23 Cdo 468/2021-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně JIVKO Company s. r. o., se sídlem v Praze 9, Josefa Němce 107,
identifikační číslo osoby 03401146, zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem,
advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti žalované
Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8,
Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky
356.637,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 23 C 100/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co 106/2020-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
s příslušenstvím a částky 1.200 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (výrok II.)
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co 106/2020-82, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi
účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za
nedůvodné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah pojistné
smlouvy uzavřené mezi ní a žalovanou, neboť odvolací soud se při interpretaci
ustanovení pojistné smlouvy nedržel litery zákona a neinterpretoval tuto
smlouvu v souladu se zákonem, resp. vůbec neuvedl, jaké interpretační
prostředky zvolil. Dle § 556 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), co je
vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový
úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl
jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala
osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu
projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k
tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly
najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2). Dle § 557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v
pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017) je citované pravidlo vykládáno v tom
smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání
formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský
zákoník - velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a
595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§
1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré
víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového
úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování
úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl
vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je
určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa
adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou
vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556
odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí
demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání
přihlíží. Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními i právním posouzením se
odvolací soud ztotožnil) nepochybil, vyložil-li obsah pojistné smlouvy s tím,
že při rozlišování mezi pojmy „převzaté věci“ a „užívané věci“ zohlednil
vymezení těchto pojmů tak, jak byly stranami specifikovány v čl. 3 odst. 4.3
pojistné smlouvy. Jakkoliv odvolací soud na shora citované ustanovení
občanského zákoníku přímo neodkazuje, je z odůvodnění rozsudku zřejmé, na
základě jakých důvodů soud vyložil obsahově sporné ujednání čl. 3 odst. 4.3
pojistné smlouvy, dle kterého na jedné straně bylo ujednáno, že „pojištění se
nevztahuje na povinnost nahradit újmu na užívaných motorových vozidlech“, na
straně druhé, že „se pojištění vztahuje i na povinnost nahradit újmu na
převzatých motorových vozidlech“. Uvádí-li § 556 odst. 2 o. z. demonstrativní
výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží, pak mezi
tyto okolnosti patří i definiční ujednání smluvních stran, kterým strany
prezentují svoji vůli o tom, jaký konkrétní obsah jednotlivým pojmům užitým ve
smlouvě přikládají. Jestliže tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního
stupně) při výkladu pomu „užíváním věci“ a „objednanou činnost“ vycházel z
definic těchto pojmů, které byly obsaženy v čl.
9 Zvláštních pojistných
podmínek pro pojištění odpovědnosti za újmu (P-600/2014), neodchýlil se tímto
postupem od shora citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, pro jejíž změnu
dovolací soud neshledává relevantní důvod. Zpochybňuje-li dále dovolatelka tyto závěry odvolacího soudu s tím, že znění
smlouvy mělo zohledňovat požadavek žalobkyně, aby se pojistná smlouva
vztahovala i na stroje jako je bagr, jde o tvrzení, které neplyne ze skutkových
zjištění učiněných odvolacím soudem. K tomu dovolací soud připomíná ve své
ustálené rozhodovací praxi přijatý závěr, dle kterého uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani námitka dovolatelky o tom, že
odvolací soud měl postupovat dle § 557 o. z. tak, že formulace, které lze
vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo
je do smlouvy uložil. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud k
pravidlu contra proferentem, které je v § 557 o. z. zakotveno, uvádí, že
zásada, že se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil, může nalézt uplatnění
jen, je-li pojem skutečně nejednoznačný. Jinými slovy, výklad nejednoznačného
pojmu, který je ve smlouvě obsažen, k tíži toho, kdo výrazu použil první, je
namístě pouze, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které nelze
odstranit ani za použití výkladových pravidel § 556 odst. 1 a 2 o. z. (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018). V
procesní souvislosti projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud
nepochybil, jestliže neaplikoval ustanovení § 557 o. z., neboť obsah právního
jednání bylo možno vyložit na základě úmyslu jednajícího, který druhé straně
byl znám, nebo jí musel být znám, jenž vyplynul z definičních ustanovení
smlouvy. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.