23 Cdo 4941/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně G. I. s. r. o., zastoupené JUDr. L. V., advokátkou, proti
žalované V. L. s. r. o., o nároky z jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 36 Cm 251/2004 k
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2008
č. j. 3 Cmo 2/2008-325, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2008, č. j. 3 Cmo
2/2008-325, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích
ze dne 24. srpna 2007, č. j. 36 Cm 251/2004-282, se zrušují a věc se vrací
Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích, k dalšímu řízení.
Žalobou se žalobkyně domáhala ochrany proti nekalé soutěži žalované, v
níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost uveřejnit omluvu žalobkyni
v odborném časopise S. v navrhovaném znění, a povinnost uveřejnit na své
náklady záhlaví a výrokové části rozsudku soudu prvního stupně v odborném
časopise Světlo nejpozději do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a dále,
aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši
14.775,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle žalobního tvrzení se
žalovaná dopustila jednání nekalé soutěže podle § 44 a násl. obchodního
zákoníku (dále jen obch. zák.), konkrétně zlehčování podle § 50 a nedovolené
srovnávací reklamy podle § 50a.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne
24. srpna 2007, č. j. 36 Cm 251/2004-282, z a m í t l žalobu v celém rozsahu
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud)
rozsudkem ze dne 20. května 2008, č. j. 3 Cmo 2/2008-325, rozsudek soudu
prvního stupně ve všech výrocích p o t v r d i l a rozhodl o nákladech
řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jednání žalované - dopis ze
dne 19.9.2003 nadepsaný „Výbojky“, jenž byl zaslán obchodnímu partnerovi
žalované spolu s technickou dokumentací, na niž se při prováděném srovnání
životnosti výbojek několika značek odvolává, přičemž je třídí do třídy vyšší a
ekonomické (kam zařazuje výrobky značky G.) - není projevem nekalé soutěže,
neboť jím nebyly objektivně sledovány soutěžní cíle. Podle závěrů obou soudů
neměl předmět sporu svůj původ v soutěžním vztahu účastníků, neboť jednání
žalované nebylo při sepsání předmětného dopisu a jeho doručení obchodnímu
partnerovi vedeno soutěžním záměrem zvýhodnit sebe a naopak poškodit žalobkyni
v jejich postavení jako účastníků soutěže v konkrétní části trhu. Odvolací soud
uzavřel shodně se soudem prvního stupně a s odkazem na aktuální judikaturu (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 229/2006 z 30.5.2007), že pokud
jednání žalované nebylo učiněno v rámci hospodářské soutěže, tj. nebyla splněna
první podmínka generální klauzule nekalé soutěže, nemůže jít - pro absenci již
jedné podmínky - o nekalou soutěž podle § 44 odst. 1 obch. zák., ale ani podle
konkrétní skutkové podstaty, a žalobkyni nároky podle § 53 obch. zák. pro
tvrzené jednání nenáleží. Odvolací soud uvedl, že závěr soudu prvního stupně o
tom, že jednání žalované nelze považovat za nekalou soutěž, je věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně v zákonné
lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého
dovolání opřela žalobkyně o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b)
o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že považuje vývoj uvažování soudu
prvního stupně ohledně právní otázky (splnění podmínky soutěžního vztahu) za
nerozhodný a nepoškozující práva žalobkyně za situace, kdy soud prvního stupně
založil své rozhodnutí na jiné právní kvalifikaci věci, než kterou žalobkyně
prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností sledovala. Namítá, že
odvolací soud odkazuje ve svém odůvodnění na rozsudek soudu prvního stupně,
který považuje za správný, ale nezabývá se všemi odvolacími námitkami
žalobkyně, která označila rozsudek za zmatený, zavádějící, nepřezkoumatelný a
plný rozporů a nelogických tvrzení. Rozporuje závěr odvolacího soudu, v němž
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účelem dopisu zaslaného
žalovanou svému obchodnímu partnerovi nebylo konkurovat žalobkyni, že dopisem
žalovaná nesledovala objektivně soutěžní cíle, ale pouze „informovala“
společnost E. S. Z. s.r.o. Podle názoru dovolatelky jde o zcela nesprávný
závěr, založený výhradně na výpovědi žalované, která svá tvrzení o pouhé
informaci nijak nedoložila a ani soud prvního stupně nezdůvodnil, proč vzal
toto tvrzení za prokázané, když nebylo doloženo. Namítá, že text dopisu těmto
tvrzením odporuje, neboť žalovaná v dopise srovnává výrobky a řadí je do
kategorií vyšší třída a ekonomická třída, přičemž výrobky distribuované
žalobkyní řadí do třídy ekonomické, což může tyto výrobky poškodit na jejich
kvalitě. Jak ze znaleckých posudků tak i ze způsobu srovnání parametrů
prezentovaného žalovanou v dopise lze usuzovat na soutěžní záměr či účel
jednání žalované, na objektivní sledování konkurenčních cílů. Soudy se proto
měly zabývat nikoliv tím, co žalovaná svým jednáním subjektivně zamýšlela, ale
tím, zda objektivně byly dopisem sledovány konkurenční cíle a zda adresátům se
mohl soutěžní účel dopisu jevit.
