23 Cdo 5707/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně HALY – CZ s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Hradci
Králové, Edvarda Beneše 1428/11, PSČ 500 12, identifikační číslo osoby
25974319, proti žalované HeliNav, s. r. o., se sídlem ve Zvoli, U Lesa 137, PSČ
252 45, identifikační číslo osoby 27601722, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 667
880 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm
140/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.
srpna 2015, č. j. 4 Cmo 48/2015-205, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2015, č. j. 4 Cmo 48/2015-205,
a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 56 Cm
140/2012-173, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 56 Cm
140/2012-173, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 392 409 Kč s
příslušenstvím a částku 275 471 Kč (výrok pod bodem I), stanovil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni 202 327,78 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok pod
bodem II) a 635 Kč České republice na náklady řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil o zjištění
učiněná z opakování některých důkazů v odvolacím řízení, a po jejich zhodnocení
dospěl ke shodnému skutkovému závěru jako soud prvního stupně. Mezi žalobkyní a
žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení a
montáž haly v J., za dohodnutou cenu 622 744,60 Kč bez DPH, tj. 741 066 Kč s
DPH, specifikovanou v položkovém rozpočtu, který byl přílohou č. 2 ke smlouvě o
dílo. Tuto částku žalovaná žalobkyni zaplatila. Odvolací soud měl za prokázané,
že byl uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě, jímž bylo změněno místo provádění díla
na V., N. na H., rozšířen předmět díla, a to v rozsahu specifikovaném v příloze
pod písm. A, jež nahradila původní přílohu č. 1 ke smlouvě o dílo. Změněna byla
i cena díla na 1 102 499,80 Kč bez DPH, tj. 1 311 944,76 Kč s DPH, byla tedy
celkem navýšena o 479 755,20 Kč bez DPH, tj. 570 908,68 Kč s DPH. Dodatkem byl
změněn i termín plnění. Tento závěr odvolací soud vyvodil zejména z e-mailové
korespondence účastníků, ale i z toho, že dílo nebylo plněno v místě původně
dohodnutém ve smlouvě o dílo, ale v místě uvedeném v dodatku č. 1 ke smlouvě,
jakož i v rozsahu dodatkem rozšířeném. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobkyně dílo předala otci jednatele
žalované, který za žalovanou průběžně jednal při provádění díla a převzal za
žalovanou již první část díla, a žalovaná dílo převzala. Případná absence výzvy
žalobkyně k převzetí díla, byť předpokládané smlouvou o dílo, je nepodstatná. Odvolací soud vyvrátil i námitku žalované vztahující se k duplicitě fakturace
doplatku ceny díla, neboť ta je dána rozdílem ceny původně dohodnuté ve smlouvě
o dílo a cenou navýšenou dodatkem č. 1 ke smlouvě, se zohledněním toho, co již
žalovaná na cenu díla zaplatila. Důvodnou odvolací soud neshledal ani námitku
promlčení vznesenou žalovanou, neboť splatnost byla stanovena na 4. 9. 2008,
čtyřletá promlčecí doba tedy skončila dne 5. 9. 2012, ale žaloba byla u soudu
podána již 18. 7. 2012. Nárok žalobkyně na smluvní pokutu dohodnutou v
platebních podmínkách je oprávněný, neboť žalovaná se dostala do prodlení se
zaplacením doplatku ceny díla. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu
prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně napadla
žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud
postupoval v rozporu s § 213 odst. 3 o. s. ř. a v důsledku toho neúplně zjistil
skutkový stav, což se projevilo v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu. Následně dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13 a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze kterých vyvozuje přípustnost dovolání. Soudům vytýká i
porušení zásady volného hodnocení důkazů. Odvolací soud při opakování
dokazování neprovedl důkaz fakturou č. 220800030 ze dne 30. 5.
2008, kterou
dovolatelka považuje za opomenutý důkaz, k čemuž odkazuje na rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97. Tento důkaz soud
prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil jej a neodůvodnil, proč při
rozhodování zohlednil jinou fakturu. Odvolací soud měl postupovat podle § 213
odst. 3 o. s. ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení, nebo zopakovat dokazování, což neučinil a tím se
odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo
627/2014. Odvolací soud porušil zásadu přímosti, neboť neprovedl důkaz, ačkoli
jej provést měl. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla Nejvyššímu soudu České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“), aby zrušil napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který byl v době podání
dovolání řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval
přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto procesní otázkou je, „jakým způsobem
se má odvolací soud vypořádat s důkazem, který byl soudem prvního stupně sice
proveden, ale nehodnocen.“ Tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, na něž
odkazuje dovolatelka, dovolací soud uzavřel, že odvolací soud může zopakovat
dokazování, na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci. Má-
li odvolací soud za to, že je z těchto důkazů možno učinit odlišné skutkové
zjištění, než které učinil soud prvního stupně, je odvolací soud povinen tyto
důkazy zopakovat vždy (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Byl-li důkaz soudem prvního
stupně proveden, ale nestal se podkladem pro jeho skutková zjištění, pak takový
důkaz nemůže být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu
jen tak bez dalšího. Zde zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního
stupně pominuté důkazy (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), jestliže ohledně zjišťované
skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.
jen z některých provedených důkazů. Zákon ponechává na úvaze odvolacího soudu,
zda tyto opomenuté důkazy budou provedeny v odvolacím řízení nebo zda za účelem
jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. § 219a odst. 2 o.
s. ř.). Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se
mu to nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu,
který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový
postup, jestliže za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního
stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení.
V nyní posuzovaném případě soud prvního stupně při jednání dne 20. 5. 2013
(protokol z jednání na č. l. 105) provedl důkaz fakturou č. 220800030. Právní
zástupce žalované uvedl, že na faktuře č. 220800030, kterou od žalobkyně
obdržel, je obsažen jiný text, neboť je na ní uvedeno, že se jedná o zálohovou
platbu dle krycího listu rozpočtu z 22. 2. 2008. Tuto fakturu soudu předložil a
navrhl provedení důkazu touto listinou. Soud provedl důkaz fakturou předloženou
žalovanou a vyzval žalobkyni k předložení originálu faktury č. 220800030,
případně k doplnění tvrzení ke způsobu vytváření textu dané faktury, když na
faktuře předložené žalobkyní je uvedeno, že byla fakturována zálohová platba
dle dodatku č. 1, zatímco na druhé faktuře, jíž disponuje žalovaná, je uvedeno,
že je fakturováno dle krycího listu rozpočtu.
Soud prvního stupně sice provedl důkaz fakturou č. 220800030, kterou předložila
žalovaná, ale v rozhodnutí se s tímto důkazem nevypořádal. Bylo tedy na soudu
odvolacím, aby buď zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, nebo pochybení soudu prvního stupně sám napravil a opomenutý
důkaz vyhodnotil. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 26. 8.
2015 (č. l. 201) vyplývá, že odvolací soud zopakoval důkaz fakturou č.
2200800030, založenou na č. l. 96 (tedy ve znění předloženém žalobkyní). Důkaz
fakturou č. 2200800030, kterou předložila žalovaná, však odvolací soud
nezopakoval.
Odvolací soud nepostupoval v souladu se závěry učiněnými v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014 a ze dne 11. 1.
2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, když pochybení soudu prvního stupně nenapravil a
rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při posuzování otázky procesního práva
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Protože důvody, pro které
bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně případných
nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu