23 Cdo 5031/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní
věci žalobce: Ing. Tomáš Heinitz, se sídlem SWH TRADING s. r. o., Praha 2,
Mánesova 80, správce konkursní podstaty úpadce ACOM-INTERNATIONAL GROUP a. s. v
likvidaci, IČ 25935267, zastoupený Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem se sídlem
Praha 2, Tyršova 7, PSČ 120 00 proti žalovanému: AL INVEST Břidličná a. s.,
se sídlem Břidličná, Bruntálská 167, IČ 27376184, o zaplacení 700.000,- Kč s
přísl. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 82/2004, odvolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2008, č.
j. 7 Cmo 106/2007-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
advokáta Mgr. Miroslava Synka.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č.j. 7 Cm 82/2004-86,
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 700.000,- Kč a úrok z
prodlení ve výši 3% p. a. z částky 700.000,- Kč za dobu od 12. 9. 2004 do
zaplacení (výrok I.), ohledně úroku z prodlení ve výši 4% p. a. z částky
700.000,- Kč za dobu od 5. 10 2002 do 11. 9. 2004 a ohledně úroku z prodlení ve
výši 1% p. a. z částky 700.000,- Kč za dobu od 12. 9. 2004 do zaplacení
žalobu zamítl (výrok II.) a konečně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradu nákladů řízení částku 78.515,50 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce si
sice objednal u žalovaného laminaci papíru, který žalovanému v množství 8.543
kg předal k laminaci však nedošlo a papír byl žalobci vrácen, přičemž smlouva o
dílo mezi účastníky uzavřena nebyla. Pokud proto žalovaný přijal od žalobce dne
2. 10. 2002 jako zálohu částku 700.000,- Kč, aniž by poskytl protihodnotu,
takto se na účet žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 občanského
zákoníku (dále též „obč. zák.“) a je povinen toto obohacení žalobci vrátit (§
456 a 458 obč. zák.), a to spolu s příslušným úrokem z prodlení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a uložil
žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že jádro sporu tkví v účelu platby 700.000,- Kč, kterou
žalobce poukázal na účet žalovaného, a to, zda se jednalo o cenu plnění, které
si u žalovaného objednal, či zda šlo o plnění za subjekt od žalobce odlišný.
Odvolací soud učinil závěr, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně tvrzení,
že si u žalované objednal laminaci papíru a jeho cenu složil na účet
žalovaného, přičemž jako variabilní symbol, sloužící k identifikaci platby,
použil datum objednávky 2. 10. 2002. Jestliže posléze důvod platby odpadl, bylo
povinností žalovaného obdrženou částku vrátit a pokud tak žalovaný neučinil, na
úkor žalobce se bezdůvodně obohatil. Účelem předmětné platby nebyla ani úhrada
pohledávky, která žalovanému vznikla vůči s. r. o. ACOM PRAHA, s čímž měl být
žalobce údajně srozuměn. Pouhá shodnost variabilního symbolu na výpisu z účtu
žalobce a příkazu k úhradě, když objednávky žalobce i společnosti ACOM PRAHA,
provedené vůči žalovanému byly učiněny ve stejný den a existovalo určité
personální propojení mezi žalobcem uvedenou společností, neopravňovalo
žalovaného, aby platbu poukázanou mu žalobcem, započetl na pohledávku, kterou
měl za jiným subjektem.
Odvolací soud proto rozsudek soud prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně
správný potvrdil (§ 219 občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to do obou výroků (o
věci i o nákladech odvolacího řízení), které odůvodňuje tím, že řízení je
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(neprovedení řádného vyhodnocení důkazů oběma soudy) a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (nešlo o bezdůvodné obohacení). Vzhledem k tomu, že jde o případ, kdy platba byla provedena třetí osobou,
odlišnou od osoby dlužníka, má žalovaný za to, že jde o otázku zásadního
právního významu. Skutečnost, že plátcem je třetí osoba, nemusí být věřiteli v
době plnění známa a jde o to, zda lze v takových případech presumovat
bezdůvodné obohacení na straně věřitele z titulu neposkytnutí protiplnění
plátci. Pokud by měl věřitel prokazovat, že bylo plněno třetí osobu za
dlužníka, musel by po plátci požadovat potvrzení, že plní sám anebo že vědomě
plní za dlužníka, ale věřitel často není schopen objektivně zjistit, kdo
fakticky plnil. Rovnoprávný vztah dvou účastníků by tak byl porušen v
neprospěch věřitele. Pouze věřitel nemůže být nucen prokazovat účel platby,
takovou povinnost musí mít ve stejné míře rovněž plátce. Podle názoru dovolatele je na soudu, aby na základě vyhodnocení důkazů
předložených oběma stranami rozhodl, zda bylo placeno na vlastní závazek
plátce. Pro závěr o bezdůvodném obohacení je podstatný účel platby, nikoli to,
zda a kým bylo placeno a zda plátce obdržel odpovídající protiplnění. Dovolací
soud by se měl vyjádřit k obecné právní otázce, zda v případě platby třetí
osobou stíhá plátce přinejmenším stejná důkazní povinnost, jako je tomu u toho,
kdo platbu obdržel (věřitel) nebo zda z důvodu chybějícího protiplnění lze
presumovat u věřitele bezdůvodné obohacení vždy, prokáže-li plátce, že plnil,
aniž by obdržel protiplnění. Dovolatel vytýká, že oba soudy – odvolací i právního stupně – řádně
nevyhodnotily žalovaným předkládané důkazy, že žalobci bylo dobře známo, že
platí za jinou s ním majetkově a personálně propojenou osobu (s. r.o. ACOM
PRAHA) a v podstatě se těmito důkazy vůbec nezabývaly; soud prvního stupně tyto
důkazy dokonce označil z právního hlediska za irelevantní. Žalobcem nebyl
předložen žádný důkaz, který by prokazoval spojitost mezi nerealizovanou
objednávkou žalobce a jím provedenou a vymáhanou platbou, ač právně žalobce by
měl nést důkazní břemeno k účelu platby. Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí
soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že podané dovolání není přípustné,
neboť nesplňuje podmínky § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. Zdůrazňuje, že žalovaný nevrátil zálohu 700.000,- Kč, když objednané plnění se
nerealizovalo a užil tuto částku v rozporu s právními předpisy k započtení
pohledávek s třetím subjektem. Žalobce odmítá argumenty dovolatele, že soudy
se řádně nezabývaly předloženými důkazy a řádně je nevyhodnotily.
Žalobce
prokázal spojitost mezi nerealizovatelnou objednávkou a provedenou platbou
předloženou objednávkou, korespondencí účastníků i dokladem o platbě. Žalobce nesouhlasí ani s požadavkem žalovaného na odklad vykonatelnosti a
navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal na náhradu nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že
podle bodu 12 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovoláním proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednání a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění občanského
soudního řádu, účinného před 1. 7. 2009. Tak tomu je i v projednávaném
případě. Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání žalovaného splňuje podmínky a
obsahuje náležitosti podle zákona (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a § 241a odst. 1 o. s..ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, jelikož
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst.t 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem
o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá pro posouzeni otázek právních (ať již v rovině procesní nebo
z oblasti hmotného práva), jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak pouze důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním polezení věci. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právním stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z
těch, na kterým napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzeni odvolacím
soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom
otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,
řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Zásadní právní význam odvoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v daném
případě Nejvyšší soud neshledává.
Dovolatelem zformulovaná otázka o důkazním břemenu třetí osoby jako plátce či o
důkazním břemenu věřitele jako presumovaného příjemce bezdůvodného obohacení,
není-li prokázán účel platby třetí osobou, je spekulativní, vykonstruovanou
otázkou, na jejímž právním řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno
není.
Otázka, kdo nese důkazní břemeno bezdůvodného bohacení, nevzbuzuje
pochybnosti, „předpoklady vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení
prokazuje v soudním řízení ten, kdo se vydání bezdůvodného obohacení
domáhá“ (viz Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, s. 805), tedy v daném
případě žalobce, který důkazní břemeno unesl, když předloženými doklady,
zvláště platebním dokladem, prokázal, že žalovaný na jeho úkor bezdůvodné
obohacení získal. Obdobně jako u kupní smlouvy lze v předmětném případě
posuzovat u smlouvy o dílo poskytnutí zálohy; „bezdůvodným obohacením se tato
záloha stává ve chvíli, kdy budoucí prodávající (tj. zhotovitel) odmítl
budoucímu kupujícímu (tj. objednateli) věc prodat (tj. dílo provést)“ [ srov.
judikát Soubor R NS č. 21-C 1467 – Nejvyšší soud 33 Odo 459/2001]. Otázka, zda
v konkrétním případě jednomu subjektu vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor
(účet) druhého subjektu je vždy otázkou individuálních skutkových a právních
okolností, aniž by bylo namístě konstruovat, jakékoli obecné kriterium.
Z toho v daném případě vyplývá, že odvolací soud při posuzování otázky vzniku
bezdůvodného obohacení včetně snášení důkazního břemena nepochybil a důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smylsu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
nebyl naplněn. Není tak dán ani rozpor s hmotným právem a dovolání je podle §
237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřípustné.
Pokud jde o dovolatelem uplatněný důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít z následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, spočívající v údajném nesprávném vyhodnocení důkazů,
dovolací soud se touto tvrzenou vadou nezabýval, jelikož podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. lze k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlížet jen v případě přípustného dovolání, což
tento případ není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta právní o. s.
ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta právní a § 218 písm.
c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věta první § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a
žalovaný je tedy povinen nahradit žalobci přiměřené náklady právního
zastoupení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle § 3 odst. 1 bod.
5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č.
484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce 10.000,- Kč, dále z
paušálu za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. a z
připočtení 20% daně z předané hodnoty ve výši 2.060,- Kč, celkem tudíž v
částce 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalovaný povinen zaplatit k rukám
advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu