32 Odo 230/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc.
v právní věci žalobce V. N., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. M.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 450.976,- Kč s příslušenstvím a
vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 585.285,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 324/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.
listopadu 2002, č.j. 6 Co 2309/2002-367, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. listopadu 2002,
č.j. 6 Co 2309/2002-367, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze
dne 5. listopadu 2001, č.j. 6 C 324/98-312, se ve výrocích,
jimiž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky
275.285,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání žalovaného odmítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. listopadu 2001, č.j. 6 C
324/98-312, kterým soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalovanému
60.000,- Kč, co do částky 525.285,- Kč vzájemný návrh žalovaného zamítl a
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (první výrok). Dále
odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že návrh žalobce byl zamítnut již
rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. února 2000, č.j. 6 C 324/98-140,
přičemž žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání nepodal. Předmětem řízení tak
zůstal pouze vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 585.285,- Kč,
sestávající z jednotlivých dílčích nároků, a to slevy z ceny díla ve
výši 275.285,- Kč, smluvní pokuty za pozdní předání díla 60.000,- Kč,
smluvní pokuty za nesplnění závazku „o smlouvě budoucí“ 100.000,- Kč a
nákladů na dokončení díla 150.000,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru o nedůvodnosti
vzájemné žaloby (s výjimkou požadavku na úhradu smluvní pokuty za pozdní
předání díla ve výši 60.000,- Kč). Vzal za prokázané, že mezi účastníky
byla 27. března 1997 uzavřena smlouva o dílo na rekonstrukci a přestavbu
objektu žalovaného čp. 94, D. n. v Č. K. „na základě odsouhlaseného výkazu
výměr a rozpočtu“. Cena díla byla sjednána podle rozpočtu na 537.942,- Kč a
termín pro dokončení prací byl dohodnut na 9. června 1997 (dle
dodatku č. II). Přesto, že se obsah smlouvy, pokud jde o rozsah prací,
nezměnil, žalobce pro žalovaného fakticky provedl vícepráce, které byly zčásti
odsouhlaseny a zčásti nikoli, a v této souvislosti došlo i k navýšení
ceny díla z 537.942,- Kč na 956.025,- Kč, kterážto částka
byla žalovaným žalobci zaplacena. Dne 19. června 1997 žalovaný od žalobce
převzal rozpracované dílo (s uvedením vad a nedodělků) a rovněž uplatnil nárok
na odstranění vad a slevu z ceny díla.
Odkazuje na ustanovení § 564 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením § 436
odst. 1, § 437 a § 439 obchodního zákoníku soud prvního stupně uzavřel, že
žalovanému slevu z ceny díla nelze přiznat, když dílo v době předání mělo s
ohledem na další provedené práce (mimo domluvený rozsah smlouvy) vyšší hodnotu,
než mělo mít v případě řádného zhotovení (bez víceprací), tj., že hodnota díla
předaného s vadami byla vyšší než hodnota díla bez vad.
Pokud jde o požadavek žalovaného na úhradu částky 100.000,- Kč [dle tvrzení
žalovaného škoda, která mu vznikla pro prodlení žalobce s odevzdáním díla, a
kterou musel zaplatit „jako sankci“ budoucímu nájemci (společnosti J. m.
s.r.o. - dále též jen „společnost“) dle smlouvy o budoucí nájemní smlouvě z 17.
března 1997] soud prvního stupně dovodil, že žalovaný neprokázal zaplacení
uvedené částky společnosti, a tudíž neprokázal základní podmínku pro vznik
nároku na náhradu škody, tj. „existenci škody“.
V části vzájemné žaloby ohledně 150.000,- Kč uplatněné žalovaným z titulu
úhrady nákladů na dokončení díla dospěl soud prvního stupně k závěru, že byť
bylo dílo předáno „v určité fázi rozpracovanosti“, je nutno vyjít ze zápisu o
předání díla z 19. června 1997, který je nutno chápat jako ujednání účastníků o
skončení smluvního vztahu, a kterým žalovaný v podstatě zabránil, aby žalobce v
provádění dalších prací pokračoval. Žalovaný pak nekonkretizoval a
„nepřiblížil“, z jakého titulu se výše uvedené částky domáhá (zda se jedná o
náhradu škody, popř. o nárok vyplývající z vad díla) a v tomto směru požadavek
žalovaného nemá oporu v zákoně ani v závazkovém vztahu účastníků.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž v prvé řadě
akcentoval, že na spor mezi účastníky je nutno aplikovat ustanovení obchodního
zákoníku a to s ohledem na obsah smlouvy o dílo z 27. března 1997 a v
této smlouvě obsaženou dohodu účastníků podle ustanovení § 262 obchodního
zákoníku.
