ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně GENERIN s. r. o. se sídlem ve Zdicích, Nad Kovárnou
75, IČO 29004683, zastoupené Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně,
Údolní 567/33, za účasti účastnice 1) ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v
Děčíně, Teplická 874/8, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným,
advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, a účastnice 2) ČEZ Prodej,
a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, IČO 27232433, zastoupené Mgr. Janem
Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o výši podpory z
obnovitelných zdrojů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C
193/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. května 2017, č. j. 24 Co 144/2016-359, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
účastnici 1) částku 4114 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Radka
Pokorného, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a účastnici 2)
částku 4114 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Kořána, a to do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. prosince
2015, č. j. 12 C 193/2014-263, zamítl žalobu podle části páté o. s. ř., kterou
se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a
předsedy Energetického regulačního úřadu, kterými došlo k zamítnutí jejího
návrhu ve věci uložení povinnosti účastníka řízení vykupovat elektrickou
energii vyrobenou žalobkyní ve výrobně elektrické energie (fotovoltaická
elektrárna GENERIN umístěná na pozemku v k. ú. Ž.) za výkupní ceny stanovené
zákonem a na jeho podkladě cenovým rozhodnutím ERÚ pro výrobny elektrické
energie využívající sluneční záření uvedené do provozu v období od 1. ledna
2010 do 31. prosince 2010.
Žalobkyně v řízení uvedla, že je provozovatelkou fotovoltaické elektrárny (dále
také „FVE“) GENERIN – FVE 186 kWp, umístěné na pozemku v k. ú. Ž. Licence na
výrobu elektřiny č. 111017136 byla žalobkyni vydána dne 25. října 2010.
Stavební úřad rozhodnutím ze dne 14. října 2010 stanovil podmínky pro zkušební
provoz a povolil prodloužení termínu zkušebního provozu do 31. prosince 2010.
Posléze byl stavebním úřadem prodloužen zkušební provoz až do 11. března 2011.
Podle zápisu o předání díla (stavby FVE Ž.) byla stavba jako dílo předána
žalobkyni ke dni 29. října 2010 bez závad. Dne 18. února 2010 byla mezi
žalobkyní a provozovatelem distribuční soustavy – účastnicí 1) uzavřena smlouva
o uzavření smlouvy budoucí – smlouvy o připojení odběrného místa k distribuční
soustavě vysokého napětí a o dalších právech a povinnostech. Dopisem ze dne 25.
listopadu 2010 sdělil provozovatel distribuční soustavy žalobkyni, že připojení
nelze provést, protože dosud nebyla dokončena úprava distribuční soustavy.
První paralelní připojení proto proběhlo teprve počátkem roku 2011. Stavební
úřad vydal dne 11. března 2011 kolaudační souhlas s užíváním stavby FVE Ž.,
přičemž z tohoto souhlasu je patrné, že zkušební provoz byl prováděn od 14.
října 2010 do 11. března 2011. Kolaudační souhlas mohl být vydán teprve po
dokončení stavby prováděné účastnicí 1), neboť obě stavby, tj. stavba FVE i
stavba pro paralelní připojení do distribuční sítě, byly povoleny ve společném
územním a stavebním řízení. Podle žalobkyně v důsledku postupu účastnice 1),
která dokončila stavbu pro paralelní připojení výrobny žalobkyně do distribuční
soustavy až v roce 2011, nebyl žalobkyni přiznán nárok na podporu jí vyráběné
elektrické energie ve FVE Ž. ve formě výkupních cen a ve výši stanovené zákonem
a na jeho podkladě cenovým rozhodnutím ERÚ pro výrobny elektrické energie
využívající sluneční záření uvedené do provozu v období od 1. ledna 2010 do 31.
prosince 2010. Správní orgán nepřiznal žalobkyni uplatněné nároky s
odůvodněním, že v roce 2010 splnila pouze jednu z podmínek pro uvedení výrobny
do provozu v daném roce a to získání licence, nesplnila však další podmínku,
tj. první paralelní připojení, k němuž došlo až v roce 2011. Podle žalobkyně
byla příslušná ustanovení cenových rozhodnutí (článek 1.9 cenového rozhodnutí
ERÚ č. 4/2009 a čl. 1.10 cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010) vydána bez
zákonného zmocnění, a proto k nim neměl správní orgán vůbec přihlížet. Podle
žalobkyně totiž ERÚ není oprávněn k výkladu pojmu „uvedení do provozu“ jako
klíčového pojmu pro vznik práva na podporu. Datum, ke kterému byla výrobna
žalobkyně připravena plnit svůj účel, je pak podle žalobkyně již datum zahájení
zkušebního provozu, tedy 14. října 2010.
Účastnice 1) naproti tomu argumentovala tím, že ve stanovisku ze dne 5. února
2010 sdělila žalobkyni, že před zahájením výroby bude nutné provést úpravy
zařízení distribuční soustavy v majetku účastnice 1) a uzavřít smlouvu o
uzavření budoucí smlouvy – smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě a
splnit další podmínky ve stanovisku uvedené. Po splnění těchto podmínek se
účastnice 1) zavázala připojit výrobnu žalobkyně k distribuční soustavě ve
lhůtě třiceti dnů. Podle výše uvedené smlouvy o smlouvě budoucí se účastnice 1)
zavázala uskutečnit a zajistit uvedení stavby do bezpečného provozu do dvanácti
měsíců od prvního dne následujícího kalendářního měsíce po splnění povinnosti
žalobkyně uhradit podíl na nákladech ve výši 119 040 Kč. Podle dalšího
ustanovení smlouvy uzavřou smluvní strany nejpozději do 30 pracovních dnů ode
dne splnění všech podmínek této smlouvy smlouvu o připojení odběrného místa k
distribuční soustavě vysokého napětí. Účastnice 1) uvedla, že se zřetelem k
úhradě podílu žalobkyní počala běžet lhůta 1. března 2010 a účastnice 1) tak
nemohla být v prodlení s plněním svých povinností. Za uvedení FVE Ž. do provozu
je podle ní potřeba považovat den 25. února 2011.
Soud prvního stupně se při rozhodování o žalobě zaměřil především na sporný
výklad pojmu „uvedení výrobny do provozu“, od něhož žalobkyně dovozovala své
právo na vyplacení rozdílu mezi výší podpory, která jí měla být podle jejího
názoru vyplacena, a výší podpory, která jí byla skutečně vyplacena. Soud
prvního stupně shrnul, že podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 se dnem
uvedení do provozu rozumí okamžik, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o
udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a
dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou
výkupních cen, nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory
formou zelených bonusů. Podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 se dnem uvedení
do provozu rozumí den, kdy jsou současně splněny dvě podmínky, a to nabytí
právní moci licence na výrobu elektřiny a uskutečnění prvního paralelního
připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě. Soud prvního stupně s
odkazem na § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 180/2005 Sb., energetický zákon, ve
znění pozdější předpisů (dále jen „energetický zákon“), a § 53 energetického
zákona dospěl k závěru, že dodávka elektřiny z obnovitelných zdrojů dodaná do
distribuční soustavy bez právního podkladu (smlouvy o dodávce a výkupu
elektřiny), tudíž bez předpokladu zužitkovatelnosti, je z hlediska zákonné
úpravy nežádoucí. Soud prvního stupně proto vycházel z toho, že žalobkyně
uzavřela s účastnicí 2) smlouvu o podpoře výroby elektřiny dne 14. března 2011,
která ji opravňuje k dodávkám elektřiny do elektrizační soustavy spojeným s
její upotřebitelností. Soud prvního stupně proto dovodil, že den uzavření
uvedené smlouvy je dnem, kdy byla FVE uvedena do provozu, tedy 14. března 2011,
a to s ohledem na účel sledovaný zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů“).
Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se v roce 2010 nepodílela a ani nemohla
podílet na zvýšení podílu elektřiny pocházející z obnovitelných zdrojů, neboť
nebyla připojena k distribuční síti. Po právní stránce jí v tom bránilo
ustanovení § 52 odst. 1 písm. a) energetického zákona. Soud prvního stupně
zdůraznil, že účelem přijaté právní regulace bylo zvýšení podílu elektřiny
vyrobené z obnovitelných zdrojů, nikoli podpora samotných výroben bez ohledu na
jejich úlohu v distribučním systému. Má tedy jít o podporu už fakticky vyráběné
a do distribuční soustavy předávané elektřiny. Touto argumentací lze podle
soudu prvního stupně na zákonné bázi spolehlivě objasnit význam slovního
spojení „uvedení výrobny do provozu“ užitého v cenových rozhodnutích ERÚ, neboť
je logické, že nárok na výkupové ceny vzniká v souvislosti s použitím výrobny k
zamýšlenému účelu, jímž není planá (experimentální) výroba elektřiny, nýbrž
všem zákonným podmínkám odpovídající pravidelná výroba a dodávka elektrické
energie.
Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že zkušební provoz
je okamžikem uvedení zařízení do provozu. Provozem se dle soudu rozumí
regulérní (nikoli zkušební) činnost zařízení použitého ke konečnému (v řešené
věci úředně schválenému) účelu, k němuž je svojí podstatou určen. Soud rovněž
dodal, že jeho závěry jsou v souladu se smluvními závazky mezi stranami, neboť
žalobkyně přistoupila na smluvní ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí, stala
se dobrovolně stranou smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů ze dne
15. prosince 2012, podle níž měla být vyplácena výkupní cena dle cenového
rozhodnutí ERÚ pro rok 2011. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal s
argumentací žalobkyně, že účastnice 1) byla v prodlení s připojením výrobny
žalobkyně do distribuční soustavy, a uzavřel, že účastnice 1) se do tvrzeného
prodlení nedostala, neboť ke splnění této povinnosti měla lhůtu 12 měsíců
počínající od prvního dne následujícího kalendářního měsíce po splnění
povinností zákazníka spočívající v úhradě podílu na nákladech ve výši 119 040
Kč, přičemž žalobkyně tuto částku uhradila 23. února 2010. Soud také dodal, že
dle shodných tvrzení účastníků došlo k připojení FVE k distribuční síti v roce
2011. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného neshledal, že by správní
orgán rozhodl nesprávně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
25. května 2017, č. j. 24 Co 144/2016-359, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že zkušební provoz nemůže být vnímán jako uvedení
výrobny do provozu, neboť v tomto stádiu dochází pouze k prověření funkčnosti
elektrárny a její připravenosti k výrobě elektřiny. I když během zkušebního
provozu dochází k výrobě elektřiny, bez připojení výrobny k distribuční
soustavě nemůže docházet k dodávkám vyrobené elektřiny do distribuční soustavy
a nemůže tedy dojít ani k naplnění účelu, ke kterému byla FVE postavena.
Odvolací soud v odůvodnění odkázal na ustanovení § 3 odst. 1 energetického
zákona a na ustanovení § 1 odst. 2 zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů, v němž je upraven účel tohoto zákona, a uzavřel, že z citovaných
ustanovení nelze dovodit jiný závěr, než že výrobna je uvedena do provozu
připojením k elektrizační soustavě a teprve od tohoto dne může být uvažováno o
podpoře takto vyráběné a do elektrizační sítě dodávané elektřiny.
K argumentaci žalobkyně, že ERÚ nebyl oprávněn ke stanovení výkladu pojmu
„uvedení výrobny do provozu“, odvolací soud uvedl, že s ohledem na znění § 3
odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „zákon o cenách“), a především na § 5 odst. 5 zákona o cenách, je
nepochybné, že ERÚ je v rámci své působnosti oprávněn stanovit nejen výši
výkupních cen za elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale také další věcné
podmínky pro uplatnění jednotlivých forem regulace, tedy i upřesnit, co se
rozumí „uvedením do provozu“. Odvolací soud uzavřel, že definice uvedeného
pojmu v cenových rozhodnutích ERÚ č. 4/2009 a č. 2/2010 byla provedena v rámci
zákonného zmocnění ERÚ ke konkretizaci věcných podmínek.
Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že jestliže je nepochybné, že
k prvnímu paralelnímu připojení výrobny žalobkyně došlo dne 25. února 2011, pak
je nutno tento den považovat za den uvedení výrobny FVE Ž. do provozu a jde
tedy o rozhodný den, od kterého se odvíjí nárok na výši podpory za vyrobenou
elektřinu. Odvolací soud dále uvedl, že na tomto závěru nic nezmění ani námitky
žalobkyně, že licenci získala již v říjnu 2010 a že k paralelnímu připojení
došlo až v roce 2011 v důsledku porušení povinností účastnice 1). Odvolací soud
k tomu uzavřel, že soud prvního stupně správně posoudil povinnosti smluvních
stran obsažené ve smlouvě o budoucí smlouvě uzavřené dne 18. února 2010. Podle
závěru odvolacího soudu dvanáctiměsíční lhůta, v níž měla účastnice 1)
povinnost zrealizovat a zajistit uvedení stavby do bezpečného provozu, počala
běžet dnem 1. března 2010 (první den následujícího měsíce poté, co žalobkyně
uhradila svůj podíl na nákladech, která tak učinila dne 23. února 2010) a
skončila tedy 1. března 2011. Vzhledem k tomu, že k prvnímu paralelnímu
připojení došlo 25. února 2011, stalo se tak ve lhůtě sjednané stranami smlouvy
o smlouvě budoucí. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího
názoru závisí na řešení dvou právních otázek, z nichž jedna nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a druhá sice v judikatuře
dovolacího soudu vyřešena byla, ovšem měla by podle názoru dovolatelky být
posouzena jinak. Dovolatelka uplatnila v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř.
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
První otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda má ERÚ pravomoc ve svém
cenovém rozhodnutí definovat pojem „uvedení výrobny do provozu“, tedy zda je
tento pojem věcnou podmínkou či jde za hranici určení věcné podmínky. Podle
dovolatelky ERÚ překročil hranice zákonného zmocnění, když definoval zákonný
pojem uvedení výrobny do provozu. Podle názoru dovolatelky uvedená otázka
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, neboť Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, se přímo otázce
pravomoci ERÚ definovat pojem „uvedení do provozu“ nevěnoval. Nadto dovolatelka
podotkla, že v citovaném rozsudku Nejvyšší soud podle jejího názoru nesprávně
vyložil okamžik uvedení výrobny do provozu, neboť podle ní nelze zjednodušeně
konstatovat (a ani to z žádného právního předpisu nevyplývá), že započetí s
dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy je zcela logickým předpokladem
uvedení výrobny do provozu. Dovolatelka zdůraznila, že je v zájmu nejen
dovolatelky v řešené věci, aby bylo postaveno najisto, zda ERÚ má oprávnění
okamžik uvedení výrobny do provozu definovat, popř. z jaké definice okamžiku
uvedení výrobny do provozu je třeba ve sporech s provozovateli distribuční
soustavy vycházet. Dovolatelka k první otázce dále uvedla, že žádný z právních
předpisů definujících pravomoci ERÚ v oblasti normotvorné nedává ERÚ pravomoc
definovat i jiné skutečnosti jako například okamžik uvedení výrobny do provozu,
a odkázala na konkrétní právní předpisy (zák. č. 265/1991 Sb., o působnosti
orgánů ČR v oblasti cen; dále energetický zákon a zákon o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů). Podle dovolatelky proto odvolací soud nesprávně posoudil
závaznost bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, neboť ERÚ prekročil svoji
pravomoc tím, že definoval podmínky, jejichž splnění představuje uvedení
výrobny do provozu.
Druhá otázka dovolatelky směřovala k tomu, zda je připojení výrobny k
distribuční soustavě podmínkou, bez níž nedojde k uvedení výrobny do provozu.
Podle dovolatelky posouzení této otázky Nejvyšším soudem v již citovaném
rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, je nesprávné a tuto
otázku je třeba posoudit jinak. Dovolatelka nesouhlasila s tím, že by okamžik
uvedení výrobny elektřiny do provozu korespondoval se započetím s dodávkami
elektřiny do elektrizační soustavy. Podle dovolatelky soudy nesprávně směšují
okamžik vzniku nároku na podporu ve smyslu § 6 zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů s okamžikem vzniku nároku na její výplatu definovaný
cenovým rozhodnutím. Podle dovolatelky je tedy možné, že podmínky pro vznik
nároku na podporu mohou být naplněny v jiném okamžiku, resp. dříve, než je
možné vypočítat výši podpory, která má být vyplacena. Dovolatelka se dále
zabývala argumentací, proč již zkušební provoz FVE Ž. by měl být považován za
uvedení výrobny do provozu, a uvedla, že již během zkušebního provozu mohla FVE
sloužit své základní funkci spočívající se výrobě elektřiny z obnovitelného
zdroje. Podle názoru dovolatelky tedy připojení výrobny do distribuční soustavy
není podmínkou pro uvedení této výrobny do provozu a dovolací soud tak tuto
otázku ve své dosavadní rozhodovací praxi posuzuje nesprávně. Dovolatelka
zdůraznila, že zákon neříká nic o tom, že by pro přiznání podpory byl
rozhodující okamžik připojení do distribuční soustavy, a nárok žalobkyně na
podporu se tedy odvíjí čistě od zákonné úpravy. Podle dovolatelky je pro určení
okamžiku uvedení výrobny do provozu rozhodný okamžik, kdy je výrobna způsobilá
bezpečně vyrábět elektřinu. Dovolatelka v této souvislosti poukázala na to, že
v řízení navrhla řadu důkazů k prokázání skutečnosti, že její výrobna byla již
v říjnu 2010 schopna plného provozu. Podle názoru dovolatelky jí nelze přičítat
k tíži, že zákonodárce okamžik uvedení výrobny do provozu v zákoně nikterak
nedefinoval, ani nesvěřil ERÚ pravomoc jej určit. Za takové situace nelze podle
názoru dovolatelky ponechat vlastníky elektráren napospas provozovatelům
distribučních soustav, aby oni určili, kdy kterou elektrárnu zapojí a tím
rozhodli o výši jejích výkupních cen.
Dovolatelka se zabývala také teleologickým výkladem zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů a zřejmě dospěla k závěru, že jeho účelem je v souladu s §
1 odst. 2 písm. a) a d) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů to, aby
podpora vytvořila příhodné klima pro investory. Proto má-li být účel tohoto
zákona respektován, je nutné okamžik uvedení výrobny do provozu vztáhnout k
okamžiku, kdy je tok investičních prostředků do výstavby výrobny ukončen, neboť
tím je investice vynaložena. K teleologickému výkladu zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů dovolatelka dále uvedla, že pokud § 6 tohoto
zákona pracuje s návratností investic do obnovitelného zdroje, je zcela logické
počítat tuto návratnost od okamžiku, kdy byla investice vynaložena, tedy od
stavebně-technického dokončení výrobny, což by mělo být zohledněno také při
výkladu termínu „uvedení výrobny do provozu“. Dovolatelka uzavřela, že z
uvedeného výkladu je patrné, že FVE Ž. byla uvedena do provozu dne 14. října
2010 ke dni zahájení zkušebního provozu. Dovolatelka proto navrhla, aby
dovolací soud své závěry vyslovené v rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32
Cdo 1051/2015, změnil a uvedenou otázku vztahující se k tomu, zda je připojení
výrobny k distribuční soustavě podmínkou, bez níž nedojde k uvedení výrobny do
provozu, posoudil jinak. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu.
Účastnice 1) i účastnice 2) se k dovolání žalobkyně vyjádřily a ve svých
vyjádřeních uvedly, že napadený rozsudek spočívá na správném právním posouzení
věci a vychází ze správně zjištěného skutkového stavu. Dále každá z účastnic
podrobně polemizovala s argumentací dovolatelky a vyložila, proč považuje
podané dovolání za nepřípustné, případně za nedůvodné. Obě účastnice ve svých
vyjádřeních navrhly, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné,
případně aby jej jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání
přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, ovšem není důvodné.
Nejvyšší soud předně podotýká, že k doplnění dovolání, které žalobkyně učinila
podáním dne 19. února 2018, nepřihlížel, a to v souladu s § 242 odst. 4 o. s.
ř., neboť žalobkyně doplnila dovolání o novou právní otázku po uplynutí lhůty k
podání dovolání. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným ohledně první dovolatelčiny otázky
týkající se toho, zda má ERÚ pravomoc ve svém cenovém rozhodnutí definovat
pojem „uvedení výrobny do provozu“, tedy zda nepřekročil zákonné zmocnění,
pokud tento pojem v cenových rozhodnutích č. 4/2009 a č. 2/2010 definoval.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud vyřešena. V rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32
Cdo 1051/2015, se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil, ovšem pouze okrajově.
Podle § 1 odst. 2 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů je účelem
tohoto zákona v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí
a) podpořit využití obnovitelných zdrojů energie (dále jen "obnovitelné
zdroje"),
b) zajistit trvalé zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě primárních
energetických zdrojů,
c) přispět k šetrnému využívání přírodních zdrojů a k trvale udržitelnému
rozvoji společnosti,
d) vytvořit podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu elektřiny z
obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny v České republice ve výši 8 %
k roku 2010 a vytvořit podmínky pro další zvyšování tohoto podílu po roce 2010.
Podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších
předpisů, regulace formou maximální, pevné nebo minimální ceny platí pro
všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží. Pro uplatnění jednotlivých
forem regulace cen mohou cenové orgány stanovit další věcné podmínky, včetně
pravidel a postupů pro stanovení těchto cen, jejich změn a v případě nájmů
nemovitostí nebo jejich částí a služeb spojených s jejich užíváním i způsob
jejich sjednávání, uplatňování a vyúčtování.
Energetický regulační úřad vydává svá cenová rozhodnutí v rámci své pravomoci
založené § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v
oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů. Pravomoc ERÚ určit výkupní ceny za
elektřinu z obnovitelných zdrojů pak konkrétně upravuje § 6 zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů.
Z citovaných ustanovení právních předpisů je zřejmé, že Energetický regulační
úřad má pravomoc vydávat cenová rozhodnutí jakožto obecné normativní akty a
kromě stanovení výše výkupních cen elektřiny může podle výše citovaného § 5
odst. 5 zákona o cenách stanovit další věcné podmínky. Je tedy namístě posoudit
dovolatelčinu otázku, zda ERÚ tím, že v cenových rozhodnutích uvedl, co se
rozumí „uvedením výrobny do provozu“, překročil své zákonné zmocnění.
Podle článku 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. listopadu 2009 se
u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje uvedením do provozu rozumí den,
kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění
k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační
soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal
vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.
Podle článku 1.10 cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. listopadu 2010 se
u nově zřizované výrobny připojené do distribuční soustavy nebo přenosové
soustavy dnem uvedení do provozu rozumí den, kdy byly splněny obě následující
podmínky:
a) nabyla právní moc licence na výrobu elektřiny, a
b) bylo ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele
přenosové soustavy provedeno paralelní připojení výrobny k distribuční nebo
přenosové soustavě.
S dovolatelkou nelze souhlasit v tom, že by předmětná cenová rozhodnutí ERÚ
stanovovala povinnosti v rozporu článkem 4 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v
jeho mezích. Vymezení toho, co se rozumí pod pojmem „uvedení výrobny do
provozu“, totiž nepředstavuje stanovení nové povinnosti subjektům práva, která
by nevyplývala ze zákona. Zákon o podpoře využití obnovitelných zdrojů sice
výslovně „uvedení výrobny do provozu“ nedefinuje, ovšem podmínky, které musí
výrobna splnit, aby byla uvedena do provozu, lze dovodit již ze samotného účelu
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Z účelu tohoto zákona výslovně
deklarovaného v § 1 odst. 2 je zřejmé, že zákonodárce má zájem na tom, aby
určitý podíl dodávané elektřiny pocházel z obnovitelných zdrojů. Tento účel
není naplněn již tím, že výrobna elektřiny je technicky způsobilá vyrábět
elektřinu (jak tvrdila dovolatelka), nýbrž je naplněn až okamžikem, kdy výrobna
elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně (tedy na základě licence) dodává do
distribuční sítě. Pokud tedy ERÚ v cenovém předpisu podmínil jeho aplikaci
právě podmínkou spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence)
elektřiny do distribuční sítě, čímž definoval pojem „uvedení výrobny do
provozu“, nedopustil se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani
nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny
základní práv a svobod, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní
konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o
podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
K dovolatelčině argumentu, že žádný z předpisů definující pravomoc ERÚ v
oblasti normotvorné nedává ERÚ pravomoc definovat i jiné skutečnosti jako
například okamžik uvedení do provozu, je třeba uvést, že ERÚ v cenovém
rozhodnutí žádné nové skutečnosti nedefinoval, pouze uvedl to, co vyplývá již
ze zákona, tj. že podmínkami pro uplatnění výkupních cen elektřiny je její
legální dodávání do distribuční sítě. Již v rozsudku ze dne 9. března 2017, sp.
zn. 32 Cdo 1051/2015, Nejvyšší soud uvedl, že jak požadavek dodávání energie do
sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním
zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a tvoří s ním
logický a přirozeně provázaný celek. Dovolací soud nemá důvodu se od tohoto
závěru v řešené věci odchýlit, ovšem považoval za vhodné závěry citovaného
rozsudku nyní rozvést s ohledem na dovolatelčiny argumenty.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek je, co se týče řešení první
otázky předestřené dovolatelkou věcně správný.
Druhá dovolatelčina otázka směřovala k tomu, zda je připojení výrobny k
distribuční soustavě podmínkou, bez níž nedojde k jejímu uvedení do provozu.
Dovolatelka požadovala, aby tato otázka - v judikatuře dovolacího soudu již
vyřešená – byla nyní posouzena jinak, a to tak, že k uvedení výrobny do provozu
může dojít i bez jejího připojení k distribuční soustavě.
Dovolací soud předesílá, že otázka připojení výrobny k distribuční soustavě
jakožto nezbytné podmínky pro uvedení výrobny do provozu byla již vyřešena v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, v
němž Nejvyšší soud podmínku připojení výrobny do distribuční soustavy (tj.
dodávání elektřiny do distribuční soustavy) posoudil spolu s udělením licence
jako podmínku nezbytnou pro uvedení výrobny do provozu. Nejvyšší soud nemá
důvodu odchýlit se od tohoto závěru, z něhož vychází také rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 21. března 2018, č. j. 7 As 423/2017-42).
Jádro dovolatelčiných argumentů pro změnu právního názoru na tuto otázku tkvělo
v jejím výkladu účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Podle
názoru dovolatelky hlavní účel tohoto zákona je podpora investic do
fotovoltaických elektráren, jejich výstavby a podpora návratnosti těchto
investic, který dovolatelka dovodila z § 6 zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů. Dovolací soud se ovšem neztotožňuje s touto
dovolatelčinou argumentací, podle níž je účel fotovoltaické elektrárny naplněn
již v okamžiku jejího stavebně-technického dokončení. Účelem zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů není, aby se stavěly fotovoltaické elektrárny,
nýbrž jeho účelem je (jak již bylo výše uvedeno) zvýšení podílu dodávané
elektřiny, která pochází z obnovitelných zdrojů. Z tohoto účelu zákona je
zřejmé, že FVE dosáhne svého účelu až v okamžiku, kdy dodává elektřinu do
distribuční soustavy, a pro naplnění tohoto účelu je logicky nezbytný
předpoklad jejího zapojení do distribuční soustavy. Ze stejného důvodu
neobstojí ani argument dovolatelky, že výrobna je uvedena do provozu okamžikem,
kdy je způsobilá vyrábět elektřinu, neboť pouhou možností výroby elektřiny
ještě není naplněn účel elektrárny. Konečně argument dovolatelky, že vlastníci
elektráren jsou ponecháni napospas provozovatelům distribučních soustav, aby
oni určili, kdy elektrárnu zapojí, rovněž není relevantní pro případnou změnu
rozhodovací praxe. Vlastníci elektráren mohou ovlivnit termín zapojení jejich
elektrárny, a to smlouvou s provozovatelem distribuční soustavy, což ostatně
žalobkyně v řešené věci učinila a soudy dospěly k tomu, že účastnice 1)
zapojila elektrárnu žalobkyně ve lhůtě sjednané stranami smlouvy. Vzhledem k
uvedenému dovolací soud neshledal, že by zde byly důvody pro změnu dosavadní
rozhodovací praxe v otázce připojení výrobny k distribuční soustavě jako jedné
z podmínek jejího uvedení do provozu.
Z výše uvedeného vyplývá, že druhá dovolatelčina otázka není způsobilá založit
přípustnost dovolání, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že není důvodu, aby
se odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, jak požadovala dovolatelka.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalobkyně v souladu s § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
v mezích, v němž bylo dovolání shledáno přípustným, věcně správné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b o.
s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady procesně úspěšné účastnice 1) a
účastnice 2) sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 3100 Kč podle
§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodu 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300
Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky, při
připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle § 137
odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu