23 Cdo 5186/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana
Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní
věci žalobce GLOBAL CAPITAL, s. r. o., se sídlem Blanická 25/922, 120 00 Praha
2, IČ 25 83 99 00, proti žalovanému: A. V. I., o zaplacení 200.000,- Kč, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 40/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2009, č. j. 3 Cmo
89/2009-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. září 2008, č. j. 46 Cm
40/2007-73 tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku
200.000,- Kč, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení částku 42.500,- Kč (výrok II.). Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce jako
mandant a žalovaný jako mandatář uzavřeli mandátní smlouvu ze dne 1. 3. 2005
podle ustanovení § 566 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), v níž
mj. sjednali konkurenční doložku, podle níž se žalovaný zavázal, že nebude po
dobu trvání této smlouvy vykonávat činnost, k jejímuž výkonu se zavázal, a to
jak na svůj účet či na účet jakékoli třetí osoby, účastnit se podnikání v jiné
společnosti se stejným nebo podobným předmětem podnikání žalobce, nebo být
zaměstnancem u jiné osoby se stejným nebo obdobným předmětem podnikání
mandanta. Zároveň se žalovaný zavázal, že po dobu jednoho roku po ukončení
tohoto smluvního vztahu nebude vykonávat bez předchozího písemného souhlasu
mandanta realitní činnost. Pro případ nedodržení této dohodnutí povinnosti se
strany sjednaly smluvní pokutu 200.000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že strany si mohou dispozitivně sjednat
konkurenční doložku i v jiných smluvních typech, než je smlouva o obchodním
zastoupení s kogentní úpravou v ustanovení § 672a obch. zák. V předmětné
konkurenční doložce nebylo podle soudu prvního stupně sjednáno vymezené území
nebo okruh osob na tomto území a dále doložka musí být spravedlivě vyvážená,
nesmí omezit činnost obchodního zástupce po skončení obchodního zastoupení více
než odpovídá pravidlům poctivého obchodního styku. Žalovaný měl oprávnění k
realitní činnosti již před uzavřením předmětné mandátní smlouvy a ze smlouvy
také nevyplývá, že žalobce poskytl žalovanému kompenzační plnění (např. zaškolení), odůvodňující sjednání předmětné konkurenční doložky. Výše odměny
podle mandátní smlouvy zcela závisela jen na objemu finančního plnění získaného
mandatářem pro mandanta. Z uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že konkurenční doložka v
předmětné mandátní smlouvě není vyvážená, není stanoveno území a okruh osob na
tomto území, vůči kterému nesmí žalovaný vykonávat předmětnou činnost (§ 672a
odst. 1 obch. zák.) a konkurenční doložka je tak neplatná podle § 672a odst. 2
obch. zák. Soudu proto nezbylo než žalobu zamítnout. Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (odstavec prvý výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení 41.900,- Kč (odstavec druhý výroku). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně učinil dostatečná skutková
zjištění, z nichž vyvodil správné skutkové závěry a jím i zcela odpovídající
správný právní závěr. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně usoudil, že účastníci uzavřeli
smlouvu mandátní podle § 566 an. obch. zák., podle názoru odvolacího soudu však
podle obsahu zčásti jde též o smlouvu o obchodním zastoupení podle § 652 an. obch.
zák., v nichž se žalovaný jako obchodní zástupce zavázal dlouhodobě pro
zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (v
tomto případě vyhledávat zájemce o uzavření realitních obchodů) a při této
činnosti jako mandatář sjednávat a uzavírat vymezené obchody jménem
zastoupeného jako mandanta a na jeho účet a činit přitom (ve smyslu § 654 odst. 2 obch. zák.) právní úkony jménem zastoupeného. Na danou smlouvu se tudíž přímo
aplikuje rovněž kogentní ustanoveni § 672a obch. zák., od něhož se posuzovaná
smlouva nemohla odchýlit (§ 263 odst. 1 obch. zák.). Konkurenční doložka
ujednaná v čl. III. bod 6 smlouvy stanovení územního rozsahu postrádá a
odporuje tedy podmínkám uvedeným v § 672a odst. 1 obch. zák. a je proto podle
odst. 2 cit. ustanovení neplatná. Tato neplatnost je stanovena na ochranu
obchodního zástupce a jde tedy o neplatnost relativní, jíž se může vzhledem k
ustanovení § 267 odst. 1 věta první obch. zák. dovolat jen obchodní zástupce. V
dané věci tak žalovaný jako obchodní zástupce učinil v řízení před soudem
prvního stupně. Odvolací soud proto uzavřel, že nebyl-li platně sjednán zákaz konkurence, není
tu závazek, jehož porušením by vznikl žalobci vůči žalovanému nárok na smluvní
pokutu, sjednanou pro tento případ (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 508/2009). Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku ve
věci samé, zamítajícím žalobu, jako věcně správný potvrdil (§ 219 občanského
soudního řádu, dále též „o. s. ř.“). Dovoláním ze dne 5. 11. 2009 žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu a to jak
výrok ve věcí samé, tak i výrok o nákladech řízení. V dovolání dovolatel blíže nekonkretizoval, v čem spatřuje přípustnost dovolání
a jaké uplatňuje dovolací důvody. V dovolání dovolatel kriticky poukazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009 v obdobné
věci žalobce proti žalovanému T. L., které má za nepřesvědčivé. V předmětné věci dovolatel popisuje svou obchodní činnost a způsoby její
realizace na realitním trhu v České republice. Ve vztahu k žalovanému jako
živnostníkovi žalobce považoval za vhodný smluvní typ mandátní smlouvy s
formálními znaky obchodního zastoupení ve smyslu § 654 obch. zák., a to dle
dohodnutých druhů činnosti po celém území ČR. Dovolatel nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, že žalobce uplatnil smluvní
sankci pouze z dohodnuté konkurenční doložky a právní názor odvolacího soudu,
že jde v tomto případě o smluvní typ obchodního zastoupení má za neodůvodněnou
právní konstrukci, odporující zákonu. V daném případě by obchodní zástupce
musel jednat podle § 655 obch. zák. s odbornou péčí, a tento znak žalovaný
nesplňoval. Nenaplnění podmínek konkurenční doložky, odvozované z kogentní
úpravy obchodního zastoupení, není podle odvolatele právně relevantní. K otázce nákladů řízení dovolatel namítá, že žalovaný se dopustil proti žalobci
trestné činnosti, když zálohové finanční prostředky žalobce složil na účet své
manželky jako advokátky v předmětné věci.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že
vzhledem k datu vyhlášení (vydání) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (27.
7. 2009) se na podané dovolání vztahuje úprava občanského soudního řádu včetně
novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 (srov. bod 12
čl. II. přechodných ustanovení cit. zákona).
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o.
s. ř.), konstatoval, že dovolání může být v daném případě přípustné pouze podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu (a není přípustné dle písm. b) a to za podmínky, že dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění).
V případech uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. je tedy jediným
způsobilým dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatel žádnou obecnou právní otázku zásadního významu nevymezuje. Z obsahu
dovolání vyplývá, že dovolatel napadá právní posouzení věci spočívající v tom,
že odvolací soud zaujal názor, že v dané věci jde o smlouvu mandátní se znaky
smlouvy o obchodním zastoupení a zejména nesouhlasí s aplikací ustanovení §
672a obch. zák.
Z hlediska svých právních argumentů dovolatel sám připouští použití konstrukce
mandátní smlouvy s prvky obchodního zastoupení. Přitom pro právní posouzení
dané věci je rozhodný obsah předmětné mandátní smlouvy a smluvené konkurenční
doložky. Zcela irelevantní je námitka, že žalovaný jako mandatář nepostupoval s
dostatečnou odbornou péčí, protože se netýká podstaty věci.
V posuzované věci z obsahu mandátní smlouvy ze dne 1. 3. 2005, jenž je pro
posouzení smluvního typu rozhodující, vyplývá, že se nejedná pouze o smlouvu
mandátní, ale i o smlouvu o obchodním zastoupení (§ 652 a násl. obch. zák.),
jíž se žalovaný jako mandatář (podnikatel) zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného
(žalobce) vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv
(vyhledávat zájemce o uzavření realitních obchodů) a sjednávat a uzavírat
obchody jménem zastoupeného jako mandanta a na jeho účet a činit příslušné
právní úkony jménem zastoupeného.
Při tomto závěru, jde-li tedy i o smlouvu o obchodním zastoupení, je nutné
aplikovat kogentní ustanovení § 672a obch. zák., které upravuje podmínky při
sjednávání konkurenční doložky. Odporuje-li sjednaná konkurenční doložka
podmínkám uvedeným v ustanovení 672a odst. 1 obch. zák. je neplatná (§ 672 a
odst. 2 obch. zák).
V dané věci sjednaná konkurenční doložka neobsahuje mj. stanovení územního
rozsahu, a proto neodpovídá podmínkám stanoveným v ustanovení § 672a odst. 1
obch. zák. a tím je nutné ji pokládat za neplatnou, vznese-li žalovaný
(obchodní zástupce) námitku neplatnosti konkurenční doložky, což se v řízení
před soudem prvního stupně stalo.
Dovolací soud proto neshledal, že by dovolatelem uvedená právní otázka byla
odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, popř. judikaturou
dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp.
zn. 508/2009).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné a proto
je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto,
avšak žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o
dovolání nevznikly.
Proto tomuto rozhodnutí není opravený prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu