporu odměny advokáta stanovené podílem na výsledku věci s dobrými mravy, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
[20] Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
[21] Podle skutkových zjištění, ze kterých vycházel odvolací soud, došlo ke skutečnostem, z nichž má vyplývat žalobcem uplatněný nárok, před 1. 1. 2014, a proto je třeba práva a povinnosti z toho plynoucí posuzovat v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, podle dosavadních právních předpisů.
[22] Podle § 22 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění platném do 31. 8. 2009, se advokacie vykonává zpravidla za odměnu; od klienta lze žádat přiměřenou zálohu (odstavec 1). Způsob určení odměny a náhrad advokáta, který vykonává advokacii samostatně nebo společně s jinými advokáty (§ 11 odst. 1), případně i jejich výši, stanoví Ministerstvo spravedlnosti po předchozím vyjádření Komory vyhláškou (odstavec 3).
[23] Podle § 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění platném do 31. 12. 2012, dále jen „advokátní tarif“, smluvní odměna je ujednáním mezi advokátem a klientem o částce, za niž bude právní služba poskytnuta, anebo o způsobu jejího určení (odstavec 1). Ujednání o smluvní odměně je buď součástí smlouvy, na jejímž základě se právní služba poskytuje, nebo je sjednáno samostatně (odstavec 2).
[24] Podle § 5 advokátního tarifu neposkytuje-li advokát právní služby ve sjednaném rozsahu, přísluší mu poměrná část smluvní odměny, není-li dohodnuto jinak.
[25] Podle čl. 10 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění platném do 9. 10. 2010, dále jen „Pravidla profesionální etiky“, smluvní odměna musí být přiměřená. Nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci (odstavec 2). Při posuzování přiměřenosti smluvní odměny se přihlédne zejména i k poměru vyjednávacích schopností a možností advokáta a klienta, k rozsahu informací klienta o poměrech na trhu právních služeb, ke speciálním znalostem, zkušenostem, pověsti a schopnostem advokáta, k povaze a době trvání vztahů mezi advokátem a klientem při poskytování právních služeb, k časovým požadavkům klienta na vyřízení věci, k obtížnosti a novosti skutkových i právních problémů spojených s věcí a k pravděpodobnosti, že v důsledku převzetí věci klienta bude advokát muset odmítnout převzetí jiných věcí (odstavec 3).
Advokát je oprávněn sjednat smluvní odměnu stanovenou podílem na hodnotě věci nebo na výsledku věci, je-li výše takto sjednané odměny přiměřená podle ustanovení odstavce 2 a 3. Za přiměřenou nelze však zpravidla považovat smluvní odměnu stanovenou podílem na výsledku věci, pokud tento podíl je vyšší než 25 % (odstavec 5).
[26] Podle § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
[27] Podle § 39 obč. zák.
neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
[28] Nejvyšší soud se ve své dosavadní judikatuře již vyjádřil k právní povaze Pravidel profesionální etiky a vyjasnil důsledky jejich případného porušení na smluvní vztah účastníků příkazní (či mandátní) smlouvy. V rozsudku ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, Nejvyšší soud uvedl, že Pravidla profesionální etiky jsou stavovským předpisem a zakládají vztah mezi advokátem a Českou advokátní komorou, zejména kárnou odpovědnost advokáta v případě jejich porušení. Jakožto stavovský předpis však nejsou Pravidla profesionální etiky závazná pro jiné osoby. Právní úkon v rozporu s Pravidly profesionální etiky proto nelze považovat za právní úkon v rozporu se zákonem. Jako každý další právní úkon je však třeba i dohodu o smluvní odměně poměřovat ustanovením § 39 obč. zák., podle něhož je právní úkon neplatný i v případě, že se příčí dobrým mravům.
[29] Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že v projednávané věci odměna za poskytování právních služeb byla dohodou mezi (žalovaným) advokátem a společností Tasman – stav s.r.o. v likvidaci stanovena podílem na výsledku věci (lat. pactum de quota litis nebo také angl. success fee). K takto stanovené odměně za poskytování právních služeb Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009 (proti němu podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6.
1. 2011, sp. zn. II. ÚS 2975/10), předně vyslovil, že není právními předpisy vyloučena. Nejvyšší soud pak takový způsob určení výše odměny advokáta neshledal bez dalšího ani rozporným s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Stanovení odměny advokáta podílem na výsledku věci samo o sobě tudíž smlouvu mezi advokátem a klientem neplatnou podle § 39 obč. zák. nečiní, a není ani důvodem pro odepření právní ochrany advokátu podle § 265 obch. zák. Z hlediska posouzení souladu výše sjednané odměny advokáta s dobrými mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku je podstatná zejména přiměřenost sjednané odměny obsahu a rozsahu poskytovaných služeb, případně jejich výsledku pro klienta.
[30] Nejvyšší soud následně v rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, který se týkal uplatnění korektivu dobrých mravů ve vztahu k odměně advokáta stanovené podílem na výsledku věci, vyslovil závěr, že není možné uvažovat o snížení podílové odměny advokáta za použití institutu dobrých mravů. K takto vyslovenému závěru se dále přihlásil jak Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, tak i navazující judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3910/2017, nebo ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 449/2019).
[31] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se v poměrech projednávané věci vůbec nepodává, v čem přesně odvolací soud spatřoval důvod neplatnosti účastníky sjednané odměny advokáta, jež byla stanovena podílem na výsledku věci (zda se jednalo o úplnou či pouze částečnou neplatnost dohody o odměně advokáta a zda šlo o neplatnost relativní či absolutní). Odvolací soud v tomto směru neodkázal ani na žádné ustanovení právních předpisů, jež by mělo být důvodem (samotné) neplatnosti dohody o odměně advokáta (sjednané mezi podnikateli) pro rozpor s dobrými mravy. Z odůvodnění potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu se tak z pohledu právního posouzení jeví jako jednoznačné pouze to, že v něm není nijak korigován závěr soudu prvního stupně, podle kterého sjednaná odměna advokáta je v části, v níž přesahuje 25 % z vymožené částky, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Tento závěr je však z důvodů, které byly vyloženy shora, nesprávný.
[32] K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že podle shora již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, způsob určení odměny advokáta podílem na výsledku ji činí závislou na výsledku činnosti advokáta a míře jejího přínosu (měřeno ekonomickými kritérii) pro klienta, čímž se zpravidla riziko neúspěchu (jenž lze z pohledu klienta spatřovat v tom, že služby poskytované advokátem nepovedou k očekávanému výsledku) částečně přenáší na advokáta. To, zejména v podnikatelských vztazích, lze považovat za odpovídající povaze vztahu mezi advokátem a klientem.
Ani z uvedeného hlediska hodnocení odvolacího soudu neobstojí, neboť odvolací soud nehodnotil ani ekonomický přínos (výsledek) činnosti advokáta pro klienta (společnost Tasman – stav s.r.o. v likvidaci), ani do svých úvah nezahrnul posouzení, že odměna stanovená podílem na výsledku věci byla dohodnuta mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Z hlediska uplatnění korektivu dobrých mravů v právních vztazích mezi podnikateli Nejvyšší soud nadto uvádí, že případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyslovený závěr se uplatní i v poměrech dosavadní právní úpravy). I z tohoto pohledu je rozhodnutí odvolacího soudu neúplné, a proto nesprávné.
[33] Nadto je zřejmé, že pro případ neplatnosti sjednané dohody o odměně advokáta pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. bylo třeba získané bezdůvodné obohacení vypořádat podle zásad § 457 obč.
zák., který upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, zvláštním způsobem; totiž tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám (jde-li o žalobu, musí se uvedený závazek promítnout i do znění žalobního petitu).
V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (srov. k tomu dále ustanovení § 560 odst. 1 obč. zák.). Jsou-li obě plnění peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (srov. dikci § 458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným.
Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž tato úvaha o vypořádání vzájemných plnění v důsledku neplatnosti dohody o odměně advokáta v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentuje. Ke zdůvodnění absence uvedené úvahy nemůže postačovat pouhý odkaz odvolacího soudu na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeno odvoláním pouze zčásti, a ve zbytku tak nabylo právní moci.
[34] Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existenci takových vad shledal.
[35] Žalovaný v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami vznesenými v odvolacím řízení, konkrétně s absolutní neplatností dohody o uznání dluhu, kterou za obec Terezín uzavíral její starosta, a s chybným výpočtem částky přisouzené soudem prvního stupně žalobci jako bezdůvodné obohacení. Jak plyne z ustálené judikatury, povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit i z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) je třeba chápat tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4767/2018, nález Ústavního soudu ze dne 22. 9.
2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). V projednávané věci však bylo povinností odvolacího soudu výslovně reagovat na námitku žalovaného týkající se neplatnosti dohody o uznání dluhu ze dne 12. 2. 2008 z důvodu, že o jejím uzavření nerozhodlo zastupitelstvo obce. Uvedená okolnost totiž mohla mít vliv na posouzení odvolacího soudu, zda odměna advokáta stanovená podílem na výsledku věci byla v daném případě přiměřená či nikoliv, a nebylo tudíž přípustné nechat ji nepovšimnutou. Obdobně to platí pro námitku výpočtu výše bezdůvodného obohacení, kdy z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zcela jasné, jak tento k výsledné částce bezdůvodného obohacení žalovaného (1 642 487,50 Kč s příslušenstvím) dospěl; bylo tedy povinností odvolacího soudu, uvedený nedostatek odstranit, což se však v napadeném rozhodnutí nestalo.
V. Závěr [36] Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, jímž byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl v označeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují taktéž na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek v dotčených výrocích II a III a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [37] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). [38] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu