U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. ve věci žalobkyně AKEA, s.r.o., se sídlem Rajhrad u Brna, Ostrůvek 370,
PSČ 664 61, identifikační číslo osoby 60730242, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem
Fabiánem, advokátem se sídlem Brno, Marešova 304/12, proti žalované Guarant
Hospital Company s.r.o., se sídlem Praha 1 - Nové Město, Krakovská 8/581, PSČ
110 00, identifikační číslo osoby 25714198, zastoupené JUDr. Zdeňkem Musilem,
advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 727/39, o zaplacení smluvní pokuty, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 358/2005, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2014, č. j. 12 Co
208/2014-434, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce JUDr. Ing. Pavla Fabiána, advokáta se sídlem Brno,
Marešova 304/12.
Městský soud v Praze (jako soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. srpna 2014, č. j.
12 Co 208/2014-434, poté, co jeho dřívější rozsudek a rozsudek soudu prvního
stupně byl zrušen Nejvyšším soudem České republiky (dále jen Nejvyšší soud) v
části týkající se rozhodnutí o přiznání části smluvní pokuty, výrokem I. odmítl
odvolání žalované proti zamítavému výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 1 (jako soudu prvního stupně) ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 25 C
358/2005-393, a výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 171 000 Kč, a ve výroku III.
o povinnosti žalované uhradit žalobkyni náklady řízení; výrokem III. rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího,
který předešlá rozhodnutí obou soudů zrušil v části ohledně přiznání části
smluvní pokuty z důvodu, že byl soudy přiznán nárok, který nebyl v době vydání
soudního rozhodnutí ještě splatný a též proto, že odvolací soud nepostupoval
při moderaci smluvní pokuty podle judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze
dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikované na www.nsoud.cz),
přezkoumával námitku žalované proti novému rozhodnutí soudu prvního stupně o
přiznání smluvní pokuty ve sjednané výši (0,5 % denně z nedoplatku sjednané
ceny díla) za prodlení s úhradou doplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč za dobu
od 17. 8. 2002 do 13. 12. 2011, za 3 405 dní po 100 Kč denně, celkem ve výši
340 500 Kč, resp. po zaplacení části smluvní pokuty žalovanou ve výši 169 500
Kč dne 13. 12. 2011, ve výši 171 000 Kč. Odvolací soud odvolání jako
subjektivně nepřípustné odmítl co do části, v níž žalovaná brojila proti
zamítavému výroku ohledně částky 169 500 Kč. Předmětem odvolacího řízení
zůstalo přezkoumání vyhovujícího výroku o zaplacení smluvní pokuty ve výši 171
000 Kč. Odvolací soud sdílel právní závěr soudu prvního stupně, že smluvní
pokuta ve výši 0,5 % denně z nedoplatku sjednané ceny díla, tj. 100 Kč za den
prodlení při nedoplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč, nelze považovat za
nepřiměřenou z pohledu prevenční, sankční i odškodňovací funkce. Neshledal
žádný důvod pro využití moderačního práva podle § 301 obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“), když celkovou výši smluvní pokuty si žalovaná způsobila sama
extrémně dlouhým trváním prodlení se splněním splatného závazku vůči žalobkyni. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že závazek zaplatit
smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky přijala žalovaná, aniž by k
tomu byla nucena nějakými nastalými okolnostmi, přičemž žalobkyně přijala ve
smlouvě též sankci za nesplnění svého závazku v podobě významné slevy z díla,
tudíž finanční sankce za porušení smluvních povinností byly ve smlouvě sjednány
vyváženě. K námitkám žalované o výši způsobené škody, odvolací soud uvedl, že
pro soud je ve smyslu § 301 obch. zák. závazná výše způsobené škody, coby
maximální hranice pro snížení výše smluvní pokuty, pouze za předpokladu
existence okolností pro využití moderačního práva soudu, které v daném případě
však dány nejsou. Odvolací soud považoval za bezpředmětné námitky žalované,
týkající se původně sporného nedoplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč, neboť o
tomto nároku již bylo pravomocně rozhodnuto. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že dovolání
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005,
sp. zn.
32 Odo 400/2004, když nereflektoval ani právní názor Nejvyššího soudu v
předešlém rozhodnutí ve věci ze dne 24. dubna 2013, č. j. 23 Cdo 1000/2012-351,
a zopakoval-li pouze svoji argumentaci z předchozího rozhodování, bez toho, aby
se zabýval v první fázi posuzováním nepřiměřenosti smluvní pokuty a
následujícími fázemi při moderaci smluvní pokuty. Jako již v předešlém řízení
dovolatelka argumentuje námitkami, týkajícími se sporného nedoplatku díla ve
výši 20 000 Kč, které považuje za zcela podstatné pro posouzení nároku
žalobkyně na smluvní pokutu. Poukazuje na to, že se žalovaná nemohla nikdy
dostat do prodlení se splněním svých finančních závazků ze smlouvy o dílo, když
ve svém součtu uhradila žalobkyni částku přesahující 900 000 Kč, na kterou je
nutno pohlížet jako na zálohovou platbu, která současně představovala drtivou
většinu hodnoty provedených prací ze strany žalobkyně, čímž se soud prvního
stupně ale podle názoru dovolatelky nezabýval ani po zrušení jeho předešlého
rozsudku odvolacím soudem usnesením ze dne 22. 5. 2008. Dovolatelka argumentuje
tím, že částka 20 000 Kč, která měla představovat nezaplacenou cenu díla, je ve
skutečnosti část doplatku daně z přidané hodnoty (DPH). Zdůrazňuje, že soud je
vázán výší škody, která oprávněnému vznikla do doby soudního rozhodnutí. Tím,
že došlo k úhradě částky představující cca. 98 % možné „ceny díla“ ve smyslu
ceny díla a zákonné částky DPH, žalobkyni podle dovolatelky v žádném případě
nevznikla škoda, jak žalobkyně tvrdí. Protože dovolatelka má za to, že tyto
okolnosti nebyly vzaty při posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní
pokuty, navrhla, aby oba rozsudky nalézacích soudů byly zrušeny a věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí,
neboť je přesvědčena, že dovolání není přípustné, protože otázka přiměřenosti
smluvní pokuty je dovolacím soudem judikována a odvolací soud se při řešení
přiměřenosti smluvní pokuty neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud se nezabýval jednotlivými
fázemi při moderaci smluvní pokuty, žalobkyně poukazuje na to, že pokud
odvolací soud dovodil, že smluvní pokuta nepřiměřená není, nebylo namístě
přistupovat k fázi rozhodování, zda smluvní pokutu snížit či nikoliv. Za
bezpředmětnou považuje žalobkyně argumentaci dovolatelky ohledně původně
sporného nedoplatku z předmětné smlouvy o dílo, bylo-li již v této části
pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II.,
bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky,
občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů). Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu
ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Napadla-li žalovaná rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu, brojí i proti výroku I.
rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo odmítnuto odvolání žalované proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu
prvního stupně, nutno konstatovat, že k podání dovolání je oprávněn
(subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník
řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma
odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších
svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání
dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší.] Dovolání je tedy v této části subjektivně
nepřípustné.
Namítá-li dále dovolatelka, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005,
sp. zn. 32 Odo 400/2004, když nereflektoval ani právní názor Nejvyššího soudu z
předešlého rozhodnutí ve věci ze dne 24. 4. 2013, č. j. 23 Cdo 1000/2012-351,
nezabýval-li se při moderaci smluvní pokuty jednotlivými fázi posuzování a k
závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty přijal závěr v podstatě shodný jako v
předešlém rozhodnutí, pro což bylo jeho rozhodnutí zrušeno, je třeba přisvědčit
žalobkyni, že nebylo namístě posuzovat ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, jednotlivé fáze při rozhodování o
moderaci smluvní pokuty, jestliže odvolací soud uzavřel první fázi rozhodování
o možnosti moderace smluvní pokuty tím, že smluvní pokuta v posuzovaném případě
není nepřiměřená. Při posuzování případné nepřiměřenosti smluvní pokuty se
odvolací soud neodchýlil od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž
Nejvyšší soud dovodil, že při posuzování, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká
smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví, a že závěr o tom, zda je
sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu, kdy
posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech
konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše
smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Odvolací soud
odůvodnil svůj závěr o přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na konkrétní
okolnosti, když vzal v úvahu její výši 0,5 % denně z nedoplatku sjednané ceny
díla, tj. 100 Kč za den prodlení při nedoplatku ceny díla ve výši 20 000 Kč,
kterou nepovažoval za nepřiměřenou z pohledu prevenční, sankční i odškodňovací
funkce a žalovaná tuto sankci při uzavírání smlouvy přijala, aniž by k tomu
byla nucena nějakými nastalými okolnostmi. Vzal v úvahu i okolnost, že i druhá
smluvní strana by byla podle smlouvy za nesplnění svého závazku postižena
sankcí, a to v podobě významné slevy z díla, tudíž finanční sankce za porušení
smluvních povinností byly ve smlouvě sjednány vyváženě.
Pokud dovolatelka (jako již v předešlém řízení) argumentuje námitkami,
týkajícími se sporného nedoplatku díla ve výši 20 000 Kč, které považuje za
zcela podstatné pro posouzení nároku žalobkyně na smluvní pokutu, nevymezila
touto námitkou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., podle něhož, není-
li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolatelka ze své argumentace, týkající si se nedoplatku ceny
díla, dovozuje pouze nesprávné právní posouzení otázky moderace smluvní pokuty,
aniž by uvedla, v čem v tomto směru spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Nutno konstatovat, že podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je vymezení
přípustnosti dovolání obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr.
Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu