23 Cdo 5100/2007

23 Cdo 5100/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.

Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní

věci žalobkyně T. p., spol. s r. o., zast. JUDr. T. S., advokátem, proti

žalované Č., a. s., zast. JUDr. J. C., advokátem, o zaplacení částky

2.933.992.231,- Kč s příslušenstvím, event. o zaplacení částky 75.139.692,19 Kč

s příslušenstvím a určením, že povinnou osobou k náhradě škody je žalovaná,

vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 55/2004, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2007, č. j. 3

Cmo 381/2006-797, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2007, č. j. 3 Cmo

381/2006-797, se v části, ve které byl potvrzen odst. III. výroku rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006, č. j. 28 Cm 55/2004-725, včetně

souvisejícího výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se

vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání se ve zbývající části odmítá.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. června 2007,

č. j. 3 Cmo 381/2006-797, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.

května 2006, č. j. 28 Cm 55/2004-725, ve znění opravného usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2006, č. j. 28 Cm 55/2004-779, jímž tento

soud zastavil řízení co do částky 113.120,41 Kč s příslušenstvím (odst. i

výroku), zastavil řízení v části uplatněného petitu podané žaloby pod bodem I,

a to že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2.820.237.018,- Kč s

příslušenstvím (odst. II výroku), zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení škody

ve výši 75.139.692,19 Kč s příslušenstvím (odst. III výroku), zamítl požadavek

žalobkyně na určení, že povinnou osobou ve vztahu k poskytnutí náhrady škody

způsobené žalobkyni tím, že žalovaná svým protiprávním jednáním porušila

smlouvu o uložení, uzavřenou podle ust. § 516 – 526 obchod. zák. mezi žalobkyní

a žalovanou dne 2. 1. 1998 a smlouvu o uložení uzavřenou podle ust. § 516 a 526

obchod. zák. mezi žalobkyní a žalovanou dne 30. 9. 1999, v důsledku čehož byla

žalobkyni uložena povinnost zaplatit částky určené v jím specifikovaných

rozhodnutích Celního ředitelství Praha, je žalovaná (odst. IV výroku), a dále

rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované

na jejich náhradě 740.597,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám

jejího právního zástupce (odst. V výroku); odvolací soud dále rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na

jejich náhradu 228.337,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně domáhala

zaplacení částky 2.933.992.231,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody,

eventuálně zaplacení částky 75.139.692,19 Kč s příslušenstvím a určení, že

žalovaná byla povinnou osobou k náhradě škody, kterou způsobila porušením

povinností ze smluv o uložení uzavřených s žalobkyní. Škoda měla žalobkyni

vzniknout tím, že částka ve shora uvedené výši jí byla sražena z účtu a

odpovídala příslušnými orgány vyměřenému celnímu dluhu za porušení povinností

žalobkyně jako provozovatele veřejného celního skladu. Žalobu žalobkyně v

konkrétnostech odůvodnila tím, že žalovaná byla provozovatelem veřejného

celního skladu a byla oprávněna požívat režimu uskladnění zboží v celním

skladu, aniž by zde toto zboží bylo fakticky uloženo. Žalovaná byla vlastníkem

potrubního systému a nádrží umožňujících uskladnění tekutých látek. Žalobkyně

dne 2. 1. 1998 a 30. 9. 1999 uzavřela s žalovanou smlouvy o uložení zboží, z

níž plynul pro žalovanou závazek bezplatně uložit a opatrovat zboží, za které

žalobkyně odpovídala celnímu skladu v rámci provozování veřejného celního

skladu. Žalobkyně dále uzavřela komisionářskou smlouvu se společností B., dle

které měla žalobkyně zajišťovat uložení jejího zboží v režimu veřejného celního

skladu a na toto zboží se měly vztahovat smlouvy o uložení uzavřené mezi

žalobkyní a žalovanou. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně

dostatečně zjistil skutkový stav, a proto neshledal výtku žalobkyně ohledně

neprovedení dalších důkazů důvodnou. Dle názoru odvolacího soudu v posuzovaném

případě, jehož předmětem je nárok na náhradu škody dle § 373 obchod. zák. z

důvodu, že žalovaná porušila povinnost plynoucí ze smlouvy uzavřené mezi

žalobkyní a žalovanou a vyskladnila pohonné hmoty společnosti B. bez vědomí

žalobkyně a dále porušila informační povinnost ve vztahu k nakládání s

pohonnými hmotami, z provedeného dokazování nevyplynula povinnost žalované vůči

žalobkyni vztahující se ke zboží společnosti B., a. s. a pokud žalobkyně

namítala, že tyto skutečnosti bylo možné dovodit výkladem dle § 266 obchod. zák., pak by takový výklad byl podle přesvědčení soudu v rozporu s jednoznačným

písemným projevem vůle smluvních stran. Odvolací soud shledal z výše uvedených

důvodů správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyní tvrzené odnětí zboží

společnosti B., a. s. celnímu dohledu není důsledkem porušení právní povinnosti

žalované. Neztotožnil se však s názorem soudu prvního stupně, že je dán

naléhavý právní zájem na určení, že povinnou osobou ve vztahu k poskytnutí

náhrady škody způsobené žalobkyni tím, že žalovaná svým protiprávním jednáním

porušila smlouvy o uložení, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 2. 1. 1998

a dne 30. 9. 1999, v důsledku čehož byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit

částky určené v jím specifikovaných rozhodnutích Celního ředitelství Praha,

neboť se žalobkyně domáhá určení osoby odpovědné za případnou (v budoucnu

vzniklou) škodu porušením povinností při nakládání se zbožím společnosti B., a. s. uloženým ve veřejném celním skladu žalobkyně.

Dle odvolacího soudu

neodpovídá požadovanému určení ani okruh účastníků, poněvadž žalovanou by měla

být B., a. s. a všechny třetí osoby, jejichž zboží je uloženo ve skladovacím

systému žalované v režimu veřejného celního skladu provozovaného žalobkyní.

soudu v jeho potvrzujícím výroku ve věci samé s tím, že dovolání je přípustné

dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila pod

dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadené

rozhodnutí se odchyluje od ustálené judikatury a řeší právní otázku v rozporu s

hmotným právem.

V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že otázkou zásadního právního

významu je v posuzovaném případě to, zda se smlouvy o uložení uzavřené mezi

účastníky řízení dne 2. 1. 1998 a 30. 9. 1999 vztahovaly i na zboží společnosti

B., a. s., resp. zda tyto smlouvy zakládaly ve vztahu k tomuto zboží žalované

nějaké povinnosti, které by následně porušila, v důsledku čehož vznikla

žalobkyni škoda, a zda lze obě smlouvy vykládat pouze s ohledem na písemný

projev vůle stran, i když je – jak uvedl odvolací soud – písemný projev vůle

stran ve smlouvách jednoznačný, takže není zapotřebí přihlížet k dalším

skutečnostem. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že nezjišťoval vůli stran za

použití pravidel dle § 35 odst. 2 občan. zák. a § 266 obchod. zák., neboť ze

samotného textu smluv o uložení nelze dovodit, že by se nemohly vztahovat i na

zboží třetích osob, v tomto případě společnosti B., a. s. Žalobkyně poukázala

na to, že ustanovení čl. I obou uvedených smluv je nutné vykládat tak, že

žalobkyně v postavení uložitele ukládá zboží u žalované v postavení

opatrovatele, a proto předmětem smlouvy je veškeré zboží, které žalobkyně (i

jako celní deklarant) nechala uložit v režimu veřejného celního skladu u

žalované v roli opatrovatele tohoto zboží, přičemž podkladem pro postup

žalobkyně dle smluv o uložení zboží byly komisionářské smlouvy s jejími

klienty, kteří byli současně i klienty žalované. Bez uzavření těchto

komisionářských smluv by žalobkyně nemohla za vlastníky zboží, kteří skladovali

zboží u žalované, vystupovat vlastním jménem a stát se tak vedle nich

uložitelem zboží. Ve smlouvách bylo dle dovolatelky sjednáno bezplatné uložení

zboží, protože skladné a přepravné za uložené zboží účtovala žalovaná vždy jeho

vlastníkům (např. B., a. s., V., s. r. o.), jež měli se žalobkyní uzavřenu

komisionářskou smlouvu o zastupování v celním řízení. Žalobkyně zdůraznila, že

považuje výklad předmětné smlouvy o uložení provedený žalovanou, tj. že jako

opatrovatel měl své zboží uskladněno u uložitele v režimu veřejného celního

skladu, za účelový a nelogický, neboť sklady vhodné ke skladování měla jen

žalovaná a nikoli žalobkyně. Dle přesvědčení dovolatelky bylo nepřesvědčivým a

zčásti neúplným odůvodněním rozsudku odvolacího soud porušeno její základní

právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil

rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V obsáhlém podání ze dne 12. června 2008 se k dovolání vyjádřila žalovaná a

zejména uvedla, že je přesvědčena o nepřípustnosti podaného dovolání, neboť

rozhodnutí odvolacího soudu nemá pro právní stránce zásadní význam ve smyslu

ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Dále uvedla, že z předmětných smluv o uložení je

úmysl jednajících stran zcela zřejmý a že se žalobkyně svým výkladem pokouší

tato ujednání dezinterpretovat a její výklad je v přímém rozporu s jazykovým

projevem, ale i ust. § 266 odst. 3 obchod. zák. uvádějící výčet okolností, ke

kterým má být při výkladu vůle přihlíženo, což je nepřípustné. Žalovaná po

rekapitulaci (v řízení) zjištěného skutkového stavu upozornila na fakt, že

výklad smluv o uložení provedený žalobkyní by měl za následek, že ostatní

smlouvy o uložení uzavřené mezi žalobkyní a jejími klienty by byly nadbytečné,

protože na všechny vztahy mezi žalobkyní, žalovaným a třetími osobami by se

vztahovaly jen tyto dvě smlouvy o uložení. Absurdnost takového závěru plyne dle

žalované z toho, že přes tento svůj názor zaujatý v řízení před soudy žalobkyně

s jednotlivými klienty uzavírala smlouvy upravující vztahy mezi nimi. Smlouva o

uložení uzavřená mezi žalobkyní a společností B., a. s. měla dle žalované

zajistit plnění informační povinnosti ze strany společnosti B., a. s. o

dispozicích s pohonnými hmotami tak, aby žalobkyně mohla plnit své povinnosti

celního deklaranta vůči státu.

Žalovaná dále ve vyjádření uvedla, že žalovaná jako provozovatel přepravního a

skladovacího produktovodního systému poskytovala partnerům služby spočívající v

naskladňování, transportu a výdeji PHM na základě smluv o transportu a

skladování. Se společností B., a. s. se jednalo konkrétně o smlouvy, podle

nichž si tato společnost sama vyřizovala veškeré celní formality spojené s

celním odbavením.

S ohledem na názor žalované, že smlouvy o uložení uzavřené dne 2. 1. 1998 a 30.

9. 1999, se vztahovaly jen na zboží žalobkyně a nikoli na zboží třetích osob, a

s ohledem na shora uvedené žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České

republiky dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání

je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj.

podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7.

2009 – dále jen „o. s. ř.“ (čl. II – „přechodná ustanovení“, odst. 12 zák. č.

7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání

bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalobkyní), včas, obsahuje

stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241

odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto

mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z

podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z

hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolatelka dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek

soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé

se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý

rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.

b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy

nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím

důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3

o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným

dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro

úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či

nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),

jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v

dovolání zpochybnila.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle

právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice

správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.

V souzené věci dovolatelka formulovala otázku zásadního právního významu, s níž

spojila přípustnost podaného dovolání, tak, zda lze „smlouvy uzavřené v režimu

obchodního zákoníku vykládat pouze s ohledem na písemný projev vůle stran“.

Odvolacímu soudu vytkla, že při zjišťování obsahu ujednání stran neaplikoval

ust. § 35 odst. 2 občan. zák. a § 266 obchod. zák. Z dalšího obsahového

vymezení této právní otázky v dovolání vyplývá, že jde o výklad smluv ze dne 2.

1. 1998 a 30. 9. 1999 uzavřených účastníky řízení a spornou otázkou pak je,

zda tyto smlouvy o uložení se vztahovaly na zboží jiných osob (společnosti B.,

a. s.) a zda z uložení zboží vyplývaly pro žalovanou povinnosti, jejichž

porušení by mělo za následek vznik škody na straně žalobkyně.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 občan. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy

vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle

toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle ustanovení § 266 obchod. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu

jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen,

znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze

vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu

zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.

Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim

zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců

1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle,

včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly,

jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3).

Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v

pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu

použila (odstavec 4).

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn.

25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s.

386, vyložil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí

být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu

jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti

použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého

právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování,

jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou

pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z

jazykového vyjádření úkonu.

K tomu je nutné dodat, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266

obchod. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití

zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu

vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v

souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem

lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.10.1998, sp. zn. 1 Odon

110/97, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. 3/1999, pod označením SJ 30/1999,

či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.11.2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci řízení

uzavřeli dvě smlouvy o uložení, a to dne 2. 1. 1998, která byla nahrazena

smlouvou ze dne 30. 9. 1999. V čl. I. si smluvní strany sjednaly, že „Předmětem

této smlouvy je bezplatné uložení a opatrování zboží, které má opatrovatel

(žalovaná) uskladněno uložitelem (žalobkyní) v režimu veřejného skladu.“.

Rozhodnutí odvolacího soudu, a to po zopakování důkazů uvedenými smlouvami o

uložení, spočívá na závěru, že „z žádné z citovaných smluv žádná povinnost

žalovaného vůči žalobci vztahující se ke zboží společnosti B., a. s. nevyplývá.

Vymezení vzájemných práv a povinností smluvních stran je v těchto písemných

smlouvách zcela jednoznačné, skutečnost, že by tyto smlouvy měly upravovat

práva a povinnosti ve vztahu k jinému zboží, než ke zboží žalovaného, které

uložil ve veřejném celním skladu provozovaném žalobcem, nelze z těchto smluv

dovodit.“.

Podle § 516 odst. 1 obchod. zák. smlouvou o uložení se zavazuje opatrovatel, že

bude pro uložitele dočasně bezplatně opatrovat věc, kterou má u sebe v

souvislosti s obchodním stykem s uložitelem.

Podstatou tohoto smluvního typu je závazek opatrovat věc, a to bezplatně a v

souvislosti s obchodním stykem s složitelem. Podstatnými částmi smlouvy je

určení opatrovale a uložitele a určení věci, která má být opatrována a tuto věc

musí mít opatrovatel již při vzniku smlouvy u sebe.

Podle této smlouvy se opatrovatele zavazuje zejména věc pečlivě opatrovat a

vydat ji složiteli na sjednaném místě po požádání o její vydání. Uložitel mj.

věc ukládá a je povinen převzít uloženou věc.

Z ustanovení upravujících smlouvu o uložení nevyplývá, že by věc mohl uložit

jen vlastník uložené věci.

Sporným je tedy výklad ujednání čl. I smluv o uskladnění, jejichž obsah je

podle skutkového zjištění identický, a to slov “… uložení a opatrování zboží,

které má opatrovatel uskladněno uložitelem v režimu veřejného celního skladu“.

Odvolací soud při jazykovém výkladu tohoto ujednání dospěl k závěru, že podle

předmětných smluv o uskladnění se mělo jednat o zboží opatrovatele (žalované),

uskladňované uložitelem (žalobkyní) v režimu veřejného celního skladu, aniž by

tento svůj závěr podrobněji odůvodnil.

V posuzovaném případě ze smlouvy o uložení z 30. 9. 1999 vyplývá, že jako

opatrovatel je označena žalovaná (Č., a. s.) a jako složitelka je označena

žalobkyně (T. p., spol. s. r. o.).

Předmět smlouvy o uložení byl vymezen v čl. I tak, že slova „zboží, které má

opatrovatel uskladněno uložitelem v režimu veřejného celního skladu“, uvedená v

tomto článku, vzbuzují pochybnosti o tom, kdo předmětné zboží ukládal

(opatrovatel či složitel).

Odvolací soud, jak již bylo uvedeno, dospěl k závěru, že bylo ukládáno zboží

žalované (opatrovatelky), což je však proti smyslu smlouvy o uložení věci.

Taktéž se odvolací soud při výkladu tohoto ujednání nezabýval ujednáními

uvedené smlouvy v jejích souvislostech (viz např. označení stran smlouvy –

opatrovatel vs uložitel), popř. nikterak neaplikoval ust. § 266 odst. 1 až 4

obchod. zák. o výkladu právních úkonů, ačkoliv to bylo v posuzovaném případě s

ohledem na shora uvedené namístě.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud vyložil uvedené ujednání

neúplné a tedy nesprávně, resp. v rozporu se shora uvedenou judikaturou

dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné dle §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zároveň je důvodné.

Z ostatních dovolacích námitek je zřejmé, že žalobkyně v zásadě brojí proti

závěru, že předmětné smlouvy se nevztahovaly i na zboží třetích osob, a na

základě přesvědčení, že ze závazkového vztahu mezi ní a žalobkyní plynou

povinnosti žalované ve vztahu ke zboží třetích osob (mj. společnosti B., a.

s.), dovozuje odpovědnost žalované za škodu, což je závislé na výsledku výkladu

sporného ujednání a naplnění předpokladů nutných k založení odpovědnosti za

škodu (§ 373 a násl. obchod. zák.).

Z dovolání dále vyplývá, že dovolatelka napadla odst. I výroku rozsudku

odvolacího soudu, jímž byl mj. potvrzen i odst. IV. výroku rozsudku soudu

prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na určení povinné osoby ve vztahu k

náhradě škody způsobené protiprávním jednáním žalované.

V dovolání však dovolatelka neuvedla žádné důvody zpochybňující tento výrok. S

ohledem na ust. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř., podle něhož lze rozhodnutí

odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, dovolacímu

soudu nezbývá, než dovolání v této části odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedený k závěr, rozhodl podle

ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. tak, že zrušil dovoláním napadený rozsudek

odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen odst. III. výroku rozsudku

soudu prvního stupně, a to včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů

odvolacího řízení, a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení, a ve

zbývajícím rozsahu dovolání žalobkyně odmítl.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o

věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1

o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2009

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu