23 Cdo 575/2021-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně MC SOLAR, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, identifikační číslo osoby 24696641, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, proti žalované REMA PV Systém, a. s., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, identifikační číslo osoby 29127009, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o zaplacení 1 369 512,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 132/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 21 Co 243/2020-197, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 21 Co 243/2020-197, se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 51 C 132/2019-105, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 369 512,03 Kč s příslušným úrokem z prodlení k rukám Recycling Systems, s. r. o. (výrok I.), do částky 35 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 21 Co 243/2020-197, zamítl návrh žalované na přerušení řízení (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I.
a III. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku. Návrh, později doplněný o údaje o výsledcích hospodaření žalobkyně, odůvodnila tím, že pro případ zrušení napadeného rozsudku v dovolacím řízení bude pro žalovanou obtížné, ne-li nemožné, domoci se vrácení plnění, bylo-li by v mezidobí exekučně vymoženo. Podle napadeného rozsudku má žalovaná povinnost plnit třetí osobě (Recycling Systems, s.
r. o.), která nebude mít povinnost ani v případě úspěchu žalované v dovolacím řízení plnění vracet, přičemž po žalobkyni bude plnění obtížně zpět vymahatelné proto, že ta dosáhla ve vztahu k účetním obdobím let 2018 a 2019 záporného hospodářského výsledku (- 4 mil. Kč a -5,2 mil. Kč). Žalobkyně s rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku vyjádřila nesouhlas. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
Odklad vykonatelnosti je výjimkou ze zásady, že rozhodnutí odvolacího soudu je po doručení účastníkům pravomocné a po uplynutí lhůty k plnění vykonatelné, přičemž tato zásada by měla být prolomena jen ve výjimečných případech a ze závažných důvodů. Nejvyšší soud vysvětlil např. v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, dostupném na stránkách www.nsoud.cz (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17), že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o.
s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny kumulativně, že dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo nařídit exekuci, neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, podle obsahu spisu je možné, že dovolání bude úspěšné, a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
V nyní posuzované věci se reálná hrozba závažné újmy, jež by měla vzniknout dovolatelce a jež je nezbytným předpokladem vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti, z dovolání ani ze zbylého obsahu spisu nepodává. Závažnost újmy se poměřuje především možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů toho, kdo má podle dovoláním napadeného rozsudku plnit, a to i se zřetelem k rozsahu jeho majetku a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Dovolatelka okamžitým negativním dopadem výkonu rozhodnutí do její vlastní majetkové sféry neargumentuje. Samotný fakt
dovolatelkou zmiňovaný, že podle napadeného rozsudku má dovolatelka plnit třetí osobě (Recycling Systems, s. r. o.) a nikoli žalobkyni, bez dalšího nikterak neprolamuje důsledky eventuálního zrušení (nebo změny) dovoláním napadeného rozsudku v dovolacím řízení (tj. že ten, komu bylo podle pravomocného a vykonatelného rozsudku plněno, má v případě zrušení nebo změny takového rozsudku povinnost plnění v odpovídajícím rozsahu vrátit). Konečně ani pro případ, že by – v kontextu okolností posuzované věci – v případě zrušení nebo změny dovoláním napadeného rozsudku v dovolacím řízení bylo již poskytnuté plnění oprávněně zpět vymáháno po žalobkyni, neplyne z dovolání ani ze zbylého obsahu spisu reálná hrozba závažné újmy ve smyslu § 243 písm. a) o.
s. ř., přičemž samotný záporný hospodářský výsledek žalobkyně, na který dovolatelka poukazuje, bez dalšího o obtížnosti či dokonce nemožnosti zpětného vymáhání poskytnutého plnění ničeho nevypovídá. Za těchto okolností se Nejvyšší soud již nezabýval tvrzením žalobkyně obsaženým ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladu vykonatelnosti (a pravdivost tohoto tvrzení ani neověřoval), že dovolatelka podle napadeného rozsudku již částečně plnila. Nejvyšší soud proto – aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o dovolání – návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2021 Mgr. Jiří Němec předseda senátu
11. Dovolání je přípustné, protože dovolatelkou položené otázky, které lze výstižně shrnout pod otázku jedinou, a sice zda právní úprava ukládající provozovatelce solární elektrárny, jejíž součástí jsou solární panely dodané na trh před 1. 1. 2013, přenést povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu podle § 37p odst. 2 ve spojení s § 37h písm. c) zákona o odpadech na provozovatele kolektivního systému, brání přechodu mezi jednotlivými kolektivními systémy, pročež je ujednání o výpovědi smlouvy neplatné, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání není důvodné.
13. Podle § 37h odst. 1 písm. c) věta před středníkem zákona o odpadech výrobce splní povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu přenesením těchto povinností na jinou, právnickou osobu, zajišťující společné plnění povinností výrobců podle tohoto dílu zákona.
14. Podle § 37p odst. 2 zákona o odpadech pro solární panely uvedené na trh do dne 1. 1. 2013 zajistí financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí, prostřednictvím osoby podle § 37h odst. 1 písm. c). Tuto povinnost musí zajistit prostřednictvím rovnoměrných dílčích plateb příspěvků, poskytovaných minimálně s roční periodicitou, počínaje od 1. 1. 2014, na základě smlouvy uzavřené nejpozději do 30. 6. 2013 s osobou podle § 37h odst. 1 písm. c) tak, aby financování bylo plně zajištěno nejpozději do 1. 1. 2019. Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) stanoví příspěvky na předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů zejména v závislosti na jejich hmotnosti a složení.
15. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
16. Podle § 269 odst. 2 věta první obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy.
17. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
18. Podle § 582 odst. 1 obč. zák. jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá- li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí.
19. V uvedeném znění, pro věc rozhodném, platila citovaná ustanovení jak zákona o odpadech, tak obchodního a občanského zákoníku, v době uzavření smlouvy, tj. ve znění zákona č. 69/2013 Sb., potažmo ve znění zákona č. 134/2013 Sb. a zákona č. 428/2011 Sb.
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1581/2000, vysvětlil, že nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle obchodního zákoníku na dobu neurčitou je možno vypovědět podle § 582 odst. 1 obč. zák., neboť obchodní zákoník představuje lex specialis vůči zákoníku občanskému, a proto otázky obchodním zákoníkem neupravené se řídí příslušnými ustanoveními zákoníku občanského, což je také případ výpovědi nepojmenované smlouvy (§ 269 odst. 2 obch. zák.) uzavřené na dobu neurčitou.
21. Vyplývá-li způsob výpovědi přímo ze smlouvy, jako je tomu v posuzované věci (viz bod 3 tohoto rozsudku), neuplatní se § 582 odst. 1 obč. zák., protože také v tomto případě mutatis mutandis platí závěr, který Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 22. 1. 1998, č. j. 3 Cdon 1237/96-53, v němž uvedl: „Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní strany dohodly“.
22. Ujednání čl. V. 1 smlouvy, kterým se účastnice odchýlily od § 582 obč. zák., nelze mít za neplatné proto, že by bylo v rozporu se zákonem o odpadech (§ 39 obč. zák.). Tato právní úprava neobsahuje mezeru v zákoně, a proto její vyplnění, a sice tak, že záměna kolektivního systému není možná, jak prosazuje žalovaná, v úvahu nepřipadá.
23. Nezbytným předpokladem jakéhokoliv dotváření práva je mezera v zákoně, která je představována nejen neúplností zákona, nýbrž takovou neúplností, pro kterou je příznačné, že to co není, má (musí) být, protože to celistvost právního řádu (objektivního práva) vyžaduje. Mezera v zákoně je vymezena rozporem vyplývajícím z porovnání jazykového významu ustanovení právních předpisů s tím, jaký by tento význam měl být, aby bylo respektováno – stručně vyjádřeno – hodnotové pozadí právního řádu (srov. také koncepci axiologické nedostatečnosti normativního systému).
24. Pokud žalovaná prosazuje, aby soud v posuzované věci vyplnil, dle jejího názoru, otevřenou teleologickou mezeru v zákoně, přehlíží, že v tomto případě o mezeru v zákoně vůbec nejde. Závěr o tom, že určitá otázka není výslovně upravena, není v žádném případě dostatečný pro zjištění mezery v zákoně, potažmo otevřené teleologické mezery (má-li být doslovný výklad zákona, který je nejširším možným výkladem, z objektivně teleologického hlediska příliš úzký). Podstatná je protiplánovost této neúplnosti, tedy již zmíněný rozpor s hodnotovým pozadím právního řádu.
25. Mezera v zákoně, která má povahu mezery de lege lata (pouze takováto je právně relevantní), je „otevřena“ racionální právní argumentací, tedy teleologickými argumenty, které se vyznačují tím, že namísto zdůrazňování zastávaného účelu právní normy se upřednostňují racionální cíle objektivně existující v rámci platného právního řádu (k tomu srov. Kühn, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Vyd. 1. Praha: Karolinum 2002, s. 211); v případě otevřené teleologické mezery je důsledkem porušení principu hodnotové bezrozpornosti právního řádu neopodstatněná diferenciace, které je zapotřebí se při nalézání práva vyvarovat.
26. Promítnuto do poměrů posuzované věci je z hlediska výše uvedeného významné, že právní úprava zákona o odpadech související s likvidací nebezpečných částí některých obnovitelných zdrojů vychází z nezbytnosti zabezpečit budoucí nakládání s odpadními solárními panely ze solárních elektráren a za tím účelem zajistit dostatečný objem finančních prostředků na likvidaci nebezpečného odpadu ze solárních panelů; zejména po skončení doby jejich životnosti. Finanční plnění do nově zřízeného systému v případě tzv. historických panelů bylo uloženo provozovatelům solárních elektráren (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, který s účinností od 1. 1. 2013 změnil zákon o odpadech; k části čtvrté - § 42). Z uvedeného lze usuzovat na účel, resp. objektivně existující racionální cíl, kterým je akumulace dostatečného objemu finančních prostředků na likvidaci nebezpečného odpadu ze solárních panelů realizovanou prostřednictvím účasti v kolektivním systému.
27. Dovolací argumentace svou podstatou vybudovaná na diskrepanci mezi zajištěnými kapacitami a akumulovanými finančními prostředky, kdy jejich nedostatek neumožní plné využití zajištěných kapacit, se s vymezeným racionálním cílem zcela míjí, což ostatně dokresluje i to, že žalovaná, ač prosazovala, že má jít o otevřenou teleologickou mezeru, neuvedla to zásadní, a sice k jaké neopodstatněné diferenciaci porušením hodnotové bezrozpornosti právní řádu mělo v tomto případě dojít. Vyjádřeno jinak, záměna kolektivního systému nemá na racionální cíl vliv. Z tohoto hlediska je totiž nerozhodné, která konkrétní právnická osoba, jakožto provozovatelka kolektivního systému, bude povinnosti spjaté s likvidací nebezpečného odpadu ze solárních panelů realizovat. Žalovanou předestřený nosný argument, který se nevymyká rámci případně nevítaného aspektu jejího podnikání, není racionální právní argumentací způsobilou zdůvodnit mezeru v zákoně. Rozpor s hodnotovým pozadím právního řádu (jeho axiologická nedostatečnost) zde dán není, a proto se o mezeru de lege lata nejedná.
28. Vzhledem k účinkům výpovědi smlouvy, a to zániku všech do té doby existujících práv a povinností, jež jsou obsahem právního vztahu založeného smlouvou (blíže k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2472/2015, a ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. 26 Cdo 2316/2020), nelze přisvědčit tomu, že by žalobkyně přenesením povinností ztratila dispoziční oprávnění přenést je na další osobu. Naopak, uzavřením další smlouvy o přenesení povinností dostála povinnosti účasti v kolektivním systému, jak vyplývá z § 37p odst. 2, potažmo § 37h písm. c) zákona o odpadech.
29. Dovolací soud s ohledem na výše rozvedené důvody uzavírá, že právní úprava ukládající provozovateli solární elektrárny přenést na provozovatele kolektivního systému povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění solárních panelů dodaných na trh před 1. 1. 2013 [§ 37p odst. 2 ve spojení s § 37h písm. c) zákona o odpadech] nebrání záměně kolektivního systému. Ujednání o možnosti výpovědi smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou mezi provozovatelem solární elektrárny a provozovatelem kolektivního systému za účelem splnění této zákonné povinnosti, tedy není neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).
30. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právních otázek, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která byla v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů, které se sestávají z odměny za zastupování žalobkyně advokátem a paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů. Zástupce žalobkyně vykonal ve věci úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalobkyně advokátem podle § 7 bod 6 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 13 780 Kč a paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem Kč. Protože zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem DPH, byla částka 14 080 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. o částku 2 957 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 17 037 Kč.
32. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně.
33. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu