U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se
sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalované Kooperativě
pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č.
665/21, IČ 47116617 o odškodnění pracovního úrazu, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2013, č. j. 13 Co 202/2013-596,
Dovolání žalobce se zamítá.
Žalobce se domáhá žalobou podanou dne 1. 11. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu
1, aby mu žalovaná (její právní předchůdce) zaplatila 359.177,- Kč sestávající
z částky 78.766,- Kč na náhradě škody za dobu pracovního neschopnosti od 4. 9.
2001 do 24. 5. 2002 a z částky 280.411,- Kč, jako náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti od 25.5.2002 do 31.12.2003. Žalobu odůvodnil
tím, že se jako zaměstnanec společnosti First Outsourcing, s.r.o. zúčastnil ve
dnech 3. až 4. 9. 2001 školení pořádaného společností City Bank, a.s., v areálu
hotelu Kácov u Vlašimi, kde v časných ranních hodinách dne 4. 9. 2001 utrpěl
pracovní úraz tak, že v recepci hotelu Kácov upadl na podlahu, což mělo za
následek poranění hlavy a mozku. Pro následky pracovního úrazu byl v pracovní
neschopnosti od 4. 9. 2001 do 24. 5. 2002 a poté mu byl přiznán částečný
invalidní důchod. Žalovaná však odmítla vzniklou škodu uhradit.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 11. 2005 č.j. 23 C 66/2004-67
rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že úraz, který se stal žalobci dne 4. 9. 2001
v ranních hodinách na team-buildingové akci pořádané zaměstnavatelem žalobce v
areálu hotelu Kácov, je pracovním úrazem a že o nákladech řízení bude
rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně dovodil, že se jednalo o
pracovní úraz proto, že šlo o pracovní akci, jejímž hlavním cílem bylo stmelení
pracovního kolektivu, představení nejvyššího managementu, předání si informací
a výměna zkušeností ohledně pracovní náplně obchodních zástupců.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2008 č.j. 13
Co 314/2008-183 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. Dovodil, že ačkoliv se jednalo o pracovní akci, nelze jednoznačně
uzavřít, že každý úraz, k němuž dojde na místě, v němž je pracovní akce
organizována, je úrazem pracovním, a to zejména, dojde-li k vybočení
zaměstnance z běžně požadovaného či akceptovatelného chování. Kromě toho, i
kdyby šlo o pracovní úraz, měl zaměstnavatel možnost se své objektivní
odpovědnosti zprostit, nicméně soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval.
Odvolací soud považoval za potřebné doplnit řízení k otázce vlastního vzniku
úrazu a k otázce požití alkoholu žalobcem.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté mezitímním rozsudkem ze dne 23. 9. 2009 č.j. 23 C
66/2004-233 rozhodl, že nárok žalobce není co do základu opodstatněn, a
vyslovil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel
ze skutečnosti, že žalobce neměl žádný racionální důvod (ani takový důvod
neuvedl) pohybovat se ve 3 hodiny ráno na schodišti hotelu, kde nebyl ubytován,
natož aby se jednalo o důvod související s plněním pracovních úkolů, byť se
jednalo o úkoly společenského rázu. Podle názoru soudu prvního stupně, jestliže
zaměstnavatel povolí požívání alkoholu v rámci společensky pracovní akce, může
důvodně předpokládat, že účastníci akce nepřekročí v tomto směru společensky
únosnou mez. V daném případě se však jedná o typické vybočení z činnosti,
kterou lze ještě považovat za související s plněním pracovních úkolů a v tomto
případě se nemůže jednat o pracovní úraz. Úraz se žalobci nestal v souvislosti
s plněním programu společenské akce, ale až po skončení společenské akce v
nočních hodinách, kdy již nikdo nebyl v recepci hotelu a ani žalobce neměl
důvod se v recepci hotelu zdržovat, když byl ubytován v chatce mimo objekt
hotelu. Jeho pobyt v recepci nesouvisel se společenskou akcí, která již byla
ukončena.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 18. 2. 2010 č.j. 13 Co
23/2010-254 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že napadené rozhodnutí bylo vydáno
v rozporu se zákonem, neboť v daném případě nebyla splněna zákonem výslovně
stanovená podmínka účelnosti takového rozhodnutí, která je zároveň jedním z
předpokladů přípustnosti tohoto typu rozsudku. Kromě toho řízení trpí
zmatečnostní vadou, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by v této pracovně
právní věci rozhodoval senát.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 19. 4. 2010 č.j. 23 C
66/2004-267 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že akce
nazývaná „team building“ a její oficiální program končil večeří, která začínala
v 21:00 hodin a trvala do 22:00 hodin. Poté následovala společenská zábava s
tím, že tato skončila nejpozději ve 24:00 hodin, kdy byl uzavřen bar, který byl
otevřen do této doby na účet firmy. Bylo prokázáno, že pracovní úraz pádem
žalobce ze schodů se stal okolo čtvrté hodiny ranní, tedy v době, kdy
společenská akce byla již ukončena. Žalobce po pádu vstal a sám odešel z
recepce, a byl nalezen až ráno na parkovišti. Vzhledem k tomu, že se úraz
nestal v souvislosti s plněním programu společenské akce, ale až po jejím
skončení v nočních hodinách, kdy už nikdo nebyl v recepci hotelu a ani žalobce
neměl důvod se v recepci zdržovat, má soud za to, že se jednalo o vybočení z
činnosti, kterou by ještě bylo možné považovat za související s plněním
pracovních úkolů, a že se tedy nemůže jednat o pracovní úraz.
Městský soud v Praze poté k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 9. 2010 č.j.
13 Co 264/2010-318 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze
zjištění, že plánovaná team buildingová akce, jíž se žalobce zúčastnil z titulu
svého pracovního poměru u společnosti First Outsourcing, s.r.o., byla plánovaná
pouze do 21. hodiny, kdy měla skončit vyhlášením výsledků a předáním cen.
Žalobcem zmiňovaný společenský večer tudíž nebyl součástí plánovaných aktivit
zmiňované akce, a pokud účelem společenského večera bylo umožnit účastníkům
akce vzájemnou komunikaci za plně hrazeného popíjení alkoholických nápojů s
možností společenský večer kdykoliv opustit, pak podle názoru odvolacího soudu
„bez jakýchkoliv pochybností takovouto činnost nelze považovat za činnost
související s plněním pracovních úkolů“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 13.10.2011
č.j. 21 Cdo 997/2011-394 dovolání žalobce odmítl a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovodil, že námitky
žalobce představují jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda
je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
přihlédnuto.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 24.7.2012 č.j. IV. ÚS
3782/11-404 vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 997/2011-394 ze
dne 13. 10. 2011, rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 264/2010-318 ze
dne 22.9.2010 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 23 C 66/2004-267 ze
dne 19.4.2010 bylo zasaženo do práv stěžovatele na spravedlivý proces
zakotveného v čl. 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a z tohoto
důvodu uvedená rozhodnutí zrušil. V důvodech nálezu uvedl, že závěr Nejvyššího
soudu vylučující možnost připuštění dovolání v projednávané věci podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. byl správný a k nepřípustnému zúžení práva stěžovatele
na přístup k dovolacímu soudu nevedl. Ačkoliv Ústavní soud neshledal žádné
pochybení dovolacího soudu, zrušil společně s rozhodnutími soudu I. stupně a
soudu odvolacího i toto rozhodnutí, neboť to nemohlo za této situace zůstat bez
kasace. Po podrobném rozboru věci však dovodil, že soud prvního stupně pro
stěžejní zjištění, kdy skončila akce, „naprosto nedostatečně zjistil skutkový
stav, když provedl zcela nedostatečné dokazování“. Vytkl též, že soudy
nezhodnotily odpovídajícím způsobem provedené důkazy a jejich rozhodnutí nejsou
stran jimi ve věci učiněného závěru řádně a dostatečně odůvodněná.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté mezitímním rozsudkem ze dne 11. 2. 2013 č.j. 23 C
66/2004-475 rozhodl, že „právní základ nároku je dán“ a že o nákladech řízení
bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že
společenský večer byl součástí oficiálního programu akce, a že úraz, který
žalobce dne 4. 9. 2001 utrpěl, je „v souladu s judikátem úrazem pracovním“.
Nebyl prokázán vliv alkoholu, lékaři na ARO nemocnice v Benešově neprovedli
odběr krve na alkohol. Společenský večer nebyl pevně ohraničen, měl za úkol
stmelování kolektivu a byl součástí team buildingové akce. K úrazu došlo 4. 9.
2001 okolo třetí hodiny ranní v důsledku pádu žalobce na hotelových schodech.
„K úrazu došlo v době po skončení společenského večera, který následoval po
společné večeři, uspořádané i pro zaměstnance firmy First Outsourcing, s.r.o.
Úraz se žalobci přihodil po odchodu ze společenského večera“. „Oficiální část
pokračovala neoficiálním programem společenského večera, který následoval po
oficiální večeři, společenský večer neměl pevně stanovenou dobu ukončení a celá
akce skončila následující den snídaní a rozvozem účastníků“. Základ nároku je
tedy podle názoru soudu prvního stupně v celém rozsahu opodstatněn.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2013 č.j. 13
Co 202/2013-596 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem, že akce, jíž se žalobce zúčastnil ve
dnech 3. až 4. 9. 2001 v areálu hotelu Kácov, byla akcí pracovní, že
společenský večer, který následoval po večeři, byl součástí pracovní akce, kdy
organizátor i po večeři umožňoval účastníkům akce volnou konzumaci nápojů
včetně alkoholických. V řízení nebylo rovněž prokázáno, že by bylo trvání
společenského večera organizátorem časově ohraničeno, a že společenský večer se
od určitého okamžiku stal individuální zábavou. Za součást pracovní akce je
nutno považovat i okamžik odchodu žalobce ze společenského večera, neboť šlo o
úkon nutný po skončení výkonu práce ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 věty
první nařízení vlády č. 108/1994 Sb., a proto je správný závěr soudu prvního
stupně, že žalovaná za poškození zdraví žalobce odpovídá ve smyslu ustanovení §
190 a násl. zákona č. 65/1965 Sb. (zák. práce). Jestliže však soud prvního
stupně dále dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl žalobce v okamžiku
úrazu pod vlivem alkoholu, a neshledal proto důvody pro úplné nebo částečné
zproštění zaměstnavatele podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. b) či odst. 2
písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., potom lze vytknout, že pominul důkazy –
výpovědi celé řady svědků vypovídajících o podnapilosti žalobce, a v tomto
smyslu je jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání vycházeje z toho,
že posouzení věci záviselo na vyřešení otázek hmotného, ale i procesního práva. Za otázky hmotného práva označil „1) posouzení příčinné souvislosti mezi
(údajnou) opilostí a pracovním úrazem, 2) zda za daných (a obecně obdobných)
okolností vůbec může soud uvažovat o závěru, že žalobce byl opilý, 3) zda vůbec
přicházelo v úvahu, aby soud uvažoval, že údajná opilost mohla znamenat (byť
jen částečnou) liberaci za situace, kdy součástí programu pracovní akce (přímo
souvisejícího s plněním pracovních úkolů) byly team-buildingové soutěže, do
nichž byla přímo zakomponována konzumace alkoholu (Člověče nezlob se; Nápojový
víceboj), 4) zda je také vůbec možno o částečné liberaci uvažovat za situace,
kdy podstatnou část škody způsobilo porušení zákonné povinnosti
zaměstnavatelem“. Odvolací soud kromě toho nerespektoval kogentní ustanovení
občanského soudního řádu v ustanovení § 213a odst. 1 a ustanovení § 157 odst. 2
poslední věty o. s. ř. tak, že jeho postup a samotné rozhodnutí vykazují
závažné vady a jsou nezákonné a neústavní. Podrobně rozebral provedené důkazy k
otázce případné podnapilosti žalobce, poukázal na to, že z odůvodnění nálezu
ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že ústavní soud se odmítl zabývat výpovědí
svědků Z., K., M. jako rozpornými a tudíž nevěrohodnými, a že tedy odvolací
soud v tomto směru nerespektoval kasační nález. Zdůraznil, že v odvolacím
řízení žalovaná ani žalobce žádné důkazy nenavrhovali, že žalobce oprávněně
očekával, že Městský soud v Praze na odvolacím jednání pravomocně rozhodne, a
proto bylo pro něj překvapivé, jestliže uvedl, že skutkové zjištění nalézacího
soudu, že nebyl prokázán vliv alkoholu, nemá oporu v provedeném dokazování. Poukázal na nepřehlédnutelnou tendenčnost a manipulativnost postupu odvolacího
soudu, zdůraznil, že vysvětlení na policii nelze použití jako svědeckou výpověď
a tudíž není důkazem ani v občanském soudním řízení. Popřel tvrzení odvolacího
soudu, že námitka zproštění odpovědnosti z důvodu, že škodu si zaměstnanec
způsobil opilostí nebo že opilost byla jednou z příčin škody, nebyla v této
věci řešena. Naopak byla řešena od samotného počátku řízení a k této otázce se
vyjadřovali, jak svědci žalobce, tak i svědci žalované. Podle názoru odvolatele
nebyly splněny podmínky ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř., který klade důraz na
to, že doplnění dokazování odvolacím soudem je možné pouze o účastníky navržené
důkazy. V případě, má-li odvolací soud zato, že mají být provedeny jiné než
účastníky navržené důkazy, nebo opakuje-li dokazování, provede dokazování sám. Odvolacím soudem zvolený a uskutečněný postup, jímž uložil doplnění dokazování
soudu prvního stupně je nezákonným postupem, kterým vyňal rozhodování z právní
regulace, když se svévolně rozhodl nerespektovat jednoznačné znění kogentního
ustanovení právní normy. Odvolací soud navíc zatížil své rozhodnutí další vadou
ústavně právních rozměrů, kdy nerespektoval ani kogentní ustanovení § 157 odst. 2 o. s.
ř., protože odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení usnesení není v
žádném případě v souladu s vyhlášeným odůvodněním. Dikce písemného vyhotovení
usnesení odvolacího soudu navíc dává soudu I. stupně na srozuměnou, že žalobce
byl pod vlivem alkoholu, a že opilost byla příčinou úrazu. Je třeba přihlédnout
i k omezení kasačního principu zákonem č. 59/2005 Sb., kdy zákon zřetelně
preferuje ukončení celého řízení s tím, že vady řízení, jež odvolací soud
napravit může, napravit musí a jejich zjištění nemůže uplatnit jako důvod ke
zrušení rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení
odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
potvrdí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době –
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 – posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.
12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že není samo o sobě významné, je-li namítána
věcná nesprávnost rozhodnutí. Z toho, že dovolací soud je při přezkoumání
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody,
vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu skutečně
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva může dovolací soud
posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil. Těmito
dovolacími důvody vymezené právní otázky musí být současně pro rozhodnutí věci
určující; za určující otázku hmotného nebo procesního práva přitom nelze
považovat otázku, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a
která sama o sobě neměla na rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k
závěru (který žádný z účastníků nenapadá), že k úrazu žalobce, který utrpěl v
časných ranních hodinách dne 4.9.2001, došlo v přímé souvislosti s plněním
pracovních úkolů a že tedy žalovaná „za poškození zdraví žalobce odpovídá ve
smyslu ust. § 190 a násl. zák. práce č. 65/1965 Sb.“. Důvodem, pro který ale
dovolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný, byla
skutečnost, že soud prvního stupně „dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že
by byl žalobce v okamžiku úrazu pod vlivem alkoholu“, a proto se nezabýval a
nijak se nevypořádal s důkazy, které tomuto závěru nenasvědčují. Nevyslovil se
tedy, zda si žalobce přivodil škodu svou opilostí a zda tedy tato skutečnost
byla jedinou nebo jednou z příčin škody, a neřešil proto ani právní otázky
související s výkladem ustanovení § 191 odst. 1 písm. b) popřípadě § 191 odst.
2 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Protože určující skutečností
pro rozhodnutí odvolacího soudu byl nedostatek skutkových zjištění a nikoliv
dovoláním vymezená otázka (označovaná za otázku hmotného práva) o tom, zda
příčinou poškození zdraví žalobce byla jeho podnapilost (ke které se právě
odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyslovuje), nemůže být dovolání z tohoto
označeného důvodu přípustné.
Dovolatel dále nastoluje otázku, za jakých podmínek byl odvolací soud oprávněn
zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatečné či neúplné posouzení
zjištěného skutkového stavu, a za jakých podmínek je odvolací soud povinen
provést dokazování sám. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud
nebyla ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru,
že dovolání není opodstatněné.
Odvolací soud je povolán nejen přezkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního
stupně po skutkové a právní stránce, ale je povinen provést dokazování, které
je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 213 odst. 1 o.s.ř.). Za účelem
zjištění skutkového stavu může odvolací soud provést důkazy, které již byly
provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo
provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud
nebyly provedeny (jde-li o důkazy z pohledu ustanovení § 205a a § 211a
přípustné).
Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o
důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu
neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě
odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy
zopakovat je však dána vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2
o.s.ř.). V případě druhém, kdy důkaz byl soudem prvního stupně proveden, ale
nestal se podkladem pro jeho skutková zjištění, pak takový důkaz nemůže být
způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen tak bez
dalšího. Zde zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně pominuté
důkazy (§ 213 odst. 3 o.s.ř.), jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud
prvního stupně vycházel v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. jen z některých
provedených důkazů. Zákon ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto
opomenuté důkazy budou provedeny v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich
provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. § 219a odst. 2 o.s.ř.).
Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to
nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto
důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový postup, jestliže
za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí
mu věc k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že „nebyl
prokázán vliv alkoholu“ na zjištění, že odběr krve na alkohol nebyl proveden,
ale v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. jakkoli pominul zahrnout do rámce
svých úvah obsah výpovědi svědků [kupříkladu P. R., P. P., M. K., T. Z., P. P.
či M. (viz záznam o vysvětlení č.l. 165)]. Nezmínil ani obsah listin (podaných
vysvětlení) obsažených ve spise Policie České republiky – obvodního oddělení ve
Zruči nad Sázavou č.j: ORKH-102/Ka-Tč-2001, kterými byl též u jednání proveden
důkaz (a z nichž čerpal svá skutková zjištění i Ústavní soud), a k jejichž
obsahu byly v průběhu řízení rovněž účastníky navrhovány a soudem obesílány
policií slyšené osoby. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat,
že nezopakoval uvedené opomenuté důkazy, neboť se nejedná jen o doplnění
dílčích skutečností, nýbrž o zhodnocení rozsáhlejšího dokazování jednotlivě i
ve vzájemné souvislosti, za pečlivého přihlížení ke všemu, co v řízení vyšlo
najevo (§ 132 o.s.ř.). Namítá-li dovolatel konečně, že rozhodnutí odvolacího
soudu bylo nepředvídatelné, potom pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může
být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém
rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo
najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1234/2014). O takový případ se však v projednávané
věci nejedná, neboť výtky odvolacího soudu jsou založeny výlučně na obsahu
spisu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř.,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou
(další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, v novém rozhodnutí o věci rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu