23 Cdo 501/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně ELZAMA s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Chelčického 102/24,
PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 25189182, zastoupené Mgr. Pavlem Slabým,
advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalovanému
Z. K., zastoupenému JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Českých
Budějovicích, Kasárenská 4, o zaplacení 851.783,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 206/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2011, č. j. 4
Cmo 301/2010-412, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2011, č. j. 4 Cmo
301/2010-412, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.
května 2010, č. j. 13 Cm 206/2003-368, ve znění opravného usnesení ze dne 14.
září 2010, č. j. 13 Cm 206/2003-386, se zrušují a věc se vrací posléze
uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne
11. května 2010, č. j. 13 Cm 206/2003-368, ve znění opravného usnesení ze dne
14. září 2010, č. j. 13 Cm 206/2003-386, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 651.783,- Kč spolu s příslušenstvím (bod I. výroku), pro
zbývající částku 200.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (bod
III. a IV. výroku). K odvolání žalobkyně i žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví
uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku, co do uložení
povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 651.783,- Kč, a v bodu IV. výroku potvrdil (první výrok). Současně rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku, co do uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 0,1% úrok z
prodlení denně z částky 651.783,- Kč od 10. října 2002 do zaplacení změnil tak,
že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 4% p.a. z
částky 651.783,- Kč od 10. října 2002 do zaplacení; v bodu II. výroku jej
změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,-
Kč s příslušenstvím; v bodu III. výroku ho změnil tak, že uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 155.702,- Kč
(druhý výrok). Konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí
výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Mezi účastníky
byla dne 5. února 2002 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla stavba
moštárny, pálenice a kvasírny s přestavbou ze staré stodoly žalovaného a jeho
manželky ve Ch. č. p. 22. Ve smlouvě byly dohodnuty jednotlivé etapy prací. Veškeré stavební práce měly být ukončeny do 20. srpna 2002 s kolaudací ke dni
30. září 2002. Žalobkyně, jako zhotovitel, dílo neprovedla ani v konečném
termínu. Žalovaný svým dopisem ze dne 24. září 2002 sdělil žalobkyni, že od
smlouvy odstupuje. Ve smlouvě o dílo odstoupení účastníky upraveno nebylo. Podle odvolacího soudu mezi účastníky došlo v průběhu řízení ke shodě o rozsahu
prací provedených žalobkyní. Jde tedy o shodnou specifikaci stran toho, o co se
žalovaný obohatil, co v důsledku zániku závazku je povinen uhradit žalobkyni v
souladu s ustanovením § 544 odst. 1 obchodního zákoníku (díle jen „obch. zák.“). Toto obohacení odpovídá poskytnutému plnění ze strany žalobkyně ještě
na základě smlouvy o dílo, tedy ne bezdůvodně. Obohacení podle odvolacího soudu
totiž nebylo získáno plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl. Podle ustanovení § 349
odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva nezaniká od počátku, ale
takzvaně ex nunc. Pokud soud prvního stupně odsouhlasený rozsah poskytnutých
prací nechal posoudit a určit jejich hodnotu znalcem jako podklad pro přiznání
nároku požadovaného žalobkyní, pak podle odvolacího soudu nepochybil. Odvolací
soud však dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že „pokud soud prvního
stupně takto objektivně zjištěný nárok žalobkyně ponížil o 200.000,- Kč zcela
bez jakékoliv argumentace, nemá toto podklad v jeho předchozím logickém
postupu“. S touto argumentací odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dílem
potvrdil a dílem změnil. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal dovolání žalovaný,
odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k výroku pod bodem II. rozsudku a na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
ve vztahu k výroku pod bodem I. Dovolatel uplatňuje dovolací důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., neboť je podle něj
řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud neprovedl navržené
důkazy žalovaným a nepřihlédl ke všem znaleckým posudkům a provedeným důkazům,
neuvedl proč tak učinil. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutková
zjištění. Soudy správně zjistily, že žalobkyně smlouvu nedodržela v termínu
zhotovení díla, žalovaný proto důvodně od smlouvy odstoupil. Dovolatel s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že odvolací soud postupoval
nesprávně při posouzení výše plnění, které žalovaný měl poskytnout žalobkyni a
to v rozporu s ustanovením § 543 a § 544 obch. zák. V projednávané věci bylo
zjištěno, že zhotovovaná věc byla ve vlastnictví žalovaného, jednalo se o
rekonstrukci domu žalovaného a přístavbu. Odstoupí-li žalovaný od smlouvy o
dílo z důvodu na straně zhotovitele, tedy nikoli z důvodu na straně
objednatele, je žalovaný povinen uhradit žalobkyni částku, o kterou se jako
objednatel zhotovováním věci obohatil. V takovém případě se podle dovolatele za
bezdůvodné obohacení považuje, je-li stavebními pracemi vytvořena určitá
hodnota, rozdíl mezi hodnotou věci (stavby, domu) před počátkem stavebních
prací a po jejich ukončení (§ 451 odst. 1 a § 458 odst. 1 občanského zákoníku /
dále jen „obč. zák.“/). Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu,
případně i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Ve výroku
pod bodem II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve výroku pod bodem
I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je třeba přípustnost
dovolání posuzovat podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kdy je
třeba posoudit, jestli dovolatel předkládá soudu otázku zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání je i v rozsahu výroku pod bodem II. podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu aplikoval ustanovení obchodního zákoníku o odstoupení od
smlouvy a jeho důsledcích pro rozsah plnění objednatele zhotoviteli, došlo-li k
odstoupení od smlouvy o dílo z důvodu na straně zhotovitele.
Uvedená právní otázka je rozhodná i pro posouzení důvodnosti dovolání proti
měnícímu výroku odvolacího soudu pod bodem II. Dovolaní je tak proti výrokům
pod body I. i II. nejen přípustné, ale i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení obchodního zákoníku o důsledcích
odstoupení od smlouvy z důvodů na straně zhotovitele (ustanovení § 351, 543 a
544 obch. zák.).
Ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že účastníci v uzavřené smlouvě o dílo
otázku odstoupení od smlouvy upravenu neměli. Žalovaný jako objednatel dopisem
ze dne 24. září 2002 důvodně odstoupil od smlouvy z důvodu prodlení s plněním
na straně žalobkyně, jako zhotovitele. Předmětem plnění přitom byla
rekonstrukce nemovitosti ve vlastnictví žalovaného.
Podle ustanovení § 351 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku odstoupením od
smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Podle § 351 odst.
2 obchodního zákoníku strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto
plnění druhou stranou toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve
výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502
obchodního zákoníku. Vrací-li první strana, která odstoupila od smlouvy, má
nárok na úhradu nákladů s tím spojených.
Jde-li o smlouvu o dílo, je takto upravený způsob vypořádání doplněn (speciálně
upraven) o pravidla vzájemného vypořádání účastníků smlouvy o dílo upravená v
ustanoveních §§ 543 až 545 a v ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák. (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004).
Podle ustanovení § 544 obch. zák. má-li ke zhotovované věci vlastnické právo
objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli,
je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním
věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá
(odstavec 1). Zanikl-li závazek v případech uvedených v odstavci 1 z důvodů, za
něž odpovídá objednatel, může zhotovitel požadovat úhradu ceny věcí, které
účelně opatřil a jež se zpracováním staly součástí zhotovované věci, pokud cena
těchto věcí není zahrnuta v nároku zhotovitele podle § 548 odst. 2 (odstavec 2).
Jestliže smlouva o dílo a tedy i závazek zhotovitele provést dílo zanikl z
důvodu, za který objednatel neodpovídá, nárok zhotovitele, s nímž vstupuje do
vypořádání podle § 351 odst. 2 obchodního zákoníku (proti vzájemnému nároku na
vrácení peněžitého plnění), se odvíjí od posouzení, zda předmětem díla bylo
zhotovení věci, či montáž, údržba, oprava nebo úprava věci, a bylo-li jím
zhotovení věci, zda měl ke zhotovené (zhotovované) věci podle smlouvy či na
základě zákona vlastnické právo zhotovitel či objednatel. Bylo-li předmětem
díla zhotovení věci a vlastnické právo ke zhotovené věci měl zhotovitel, nároky
zhotovitele jsou uspokojeny tím, že je (a zůstává nadále) vlastníkem věci. V
případě, že ke zhotovené věci měl vlastnické právo objednatel a věc nelze
vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, a také v případě, že
předmětem díla byla montáž, údržba, oprava nebo úprava věci, má zhotovitel vůči
objednateli právo na úhradu toho, o co se objednatel zhotovováním věci,
popřípadě její montáží, údržbou, opravou nebo úpravou obohatil (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010).
Dospěl-li za této situace odvolací soud k závěru, že rozsah obohacení, který je
žalovaný povinen vydat žalobkyni odpovídá „hodnotě rozsahu poskytnutých prací“,
je tento jeho závěr nesprávný. Oproti nároku na vrácení peněžitého plnění podle
§ 351 odst. 2 obch. zák. bylo třeba pro vypořádání účastníků určit rozsah
nároku podle ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák., podle něhož má zhotovitel
právo na uhrazení toho, o co se objednatel obohatil. Při posuzování výše
obohacení je proto třeba postupovat podle úpravy občanskoprávní, tedy podle
ustanovení § 451 a § 458 občanského zákoníku. Bezdůvodné obohacení pak není
hodnota vynaložených prostředků (hodnota vložených investic), ale vlastní
zhodnocení majetku těmito investicemi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004).
Rozsudek odvolacího soudu tak není správný. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než
že jej podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. ve věcných
výrocích pod body I. a II., včetně závislých nákladových výroků, zrušit.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 3 o.
s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení.
Vzhledem k důvodům zrušení rozsudku odvolacího soudu se již dovolací soud
dalšími dovolacími námitkami žalovaného nezabýval.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu