21 Cdo 1234/2014

21 Cdo 1234/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v

právní věci žalobkyně MgA. Mgr. art. J. S., zastoupené Mgr. Michalem Davidem,

advokátem se sídlem v Praze 4 – Modřanech, K Dolům č. 1924/42, proti žalovanému

EKOSPOL a. s. se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 747/19, IČO 63999854, o

neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 6.962,- Kč, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 108/2007, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2013 č. j. 64 Co

346/2012-253, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 23. 3. 2007 nazvaným „Výpověď“ žalovaný sdělil žalobkyni, že s

ní „ruší pracovní poměr“ ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce,

neboť žalobkyně, která je u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 30.

1. 2006 ve znění jejích dodatků zaměstnána jako „projektant-architekt“ s

organizačním zařazením do oddělení projekce v sektoru přípravy staveb, se „na

základě rozhodnutí vedení společnosti z 3. 1. 2007 o organizačních změnách ve

společnosti a o změně úkolů vybraných oddělení společnosti, včetně odd.

projekce“ stala nadbytečnou.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru

je neplatná, a aby jí žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dovolenou 6.962,-

Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u ní nebyl dán výpovědní důvod uvedený v

ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalovaný přijal od 1. 4. 2007 do

pracovního poměru na „totožnou pozici, jakou dosud zastávala žalobkyně“, dva

nové zaměstnance, a to Ing. arch. S. U. a Ing. M. K., že skutečným důvodem

výpovědi byla neochota žalovaného zaplatit žalobkyni odměny za dokončené

projekty, na kterých se podílela, a že s rozhodnutím žalovaného o organizačních

změnách ve společnosti ze dne 3. 1. 2007 nebyla seznámena. Dále uvedla, že

žalovaný jí nezaplatil náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 10

pracovních dnů ve výši 6.962,- Kč.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě mimo jiné uvedl, že objektivním důvodem pro

rozhodnutí žalovaného o nadbytečnosti žalobkyně byla její, pro potřeby

žalovaného nevyhovující kvalifikace a chybějící zkušenosti a praxe zejména ve

výstavbě inženýrských sítí a bytových projektů, že všichni jeho zaměstnanci

přijatí na funkci „projektant-architekt“ po 3. 1. 2007 včetně Ing. arch. S. U.

a Ing. M. K. mají vysokoškolské vzdělání stavebního a technického zaměření a že

s rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2007, na jehož základě se stala

nadbytečnou, byla žalobkyně seznámena jednak osobně svým přímým nadřízeným Ing.

J. Z., a jednak „v rámci pravidelných porad“ a „informačním přípisem“ vedení

společnosti všem zaměstnancům.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11. 8. 2010 č. j. 30 C 108/2007-71

vyhověl žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, zastavil

řízení co do částky 6.962,- Kč (z důvodu zpětvzetí žaloby v této části) a

rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení

10.000,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Čižinského. Na základě zjištění, že po

doručení výpovědi žalobkyni přijal žalovaný na stejnou pracovní pozici do

oddělení projekce, které nebylo zrušeno ani reorganizováno, dva nové

zaměstnance, dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni

„nesplňuje zákonné náležitosti“. Uvedl, že „záležitost“, kdy představenstvo

žalovaného rozhodlo o „personálních změnách v oddělení projekce“, nelze řešit

výpovědí pro nadbytečnost danou zaměstnanci, který zaměstnavateli nevyhovuje,

jestliže jeho „pracovní pozice zůstává“, ale „případně jinými právními

prostředky (převedení na jinou práci, dohoda, výpověď z jiných zákonných

důvodů)“.

neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a ve výroku o náhradě nákladů řízení a

věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že

žalobkyně se nestala nadbytečnou ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku

práce, neboť za organizační změnu nelze považovat „stanovení jiných

kvalifikačních předpokladů“ k výkonu práce „projektant-architekt“ v oddělení

projekce (vysokoškolské vzdělání stavebního směru a zkušenosti z praxe), které

žalobkyně nesplňovala. Zdůraznil však, že při posouzení, z kterého z důvodů

uvedených v ustanovení § 52 zákoníku práce dal zaměstnavatel zaměstnanci

výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého

výpovědního důvodu a že okolnost, jak zaměstnavatel tento důvod právně

kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Uložil proto soudu prvního stupně,

aby se věcí zabýval „z hledisek ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce“, neboť

v řízení bylo zjištěno a z výpovědi vyplývá, že „byly pro práci zastávanou

žalobkyní stanoveny jiné požadavky, aniž se stala nadbytečnou“.

Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 11. 5. 2012 č. j. 30 C

108/2007-167 opětovně vyhověl žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního

poměru a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů

řízení 9.400,- Kč a že „o odměně ustanovené zástupkyně bude rozhodnuto

samostatným rozhodnutím“. Dospěl k závěru, že ve vztahu k žalobkyni nebyl dán

ani důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce spočívající v

tom, že by žalobkyně přestala bez zavinění žalovaného splňovat požadavky pro

řádný výkon práce, neboť tím, že po uzavření pracovní smlouvy se žalobkyní

žalovaný stanovil jiné podmínky pro výkon práce v pozici „projektant-

architekt“, a to „důrazem na vysokoškolské vzdělání technického (stavebního)

směru, „tento stav podle dikce zákoníku práce zavinil a nemůže se tak tohoto

zákonného důvodu dovolávat“. Kromě toho ani nelze uvést, že by žalobkyně neměla

„příslušné technické vzdělání“, neboť podle zjištění soudu prvního stupně

žalobkyně v rámci studia na fakultě architektury Slovenské technické univerzity

absolvovala zkoušky nebo zápočty mimo jiné z pozemního stavitelství,

stavitelství, statiky, stavební fyziky, technického zařazení budov,

železobetonových nosných soustav, realizací staveb, projektu stavby a územního

plánování.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2013 č. j. 64

Co 346/2012-253 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o určení

neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítá, a uložil žalobkyni povinnost

zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600,- Kč. Vycházel ze

zjištění, že příkazem generálního ředitele žalovaného č. 1/2007 bylo vedoucím

zaměstnancům uloženo provést personální změny v sektoru přípravy staveb za

účelem „snížení nákladů bytových domů dle navrhovaných projektů“ a že

žalobkyně, jejíž projekty „nebyly realizovatelné právě pro vyšší nákladovost a

z hledisek technických výstupů je bylo třeba přepracovávat“, byla s touto

„organizační (personální) změnou“ seznámena prostřednictvím svého nadřízeného

Ing. Z., který na základě příkazu generálního ředitele zjišťoval příčiny, proč

ze sektoru přípravy staveb vycházely výstupy projektů, které nesplňovaly

stavebně technická a ekonomická kritéria, a to „jednak v rámci projednání

rozhodnutí o organizační změně, jednak v rámci jednání o ukončení pracovního

poměru dohodou“, při nichž Ing. Z. sdělil žalobkyni zaměstnavatelem nově určené

kvalifikační předpoklady pro výkon funkce „inženýr-architekt“ (vysokoškolské

vzdělání technického směru). Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy důvod

výpovědi musel být oběma stranám zřejmý, odpovídá jeho vymezení ve výpovědi

ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce. Nesouhlasil s názorem soudu prvního

stupně, že stanovením jiných podmínek pro výkon práce na pozici „projektant-

architekt“ s důrazem na vysokoškolské vzdělání technického (stavebního) směru

žalovaný zavinil, že žalobkyně přestala splňovat požadavky pro řádný výkon

práce, neboť zaměstnavatel je oprávněn dříve stanovené požadavky pro řádný

výkon určité práce změnit, zejména ukazuje-li se, že prostřednictvím dosud

vymezených požadavků není možné dosahovat odpovídajících pracovních výsledků.

Dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru „naplňuje předpoklady skutkové

podstaty výpovědního důvodu ve smyslu § 52 písm. f) zákoníku práce“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že

odvolací soud nesprávně „podřadil výpovědní důvod pod § 52 písm. f) zákoníku

práce“, přestože z písemné výpovědi nevyplývá, že pro práci zastávanou

žalobkyní byly stanoveny jiné požadavky „či něco jiného, co by jakýmkoli

způsobem naznačilo“, že výpověď byla dána z jiného důvodu než z důvodu

organizačních změn a změn úkolů vybraných oddělení; výpověď z pracovního poměru

proto nesplňuje požadavky stanovené v ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce.

Žalobkyně nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že zaměstnavatel je

oprávněn v době trvání pracovního poměru měnit své požadavky na vzdělání

zaměstnance pro jím zastávanou pracovní pozici, neboť takový závěr by podle

názoru žalobkyně vedl k tomu, že by se zaměstnavatel „nepohodlného zaměstnance,

k jehož výpovědi však nelze použít ani jeden z výpovědních důvodů, zbavil tak,

že by v průběhu jeho pracovního poměru jakkoliv libovolně, účelově nebo i

fiktivně změnil podmínky kladené na jeho pracovní pozici a pro jejich nesplnění

by mu dal výpověď“. Žalobkyně zdůrazňuje, že úmyslem žalovaného bylo dát jí

výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a že až v průběhu řízení

žalovaný „začal hovořit“ o výpovědním důvodu podle ustanovení § 52 písm. f)

zákoníku práce. Dovolatelka má za to, že ani tento výpovědní důvod nebyl

naplněn, neboť k nesplnění požadavků pro řádný výkon práce bez zavinění

zaměstnavatele nemohlo dojít, a to jednak proto, že ke změně požadavků došlo

vinou zaměstnavatele, a jednak proto, že žalobkyně splňuje i dodatečně změněné

podmínky pro řádný výkon práce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil

rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě o určení neplatnosti výpovědi z

pracovního poměru vyhovuje.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl,

případně jako nedůvodné zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně

správný. Zdůraznil, že jeho snahou bylo od počátku „provést strukturální změnu

ve složení zaměstnanců na oddělení projekce, aniž by však na tomto oddělení

zároveň snižoval jejich celkový počet“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo

zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve

lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti

kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (jakým způsobem je

zaměstnavatel povinen vymezit důvod výpovědi z pracovního poměru dané

zaměstnanci), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu

ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že

žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí

byla doručena dne 23. 3. 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,

ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen

„zák. práce“).

Podle ustanovení § 50 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci

výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 zák. práce.

Podle ustanovení § 50 odst. 4 zák. práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci

výpověď (§ 52 zák. práce), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej

nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná; důvod výpovědi

nesmí být dodatečně měněn.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být ve

výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné

důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem

pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem

projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zák. práce

uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně

měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je

tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením

skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby

nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem

pracovní poměr [srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne

30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968 (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě

vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím zákoníku

práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo

1138/2011].

Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován

tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 50 odst. 4 zák.

práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 52 zák. práce vymezuje jen

skutkové podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v

konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním

úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma

předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Důvod výpovědi z

pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z

důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce byl uplatněn, ale současně

takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková

konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou

pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr,

a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly

důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro

neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru

neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit,

proč byla zaměstnanci dána výpověď. Pomocí výkladu právního úkonu však nelze

„nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající zaměstnavatel v rozhodné

době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl

uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo

odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn.

21 Cdo 1138/2011). Při posouzení, ze kterého z důvodů uvedených v ustanovení §

52 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru,

naproti tomu není významné, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně

kvalifikoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp.

zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč.

1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo

1768/2000).

V projednávané věci žalovaný odůvodnil výpověď z pracovního poměru danou

žalobkyni dopisem ze dne 23. 3. 2007 tím, že se žalobkyně „na základě

rozhodnutí vedení společnosti z 3. 1. 2007 o organizačních změnách ve

společnosti a o změně úkolů vybraných oddělení společnosti, včetně odd.

projekce“ stala nadbytečnou. Z takto vymezeného důvodu výpovědi je zřejmé, že

žalovaný v ní uvedl skutečnosti, které – jestliže by skutečně nastaly – by

naplnily skutkovou podstatu výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52

písm. c) zák. práce, podle něhož zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď,

stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo

příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu

zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních

změnách. Protože důvod je ve výpovědi skutkově vymezen tak, že jej není možné

zaměnit s jiným důvodem, neboť na základě skutkových údajů uvedených žalovaným

ve výpovědi jej lze odlišit od jiných skutečností, na nichž by mohl (obecně

vzato) spočívat stejný nebo jiný důvod výpovědi vypočtený v ustanovení § 52

zák. práce, měly se soudy zabývat tím, zda skutečnostmi uvedenými ve výpovědi

byla vskutku naplněna skutková podstata výpovědního důvodu obsaženého v

ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, tj. tím, zda žalovaný přijal dne 3. 1.

2007 rozhodnutí o změně svých úkolů, svého technického vybavení, o snížení

stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných

organizačních změnách, podle kterého se žalobkyně stala nadbytečnou, a zda tu

je příčinná souvislost mezi její nadbytečností a přijatými organizačními

změnami, tj. zda se žalobkyně stala právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho

realizací u žalovaného) nadbytečnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní

rozhledy č. 11, roč. 1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11 v časopisu

Soudní judikatura, roč. 2004).

Za stavu, kdy je ze skutkových údajů uvedených ve výpovědi zřejmé, že jejím

důvodem byla (měla být) nadbytečnost žalobkyně nastalá v důsledku rozhodnutí

žalovaného o organizačních změnách, nemohl odvolací soud v souladu se zákonem

dovodit, že důvodem výpovědi je ve skutečnosti nesplňování požadavků žalovaného

nezbytných pro řádný výkon práce žalobkyní a spočívajících ve vysokoškolském

vzdělání technického (stavebního) směru, a že je proto třeba výpověď posoudit

nikoliv z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu uvedeného v

ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, nýbrž z hlediska naplnění skutkové

podstaty výpovědního důvodu obsaženého v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, a

to ani s přihlédnutím k tomu, za jakých okolností žalovaný projev vůle

směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učinil a že za těchto

okolností bylo podle zjištění odvolacího soudu mezi účastníky zřejmé, že

skutečným důvodem výpovědi bylo nesplňování uvedených požadavků na vzdělání

nezbytných pro řádný výkon práce žalobkyní. Tím, za jakých okolností žalovaný

projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učinil a zda za

těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč dal žalovaný žalobkyni

výpověď z pracovního poměru, by bylo na místě se zabývat pouze v případě, že by

nebylo možné provést výklad písemného projevu vůle (obsahu písemné výpovědi z

pracovního poměru) jen na základě listiny, v níž je obsažen (srov. například

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2999/2000). Protože

z dopisu žalovaného ze dne 23. 3. 2007 je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé,

že žalovaný dal žalobkyni výpověď z důvodu její nadbytečnosti vzhledem k

rozhodnutí žalovaného o organizačních změnách a nikoliv pro nesplňování

požadavků nezbytných pro řádný výkon práce, a protože pomocí výkladu projevu

vůle nelze nahrazovat vůli, kterou žalovaný ve výpovědi neprojevil, znamenalo

by posuzování výpovědi z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu

uvedeného v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce [namísto skutkové podstaty

výpovědního důvodu obsaženého v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce] připustit

– v rozporu s ustanovením § 50 odst. 4 zák. práce – dodatečnou změnu důvodu

výpovědi.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že výpověď z pracovního poměru

daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 23. 3. 2007 naplňuje skutkovou

podstatu výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce,

není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto

závěru založen. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro

odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího

soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc

vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a

dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §

243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. března 2015

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu