U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. ve věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., se sídlem Brno-Sever, Lesná, Nejedlého
383/11, PSČ 638 00, identifikační číslo osoby 64608565, zastoupené JUDr. Pavlem
Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti
žalované J. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v
Brně, Havlíčkova 13, o zaplacení 210 638,50 Kč s příslušenstvím a úroků z
prodlení z částky 384 047 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn.
11 C 619/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
22. ledna 2014, č. j. 44 Co 311/2008-1207, ve znění doplňujícího rozsudku ze
dne 5. února 2014, č. j. 44 Co 311/2008-1217, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 15 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
právního zástupce JUDr. Vladimíra Muzikáře, advokáta se sídlem v Brně,
Havlíčkova 13.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, č. j. 44 Co 311/2008-1207,
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. února 2014, č. j. 44 Co 311/2008-1217,
výrokem I. pod písm. a) změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. ledna 2008, č. j. 11 C 619/93-578, v zamítavém výroku II. tak, že žalované
uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 388 859,20 Kč s 19 % úrokem z
prodlení od 3. 10. 1993 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 3 % z částky
384 047 Kč od 3. 10. 1993 do 23. 11. 2009; výrokem I. pod písm. b) potvrdil co
do částky 210 638,50 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 3. 10. 1993 do zaplacení
zamítavý výrok II. soudu prvního stupně; výrokem I. pod písm. c) změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni úrok z prodlení z částky 384 047 Kč za dobu od 3. 10. 1993 do 28. 1. 2008 ve výši 16 %, za dobu od 29. 1 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 5,5 %, za dobu
od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 5,25 %, za dobu od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 6,75 % a za dobu od 1. 7. 2009 do 23. 11. 2009 ve výši 7,75 %;
výroky II., III. a IV. rozhodl náhradě nákladů před soudy všech stupňů řízení. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, který jeho dřívější
rozhodnutí zrušil, po doplnění dokazování znaleckým posudkem a výslechem znalce
ohledně výše bezdůvodného obohacení na straně žalované shledal zbytek
uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení částky 599 497,70 Kč důvodným. Zároveň však dospěl k závěru, že od této částky je třeba odečíst (započíst na
tuto částku) sankci uplatněnou žalovanou podle smlouvy o dílo ze dne 25. 9. 1992 za prodlení s předáním díla, představující 210 638,50 Kč za 85 dnů
prodlení - od 11. 4. 1993 (když dílo mělo být předáno podle smlouvy 10. 4. 1993) do 5. 7. 1993 (do dne odstoupení od smlouvy), při sjednané výši sankce
0,1 % z ceny díla ve výši 2 478 143 Kč. Úrok z prodlení odvolací soud stanovil s ohledem na právní názor dovolacího
soudu o počátku prodlení na den následující po dni splatnosti poslední faktury,
jíž byla vyúčtována konečná cena díla, když poslední – konečnou fakturou byla
žalovaná vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení. Úrok z prodlení vyčíslil
odvolací soud ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v jeho výroku I. pod
písm. b) a c) s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že závěry
odvolacího soudu jsou založeny na zjevně nesprávné aplikaci práva a řešené
právní otázky mají být posouzeny dovolacím soudem jinak. Pokud se dovolání týkalo výroku I. pod písm. b) odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně požadavku žalobkyně na
zaplacení 210 638,50 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 3. 10. 1993 do zaplacení,
dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud byl povinen ve věci aplikovat §
560 odst. 1 obch. zák.
a že rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, v němž Nejvyšší soud judikoval, že „rozlišování
mezi vadami a nedodělky ve smyslu nedokončení díla, je z pohledu podmínek
odpovědnosti za vady vez právního významu.“ Poukazuje na to, že ve světle
tohoto judikátu je lhostejné, zda případný rozdíl mezi dohodnutým smluvním
závazkem a faktickým výsledkem díla spočívá v tom, že zhotovitel v této lhůtě
neprovedl dílo vůbec, neprovedl ho z části nebo ho z části provedl jinak, než
podle smlouvy provést měl. Namítá rovněž, že ve vztahu k otázce dohody o
předmětu díla, k existenci prodlení se zhotovením díla a dalším navazujícím
otázkám soudy obou stupňů tvrzení a dokazování v průběhu řízení vůbec nevedly. Přitom to bylo jejich povinností, když to vyplývá z právní podstaty jevu
nazývaného jako „vady a nedodělky“, kterou je, ve světle právní úpravy § 536
obch. zák., podle něhož se zhotovitel zavazuje k provedení určitého díla,
zejména ustanovení § 560 odst. 1 obch. zák. pojednávající o rozdílu mezi
výsledkem určeným ve smlouvě a výsledkem skutečným, k určitému datu. Dovolatelka brojí i proti právnímu závěru ohledně přiznané výši úroků z
prodlení s poukazem na nesprávnou aplikaci § 369 odst. 1 obch. zák. v rozhodném
znění, kdy odvolacímu soudu vytýká nesprávnou právní úvahu. Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v dané
věci. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí. Podle jejího
názoru odvolací soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení v plném rozsahu, pouze
žalobkyně přehlédla, že napadeným rozhodnutím byl žalobkyni přiznán již jen
zbytek požadovaného úroku z prodlení, tedy rozdíl mezi požadovaným úrokem z
prodlení a již přisouzeným úrokem z prodlení pravomocným rozhodnutím. K námitce
dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s poukazovanou judikaturou,
když neaplikoval ustanovení § 560 obch. zák., žalovaná uvedla, že ustanovení §
560 obch. zák. na danou věc vůbec nedopadá, jestliže v dané věci došlo k
odstoupení od smlouvy žalovanou, jakožto objednatelkou, a to z důvodu na straně
žalobkyně, jako zhotovitelky. Jestliže zhotovitelka dílo neprovedla, nelze
argumentovat odpovědností za vady díla. Došlo-li k předčasnému ukončení smlouvy
o dílo pro odstoupení od smlouvy a dílo nebylo zhotovitelem dokončeno, lze
uvažovat jen o bezdůvodném obohacení objednatele (žalované), k němuž došlo
plněním zhotovitele (žalobkyně). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II.,
bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky,
občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů). Dovolatelkou poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, na danou věc nedopadá.
V uvedeném rozhodnutí, jak
dovolatelka poukazuje, byl přijat závěr, že rozlišování mezi „vadami“ a
„nedodělky“ (rozuměj ve smyslu nedokončení díla) je z pohledu podmínek
odpovědnosti za vady (srov. ustanovení § 560 odst. 1 obchodního zákoníku) bez
právního významu, tudíž i ve vztahu k vadám spočívajícím v nedokončení díla
nutno aplikovat, pokud jde o práva objednatele, příslušná ustanovení obchodního
zákoníku o odpovědnosti za vady, a to včetně jeho ustanovení § 440 odst. 2. Odvolací soud neřešil otázku odpovědnosti za vady, ale otázku bezdůvodného
obohacení žalované, jako objednatelky, plněním zhotovitelky (žalobkyně) v její
prospěch, došlo-li k předčasnému ukončení smluvního vztahu. Ve vztahu k řešené
právní otázce bezdůvodného obohacení dovolatelka nevymezila žádnou právní
otázku, která by splňovala předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení výše úroků z prodlení, je
nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatelka nijak nevymezila přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., které stanoví, že není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolatelka neuvedla, jak se měl odvolací soud při posouzení
výše úroků odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či že by
tato otázka neměla být dovolacím soudem dosud vyřešena nebo by měla být
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo posouzena jinak. Dovolatelka namítá
pouze nesprávné právní posouzení výše úroků z prodlení. Přitom požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání
(srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
což dovolatelka s ohledem na námitku k nesprávnému právnímu posouzení výše
úroků z prodlení neučinila.
Jsou-li součástí námitek dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci i
námitky k vadnému procesnímu postupu soudu, resp. neúplnému dokazování, je
nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatelka též nijak nevymezila
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a uplatnila tím jiný dovolací
důvod, než dovoluje ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení
věci).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst.
3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu