23 Cdo 472/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
Ing. R. D., správce konkurzní podstaty úpadkyně POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., se
sídlem v Brně, Husova 6, IČ 47905646, zastoupeného Mgr. Antonínem Strouhalem,
advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 4, proti žalované STRATOS Informatic
spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Liborova 11/462, PSČ 169 00, IČ 14888840,
zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15,
o zaplacení částky 1 716 610 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
49 Cm 37/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
5. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 190/2007-293, takto:
I. Dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 190/2007-293, ve
výroku pod bodem I v části, ve které bylo žalované uloženo, aby zaplatila
žalobci částku 1 639 600 Kč, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 42 380 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.
Antonína Strouhala, advokáta, se sídlem v Brně, Dvořákova 4.
zaplacení částky 1 716 610 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok pod bodem II). Učinil tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek
zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2005,
č. j. 8 Cmo 337/2004-89, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně zjistil, že Ministerstvo financí jako orgán státního dozoru
nad pojišťovnictvím rozhodlo dne 6. 1. 1998 o pozastavení všech obchodních či
finančních transakcí POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., ve výši nad 5 000 Kč a o
povinnosti vyžádat si pro transakce nad uvedený limit souhlas dozorčího orgánu. Soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že žalovaná osmi fakturami (faktura
č. 18/00428 splatná dne 17. 4. 1998 na částku 160 000 Kč, č. 1800432 splatná
dne 21. 4. 1998 na částku 27 810 Kč, č. 18/00532 splatná dne
29. 5. 1998 na částku 367 500 Kč, č. 1800533 splatná dne 29. 5. 1998 na částku
262 500 Kč, č. 18/00534 splatná dne 29. 5. 1998 na částku 420 000 Kč, č. 1800552 splatná dne 1. 6. 1998 na částku 243 000 Kč, č. 18/00554 splatná dne 1. 6. 1998 na částku 186 000 Kč, č. 18/00553 splatná dne 1. 6. 1998 na částku 49
200 Kč) vyfakturovala plnění ze čtyř smluv, které mezi sebou žalovaná a
úpadkyně uzavřeli (smlouva o dílo ze dne 11. 11. 1997, nájemní smlouva ze dne
29. 12. 1997, dohoda o úpravě nebytových prostor a jiných službách ze dne 29. 12. 1997 a dohoda o zpracování účetnictví ze dne 21. 5. 1998). Fakturované
částky úpadkyně zaplatila ve dnech 28. 5. 1998, 3. 6. 1998 a 21. 5. 1998. Z rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 5. 1998, č. j. 322/37154/1998, soud
zjistil, že POJIŠŤOVNĚ MORAVA, a. s., bylo odňato povolení k podnikání vydané
podle § 8 odst. 1 zákona o pojišťovnictví, a to ke dni doručení rozhodnutí
POJIŠŤOVNĚ MORAVA, a. s., k čemuž došlo dne 11. 5. 1998. Rozhodnutí nabylo
právní moci dne 25. 5. 1998. Při posuzování věci vycházel soud prvního stupně především ze skutečnosti, že
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve svém rozhodnutí ze
dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, dovodil, že rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 6. 1. 1998 bylo vydáno v intencích ustanovení § 19
odst. 1 zákona č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví. Tímto rozhodnutím státní
orgán v souladu se zákonem omezil jak smluvní volnost POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s.,
tak i možnost nakládání s finančními prostředky pojišťovny s výjimkou
povoleného plnění do 5 000 Kč. Za rozpor se zákonem je dle citovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu třeba považovat i jednání, které je v rozporu s
rozhodnutím vydaným příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění. Jednání POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., v rozporu s předmětným rozhodnutím
Ministerstva financí tedy způsobilo absolutní neplatnost právního úkonu
(platby) podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že proplacení vyúčtovaných částek
dle vystavených faktur je nutné považovat za absolutně neplatné právní úkony.
Jelikož žalovaná plnění k jednotlivým fakturám od úpadkyně převzala, což
účastníci nikterak nezpochybnili a což bylo v řízení prokázáno, došlo na straně
žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná získala majetkový
prospěch z neplatných právních úkonů. Soud prvního stupně však přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou. Dospěl k závěru, že v daném případě se nejedná o vztah obchodněprávní, ale o
vztah občanskoprávní, jelikož podstatou společenského vztahu, ve kterém
úpadkyně vystupovala, nebyla její podnikatelská činnost vymezená předmětem
činnosti v obchodním rejstříku, ale činnost, která s podnikáním úpadkyně
souvisela. Soud proto aplikoval ustanovení § 107 obč. zák. a dospěl k závěru,
že promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení uplynula
dne 22. 2. 2001. Žaloba ze dne 22. 6. 2001 byla tedy podána opožděně. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu
2007, č. j. 8 Cmo 190/2007-293, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 716 610 Kč (výrok
pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
(výrok pod bodem II), o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III)
a uložil žalované zaplatit České republice na soudních poplatcích částku 137
340 Kč (výrok pod bodem IV). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Stejně jako soud
prvního stupně vycházel při rozhodování především z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, na jehož závěry v rozhodnutí
odkázal. Rozhodným pro posouzení věci byla podle odvolacího soudu skutečnost,
že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 1. 1998 znemožnilo úpadci
realizaci plateb třetím osobám v částce nad 5 000 Kč. Ohledně doby trvání
omezení vyšel odvolací soud z usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne
10. května 2000, sp. zn. IV ÚS 359/2000, podle něhož odnětí licence úpadkyni
samo o sobě ještě není tou okolností, která znamená odvolání omezení a otevření
prostoru transakcím nad 5 000 Kč, neboť tím by byl popřen účel a funkce
rozhodnutí Ministerstva financí o pozastavení obchodních a finančních transakcí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k zaplacení
částek, jejichž vrácení se žalobce domáhá, došlo na základě absolutně
neplatného právního úkonu (platby), a proto má žalobce právo na vrácení
předmětných zaplacených částek z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení
uplatněného práva. Vztah z bezdůvodného obohacení existující mezi úpadkyní a
žalovanou vznikl v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, jelikož
poskytnuté platby, jejichž vrácení se žalobce domáhá, zcela nesporně souvisely
s podnikáním úpadkyně a žalované. Včasnost uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. je ve vztazích podnikatelů
při jejich podnikatelské činnosti nutno posuzovat výhradně podle komplexní
úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku.
Na základě toho odvolací soud
uzavřel, že žalobce uplatil svůj nárok včas ve čtyřleté promlčecí lhůtě. Odvolací soud neshledal, že požadavek na vrácení plnění do konkurzní podstaty k
uspokojení věřitelů úpadkyně je ve svém důsledku porušením zásad poctivého
obchodního styku (§ 265 obch. zák.), ani v rozporu s dobrými mravy podle § 3
odst. 1 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání
zakládá žalovaná na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka považuje
dovolání za přípustné i podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože stojí na
důležitých právních otázkách obecného významu. Dovolatelka předně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Žaloba podle dovolatelky trpí od samého počátku závažnou vadou, pro níž
nebylo možné v řízení pokračovat a rozhodnout, protože ze žaloby není patrné,
jakého nároku se žalobce domáhá – zda jde o incidenční spor, či spor o vydání
bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se nezabýval
důvodností plateb, ačkoli toto v předchozím řízení sám uložil soudu prvního
stupně. Další pochybení shledává dovolatelka v postupu odvolacího soudu poté, co
posoudil nárok žalobce jako řádně uplatněný v promlčecí době. Odvolací soud měl
rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k doplnění dokazování o
existenci případného souhlasu k provedení plateb. Odvolací soud tak neučinil a
při posuzování existence souhlasu s provedením plateb vyšel pouze z
nedostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných z výpovědi
svědka F.. Soud prvního stupně se otázkou existence souhlasu s provedením
plateb POJIŠŤOVNOU MORAVA, a. s., řádně nezabýval, protože dospěl k závěru o
promlčení žalovaného nároku. Odvolací soud, ačkoli dospěl k závěru, že nárok
promlčený není, důkaz výslechem svědka sám nehodnotil a závěry z něho
samostatně neučinil.Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka v tomto ohledu napadá závěr
odvolacího soudu, že platba je samostatný úkon. V daném případě byly provedeny
platby na základě platně uzavřených smluv. Podle dovolatelky je platba závislá
na své kauze a sama o sobě není schopna založit bezdůvodné obohacení, jelikož
není právním úkonem, který by mohl být neplatný. Neplatný právní úkon nepůsobí
zamýšlené právní účinky, přičemž platba splnění dluhu způsobila. Platba je tak
dle dovolatelky právní skutečností, nikoli právním úkonem. Dalšího nesprávného právního posouzení se odvolací soud dle dovolatelky
dopustil tím, že na danou věc aplikoval promlčecí dobu upravenou v obchodním
zákoníku. Odvolací soud tuto promlčecí dobu aplikoval pouze na základě toho, že
se jednalo o plnění mezi podnikateli, a nepromítl do svého hodnocení závazkové
kauzy poskytnutých plateb. Dle dovolatelky byly platby provedeny na základě
občanskoprávních, nikoli obchodněprávních úkonů, proto měla být aplikována
promlčecí doba obsažená v občanském zákoníku. Dovolatelka je toho názoru, že
současně uplynula i promlčecí doba podle obchodního zákoníku, jelikož žalobě
lze přiznat vliv na běh promlčecí doby nikoli od jejího podání, ale až od
prvého jednání před soudem prvního stupně, jelikož žalobce z důvodů vad žaloby
řádně nepokračoval v řízení. Nesprávné je dle dovolatelky i posouzení vlivu rozhodnutí dohledového orgánu na
předmětné nároky. Podle dovolatelky se rozhodnutí Ministerstva financí o
omezení úpadkyně v transakcích nad 5 000 Kč (s výjimkou výplat pojistného
plnění) nemohlo týkat předmětných plateb. Předmětné omezení se dle dovolatelky
týká jen uzavírání pojistných smluv. Zákon o pojišťovnictví neumožňuje omezit
pojišťovnu v dispozici s jejími vlastními aktivy a rozhodnutí dohledového
orgánu se nemůže dotýkat jiných smluv než smluv pojistných a z nich plynoucích
závazků. Pokud by dohledový orgán přesto omezil pojišťovnu na jejích aktivech,
jednal by nad rámec svých oprávnění. Odvolací soud proto dospěl dle dovolatelky
k nesprávnému právnímu závěru, že k provedení předmětných plateb bylo zapotřebí
souhlasu dohledového orgánu a bez něj jsou tyto platby neplatné. Ani případný
nesouhlas dohledového orgánu nemění nic na tom, že pohledávka žalované
existovala, žalovaná by se tak mohla domáhat zaplacení u soudu i přes nesouhlas
dohledového orgánu a prokázáním důvodnosti a oprávněnosti platby nesouhlas nebo
absenci souhlasu dohledového orgánu zlomit. Dovolatelka je dále toho názoru, že
odnětím povolení k podnikání v pojišťovnictví účinky omezení podle dočasného
omezujícího rozhodnutí Ministerstva financí skončily, což je podstatné proto,
že platby byly ve většině poskytnuty až po odnětí k povolení podnikání. To
vyplývá z jeho povahy prozatímního rozhodnutí směřujícího k nápravě, kdežto
odnětí povolení je řešením konečným pro případ, že k nápravě nedojde. Navíc
odnětí povolení ex lege startuje likvidaci pojišťovny podle předpisů obchodního
práva, kterou by nebylo za trvání účinků o omezujícího rozhodnutí možno
provést. Ustanovení § 20 zákona č. 185/1991 Sb. je tak speciální vůči
ustanovení § 19 odst.
1 citovaného zákona a vždy působí zánik dočasných
opatření. O správnosti těchto závěrů svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, jímž byl nahrazen zákon č. 185/1991 Sb., která
výslovně reaguje na případ úpadkyně a podává, že zákon č. 185/1991 Sb. byl
nahrazen mj. proto, že neumožňoval zasáhnout do vlastních aktiv pojišťovny.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka i v tom, že odvolací soud
nedospěl k závěru o rozporu jednání žalobce se zásadami poctivého obchodního
styku a dobrými mravy. Vznikla tak absurdní situace, kdy se vrácení plateb
domáhá ten, kdo zavinil jejich údajnou neplatnost a kdo porušil své právní
povinnosti, kdežto platby má vrátit subjekt, který řádně plnil, dodržel
smlouvy, neporušil žádnou povinnost a kterému nebylo zakázáno platby přijmout. Dovolatelka dále namítá, že nebyla chráněna její dobrá víra, jelikož o
omezujícím rozhodnutí Ministerstva financí nevěděla. Nesprávně byla posouzena i otázka nákladů řízení, kde odvolací soud nepromítl
do rozhodnutí částečné osvobození žalované od soudních poplatků a okolnosti
případu ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
protože namítá, že závěr odvolacího soudu, že dohledový orgán nevyslovil s
předmětnými platbami souhlas, nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud
nehodnotil výpověď svědka Filčáka, která udělení souhlasu dokazuje, namísto
toho vyšel pouze ze zprávy ČNB, která pouze sděluje, že dohledový orgán porušil
své povinnosti dokladovat a archivovat výkon dohledu, a dále pouhou domněnku
ČNB o tom, že pokud takový soupis odsouhlasených faktur není a faktury nemají
razítka, jedná se o faktury neodsouhlasené. Odvolací soud neodstranil rozpory
mezi zprávou ČNB a výpovědí svědka F., stejně tak nevzal v potaz možnost
konkludentního souhlasu s předmětnými platbami. Byly prokázány kontroly u
úpadkyně po provedení plateb. Neexistuje jediný záznam o tom, že by kontrolní
orgán vytkl jedinou platbu. Souhlas byl tedy udělen. Podle dovolatelky nemá
oporu v provedeném dokazování ani závěr odvolacího soudu, že provedení plateb
POJIŠŤOVNOU MORAVA, a. s., si vyžadovalo souhlas dohledového orgánu, jelikož
samotné omezující rozhodnutí a jeho charakter takový závěr samy vyvracejí. Z těchto důvodu navrhla žalovaná zrušení rozsudku odvolacího soudu a jeho
vrácení Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu
obsaženými v napadeném rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že předmět sporu byl
v průběhu řízení vymezen zcela určitě a že již žaloba obsahovala tvrzení, že
žalobce požaduje vrácení bezdůvodného obohacení z absolutně neplatného právního
úkonu. Soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil i odpovídající
skutkové závěry. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti právních úkonů
podle § 39 obč. zák. nebylo nutné provádět dokazování k poskytnutému plnění
jednotlivých plateb, ani nebylo třeba věc vrátit k novému projednání soudu
prvního stupně. K povaze platby jako právního úkonu žalobce uvádí, že pokud je
platba uskutečňována jako splnění právního závazku, jedná se jednoznačně o
konkludentní právní úkon podle § 34 obč. zák. U námitek směřujících k promlčení
nároku odkazuje žalobce na výstižné odůvodnění napadeného rozhodnutí. K otázce
dovolacích námitek směřujících proti právním účinkům rozhodnutí Ministerstva
financí ze dne 6. 1.
1998 odkázal žalobce na závěry Nejvyššího soudu v
rozhodnutí ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, a na závěry
Ústavního soudu České republiky učiněné v usnesení ze dne 10. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 359/2000. Tvrzení žalované o tom, že rozhodnutí Ministerstva financí
ze dne 6. 1. 1998 na předmětné platby nedopadalo, nemá dle žalobce oporu v
provedeném dokazování. Žalovaná měla možnost pohledávky za úpadkyní uplatnit
soudní cestou a byla oprávněna je přihlásit do konkurzního řízení, kde mohly
být uspokojeny poměrně spolu s ostatními věřiteli úpadkyně. Žalobce je toho
názoru, že požadavek na vrácení protiprávně poskytnutého plnění do konkurzní
postaty úpadkyně, když z výtěžku zpeněžení podstaty dojde k uspokojení
především nároků poškozených pojištěných, nelze považovat za nárok uplatněný v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku či dobrými mravy. Tvrzení
žalované o její dobré víře se nezakládá na pravdě, jelikož mezi úpadkyní a
žalovanou existovalo personální propojení, které dobrou víru žalované vylučuje. Žalobce dále uvádí, že žalovaná nepředložila v řízení žádný důkaz o
skutečnosti, že by Ministerstvo financí vyslovilo s úhradou předmětných faktur
souhlas. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále
opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Při posuzování přípustnosti dovolání je třeba aplikovat ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20
000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží. V předmětném sporu jde o obchodní věc (spor o vydání bezdůvodného
obohacení z neplatných právních úkonů – plateb – uskutečněných ve vztahu mezi
podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností). Nárok na vydání
bezdůvodného obohacení se sestává z jednotlivých plateb na osm samostatných
faktur. Jde přitom o jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem. Dochází tak ke štěpení přiznaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání je tedy třeba posuzovat samostatně u každého nároku na
vrácení plnění z poskytnuté platby. Jelikož dvě z těchto plateb, o nichž
dovoláním napadený rozsudek rozhodoval, nepřevyšovaly částku 50 000 Kč (platba
na fakturu č. 1800432 ve výši 27 810 Kč splatnou dne 21. 4. 1998 a platba na
fakturu č. 18/00553 ve výši 49 200 Kč splatnou dne 1. 6. 1998), není v tomto
rozsahu dána přípustnost dovolání.
Dovolání rovněž není přípustné v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům
rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o
zaplacní soudního poplatku. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nevyplývá
ani z ustanovení § 237 o. s. ř. (nejde o rozhodnutí ve věci samé), ani z
ustanovení § 238 – 239 o. s. ř. Nejvyšší soud proto podané dovolání v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost [§
243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Ve zbytku je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém je dovolání přípustné, podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími
důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jelikož z žaloby není patrné, jakého nároku se žalobce
domáhá. Náležitosti návrhu na zahájení řízení obsahuje § 79 o. s. ř. Tyto
náležitosti byly v návrhu na zahájení řízení obsaženy, je z něj patrné, čeho se
žalobce domáhal, tedy zaplacení částky 1 716 610 Kč, přičemž z vymezení skutku
v žalobě se podává, že jde o vrácení plateb poskytnutých neplatně úpadkyní
žalované. Označení žaloby jako incidenční spor není ve věci rozhodné. Tato
námitka dovolatelky je neopodstatněná.Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu,
že se nezabýval důvodností poskytnutých plateb, ačkoli toto sám uložil soudu
prvního stupně ve zrušovacím usnesení. Tato námitka není oprávněná, jelikož
důvodnost provedených plateb není pro rozhodnutí v dané věci podstatná. Žalobce
podanou žalobou požaduje vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatných
právních úkonů – plateb – pro neexistenci souhlasu Ministerstva financí s
jejich provedením a nikoli z důvodu neplatnosti smlouvy či porušení povinnosti
plnit z uzavřené smlouvy. Další vadu řízení spatřuje žalovaná ve skutečnosti, že odvolací soud, když
dospěl k závěru, že právo žalobce není promlčeno, měl rozsudek soudu prvního
stupně zrušit a věc vrátit k doplnění dokazování o případném souhlasu k
poskytnutí plateb. Odvolací soud podle dovolatelky k otázce bezdůvodného
obohacení z neplatného právního důvodu nahradil ve skutkových zjištěních soud
prvního stupně, stejně jako v otázce souladu se zásadami poctivého obchodního
styku a dobrými mravy. V otázce souhlasu s platbami odvolací soud pochybil,
když namísto vrácení věci soudu prvního stupně vyšel pouze z nedostatečných
zjištění soudu prvního stupně z výpovědi svědka F., který se však otázkou
souhlasu s platbami nezabýval, když dospěl k závěru o promlčení. Ani tato námitka žalované není opodstatněná.
Ze skutečnosti, že Ministerstvo
financí nevyslovilo předchozí souhlas k předmětným platbám, vyšel i soud
prvního stupně, neboť jinak by nemohl dovodit, že proplacení vyúčtovaných
částek dle vystavených faktur představuje absolutně neplatné právní úkony, v
důsledku nichž žalovaná získala majetkový prospěch z neplatného právního úkonu
(předposlední odstavec na straně 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K
závěru, zda nárok žalobce je v souladu se zásadami poctivého obchodního styku,
resp. s dobrými mravy, nebylo třeba rovněž činit další skutková zjištění. Odvolací soud tudíž neměl důvod pro vrácení věci soudu prvního stupně. Dovolatelka rovněž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. K dovolacímu přezkumu se otevírá několik právní otázek. První z nich je, zda
právní úkony úpadkyně, jimiž prováděla finanční a obchodní transakce nad 5 000
Kč v období po 11. 5. 1998, tedy poté, co bylo doručeno rozhodnutí Ministerstva
financí o odnětí povolení k podnikání vydané podle zákona o pojišťovnictví,
vyžadovaly ke své platnosti souhlas Ministerstva financí. Při hodnocení této
otázky je třeba vycházet, stejně jak to učinil odvolací soud, z usnesení
Ústavního soudu České republiky ze dne 10. května
2000, sp. zn. IV. ÚS 359/2000. Z něho plyne, že
i pro transakce nad 5 000 Kč provedené po odnětí povolení k podnikání
(transakce prováděné po dni 11. 5. 1998) je potřeba souhlasu Ministerstva
financí, jelikož odnětím povolení k podnikání nezaniklo omezení oprávnění
disponovat s majetkem POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., ze dne 6. 1. 1998. Ve shodě s
Ústavním soudem České republiky nemá Nejvyšší soud za to, že tímto rozhodnutím
týkajícím se odebrání povolení k podnikání v oblasti pojišťovnictví byl otevřen
prostor k transakcím, jejichž zamezení bylo sledováno právě již citovaným
rozhodnutím Ministerstva financí z 6. 1. 1998. Další právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, je, zda
je platba právní úkon, který by mohl být neplatný, či nikoli. K této otázce se
vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. června 2008, č. j. 32 Cdo
959/2008, v němž dovodil, že platba je důsledkem projevu vůle subjektu právního
vztahu splnit peněžitý závazek, proto nelze platbu považovat za právní
skutečnost, ale za právní úkon. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto názoru
odchylovat, proto námitce dovolatelky, že platba nemůže být neplatným právním
úkonem, nepřisvědčil. Platby, které provedla úpadkyně, jsou jednostrannými
právními úkony, které mohou být z důvodu neexistence souhlasu Ministerstva
financí prohlášeny za absolutně neplatné právní úkony podle § 39 obč. zák.
pro
rozpor se zákonem, jelikož za rozpor se zákonem je třeba považovat i jednání,
které je v rozporu s rozhodnutí vydaným příslušným státním orgánem na základě
zákonného zmocnění. Neopodstatněná je i námitka dovolatelky týkající se nesprávné aplikace
ustanovení o promlčení podle obchodního zákoníku. Dovolací soud souhlasí zcela
s právním posouzením této otázky tak, jak je učinil odvolací soud. V
posuzovaném případě je třeba na závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou
aplikovat obchodní zákoník, neboť bezdůvodné obohacení, jehož vydání se
dovolatelka domáhá, vzniklo v důsledku neplatnosti plateb jako jednostranných
právních úkonů učiněných dovolatelkou vůči jinému podnikateli. Při činění
tohoto právního úkonu bylo zřejmé (s přihlédnutím ke všem okolnostem), že se
týká podnikatelské činnosti dovolatelky a úpadkyně (§ 261 odst. 1 obch. zák.). Dále je třeba odkázat na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 3/2004, pod
označením č. 26/2004, podle něhož, vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu,
který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního
zákoníku. Závěr uvedeného rozhodnutí je aplikovatelný i na daný případ, ačkoli
zde vzniklo bezdůvodného obohacení z neplatných jednostranných právních úkonů. Odvolací soud tedy věc správně právně posoudil, pokud použil při rozhodování o
promlčení v dané věci § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. Ze skutkového zjištění
vyplynulo, že žaloba byla podána 22. 6. 2001 a jejím
předmětem bylo uplatnění vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo v době od
května 1998 do června 1998. Žaloba tedy byla podána včas. Dovolatelka dále namítá nesprávné posouzení otázky vlivu rozhodnutí dohledového
orgánu na předmětné nároky. V tomto je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího
soudu v obdobné záležitosti ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004,
z něhož vycházely i obecné soudy. V něm dospěl dovolací soud k závěru, že
rozhodnutí Ministerstva financí vydané v intencích ustanovení § 19 odst. 1
zákona č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví, omezilo jak smluvní volnost
POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., tak i možnost nakládání se všemi jejími finančními
prostředky. Toto omezení se netýká pouze pojistných smluv, ale všech plateb,
které POJIŠŤOVNA MORAVA, a. s., v rozhodnou dobu činila. Odvolací soud tak
dospěl ke správnému právnímu závěru, že předmětné platby potřebovaly souhlas
dohledového orgánu, bez něj je neměla POJIŠTOVNA MORAVA, a. s., oprávnění
učinit. Platby učiněné bez souhlasu dohledového orgánu je nutné označit za
absolutně neplatné jednostranné právní úkony. Dovolací soud nemůže přisvědčit ani námitce dovolatelky, že vymáhání
bezdůvodného obohacení žalobcem je v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku. Jednání žalobce, který se domáhá vrácení poskytnutého plnění z
neplatného právního úkonu, neodporuje § 265 obch. zák., ani § 3 odst. 1 obč. zák.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy
že skutkové zjištění, na němž založil odvolací soud své rozhodnutí, nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za takové zjištění je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak
nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135
o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (případně procesního) práva. Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze
dovoláním úspěšně napadnout. Zásada volného hodnocení důkazů promítnutá do §
132 o. s. ř. vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených
důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového
postupu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly v řízení najevo nebo pokud je v hodnocení důkazů logický rozpor. V daném případě tento dovolací důvod naplněn nebyl. Odvolací soud učinil své
skutkové zjištění (jež se shodovalo se skutkovým závěrem soudu prvního stupně –
srov. odůvodnění shora) zejména na základě sdělení České národní banky, podle
něhož lze obecně konstatovat, že faktury, jež nejsou opatřeny razítkem
„schváleno“ a podpisem pracovníka Ministerstva financí, lze považovat za
neschválené. V řízení přitom žádný takový důkaz označen nebyl. Tento závěr není
v rozporu s výpovědí svědka F. (č. l. 171 – 173). Svědek, který v předmětné
době vykonával funkci ekonomického ředitele úpadkyně, vypověděl, že praxe v
udílení předchozího souhlasu Ministerstva financí k proplácení faktur probíhala
v období zhruba od poloviny ledna 1998 do května 1998 tak, že on osobně odnesl
faktury na Ministerstvo financí, kde byla každá faktura zaznamenána a na
kopiích byl dán souhlas s úhradou.
Po odnětí licence již provádění plateb pod
dozor a souhlas Ministerstva financí nespadalo. Z této výpovědi naopak vyplývá,
že pokud by takový souhlas byl udělen, musely by kopie těchto faktur být
skutečně opatřeny schvalovací doložkou Ministerstva financí. Námitka žalované,
že souhlas mohl být udělen konkludentně, neobstojí, neboť nejde o právní úkon v
oblasti soukromého práva, který by takovou formou mohl být případně učiněn, ale
o úkon veřejnoprávní, který nelze učinit konkludentně, pokud právní předpis
nestanoví, že nečinnost orgánu veřejné moci znamená udělení požadovaného
souhlasu. Rovněž není opodstatněná námitka žalované, že by kontrolní orgán při
kontrolách u úpadkyně vytkl skutečnost, že by platby byly prováděny bez
předchozího souhlasu Ministerstva financí. Jednak takový důkaz proveden nebyl,
přičemž při jednání soudu prvního stupně dne 17. 1. 2007 již
žalovaná provedení takového důkazu nepožadovala, jednak případná skutečnost, že
by kontrolní orgán tento nedostatek nevytkl, neprokazuje udělení takového
souhlasu. Je tedy nutno uzavřít, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. naplněn nebyl, přičemž dovolací soud opětovně zdůrazňuje, že
hodnocení důkazů soudem, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z
jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Ze shora uvedených důvodů se podává, že v rozsahu, ve kterém je dovolání
přípustné, je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o. s. ř. dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná
nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobce sestávají z odměny advokáta
za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 35 316,50 Kč [§ 3 odst. 1,
§ 10 odst. 3, §14 odst. 1, § 17 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení (advokátní tarif),] a z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), s připočtením
částky 7 063,50 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.). Při výpočtu odměny advokáta za zastupování účastníka v
dovolacím řízení bylo postupováno podle zásad vyjádřených v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo
2989/2005, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem R 13/2007. V uvedeném rozhodnutí bylo judikováno, že bylo-li ke
společnému řízení spojeno více věcí, u kterých se sazba odměny určuje podle §
17 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a
rozhodl-li dovolací soud v jedné z těchto věcí o odmítnutí dovolání, projeví se
snížení sazby odměny podle ustanovení § 14 odst.
1 uvedené vyhlášky tak, že z
celkové odměny se na polovinu krátí část, která odpovídá poměru předmětu řízení
ve věci, v níž bylo dovolání odmítnuto, k celkovému součtu předmětů řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá tento rozsudek, může
žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.