Dále odvolací soud zdůraznil, že k otázce nároku žalovaného na slevu z ceny
díla soud prvního provedl obsáhlé dokazování, a jeho skutková zjištění ohledně
vad a nedodělků shledal správnými. Argumentuje ustanovením § 439 obchodního
zákoníku dovodil, že dílo mělo v době předání (s ohledem na další provedené
vícepráce mimo domluvený rozsah smlouvy) vyšší hodnotu, než mělo mít v případě
řádného zhotovení díla (bez víceprací), s tím, že při srovnání
hodnot je nutno se „pohybovat“ v rámci sjednané ceny ve smlouvě a ve věci
nebylo prokázáno, že by v rámci takto uzavřené smlouvy hodnota díla předaného s
vadami byla nižší, než hodnota díla bez vad.
Jako správná odvolací soud vyhodnotil také skutková zjištění učiněná soudem
prvního stupně ve vztahu k nároku žalovaného na zaplacení částky 100.000,- Kč
(z titulu vzniklé škody), když provedenými důkazy nebyl vznik škody na straně
žalovaného (zaplacení částky 100.000,- Kč společnosti) prokázán, a soud prvního
stupně „logicky“ vysvětlil, proč neuvěřil tomu, že tuto částku žalovaný
společnosti zaplatil.
Za důvodný odvolací soud nepovažoval ani požadavek žalovaného na zaplacení
částky 150.000,- Kč z titulu nákladů na dokončení stavby. Žalovaný sám žádné
výhrady v tomto směru vůči rozhodnutí soudu prvního stupně nevznesl a odvolací
soud neměl důvod, proč by věc po stránce skutkové a právní posoudil jinak, než
soud prvního stupně, tj. neshledal, že by tento nárok měl oporu v
hmotném právu nebo smluvním vztahu účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jeho výroku, jímž byl potvrzen zamítavý
výrok rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný včasné dovolání, namítaje,
že odvolací soud nesprávně posoudil provedené důkazy a následně chybně ve věci
rozhodl, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný zejména nesouhlasí s argumentací soudů obou stupňů ve vztahu k
nepřiznání nároku na slevu z ceny díla. Zdůrazňuje, že za provedené dílo
zaplatil namísto původně sjednaných 537.942,- Kč celkem 956.025,- Kč a to z
důvodu rozšíření předmětu díla vzájemnou dohodou stran, přičemž polemizuje se
závěry odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), podle kterých při srovnávání
„ceny“, kterou mělo mít dílo bez vad a „ceny“, kterou mělo dílo dodané s
vadami, nelze přihlížet ke stavebním pracem v původní smlouvě neuvedeným a
provedeným „na základě pozdější dohody“. Podle dovolatele termín „více- práce“
není nikde v obchodním zákoníku definován ani popsán a „ve své podstatě“ se
nejedná o nic jiného, než o rozšíření předmětu uzavřené smlouvy o dílo o další
práce, které nebyly při uzavření smlouvy známy, nebo práce, které si
objednatel u zhotovitele po zahájení realizace díla objednal navíc oproti
původnímu rozsahu a souvisejícímu rozpočtu. Vyslovuje přesvědčení, že při
určení ceny, kterou mělo mít dílo dodané bez vad, je bezpodmínečně nutné
vycházet z celkové ceny díla, tj. z částky 956.025,- Kč a rovněž ze všech
provedených prací, nikoli pouze z těch, které byl zahrnuty v původním rozsahu
smlouvy. Za nesprávné tak považuje rozlišování mezi vadami a nedodělky díla v
rozsahu ke dni uzavření smlouvy o dílo a vadami a nedodělky díla v jeho
finálním rozsahu, tedy po jeho rozšíření po dohodě smluvních stran zakotvené ve
stavebním deníku.
Pokud jde „ukončení“ smluvního vztahu, dovolatel zdůrazňuje, že k němu došlo
16. června 1997, tj. deset dní poté, co měl žalobce podle uzavřené smlouvy dílo
dokončit, v důsledku čehož nelze hovořit o „předčasném ukončení smluvního
vztahu“, jak shodně uvedly soudy obou stupňů. Jestliže ani ke dni převzetí díla
s vadami a nedodělky 10. června 1997 „nebylo dílo žalobcem
dokončeno“, logicky nejde o předčasné ukončení smluvního vztahu, nýbrž o snahu
objednatele zamezit dalším průtahům při realizaci díla, tj. „k
odstranění zhotovitele a dokončení díla prostřednictvím jiného subjektu“.
Ve vztahu k otázce zaplacení smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč žalovaný
dovozuje, že předložil dostatečné doklady o tom, že smluvní pokutu společnosti
uhradil, s tím, že samotná skutečnost, že byl a dosud je společníkem
a jednatelem společnosti s posuzovaným případem zaplacení smluvní pokuty
nesouvisí.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud v rozsahu dovoláním dotčeném
rozsudky soudy obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání není založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
když rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé měnícím, ani ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když
rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeným rozsudkem soudu prvního stupně nebylo
ve věci samé rozhodnuto jinak než v jeho dřívějších rozhodnutích, která byla
odvolacím soudem zrušena.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
V části směřující proti rozsudku odvolacího soud, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 100.000,- Kč požadované z
titulu náhrady škody na zaplacenou smluvní pokutu společnosti a částky
150.000,- Kč uplatněné jako „vynaložené náklady na dokončení díla“, není
dovolání přípustné.
Dovolatel totiž zpochybněním hodnocení důkazů odvolacím soudem (i soudem
prvního stupně), pokud jde o zaplacení částky 100.000,- Kč společnosti,
nenapadá právní posouzení věci, nýbrž soudem zjištěný skutkový stav, na kterém
odvolací soud svůj právní závěr, že dovolateli škoda nevznikla, respektive její
vznik nebyl prokázán, vybudoval. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o. s. ř., který v případě přípustnosti dovolání, jež má být
založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., použitelný není.
Ani v další výše uvedené části týkající se úhrady „nákladů na dokončení díla“
neshledává dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně
významným.
Jak je nepochybné z ustanovení § 440 odst. 2 obchodního zákoníku (ve spojení s
ustanovením § 564 obchodního zákoníku) a jak ostatně dovodil i Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, uspokojení, kterého
lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a § 437
obchodního zákoníku, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního
důvodu. Obchodní zákoník tak brání tomu, aby byl účel ustanovení zákona o
odpovědnosti za vady obcházen tím, že by se objednatel mohl domoci nahrazení
újmy z vadného plnění nikoli uplatněním nároku z vad zboží, nýbrž požadavkem na
plnění z odlišného právního důvodu.
Rozlišování mezi „vadami“ a „nedodělky“ (rozuměj ve smyslu nedokončení
díla) je z pohledu podmínek odpovědnosti za vady (srov. ustanovení §
560 odst. 1 obchodního zákoníku) bez právního významu, tudíž i ve vztahu k
vadám spočívajícím v nedokončení díla nutno aplikovat, pokud jde o práva
objednatele, příslušná ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti za
vady, a to včetně jeho ustanovení § 440 odst. 2.
Dovodil-li odvolací soud, že nárok žalovaného v tomto směru nemá oporu v
hmotném právu (rozuměj v obchodním zákoníku), je tento jeho závěr v souladu s
dosavadní judikaturou, a dovolání tak v uvedené části není přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud naopak
shledává, a dovolání tak má podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
za přípustné, v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalovaného na slevu z ceny
díla (o zaplacení částky 275.285,- Kč), a to pokud jde o výklad
ustanovení § 439 odst. 1 obchodního zákoníku, tj. ve vztahu k určení výše slevy
z ceny díla.
Podle ustanovení § 439 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §
564 větou první obchodního zákoníku nárok na slevu z ceny díla odpovídá rozdílu
mezi hodnotou, kterou by mělo dílo bez vad, a hodnotou, kterou by mělo dílo
dodané s vadami, přičemž pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo
uskutečnit řádné plnění.
Východiskem pro určení hodnoty díla pak je v obou případech smlouva o dílo,
respektive v této smlouvě vymezený předmět díla, přičemž poměřovat hodnotu díla
bez vad a s vadami lze právě a pouze ve vztahu k smluvně vymezenému
rozsahu závazku zhotovitele. Poskytl-li zhotovitel objednateli vedle plnění, k
němuž byl zavázán smlouvou, i plnění jiné, (bezesmluvní), nelze pro účely
stanovení výše slevy k takovému (jinému) plnění přihlédnout, a nelze hovořit
ani o případném vzniku nároku na slevu z důvodu „vad“ tohoto jiného plnění.
Založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti nároku žalovaného na slevu z ceny
díla na právním názoru opačném a přihlédl-li při řešení otázky slevy z ceny
díla a její výše i k plnění realizovanému žalobcem mimo rámec smlouvou
o dílo upravených práv a povinností stran, je jeho právní
posouzení věci v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 439
odst. 1 obchodního zákoníku.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o požadavku
žalovaného na zaplacení částky 275.285,- Kč z titulu slevy z ceny díla, spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a je tak naplněn dovolatelem uplatněný
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud
je v rozsahu, v němž shledal dovolání přípustným, podle ustanovení § 243b odst.
2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
proto dovolací soud ve stejném rozsahu zrušil i je a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soud je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně neopomene zabývat se zejména
otázkou, jaký závazek byl pro zhotovitele založen smlouvou o dílo (a jejími
případnými změnami a doplňky), když teprve na základě v tomto směru
učiněného závěru bude určen základ, z něhož bude možno vycházet při posouzení
výše případné slevy z ceny díla.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu