ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně ELQA, s.r.o., se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1856, PSČ 664 34, IČO
49977121, zastoupené JUDr. Petrem Fialou, advokátem, se sídlem v Brně,
Mezníkova 273/13, proti žalované AGROAD, s.r.o., se sídlem v Kuřimi, Blanenská
1338, PSČ 664 34, IČO 63468638, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 101/2008, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2010, č.
j. 14 Cmo 117/2010-85, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2010, č. j. 14
Cmo 117/2010-85, se ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud
změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2010, č. j. 43 Cm
101/2008-53, tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni
částku 200 000 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 1. 4. 2007 do 30. 6. 2007, s
9,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úrokem z
prodlení od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2007
do 30. 12. 2008 a dále s úrokem z prodlení ve výši odpovídající procentní výši
reposazby stanovené Českou národní bankou a platné vždy pro první den
kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o 7 procentních
bodů, od 1. 1. 2009 do zaplacení, a ve výrocích pod body II a III zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Žalobkyně se žalobou domáhala na základě dvou kupních smluv, které jako
prodávající uzavřela dne 13. 10. 2005 s žalovanou jako kupující, zaplacení
dosud neuhrazené části kupní ceny dvou pozemků. U prvé kupní smlouvy byla kupní
cena sjednána na částku 2 273 460 Kč, doplatek činí 200 000 Kč a u druhé kupní
smlouvy byla kupní cena sjednána na 757 260 Kč a doplatek činí 100 000 Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. února 2010, č. j. 43 Cm 101/2008-53,
uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení
ve výši stanovené ve výroku rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně posoudil obě kupní smlouvy jako platné právní úkony s tím,
že jejich účinnost nastala vkladem vlastnického práva ve prospěch kupující do
katastru nemovitostí. Vyšel ze zjištění, že v obou kupních smlouvách byla
úhrada kupní ceny nemovitostí sjednána prostřednictvím notářské úchovy u JUDr. V. K. V první kupní smlouvě byla sjednána kupní cena ve výši 2 273 460 Kč,
tato byla před podpisem kupní smlouvy kupující složena do notářské úschovy
JUDr. V. K., přičemž notářka byla povinna uhradit žalobkyni její část ve výši 2
073 460 Kč do 5 pracovních dnů poté, co jí bude předložena kupní smlouva s
vkladovou doložkou příslušného katastrálního úřadu a současně list vlastnictví
se zápisem žalované jako vlastníka převáděné nemovitosti. Zbývající část kupní
ceny ve výši 200 000 Kč měla notářka žalobkyni vyplatit do pěti pracovních dnů
poté, co jí bude předloženo pravomocné územní rozhodnutí o umístění stavby
administrativně-skladovacího objektu na pozemku parc. č. 2994/6 s tím, že pokud
notářce nebude toto územní rozhodnutí předloženo do 28. 2. 2006, je povinna
vrátit tuto část kupní ceny do 5. 3. 2006 zpět kupující. Stejným způsobem byla
splatnost kupní ceny sjednána i ve druhé kupní smlouvě - kupní cenu ve výši 757
260 Kč měla notářka vyplatit žalobkyni dvěma platbami - po předložení kupní
smlouvy s vkladovou doložkou a listu vlastnictví se zápisem žalované jako
vlastníka převáděné nemovitosti částku 657 260 Kč a zbývající část kupní ceny
ve výši 100 000 Kč do pěti pracovních dnů po předložení pravomocného územního
rozhodnutí o umístění stavby administrativně-skladovacího objektu na pozemku
parc. č. 2994/6 s tím, že pokud nebude toto územní rozhodnutí předloženo
notářce do 28. 2. 2006, je notářka povinna vrátit tuto část kupní ceny do 5. 3. 2006 zpět kupující. První část kupní ceny byla u obou smluv žalobkyni
vyplacena, zbývající část kupní ceny ve výši 200 000 Kč a 100 000 Kč notářka
vrátila zpět žalované, neboť jí nebylo ve sjednané lhůtě předloženo předmětné
územní rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o vrácení části kupní ceny ve
výši 200 000 Kč a 100 000 Kč notářkou zpět kupující nelze vykládat tak, že
prodávající a kupující sjednaly snížení kupní ceny pro případ nepředložení
pravomocného územního rozhodnutí do 28. 2. 2006; bylo vůlí stran, aby pouze do
tohoto data byla zbývající část kupních cen uložena u notářky a aby nebyly
předmětné finanční prostředky neúměrně dlouhou dobu ve svěřenecké úschově. Jednalo se tedy o podmínku odkládací, nikoliv rozvazovací. Vrácení uvedených
částí kupních cen nebylo přitom zamýšleno ani jako smluvní pokuta vůči
prodávající, ani jako náhrada škody, neboť prodávající nebyla v kupní smlouvě
uložena žádná povinnost, k jejímuž porušení by mohlo pro konání či nekonání
prodávající dojít.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úmyslem kupující a
prodávající v obou kupních smlouvách bylo vyplacení zbytku kupních cen po
vydání pravomocného územního rozhodnutí, přičemž žalobkyni nebyla uložena
povinnost zajistit jeho vydání a předložit je notářce ve sjednané lhůtě. Z
předloženého územního rozhodnutí vzal soud prvního stupně za prokázané, že
žalobkyně a žalovaná požádaly o vydání územního rozhodnutí dne 18. 11. 2006,
tedy až po roce od uzavření kupních smluv a po předmětném datu 28. 2. 2006. Žalovanému tak vznikla povinnost zaplatit žalobkyni kupní cenu ve výši, jak je
uvedena v odstavci 1 článku III kupních smluv. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. srpna 2010, č. j. 14 Cmo 117/2010-85, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba
zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky pod body II a III). Odvolací soud po zopakování listinných důkazů oběma kupními smlouvami a územním
rozhodnutím dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně, s
tím, že doplnil skutkové zjištění ohledně vydaného územního rozhodnutí. Územní
rozhodnutí bylo vydáno Městským úřadem Kuřim, odbor stavební a vodoprávní dne
13. 12. 2006 pod názvem „zástavba průmyslového areálu firem AGROAD, s.r.o. a
ELQA, s. r. o.“ na pozemcích parcelní číslo 2994/6, 2994/13, 2994/33 a 2994/34
v k. ú. Kuřim, včetně přístupového chodníku a přípojek inženýrských sítí na
pozemcích parc. č. 2994/1, 2994/11 a 2994/12 v k. ú. Kuřim. Toto rozhodnutí
nabylo právní moci dne 8. 1. 2007. Poté odvolací soud provedl výklad
předmětných kupních smluv podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), podle kterého právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle
stávající judikatury přitom nelze výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. již
učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Odvolací soud
dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že obsah posuzovaných
kupních smluv v článku III bodu 2 písmenu B) je natolik jednoznačný, že
neumožňuje učinit závěr o povinnosti žalované doplatit žalobkyni zbývající
nezaplacené části kupních cen, které jí byly z notářské úschovy dle sjednaných
podmínek již jednou provždy vráceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu že spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“)], a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
[dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.]. Podstata dovolacích námitek žalobkyně spočívá v jejím nesouhlasu se
závěrem odvolacího soudu, že vyplacením zbývajících částí kupních cen žalované
zaniklo právo žalobkyně na jejich úhradu. Argumentuje tím, že sporné ustanovení
kupních smluv bylo do smluv vloženo na základě požadavku notářky pro jasnost jí
udílených pokynů (aby byla vyloučena situace, že notářce zůstanou na účtu
deponovány peněžní prostředky z důvodu, že žádná ze smluvních stran kupní
smlouvy prokázání splnění podmínek pro její vyplacení nedoloží). Odvolací soud
neprovedl správný výklad kupních smluv a porušil zákaz již učiněný projev vůle
stran výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. doplňovat. Ze skutečnosti vyplacení
zůstatků kupních cen žalované nelze dovozovat žádnou další písemně nezachycenou
vůli stran, která nebyla v řízení nikterak prokázána, a zároveň tak zcela
přehlíží účel notářské úschovy. Výklad odvolacího soudu dovolatelka označila za
ryze účelový, ke svému závěru dospěl odvolací soud jen na základě gramatického
výkladu (jako nejnižší formy výkladu) sporného ustanovení, aniž by vůli stran v
tomto směru blíže prokazoval nebo provedl alespoň výklad jeho vyšší formou,
např. výklad účelový. Není-li výslovně dohodnuto jinak, nelze po marném plynutí lhůty k předložení
kupních smluv s vkladovou doložkou notáři bez dalšího usuzovat, že smluvní
strany měly v úmyslu zbavit kupující (žalovanou) povinnosti uhradit kupní ceny
ve sjednané výši. Splněním příkazu notářkou zaniklo zajištění povinnosti
kupující uhradit zbývající části kupních cen, nezanikla však samotná povinnost
zbývající části kupních cen. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Povinnost žalované zaplatit žalovanou částku přímo žalobkyni v případě, že
nebudou naplněny podmínky stanovené v kupních smlouvách, nelze z daných
právních úkonů dovodit, jak správně uzavřel odvolací soud. Tento názor
podporuje i to, že v kupních smlouvách nebyl sjednán případný další režim,
který by nastal v případě, že prodávající nedodá územní rozhodnutí v termínu
uvedeném v kupní smlouvě. Tvrzení dovolatelky, že nebylo její povinností
zajistit předmětné pravomocné územní rozhodnutí, představuje novou skutečnost,
kterou není oprávněna v dovolacím řízení uplatnit, a navíc toto tvrzení není
pravdivé. Kupní smlouvy předložila dovolatelka, a proto v odkazem na § 266
odst. 4 obchodního zákoníku má žalovaná za to, že při nejasných či neúplných
ustanoveních kupní smlouvy „musí být přihlíženo k tíži předkladateli“. Žalovaná
částka 300 000 Kč má charakter slevy z kupní ceny.
Žalovaná předmětné pozemky
kupovala výlučně za účelem výstavby administrativně skladovacího areálu, který
hodlala pronajímat. Požadované rozhodnutí byla dovolatelkou dodáno s téměř
dvouletým zpožděním a vzniklá škoda byla částečně sanována z částky 300 000 Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech
100 000 Kč. V dané věci napadá žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a o peněžitém
plnění ve výši
200 000 Kč s příslušenstvím. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu je zřejmé,
že předmětné kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem - pozemkům byly
uzavřeny mezi podnikatelkami, přičemž s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo
při vzniku závazku zřejmé, že se závazkový vztah týká jejich podnikatelské
činnosti (k uzavření obou kupních smluv došlo za účelem výstavby
administrativně-skladovacího objektu). Jejich vztah má podle § 261 odst. 1
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) obchodní charakter a případný spor
mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska § 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř. věcí obchodní. Ačkoliv součet obou částek převyšuje hranici
100 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou samostatných nároků se
samostatným skutkovým základem spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí
odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a
proto je nutno i přípustnost dovolání zkoumat u každého výroku odděleně bez
ohledu na to, že o obou nárocích bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním
rozsudkem. Vzhledem k tomu, že se u částky 100 000 Kč s příslušenstvím jedná o
peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní
věci, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v této části přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti
rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč s
příslušenstvím se zamítá, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud poté posoudil podle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolání žalobkyně v
rozsahu, ve kterém je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, tedy v
rozsahu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, a dospěl k
závěru, že dovolání je v této části důvodné.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími
důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolatelka uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu dovolání
se však podává, že uplatňuje pouze jeden dovolací důvod, a to podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 41
odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon
nesprávně označen, Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně podle jeho
obsahového vymezení. Dovolatelka namítla, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil z hlediska
výkladu projevu vůle účastníků v kupní smlouvě ze dne 13. 10. 2005, jejímž
předmětem byla nemovitost v ceně 2 273 460 Kč. V této části dovolání lze
přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud neprovedl výklad obsahu právních úkonů
účastníků tak, jak bylo jeho povinností podle občanského zákoníku a podle
zákoníku obchodního. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle
jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně
podle § 35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2
obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů
vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby
obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné
dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření
obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s
přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit, může být
opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 3957/2007,
zveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V posuzovaném případě odvolací soud sice správně odkázal na ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák., avšak pouze v obecné rovině konstatoval, že v případě
pochybností o obsahu právního úkonu je nutno provést jeho výklad, aniž by
příslušný výklad sporných částí kupní smlouvy provedl a rovnou dospěl k závěru,
že v kupní smlouvě povinnost žalované doplatit nezaplacenou část kupní ceny
obsažena není. Jak shora uvedeno, jednalo se v dané věci o obchodní závazkový vztah, jehož
režim je upraven ustanovením § 261 odst. 6 obch. zák. Podle tohoto ustanovení
se od účinnosti novely obchodního zákoníku dané zákonem č. 370/2000 Sb., tedy
od 1. ledna 2001, smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které
nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v
občanském zákoníku, řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v
občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. To znamená, že ve všem ostatním, co
není upraveno občanským zákoníkem ohledně kupní smlouvy, platí obecná
ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem. Pro danou
věc z uvedeného vyplývá, že na vztah účastníků dopadají i výkladová pravidla
obsažená v § 266 odst. 1 až odst. 4 obch. zák. Základní zásadou je zjištění
úmyslu toho, kdo jednal. Nelze-li tento úmysl v konkrétní případě zjistit,
vychází se z toho, jaký význam se přikládá použitým výrazům podle obchodních
zvyklostí a z úvahy, jakou by měl představu o obsahu a dosahu daného úkonu
běžný podnikatel, kdyby mu byl tento projev určen – jde tu o zosobnění, o
vytvoření obrazu průměrného dobrého a seriozního podnikatele (obchodníka). Vychází se tedy nejprve ze subjektivního hlediska, z úmyslu jednajícího, pokud
lze jeho úmysl zjistit. Není-li to možné, dochází k posunu k objektivnímu
hledisku průměrného řádného obchodníka. Vždy se ovšem přihlíží k okolnostem
případu a chování stran, a pokud mezi jednajícími jde o trvalejší nebo alespoň
opakované vztahy, k praxi, která se mezi nimi vyvinula. Pravidlo stanovené v §
266 odst. 4 obch. zák., že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící
různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první
v jednání tohoto výrazu použila, je dáno k ochraně poctivého obchodního styku
(viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, strana 911). Odvolací soud však neprovedl výklad sporných ustanovení kupní smlouvy ani podle
výkladových pravidel obsažených v § 266 odst. 1 až odst. 4 obch. zák., ač v
dané věci vznikla pochybnost o obsahu tohoto právního úkonu. Závěr odvolacího
soud, že obsah kupní smlouvy v článku III bodu 2 pímenu B) je zcela
jednoznačný, totiž správný není. Jednoznačné pouze je, že notářka má v případě,
že jí nebude do 28. 2. 2006 předloženo pravomocné územní rozhodnutí
předpokládané ve smlouvě, vrátit částku 200 000 Kč žalované. Jaké jsou právní
důsledky tohoto ujednání z hlediska práv účastníků, je však již nutno objasnit
výkladem tohoto právního úkonu.
O tom, že obsah kupní smlouvy není jednoznačný, svědčí i to, že odvolací soud
svá skutková zjištění nepodřídil pod žádnou právní normu, takže závěr jeho
rozsudku je nepřezkoumatelný, čímž současně zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám přihlíží dovolací
soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze shora uvedených důvodů se podává, že napadený rozsudek odvolacího soudu není
v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, správný. Nejvyšší soud jej proto
podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v odpovídajícím
rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.