32 Cdo 24/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobců a) P. G., a. s., b) P. I., a. s., obou
zastoupených Mgr. I. Š., za účasti vedlejších účastníků na straně žalobců R.
P., a B. C. – F., a. s., obou zastoupených Mgr. I. Š., advokátkou, proti
žalovaným: 1) Č. r. – M. f., zastoupená Ú. p. z. s. v. v. m., a 2) H. m. P.,
zastoupená JUDr. J. M., advokátem, o zaplacení 3,699.700,50 Kč s přísl., vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 233/2003, o dovolání žalobců proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 11 Cmo
423/2006-304, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 2) společně a nerozdílně
na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 66.580,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. J. M.
III. Žalobci a žalovaná 1) vzájemně nemají právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2006, č. j. 14 Cm
233/2003-262, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení částky 1,849.850,20 Kč
s příslušenstvím každému ze žalobců (výrok I.) a uložil oběma žalobcům zaplatit
společně a nerozdílně oběma žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok II.). Ve
výroku II. a III. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
Předmětem řízení byl nárok žalobců na náhradu škody, vzniklé v souvislosti s
privatizací státního podniku P. s. o. tím, že původní žalobce byl nucen od
oprávněných osob zpětně vykoupit část privatizovaného majetku – parc. v k. ú.
M., získanou z titulu restitučního nároku.
Odvolací soud měl skutkové závěry soudu prvního stupně za správné a souhlasil i
s jeho právními závěry.
Odvolací soud konstatoval, že jde o spor z obchodního vztahu, a to z
privatizace provedené formou přímého prodeje podle zákona č. 92/1991 Sb., o
převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon o velké privatizaci“), nabyvateli M. P. Námitku promlčení předmětného
nároku vznesenou žalovaným 1) (a původně též Fondem národního majetku) je nutno
posuzovat podle komplexní úpravy v obchodním zákoníku, nikoli podle občanského
zákoníku, jak to uplatňují žalobci. Odvolacímu soudu je známa judikatura k
výkladu ustanovení § 106 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) i názory
odborné literatury na výklad cit. ustanovení, ztotožnil se však se závěrem
soudu prvního stupně, že výslovné znění ustanovení § 398 obchodního zákoníku
(dále též „obch. zák.“) v části věty za středníkem rozšiřující výklad ve smyslu
interpretačních závěrů k § 106 obč. zák. nedovoluje. Podle § 106 odst. 1 a 2
obč. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se
poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její
náhradě, avšak končí nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení
povinnosti. V projednávané věci Fond národního majetku smlouvou ze dne 28. 9.
1992 porušil povinnost vyplývající z ust. § 3 odst. 2 zákona o velké
privatizaci tím, že na nabyvatele M. P. převedl mj. část majetku
privatizovaného podniku, u níž byl včas uplatněn restituční nárok. Smlouva
nabyla účinnost dnem 1. 10. 1992 a proto byla žaloba o náhradu škody, podaná
dne 30. 4. 2003, podána opožděně, po uplynutí desetileté objektivní promlčecí
doby. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1)
podle § 219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil. Ohledně
nedostatku věcné pasivní legitimace H. m. P. jako žalovaného 2) odvolací soud
se rovněž ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vláda
ČR usnesením ze dne 10. 6. 1992 č. 421 schválila privatizační projekt státního
podniku P. s. o. se souhlasem k přímému prodeji majetku státu nabyvateli „P.
E.“. Primátor hl. m. P. rozhodnutím č. 3587 z 22. 9. 1992 s účinností od 1. 10.
1992 rozhodl podle § 11 odst. 1 zákona o velké privatizaci, že vyjímá ze
státního podniku peněžitý a nepeněžitý majetek v celkové hodnotě 67,785.000,-
Kč určený k přímému prodeji nabyvateli P. E. Dnem vynětí majetku dle § 11 odst.
2 zákona o velké privatizaci přešel privatizovaný majetek na Fond národního
majetku ČR ze zákona. Primátor hl. m. P. jednal v souladu s rozhodnutím o
privatizaci. Proto je závěr soudu prvního stupně o nedostatku věcné pasivní
legitimace žalované 2) správný a napadený rozsudek v tomto směru tudíž odvolací
soud rovněž podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání „v plném
rozsahu“ s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že ve věci má
zásadní právní význam otázka počátku běhu a uplynutí promlčecí doby pro
uplatnění daného nároku, když otázka extensivního výkladu ustanovení § 398
obch. zák. nebyla podle názoru dovolatelů dosud ustáleně judikována.
Dovolatelé rekapitulují zásadní skutkové okolnosti případu a tvrdí, že Fond
národního majetku jako právní předchůdce první žalované na základě rozhodnutí
primátora hl. m. P. za druhého žalovaného uzavřel kupní smlouvu s nabyvatelem
M. P. na pozemek – parc. v k. ú. M. v rozporu s ust. § 3 odst. 2 zákona o velké
privatizaci, neboť na část tohoto pozemku byl v září 1991 uplatněn restituční
nárok, později rozsudkem Městského soudu v Praze přiznaný jako oprávněný, a
část předmětného pozemku, nyní parc. č., byly restituentům vydány, přestože je
nabyvatel M. P. přijal a užíval v dobré víře. Pokud by je nabyvatel nezískal
zpět, hrozila by mu investiční ztráta i ušlý zisk v řádu sta miliónů korun.
Nabyvatel proto, aby předešel ještě vyšším škodám, pozemky od restituentů
vykoupil za 2,200.000,- Kč a vynaložil od května 2002 do února 2003 v
souvislosti s opětovným nabytím vlastnictví další náklady ve výši 493.240,- Kč
a 986.460,50 Kč.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že pokud oba soudy jejich nárok na náhradu škody
zamítly pro promlčení, učinily tak nesprávně, protože i v obchodních vztazích
je přípustný extensivní výklad § 106 obč. zák. a kromě toho se domnívají, že v
daném případě nejde o porušení obchodního zákoníku v režimu ust. § 373 a § 757
obch. zák. a ani nejde o porušení povinnosti z kupní smlouvy nebo jiného
závazkového vztahu, nýbrž o porušení zákona o velké privatizaci. Pro určení
počátku běhu promlčecí doby je také rozhodné posouzení nároku, a to nikoli jako
náhrady škody, nýbrž jako nákladů na předcházení jiným významným škodám (soud
tu nebyl vázán kvalifikací uplatněného nároku a mohl nárok podřadit jiným
hmotněprávním ustanovením, jak judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25
Cdo 643/2000).
Dovolatelé mají za to, že jejich nárok na zaplacení 3,699.700,50 Kč byl
uplatněn během 12 měsíců od vynaložení prvních nákladů a současně do 3 měsíců
od vynaložení posledních nákladů, tvořících požadovanou částku a proto jejich
nárok nemůže být promlčen ani podle předpisů občanského práva, ani podle
předpisů obchodního práva.
Dovolatelé taktéž nesouhlasí se závěry soudů o nedostatku pasivní legitimace
druhého žalovaného a odkazují na své odvolání.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů odvolacího a
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s názorem dovolatelů a
konstatuje, že relevantní skutečnosti pro běh promlčecí doby nastaly v roce
1992, ale žaloba byla podána až k 30. 4. 2003, tedy víc než 10 let poté, co
marně uplynula jak promlčecí doba podle § 398 obch. zák., tak i promlčecí doba
podle § 106 odst. 2 obč. zák. Navrhuje zamítnutí dovolání.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že neučinil žádný právní úkon,
který by byl v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody. Primátor hl. m.
P. svým rozhodnutím z 22. 9. 1992 vyjmul privatizovaný majetek v souladu s
usnesením vlády č. 421 ze dne 10. 6. 1992. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání
zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění,
že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval
přípustností dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v tomto případě), přichází v
úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem
o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo
z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným důvodem včetně toho, jak jej dovolatel vymezil, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud shledává v otázce právního posouzení promlčení nároku na náhradu škody
podle občanského zákoníku a obchodního zákoníku.
Dovolatelé považují za principiální právní otázku zásadního významu, která je v
napadeném rozhodnutí podle jejich názoru řešena nesprávně, otázku výkladu
ustanovení občanského a obchodního zákoníku o počátku běhu a o skončení
promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody, konkrétně ustanovení §
106 odst. 1 a 2 obč. zák. a § 398 obch. zák.
Dovolací soud především zdůrazňuje, že v posuzovaném případě šlo o obchodní
závazkový vztah, založený smlouvou o prodeji privatizovaného majetku mezi
prodávajícím Fondem národního majetku ČR a nabyvatelem M. P., která je svým
obsahem smlouvou o prodeji podniku podle ustanovení § 476 obch. zák., a o
tvrzený nárok z porušení povinnosti podle § 3 odst. 2 zákona o velké
privatizaci v souvislosti s uzavřením této smlouvy [popř. též v souvislosti s
tvrzeným porušením povinnosti z právního aktu primátora hl. m. Prahy,
jednajícího jménem žalovaného 2) v privatizačním procesu]. Šlo tedy o obchodní
závazkový vztah a ten se spravuje režimem odpovědnosti za škodu podle § 373 an.
obch. zák. jako speciální obchodně-právní úpravy v poměru k obecné úpravě
náhrady škody v ustanoveních § 420 an. obč. zák.
Z toho vyplývá, že také promlčení nároku na náhradu škody, upravené v obchodním
zákoníku, se řídí režimem promlčení podle § 387 an. obch. zák., který je
komplexní (celistvou) úpravou pro obchodní vztahy, podléhající úpravě, obsažené
v obchodním zákoníku.
V daném případě je proto nezbytné aplikovat ustanovení § 398 obch. zák., podle
něhož u práva (nároku) na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se
poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její
náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení
povinnosti. Ustanovení § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., která jsou ve vztahu k
ustanovení § 398 obch. zák. ustanoveními generálními (obecnými), se v případě
aplikace ustanovení § 398 obch. zák. jakožto ustanovení speciálního nepoužijí.
Pokud se dovolatelé domáhají „extensivního“ výkladu § 106 obč. zák. i na daný
případ, lze tomu rozumět pouze tak, že jde o „extensivní“ výklad § 398 obch.
zák. v tom smyslu, že počátek běhu desetileté objektivní promlčecí doby by měl
být vázán nejen na porušení povinnosti, nýbrž též na podmínku vzniku
(existence) škody na straně poškozeného.
V tomto ohledu je sice v literatuře zastáván i právní názor, že „promlčecí doba
pro uplatnění práva nemůže začít běžet, jestliže toto právo ještě nevzniklo a
vznik práva na náhradu škody pak vyžaduje existenci škody“ (viz Štenglová I.,
Plíva S., Tomsa M. a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 9. vydání, Praha, C. H.
Beck 2004, s. 1068), převažuje však právní názor, že „dojde k promlčení daného
práva na náhradu škody uplynutím těchto 10 let od porušení dané povinnosti bez
ohledu na subjektivní vědomost poškozeného o škodě (§ 398 obchod. zák.)“ [viz
Obchodní právo, MERITUM, autorský kolektiv, ASPI, Praha 2005, str. 694], resp.
„je nepřijatelné, aby tato doba počínala běžet od porušení povinnosti, ale jen
tehdy, vznikla-li již škoda, tj. právo na náhradu škody“ (viz Obchodní zákoník
s komentářem, II. dílo, Autorský kolektiv – autor J. Hušek, Codex, Praha 2000).
Nejvyšší soud v této otázce dovozuje, že gramatický i logický a teleologický
výklad ustanovení § 398 obch. zák. vedou k jednoznačnému právnímu závěru, že
běh desetileté promlčecí doby je vázán pouze na porušení povinnosti a pokud
takto usoudil odvolací soud (i soud prvního stupně), není tento právní názor v
rozporu s hmotným právem.
Zbývající námitky dovolatelů ve vztahu k otázce promlčení nemají právní
relevanci (porušení zákona o velké privatizaci je porušením povinnosti v režimu
obchodního zákoníku, který se tu použije podpůrně a kvalifikace daného nároku
jako nároku nikoli na náhradu škody, ale na předcházení škodám, je v
souvislosti s promlčením bez právního významu).
Právně bez významu je v daném případě též námitka o nesouhlasu se závěrem soudů
o nedostatku pasivní legitimace žalovaného 2), když primárně nepřiznání nároku
z důvodu promlčení se vztahuje rovněž na druhého žalovaného.
Ze všech výše uvedených důvodů dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo zamítnuto a proto
žalobci jsou povinni nahradit náklady řízení o dovolání žalovanému 2), jemuž
vzniklo právo na náhradu nákladů právního zastoupení, a to odměnu advokáta za
jeden úkon – vyjádření k dovolání podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., ve výsledné
částce 55.650,- Kč, dále jeden paušál hotových výloh 300,- Kč podle § 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. a konečně 19 %
DPH z částky 55.950,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 10.630,- Kč,
celkem tedy náhrada ve výši 66.580,- Kč, kterou jsou žalobci povinni zaplatit
společně a nerozdílně k rukám advokáta druhého žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá toto rozhodnutí, může oprávněný navrhnout
soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. František Faldyna,CSc.
předseda senátu