23 Cdo
5393/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
P. K., zastoupeného JUDr. T. D., advokátem, proti žalovanému O. k., obchodnímu
a výrobnímu družstvu K. n. O., zastoupenému JUDr. P. M., advokátem, o zaplacení
částky 9 321 841 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 38 Cm 5/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 14. května 2007, č. j. 6 Cmo 420/2006-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal úhrady žalované částky z titulu náhrady
škody – ušlého zisku, který mu podle jeho názoru ušel tím, že žalovaný bez
právního důvodu zadržel dne 22. 4. 1992 zboží žalobce v hodnotě 917 280,89 Kč.
Tuto částku vyplatil žalovaný žalobci až dne 16. 1. 2000, a to na základě
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 1999, č. j. 20 Co
563/98-588, kterým byla v této výši stanovena hodnota zadrženého majetku.
Součástí žaloby byla kalkulace náhrady škody, podle níž mohl žalobce podnikáním
získané a žalovaným zadržené finanční prostředky použít k rozvoji podnikání a
dosažení zisku, jehož měsíční náhrada činí částku 100 234,85 Kč, za dobu 93
měsíců neoprávněného držení se celkem jedná o částku 9 321 841 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. 38 Cm
5/2005-171, zamítl žalobu na zaplacení částky 9 321 841 Kč s 8% úrokem z
prodlení od 5. 9. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K
odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2007, č. j. 6
Cmo 420/2006-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2007,
č. j. 6 Cmo 420/2006-207, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu
nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především vytýká soudu prvního stupně nesprávný postup při hodnocení
důkazů a nesprávné právní posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohou ovšem založit pouze námitky,
které směřují proti rozhodnutí soudu odvolacího, nikoli proti rozsudku soudu
prvního stupně. K nim při posuzování přípustnosti dovolání odvolací soud nemůže
přihlížet.
Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na náhradu škody, která vznikla
žalobci z důvodu zadržení zboží žalovaným, se řídí režimem obchodního zákoníku,
který v § 373 a násl. obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu. Z toho
vyplývá, že také promlčení žalovaného nároku na náhradu škody se řídí obchodním
zákoníkem, který obsahuje komplexní úpravu promlčení pro obchodní vztahy v §
387 a násl. obch. zák. Tento právní závěr odvolacího soudu dovolatel
nezpochybňuje, a proto nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení.
Odvolací soud dále dovodil, že počátek běhu objektivní promlčecí doby je nutné
podle § 398 obch. zák. vázat na okamžik, kdy došlo k porušení povinnosti, z níž
vznikla škoda. Tímto okamžikem je den 22. dubna 1992, tj. den, kdy žalovaná
získala na úkor žalobce bez právního důvodu majetek v hodnotě 917 280,89 Kč. Od
uvedeného dne začala běžet desetiletá objektivní promlčecí doba pro uplatnění
práva na náhradu škody. Tato doba skončila dne 23. 4. 2002. Žaloba však byla
podána až dne 5. 9. 2002. Dovolatel tento závěr zpochybňuje pouze obecným
tvrzením, že oba soudy nedospěly ve svých závěrech ke shodnému důvodu o
promlčení nároku žalobce a má za to, že závěr obou soudů je v rozporu s hmotným
právem, aniž by blíže vymezil, z jakého důvodu.
Dovolací soud se s námitkou žalobce, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s
hmotným právem, neztotožňuje. Odvolací soud ve shodě s ustanovením § 398 obch.
zák. dovodil, že objektivní promlčecí doba u práva na náhradu škody končí
uplynutím desetileté doby ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, v důsledku
níž byla škoda způsobena. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu byla tato
povinnost porušena dne 22. dubna 1992. Závěr odvolacího soudu je přitom v
souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, č. j. 32 Cdo
24/2008-332, jehož znění je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu a v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že z hlediska běhu
objektivní promlčecí doby podle ustanovení § 398 obch. zák. je právě rozhodný
okamžik porušení povinnosti, jež vedla ke vzniku škody.
Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od názoru vyjádřeného v tomto
rozhodnutí, že počátek běhu desetileté promlčecí doby je vázán pouze na
porušení povinnosti, z níž škoda vznikla, a není podmíněn vznikem škody a
vědomím poškozeného o jejím vzniku a její výši. Pokud takto vyložil ustanovení
§ 398 obch. zák. i odvolací soud a dospěl k závěru, že před podáním žaloby
uplynula objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody, není
právní závěr odvolacího soudu učiněn v rozporu s hmotným právem.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat,
neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti
relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v
případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných
právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se
však o uvedený případ nejedná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nebylo shledáno, že by
odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Neřeší se zde ani právní
otázky, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které
jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Protože Nejvyšší
soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost
dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž se mohl věcí dále
zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný
a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu