23 Cdo 4743/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v
právní věci žalobkyně NADOKO, s. r. o., se sídlem Vesecko 420, Turnov, IČ: 474
54 369, zast. JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6,
Jednořadá 1051/53, proti žalované INTERSPEDICO, s. r. o., se sídlem v Praze 1,
Ovocný trh 572/11, IČ: 263 78 639, o zaplacení 809,20 EUR s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 176/2009, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č. j.
12 Co 164/2010-31, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 12 Co 164/2010-31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvého stupně“) usnesením
ze dne 24. 2. 2010, č. j. 16 C 176/2009-24, zamítl námitku žalované týkající se
nedostatku pravomoci soudu rozhodovat věc.
V odůvodnění usnesení soud prvého stupně zejména uvedl, že z obsahu objednávky
nevyplynulo, že by rozhodčí smlouvu, která je písemným dvoustranným právním
úkonem, obsaženou v objednávce uzavřela, neobsahuje-li objednávka její podpis
jako projev vůle směřující k jejímu uzavření.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 5. 2010, č. j. 12
Co 164/2010-31, rozhodl tak, že zrušil shora specifikované usnesení soudu
prvého stupně, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že nesdílí názor
soudu prvého stupně, že nedošlo k uzavření rozhodčí smlouvy, Rozhodčí doložka
byla v daném případě součástí podmínek, jimiž se řídila smlouva hlavní, tedy
smlouva o přepravě č. 010625/02/09 ze dne 23. 2. 2009. Tím, že žalobkyně pro
žalovanou provedla přepravu za daných smluvních podmínek, došlo k přijetí
písemného návrhu hlavní smlouvy, a to včetně platně sjednané rozhodčí doložky.
O uzavření smlouvy o přepravě dle odvolacího soudu svědčí ve smyslu ustanovení
čl. 4 vyhl. č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční
nákladní dopravě (CMR) mezinárodní nákladní list č. CZ2219317 vystavený
žalobkyní.
Dovoláním ze dne 5. 8. 2010 napadla žalobkyně výše specifikované
usnesení odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle § 239 odst. 1
písm. a) o. s. ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a své dovolací
námitky podřadila pod důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jsa přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že pokud odvolací soud
posuzoval platnost rozhodčí doložky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 95/2006, pak tak učinil nesprávně, neboť toto
rozhodnutí je „v příkrém rozporu“ s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne
28. 5. 2009, č. j. 12 Cmo 496/2008-28, v otázkách postavení a charakteru
stálého rozhodčího soudu a rozhodčího soudu ad hoc, výběru rozhodce a stanovení
pravidel rozhodčího řízení. Dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu uvedla,
že rozhodčí doložka je neurčitá a nesrozumitelná, pokud byl obsah rozhodčí
smlouvy sjednán odkazem na v ní uvedená pravidla. Je přesvědčena, že z rozhodčí
doložky se nepodává, kdo je správcem seznamu rozhodců, jenž měl jmenovat
rozhodce. Dovolatelka upozornila, že posuzovaná rozhodčí doložka obsažená v
objednávce přepravy č. 010625/02/09 ze dne 23. 2. 2009 je odlišná od
doporučených vzorů rozhodčích doložek platných od 1. 10. 2007 pro Č. A. R. –
asociace rozhodců s. r. o. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy a obsahu spisu,
nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání
bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1
o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů. Podle ust. § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a
řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci
náleží, jen tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Žalobkyně nepolemizuje, jak je zřejmé z obsahu dovolání, s názorem
odvolacího soudu ohledně přijetí písemného návrhu hlavní smlouvy a tím též
rozhodčí doložky, nýbrž prostřednictvím dovolacího důvodu uvedené v ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje platnost této předmětné rozhodčí doložky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích
nálezů (dále „zákon“, popř. „ZRŘ“) se strany mohou dohodnout, že mj. o
majetkových sporech mezi nimi budou rozhodovat jeden nebo více rozhodců
(rozhodčí řízení ad hoc) anebo stálý rozhodčí soud. V případě řízení ad hoc se v rozhodčí smlouvě zpravidla určí počet i osoby
rozhodců anebo se stanoví způsob, jak počet rozhodců má být určen (§ 7 odst. 1
zákona). Pokud v rozhodčí smlouvě nejsou určeni rozhodci či způsob jejich
určení, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí
předsedajícího rozhodce. Ustanovení § 7 zákona dává stranám mj. možnost, namísto určení osoby (osob
rozhodců) v rozhodčí smlouvě, dohodnout způsob určení osoby rozhodce, popř. způsob určení jejich počtu. Strany se tak mohou zásadně shodnout, že rozhodce může být vybrán sjednaným
způsobem např. ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, např. zájmovým
sdružením a že použijí v rozhodčím řízení pravidla vydaná tímto subjektem (§ 19
odst. 1 ZRŘ – strany jsou oprávněny dohodnout ses na postupu vedení řízení). Jinak řečeno není v rozporu s uvedenými ustanoveními ZRŘ, aby si strany
sjednaly a součástí rozhodčí smlouvy učinily ujednání, že výběr rozhodce bude
proveden z takto vedeného seznamu rozhodců stranami sporu nebo pověřenou osobou
(viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo
2282/2008). V takovém případě půjde o rozhodčí řízení ad hoc, nikoliv o řízení před stálým
rozhodčím soudem ustanoveným v souladu s § 13 zákona. Strany se mohou též podle § 13 zákona dohodnout na příslušnosti stálého
rozhodčího soudu. Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě
zákona a mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v
Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců,
jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého
rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i
jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně
pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců.
Jestliže se strany dohodly
na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí
smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům shora uvedeným, platným v době
zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. V předmětné rozhodčí doložce se smluvní strany dohodly, že „veškeré případné
spory vzniklé mezi nimi ve vztahu upraveném touto smlouvou a nebo v souvislosti
s ní, budou rozhodovány v rozhodčím řízení ve smyslu zákona 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů podle právního řádu České republiky
a jednacího řádu pro rozhodčí řízení Č. A. R. na základě písemných podkladů a
vyjádření stran, bez nařízení ústního jednání, a to jediným rozhodcem. Rozhodce
bude jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č. A. R. správcem tohoto
seznamu. Rozhodčí řízení bude zahájeno podáním žaloby, kterou podá kterákoli ze
stran a ukončeno vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesením.“. V dané věci je proto třeba posoudit, zda se jednalo o postup podle ustanovení §
7, popřípadě § 19 zákona, nebo zda sjednání předmětné rozhodčí doložky bylo v
rozporu s ustanovením § 13 zákona, resp. zda společnost Č. A. R. – asociace
rozhodců s. r. o., se sídlem Břasy 360, IČ 261 93876 (dále jen „Č. A. R.“) byla
oprávněna vydat Pravidla rozhodčího a smírčího řízení vedeného rozhodci
sdruženými v Asociaci rozhodců České republiky (dále jen „Pravidla“) včetně
sazebníku náhrad a odměn rozhodců s obdobným obsahem jako je k tomu oprávněn
stálý rozhodčí soud. Z povahy společnosti Č. A. R. je zřejmé, že tato společnost není stálým
rozhodčím soudem zřízeným podle § 13 ZRŘ a vzhledem k tomu není oprávněna vydat
Pravidla, podle nichž byl měla vykonávat takové činnosti, které jsou zákonem
svěřeny do působnosti stálých rozhodčích soudů, zejména jmenování rozhodců,
zahájení řízení podáním žaloby u Č. A. R., stanovení odměn a náhrad atd. a v
tomto smyslu vydávat svá Pravidla. Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v daném případě nejde
pouze o situaci, kdy si strany v souladu s ustanovením § 7, popř. § 19 ZRŘ
sjednaly, že rozhodce bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného soukromým
subjektem, popřípadě že použijí pravidel týkajících se postupu řízení vydaných
takovým subjektem. Je zřejmé, že v rozhodčí doložce je odkazováno na subjekt,
který není stálým rozhodčím soudem, a proto pro něho nevyplývá oprávnění vydat
Pravidla a jmenovat rozhodce ze seznamu jím vedeného, včetně sazebníku odměn a
náhrad. Vzhledem k tomu je nutné dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky
s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení
ustanovení § 13 zákona (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 45/2010). S ohledem na shora uvedený závěr se dovolací soud již dále nezabýval ostatními
námitkami žalobkyně ohledně neplatnosti rozhodčí doložky. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozhodl tak, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v celém
rozsahu zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř.
vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.