23 Cdo 484/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně Capital Recovery Trust, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28,
PSČ 150 00, identifikační číslo osoby : 27232174, zastoupené Mgr. Davidem
Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Radlická 28/663, proti
žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Milanem Kopčákem, advokátem se sídlem v
Aši, Hlavní 2800, jako opatrovníkem, o zaplacení částky 189.380,40 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 14 C 165/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008,
č. j. 25 Co 135/2008-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008, č. j. 25 Co
135/2008-121,
ve věcném výroku I. a nákladovém výroku III. a rozsudek Okresního soudu v Chebu
ze dne 14. ledna 2008, č. j. 14 C 165/2007-92, ve věcném výroku II. co do
částky 78 230,09 Kč a v nákladovém výroku III. se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 14. ledna 2008, č. j. 14 C
165/2007-92, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.591 Kč s
2% úrokem z prodlení ročně od 6. dubna 2004 do zaplacení (výrok I) a ve zbytku
žalobu co do částky 148.789,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl
o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne
24. září 2008, č. j. 25 Co 135/2008-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve věcném výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 78.230,09 Kč s
příslušenstvím a závislém nákladovém výroku III (první výrok), zastavil řízení
o odvolání žalobkyně směřujícího do části věcného výroku II rozsudku soudu
prvého stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 78.230,09 Kč s
příslušenstvím (druhý výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně o tom,
že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 18. března
2003 leasingová smlouva. Dopisem ze dne 4. prosince 2003 právní předchůdce
žalobkyně od smlouvy odstoupil. Pohledávka za žalovaným byla následně
postoupena na žalobkyni. Odvolací soud se vzhledem k obsahu odvolacích námitek
zabýval především přezkumem správnosti závěru soudu prvého stupně o zamítnutí
žaloby na zaplacení částky 78.230,09 Kč, požadované z titulu smluvní pokuty ve
výši 0,2 % denně z částky 40.591,- Kč za období od 6. 4. 2004 do 19. 12. 2006,
a dospěl k závěru, že žalobkyně ve smyslu ustanovení § 351 odst. 1 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) právo na zaplacení smluvní pokuty nemá. Právní
předchůdkyně žalobkyně jako leasingová pronajímatelka odstoupila od leasingové
smlouvy z důvodu nezaplacení sjednaných leasingových splátek a žalovaného jako
leasingového nájemce vyzvala k vrácení předmětu leasingu. Smluvní strany se v
leasingové smlouvě (článek 4.3.4, 6.3.2, 6.3.3 a 6.3.4 Všeobecných smluvních
podmínek pro leasing motorových vozidel leasingové společnosti CCB-Leasing, s.
r. o. ze dne 18. 3. 2003, jež byly nedílnou součástí smlouvy, dále též jen
„Podmínek“), nedohodly na tom, že nárok na zaplacení smluvní pokuty jako
„majetkové sankce“ by měl trvat i po odstoupení od smlouvy a tedy po zániku
smlouvy. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, jenž
žalobkyni přiznal právo na zaplacení smluvní pokuty v důsledku prodlení
žalovaného s placením leasingových splátek pouze do doby ukončení smlouvy,
nikoli po odstoupení od smlouvy a rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu věcného potvrzujícího výroku a
nákladového výroku) podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek zásadního
právního významu, když právní posouzení odvolacím soudem je v těchto otázkách
dílem v rozporu s hmotným právem a dílem tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud řešeny. Nejvyšší soud by podle dovolatelky měl posoudit,
„je-li možné vyloučit či modifikovat ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák.
odlišnou dohodou smluvních stran, zda je možné se smluvně dohodnout na právech
a povinnostech stran trvajících i po ukončení smlouvy odstoupením, a jak lze
určit okamžik, od kterého se nenavyšuje smluvní pokuta stanovená v procentní
výši z určité částky narůstající v čase poté, kdy došlo k platnému odstoupení
od smlouvy a nárok na smluvní pokutu odstoupením od smlouvy nezanikl“.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že odstoupením od smlouvy
zaniká nárok na zaplacení smluvní pokuty vypočtené z částky po dni odstoupení
od smlouvy. Vyjadřuje přesvědčení, že v daném případě, kdy se strany v čl.
4.3.4, 6.3.2 a 6.3.4 Podmínek dohodly na povinnosti žalovaného jako
leasingového nájemce zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v celém rozsahu i po
odstoupení od smlouvy, je její nárok oprávněný, neboť ukončením smlouvy
doručením odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně není dle dohody stran
dotčeno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v celé výši, tzn. včetně
smluvní pokuty vypočítané z dlužných plateb splatných do odstoupení do smlouvy
i za dobu po odstoupení od smlouvy a včetně smluvní pokuty určené z dlužné
částky po dni odstoupení od smlouvy.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil jednotlivá ujednání
ve smlouvě, ve kterých se žalovaný zavázal i po odstoupení od smlouvy zaplatit
splatné a neuhrazené splátky do odstoupení od smlouvy, smluvní a mimosmluvní
majetkové sankce a finanční vyrovnání po odstoupení od smlouvy. Smluvní pokuta
tak není příslušenstvím pohledávky a může být samostatným vymahatelným nárokem.
Dále dovolatelka nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů, které dostatečně
nevysvětlily důvody, pro něž došlo ke snížení výše smluvní pokuty soudem.
Rozhodnutí se v tomto rozsahu, tj. ohledně uplatnění moderačního práva soudem,
jeví jako nepřezkoumatelné.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil prostřednictvím svého opatrovníka
toliko tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově
vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla,
resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního
stupně, nesprávně aplikoval ustanovení § 302 obch. zák. a § 351 obch. zák. na
zjištěný skutkový stav o nároku žalobkyně na smluvní pokutu sjednanou mezi
účastníky pro případ prodlení žalovaného se splátkami splatnými před
odstoupením žalobkyně od smlouvy. Otázka nároků stran při předčasném zániku závazků z leasingových smluv v
případě finančního leasingu byla dlouho v judikatuře řešena rozporně. Za účelem
sjednocení judikatury v těchto věcech přijal Nejvyšší soud dne 8. září 2010
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia k některým otázkám předčasného
zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu sp. zn. Cpjn
204/2007, v němž komplexně řeší otázky nároků při předčasném ukončení leasingu
(dostupné např. na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v citovaném stanovisku dovodil, že jestliže byl leasingovou
smlouvou založen obchodní závazkový vztah (jako tomu bylo v daném případě),
aplikuje se ustanovení § 351 obch. zák. Podle tohoto ustanovení odstoupením od
smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od
smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani
smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §
262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která
podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení
smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto
plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve
výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu
nákladů s tím spojených (odst. 2). Ustanovení § 351 obch. zák. má dispozitivní povahu (srov. § 263 obch. zák.). Leasingové smlouvy, resp.
obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy
odkazují, obvykle obsahují úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto
úpravu je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle § 351 odst. 2
obch. zák. Tak je tomu i daném případě. Odvolací soud správně dovodil, že v projednávané věci je dán nárok žalobkyně na
zaplacení dlužných splátek splatných do odstoupení žalobkyně od leasingové
smlouvy a že v důsledku dohody účastníků tato povinnost trvá, i když žalobkyně
využila své právo od leasingové smlouvy odstoupit. Podle ustanovení § 302 obch. zák. odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na
zaplacení smluvní pokuty. Jestliže strany projevily v leasingové smlouvě ve smyslu § 351 odst. 1 obch. zák. vůli, aby v případě odstoupení od smlouvy právo na zaplacení leasingových
splátek splatných do dne odstoupení od smlouvy nadále trvalo, trvá po
odstoupení od smlouvy i právo na zaplacení smluvní pokuty vázané na porušení
povinnosti tyto splátky včas uhradit. Byl-li tedy žalovaný v prodlení se zaplacením leasingových splátek splatných
před odstoupením od smlouvy i poté, co žalobkyně své právo odstoupit od smlouvy
využila, vznikl jí, v důsledku dohody účastníků v leasingové smlouvě, nárok na
zaplacení smluvní pokuty určené ve výši 0,2 % denně z dlužných splátek,
splatných před odstoupením od smlouvy a to i za dobu prodlení trvající po
odstoupení od smlouvy. Smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen
zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost., a to bez
ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Účelem smluvní
pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění
závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a
věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její
výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda
věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená
výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě. Mělo-li by odstoupení
věřitele od dlužníkem nerespektované smlouvy ve svém důsledku vést k zániku
(již existujícího a po dobu prodlení dlužníka s plněním narůstajícího) nároku
na smluvní pokutu ke dni odstoupení od smlouvy, byly by v takovém případě
ohroženy zajišťovací i sankční funkce institutu smluvní pokuty (dlužník by v
rozporu se smlouvou nenesl dohodou o smluvní pokutě předvídanou majetkovou újmu
za porušení svých závazků – s výjimkou případné vzniklé škody). Zánik
existujícího nároku na zaplacení smluvní pokuty by ve svých důsledcích znamenal
ze strany věřitele nucené prominutí dluhu jako následek realizace jeho práva na
zrušení právního vztahu, v němž dlužník neplní své závazky. Takový závěr by
vyvíjel nepřiměřený nátlak na věřitele, aby nerealizoval svá práva a setrvával
v nevyváženém právním vztahu a neodůvodněně by zvýhodňoval dlužníka
porušujícího smluvní povinnost plnit včas (v podmínkách
občanskoprávních vztahů srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003).
Dovolání žalobkyně je proto z uvedených důvodů opodstatněné. Odvolacímu soudu však naopak nelze ničeho vytknout, pokud při výkladu ujednání
smluvních stran v leasingové smlouvě o jejich právech a povinnostech pro případ
odstoupení od smlouvy dospěl k závěru, že si smluvní strany nesjednaly
povinnost leasingového nájemce zaplatit leasingovému věřiteli smluvní pokutu
pro případ porušení povinnosti (založené dohodou stran v důsledku odstoupení od
smlouvy) uhradit včas leasingové splátky do odstoupení od smlouvy dosud
nesplatné. Povinnost žalovaného uhradit žalobkyni v případě odstoupení od
smlouvy „souhrnnou částku ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových
splátek poníženou o splátky pojištění do konce leasingové smlouvy“ jako
povinnost nová, vzniklá dohodou stran pro případ odstoupení od smlouvy, již
smluvní pokutou, pro případ porušení povinnosti žalovaného plnit žalobkyni
včas, zajištěna nebyla. Nejvyššímu soudu proto vzhledem k uvedenému nezbylo než rozsudek odvolacího
soudu zrušit a poněvadž důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem a odst. 3
citovaného ustanovení). O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.