23 Cdo 4552/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113
04, IČ 452 72 956, s adresou pro doručování Česká
pojišťovna a.s., referát právní-regresy, Brno, Rašínova 7, PSČ 601 66, proti
žalované R. S., zastoupené JUDr. Eliškou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v
Praze 3, Lucemburská 1569/47, o zaplacení 91 055 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 2/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č.j. 28 Co
124/2009-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení;
výrok I. rozsudku Okresního soudu Praha-východ o zastavení řízení co do částky
73 842 Kč s příslušenstvím a výrok IV. o vrácení soudního poplatku zůstal
odvoláním nedotčen.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobkyně
nemá nárok na vrácení částky 91 055 Kč, která měla představovat bezdůvodného
obohacení, jež mělo žalované vzniknout výplatou pojistného plnění na základě
pojistné smlouvy uzavřené dne 27.4.2004 a v souvislosti s likvidací pojistné
události – dopravní nehody ze dne 17.5.2004. Oba soudy dospěly k závěru, že
pojistné plnění bylo žalované vyplaceno právem ve smyslu § 797 občanského
zákoníku, ve znění ke dni uzavření pojistné smlouvy (dále jen „obč. zák.“) a
Všeobecných pojistných podmínek (§ 788 odst. 4 obč. zák.) na základě pojistné
smlouvy platně uzavřené podle 780 a násl. obč. zák. a v souladu se zákonem č.
168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění ke dni
uzavření smlouvy, zejména jeho ustanovením § 3. Soudy shodně dovodily, že
pojistná smlouva není neplatná pro neurčitost označení předmětu pojištění –
pojištěné věci, či pro nemožnost plnění ve smyslu § 37 obč. zák., jestliže k
označení pojištěného vozidla byl užit falešný VIN identifikátor, který byl
výrobcem určen pro jiné vozidlo. Soudy konstatovaly, že celkový souhrn
identifikačních znaků užitých k označení a popisu vozidla, jako pojištěné věci
v předmětné pojistné smlouvě, tj. uvedením druhu vozidla, jeho typu, čísla
technického průkazu, registrační značky, popisu výbavy, barvy a roku výroby,
mířil jednoznačně právě a jen na předmětné vozidlo, jako předmětu pojistné
smlouvy. Předmět pojištění, jako movitá věc, v době uzavření smlouvy existoval
a rovněž žalovaná byla ve smlouvě, jako pojištěná provozovatelka vozidla určitě
a srozumitelně specifikována, jako vlastník a provozovatel. Nabývací titul
žalované k předmětnému vozidlu byl prokázán obsahem spisu Policie ČR – kupní
smlouvou, zápisem v technickém průkazu, zápisy o padaných vysvětleních ohledně
nabytí vozidla žalovanou prostřednictvím jejího přítele. Odvolací soud uvedl,
že žalovaná byla nejméně oprávněným držitelem předmětného vozidla podle § 129
odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák. na základě kupní smlouvy ze dne 19.4.2004,
jíž vozidlo prostřednictvím svého tehdejšího přítele K. P. nabyla do držby a
byla následně zapsána v technickém průkazu předmětného vozidla jako jeho
vlastník a provozovatel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Je přesvědčena, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, je-li založen na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka
namítá, že řízení je v dané věci navíc postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za vadu řízení považuje neúplnost dokazování ke skutečnosti, zda žalovaná byla
ke dni uzavření pojistné smlouvy vlastníkem pojištěného vozidla, a dále
nedostatky při opakování důkazů odvolacím soudem, čímž mělo podle ní dojít k
porušení § 211 a § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. Připouští, že soud prvního stupně
provedl důkaz vyšetřovacím spisem Policie České republiky, ale namítá, že
neprovedl důkaz kupní smlouvou ze dne 19.4.2004 a podáním vysvětlení žalovanou,
které mají být v tomto spise obsaženy. Odvolací soud pak v tomto směru podle
dovolatelky tyto důkazy smlouvou a vysvětlením žalované neopakoval, ale
prováděl nové dokazování. Žalobkyně poukazuje i na nesprávné hodnocení těchto
důkazů, které považuje ze strany odvolacího soudu za svévolné, a jako takové
učiněné v rozporu s § 132 o. s. ř. Za otázku zásadního významu považuje, zda je pojistná smlouva o pojištění
majetku (havarijní pojištění vozidla) uzavřena platně, je-li prokázáno, že
pojištěné vozidlo je opatřeno falešným identifikátorem (VIN). Dovolatelka
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pojistná smlouva je uzavřena za dané
situace – uvedení falešného VIN v pojistné smlouvě - platně. Je přesvědčena, že
žalovaná vlastníkem ani držitelem vozidla s číslem VIN, jak bylo uvedeno v
pojistné smlouvě, nikdy nebyla, tudíž toto vozidlo nemohlo být ani předmětem
smlouvy uzavřené s žalovanou, jako vlastníkem tohoto vozidla a že vlastníka
vozidla nelze objektivně určit do doby zjištění právního původu vozidla. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl
zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího
soudu (2.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět
jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo
podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud
prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Pokud žalobkyně podrobuje kritice úplnost dokazování, kterou zakládá na námitce
neprovedení některých důkazů soudem prvního stupně, a pokud namítá nesprávnost
postupu odvolacího soudu při opakování důkazů, jsou tyto námitky ve skutečnosti
námitkami, jimiž žalobkyně poukazuje na to, že řízení je postiženo vadami ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného
v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při
uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za
předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní
povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže
dovolatelka pouze napadá konkrétní procesní postup soudu při dokazování. Je-li dále kritika dovolatelky založena i na nesprávném hodnocení důkazů
odvolacím soudem, zejména na nesprávném zhodnocení důkazu provedeného
připojeným spisem Policie České republiky, a to zejména kupní smlouvy ze dne
19.4.2004 a vysvětlení podané žalovanou, je třeba konstatovat, že případné
nesprávné hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. §
241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a
kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Dovolací soud dále dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť
dovolatelkou položená otázka nemůže být otázkou zásadního právního významu,
jestliže již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud totiž
v rozhodnutí ze dne 4.1.2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, publikovaném na
www.nsoud.cz, řešil obdobnou věc, kdy u pojištěného vozidla byl uveden
pozměněný VIN. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí sice posuzoval věc podle
zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, účinného od 1.1.2005, ale jeho
právní závěr je aplikovatelný i na posuzovaný případ, kdy platnost pojistné
smlouvy je posuzována podle občanského zákoníku ve znění do 31.12.2004. V
uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva je
platná, jestliže předmět pojištění – osobní automobil - byl určen řadou dílčích
znaků, jako je označení výrobce, názvu vyrobené série, SPZ, barvy karoserie,
čísla technického průkazu a dalších technických parametrů, jako objemu válců,
výkonu motoru, hmotnosti automobilu a počtu ujetých kilometrů. Uzavřel, že
skutečnost, že automobil měl původně VIN odlišný, je pro posouzení určitosti
předmětné smlouvy nerozhodná, bylo-li vozidlo ve smlouvě ostatními údaji
identifikováno dostatečně určitě. V posuzované věci proto dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud
nepochybil, uzavřel-li, že předmětná pojistná smlouva není neplatná pro
neurčitost označení předmětu pojištění – pojištěné věci, či pro nemožnost
plnění ve smyslu § 37 obč.
zák., i když k označení pojištěného vozidla byl užit
falešný VIN identifikátor, který byl výrobcem určen pro jiné vozidlo, neboť
celkový souhrn identifikačních znaků užitých k označení a popisu vozidla, jako
pojištěné věci v předmětné pojistné smlouvě, tj. uvedením druhu vozidla, jeho
typu, čísla technického průkazu, registrační značky, popisu výbavy, barvy a
roku výroby, mířil jednoznačně na předmětné vozidlo, jako předmětu pojistné
smlouvy. Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že žalovaná nikdy nebyla
vlastníkem ani držitelem vozidla s číslem VIN, jak bylo uvedeno v pojistné
smlouvě, tudíž toto vozidlo nemohlo být ani předmětem smlouvy uzavřené s
žalovanou, jako vlastníkem tohoto vozidla. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně dovodil, že žalovaná
byla vlastníkem předmětného vozidla, jestliže z obsahu spisu Policie ČR,
připojeného k důkazu, odvolací soud zjistil, že žalovaná předmětné vozidlo
nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19.4.2004 s prodávajícím DCG,
s.r.o., se sídlem v Praze,. Žalovaná se stala vlastníkem předmětného automobilu
na základě uzavřené kupní smlouvy i za situace, kdy automobil, jinak určitě
specifikovaný ve smlouvě, byl označen falešným identifikátorem (VIN). Námitka
dovolatelky, že žalovaná vlastníkem ani držitelem vozidla s číslem VIN, jak
bylo uvedeno v pojistné smlouvě, nikdy nebyla, a že toto vozidlo nemohlo být
ani předmětem smlouvy uzavřené s žalovanou, je tedy irelevantní. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalobkyni právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.