Dovolatelka dále vytýká nesprávné srovnání daného případu s případem,
který rozhodoval Nejvyšší soud ČR pod sp. zn. 32 Odo 229/2006 dne 30.5.2007 a v
němž nebyla dána soutěžní orientace žalované jako základní předpoklad generální
klauzule nekalé soutěže, neboť jednání žalované bylo zaměřeno na poskytnutí
informací (pravdivých) spotřebitelům. V posuzovaném případě však žalovaná
výslovně srovnávala výrobky žalobkyně s konkurenčními výrobky a řadila je do
kategorií a tříd, přičemž výrobky žalobkyně zařadila do třídy ekonomické, čímž
je neoprávněně (dle znalců) poškodila na jejich kvalitě; navíc se jednalo o
údaje nepravdivé a odborně chybné (jak vyplynulo ze znaleckých posudků). Pokud
odvolací soud text a rozšíření takového dopisu za uvedené situace nevnímá jako
jednání žalované motivované soutěžním záměrem, pak mohou být na trhu jako
nesoutěžní připuštěny různé podobné praktiky vedoucí k legální likvidaci
konkurence.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně
nebyla „vývojem uvažování soudu“ poškozena na svých procesních právech, neboť
soud prvního stupně měl zachovat přiměřenou délku daného řízení a ne až po
skončení dokazování, které proběhlo v takovém rozsahu zcela zbytečně, založit
své rozhodnutí na citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, najednou změnit
právní názor a žalobu s tímto odůvodněním po čtyřech letech řízení zamítnout. V
takovémto postupu soudu prvního stupně nespatřuje „racionální vývoj uvažování
soudu“, jak to interpretuje odvolací soud, ale spíše snahu o diskriminaci
žalobkyně v řízení, snahu docílit neúspěch žalobkyně z důvodu stížností, které
podala v řízení na průtahy způsobené liknavostí a neodborností soudu prvního
stupně. V této souvislosti namítá, že odvolací soud bez odůvodnění potvrdil
také výrok II. soudu prvního stupně, že žalobkyně je povinna nahradit náklady
veškerého znaleckého zkoumání, když revizní znalecký posudek byl vyžádán pouze
pro „vývoj uvažování soudu“ ohledně právní otázky, ačkoliv znalec se vyjadřuje
pouze k otázkám skutkovým, a výsledné rozhodnutí pak bylo postaveno na
judikatuře dávno známé. Žaloba nakonec byla soudem prvního stupně zamítnuta ze
zcela jiného důvodu, k jehož posouzení nebyl potřeba ani jeden znalecký
posudek, natož posudek revizní. Žádný znalec nemohl zodpovědět právní otázku
existence soutěžního záměru, zejména v době, kdy vývoj jejího posouzení dovedl
soud prvního stupně k zamítnutí žaloby. Dovolatelce se proto jeví nelogické a
nespravedlivé, že by měla hradit za této situace náklady na vypracování
revizního znaleckého posudku, jehož potřeba nebyla vyvolána jednáním žalobkyně,
ale pomalým a nelogickým vývojem rozhodování soudu prvního stupně. Oba rozsudky
poškozují nejen její procesní práva, ale také její základní práva žalobkyně
zaručená ústavními předpisy ČR, neboť obecné soudy se musí řídit zákonem a
měly by znát právo, aby pomalým a nesprávným vývojem svých úvah nepoškozovaly
žalobce po stránce věcné ani časové.
Odvolací soud rovněž nesprávně změnil již pravomocný výrok III.
rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že ho uvádí do souladu se zákonnou
úpravou, ačkoli žalobkyně se odvolala pouze proti výroku I. a II. rozsudku
soudu prvního stupně.
Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena a řeší ji v rozporu s hmotným právem. Jedná se o
otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, tj. zda jednání
konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži. Dovolatelka se domnívá,
že tato otázka nebyla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou
soudní praxí, ačkoli odvolací soud na ni vícekrát odkazoval, že není zákonem
jednoznačně upravena a její výklad činí v praxi obtíže. Taková otázka má
zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale také pro
rozhodování věcí obdobného druhu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatelka navrhuje, aby
Nejvyšší soud ČR vydal rozsudek, v němž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
20. května 2008, č. j. 3 Cmo 2/2008-325, zruší a věc vrátí k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání považuje za
nedůvodné, a to z těchto důvodů: 1) revizní znalec prof. H. neuvedl ani v
jednom případě, že údaje v předmětném dopise pod názvem „Výbojky“ jsou
nepravdivé; 2) revizní znalec prof. H. uvedl k jednotlivým výrokům v dopise, že
jsou nevhodné; 3) revizní znalec prof. H. uvedl, že nemá námitky k využitému
postupu podle jeho publikace; zatřídění výrobků do tříd bylo provedeno právě
podle využitého popisu v publikaci; 4) žalovaná doložila skutečnosti uvedené v
dopise, že žalobkyně předložila soudu padělaný dokument - dopis pod názvem
„Výbojky“, na jehož podkladě uvádí nepravdivá tvrzení o šíření dopisu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací
soud) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř., zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239
o.s.ř.) připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání
přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O
takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího soudu, jímž byl odvolacím
soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu proti nekalé soutěži, přichází v úvahu
jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní
právní význam zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se
musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až
kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je. Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, činí dovolací soud předběžně, zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez
dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať
již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání
nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak
zásadně důvod podle § 24la odst. 2 písmo b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b)
o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy
případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení
odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání
pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud i soud prvního
stupně rozhodly o uplatněném nároku žalobce v rozporu s hmotným právem.
Jak vyplývá z podaného dovolání, dovolatelka zpochybňuje právní
posouzení věci soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Podle dovolatelky je
jednání žalované jednáním v hospodářské soutěži, tj. splňuje první podmínku
generální klauzule nekalé soutěže, a lze je podřadit jak pod generální klauzuli
nekalé soutěže (§ 44 odst. 1), tak současně i pod dvě konkrétní skutkové
podstaty nekalé soutěže, a to zlehčování (§ 50) a nepřípustnou srovnávací
reklamu (§ 50a).
Při právním posuzování věci soud prvního stupně vycházel zejména z
výpovědi jednatele žalované - zpracovatele dopisu ze dne 19.9.2003 nadepsaného
„V.“ , dále ze znaleckých posudků, následně přihlédl také k aktuální
judikatuře, konkrétně k rozsudku Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 229/2006 ze dne
30.5.2007. Nakonec posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce tak, že
žalobkyně a žalovaná jsou sice soutěžiteli na shodném výseku trhu ( nákup a
prodej světelných zdrojů, výroba světelných zdrojů), avšak účelem dopisu ze dne
19.9.2003 nebylo konkurovat žalobkyni, žalovaná dopisem nesledovala objektivně
soutěžní cíle, ale pouze informovala svého obchodního partnera - společnost E.
S. Z. s.r.o., neboť se jednalo o průvodní dopis k vyžádané technické
dokumentaci několika výrobců světelných zdrojů. Soud prvního stupně
konstatoval, že v daném konkrétním případě byly svým způsobem naplněny dva
znaky nekalosoutěžního jednání, ovšem nebylo možné žalobě vyhovět právě pro
absenci prvního znaku, tj. soutěžního vztahu mezi účastníky; rozhodl tedy, jak
sám uvedl, „v duchu jednotného výkladu právních norem v intencích aktuální
judikatury“, zejména citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2007,
a žalobu zamítl. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k
závěr, že předmět sporu nemá svůj původ v soutěžním vztahu účastníků, jednání
žalované nebylo při sepsání předmětného dopisu a jeho doručení obchodnímu
partnerovi vedeno soutěžním záměrem zvýhodnit sebe a naopak poškodit žalobkyni
v jejich postavení jako účastníků soutěže v konkrétní části trhu; dále podle
odvolacího soudu nebyly prokázány žádné okolnosti, jež by potvrzovaly, že se
žalovaná snažila u svého obchodního partnera prosadit na úkor žalobkyně výrobky
třetí osoby, že by jednala tak, aby snížením pozice výrobků žalobkyní
distribuovaných získala pro sebe určité výhody; pokud jednání žalované nebylo
učiněno v rámci hospodářské soutěže, je nadbytečné zabývat se obsahem dopisu a
tím i splněním zbývajících podmínek nekalé soutěže. Odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě se nejedná o nekalosoutěžní
jednání.
Při právním posuzování věci podle ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. dospěly
soudy obou stupňů k závěru, že jednání žalované - dopis ze dne 19.9.2003
nadepsaný „V.“, jenž byl zaslán obchodnímu partnerovi žalované s technickou
dokumentací, na niž se při prováděném srovnání životnosti výbojek několika
značek odvolává, přičemž je třídí do třídy vyšší a ekonomické (kam zařazuje i
výrobky žalobkyniny) - není projevem nekalé soutěže, neboť jím nebyly
objektivně sledovány soutěžní cíle. Soudy obou stupňů rozhodovaly tak, že v
daném případě vyložily ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. nesprávně, zejména
první podmínku generální klauzule „jednání v hospodářské soutěži“, o níž
shodně tvrdily, že není v konkrétní situaci splněna.
Soudy obou stupňů se měly zabývat právním rozborem podmínek generální
klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. se zohledněním všech
okolností daného případu. Tři podmínky generální klauzule musí být splněny
kumulativně, aby mohlo být určité jednání považováno za nekalosoutěžní. Obch.
zák. nedefinuje pojem „hospodářská soutěž“, proto soud v každém jednotlivém
případě musí rozhodnout, zda jednání rušitele (žalovaného), které je blíže
popsáno v žalobě, je skutečně „jednáním v hospodářské soutěži“. V tomto
konkrétním případě oba soudy měly detailně zkoumat všechny okolnosti případu a
posléze správně rozhodnout, že mezi žalobkyní a žalovanou, tj. mezi soutěžiteli
(v tomto ohledu soudy správně uvedly, že žalovaná s žalobkyní jsou soutěžiteli
na shodném výseku trhu), existuje soutěžní vztah či soutěžní záměr nebo-li že
je zde dána soutěžní orientace jednání žalované. Pojem soutěžní záměr nelze
ztotožňovat s úmyslem; soutěžní záměr existuje tehdy, když určitým jednáním
jsou objektivně sledovány soutěžní, konkurenční cíle (na rozdíl od možných cílů
jiných, např. vzdělávacích apod.).
Pokud jednatel žalované v dokumentaci k dopisu ze dne 19.9.2003
nazvaném „Výbojky“ a adresovaném obchodním partnerům žalované uvedl nepravdivé
a zkreslené informace o výrobcích distribuovaných právní předchůdkyní
žalobkyně, tj. společností G. L., s.r.o., čímž došlo k znevýhodnění výrobce
světelných zdrojů společnosti G. L., s.r.o. a k poškození jejího dobrého jména
a pověsti, jak je uvedeno v žalobě, rozhodně nelze usuzovat, že tímto dopisem s
technickou dokumentací žalovaná sledovala pouze informovanost svého obchodního
partnera. Soud prvního stupně se od žalované (jejího jednatele) dozvěděl (viz
str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), že požadavek ředitele společnosti E. S.
Z. s.r.o., aby mu žalovaná poskytla dokumentaci s přehledem životnosti výbojek
O., P. a G., se samotné žalované zdál neobvyklý, avšak na důvody požadavku se
neptala a dokumentaci k těmto výrobkům zpracovala (jednalo se dle jejího
tvrzení o konstatování obecně známých informací obsažených v technických
materiálech) a poskytla ji tomuto obchodnímu partnerovi s dopisem ze dne
19.9.2003 nazvaným „V“. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že
kopii předmětného dopisu nazvaného „V.“ obdržel nejprve zákazník žalobkyně
faxovou zprávou dne 21.10.2003 a dále dne 22.10.2003, posléze i sama žalobkyně
dne 23.10.2003. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že tímto jednáním - odesláním
dopisu žalované ze dne 19.9.2003 nazvaném „V.“ s přiloženou technickou
dokumentací obsahující přehled životnosti výbojek tří výrobců (O., P. a G.) -
byly objektivně sledovány soutěžní cíle. První podmínka generální klauzule
nekalé soutěže - jednání v hospodářské soutěži – je v posuzovaném případě tedy
splněna.
Navíc je třeba podotknout, že v dané souvislosti, tj. pro zkoumání
první podmínky generální klauzule nekalé soutěže - „jednání v hospodářské
soutěži“, nebylo nutné vyžadovat zpracování znaleckých posudků (znalec se
vyjadřuje pouze k otázkám skutkovým, nikoliv k otázkám právním). Vyřešení
otázky znalcem, nakolik informace uvedené v dopise jsou pravdivé nebo
nepravdivé (nutno dodat, že klamat je za určitých okolností možné i pravdivými
údaji - viz např. v § 45 a § 50a obch. zák.), nemůže být současně odpovědí na
otázku, zda jednání žalované (zaslání dopisu s technickou dokumentací obchodním
partnerům žalované) je jednáním v hospodářské soutěži anebo jednáním jiným.
Dovolací soud se z výše uvedených důvodů neztotožňuje s právním názorem
odvolacího soudu (stejně jako s právním názorem soudu prvního stupně). Ani soud
prvního stupně, ani odvolací soud neposoudily věc správně podle právních
předpisů ČR, resp. obchodního zákoníku, ani podle judikatury.
Při právním posouzení věci odvolací soud i soud prvního stupně neúplně
a nesprávně vzaly v úvahu a zhodnotily všechny rozhodné okolnosti, vyplývající
ze zjištěného skutkového stavu, a posoudily tak neúplně a nesprávně předpoklady
pro právní závěr o tom, že jednání žalované pro absenci jedné podmínky
generální klauzule nelze považovat za nekalosoutěžní. V novém řízení soudy
budou proto muset znovu zvažovat otázku existence jednání v hospodářské soutěži
a současného splnění či nesplnění tří podmínek generální klauzule a tím i
potvrzení nebo vyvrácení předpokladu, že jednání žalované je jednáním
nekalosoutěžním (podle § 44 odst. 1 obch. zák.), následně pak případně i otázku
možnosti či nemožnosti dané jednání žalované posuzovat také podle konkrétní
skutkové podstaty nekalé soutěže, např. jako zlehčování (podle § 50 obch. zák.)
a jako nedovolenou srovnávací reklamu (podle § 50a obch. zák.).
Nejvyšší soud ČR s ohledem na to, že shledal námitky dovolatelky
uvedené v jejím dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
(§ 243b odst. 2 , část věty za středníkem, o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne
také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu