23 Cdo 585/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce

Ing. K. G., správce konkursní podstaty úpadce Odbytové družstvo CENTRUM, v

likvidaci, se sídlem v Táboře, Chýnovská 1917/9, PSČ 390 02, IČ 25194887,

zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská

330, proti žalované MASNA Příbram, spol. s r. o., se sídlem v Příbrami, Jinecká

315, PSČ 261 80, IČ 61675393, za vedlejšího účastenství na straně žalované: 1)

ZD Krásná Hora nad Vltavou a. s., se sídlem Krásná Hora nad Vltavou 172, PSČ

262 56, IČ 00107999, zastoupené JUDr. Ivanem Hubáčkem, obecným zmocněncem,

bytem v Praze 8, Žalovská 429, a 2) Zemědělská akciová společnost HLUBOŠ, se

sídlem Hluboš 172, PSČ 262 22, IČ 46352911, zastoupené JUDr. Vladimírem

Kyselákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, o zaplacení částky

7.651.664,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.

45 Cm 85/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

1. října 2008, č. j. 6 Cmo 353/2008-123, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího

řízení částku 114.564,- Kč, a to na účet Mgr. Martina Šípa, advokáta, se sídlem

v Táboře, Převrátilská 330, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 45 Cm 85/2007-79,

uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7.651.664,96 Kč s blíže

specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech

řízení (výroky pod body II a III). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že Odbytové družstvo CENTRUM, v

likvidaci (dále též jen „úpadce“), dodalo žalované na základě písemně

uzavřených smluv jatečný skot a jatečná prasata a kupní cenu za takto dodané

zboží vyúčtoval žalované fakturami označenými v žalobě (z října a listopadu

2004) v celkové výši 7.653.789 Kč. Žalovaná tyto kupní ceny ve lhůtě splatnosti

(ani dodatečně) neuhradila. Úpadce uzavřel dne 9. 6. 2003 s GE Money Bank, a. s. (dále též jen „banka“) smlouvu o zřízení zástavního práva ke svým

pohledávkám na zajištění úvěru čerpaného u této banky, jíž byly zastaveny i

pohledávky vůči žalované, jež jsou předmětem tohoto sporu. Zástavní věřitel

existenci zástavního práva k těmto pohledávkám žalované neprokazoval. Úpadce

žalované faxovým podáním doručeným nejpozději dne 10. 12. 2004 oznámil, že

došlo k zastavení předmětných jeho pohledávek vůči žalované ve prospěch banky. Žalovaná „odkoupila“ od úpadcových věřitelů pohledávky vůči úpadci ve výši

7.651.664,96 Kč, tyto pohledávky v době od 15. 12. 2004 do 3. 1. 2005 postupně

započetla vůči předmětným úpadcovým pohledávkám a rozdíl ve výši 2.224,04 Kč

úpadci uhradila. Dne 14. 3. 2006 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs. Jako

spornou mezi účastníky soud prvního stupně vyhodnotil otázku, zda úpadce

oznámil žalované účinným způsobem zastavení předmětných pohledávek a kdy tak

učinil. V rámci posouzení žalobcovy aktivní věcné legitimace soud prvního stupně

uzavřel s poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu

České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, že po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka je

osobou, které jediné může poddlužník dluh ze zastavené pohledávky splnit s

účinky řádného splnění dluhu, správce konkursní podstaty, a že žalobce je tedy

ve sporu věcně legitimován. Soud prvního stupně dále dovodil (s poukazem na

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2001, sp. zn. 21 Cdo 2708/2000), že

faxové podání splňuje podmínku písemného oznámení podle ustanovení § 40 odst. 4

občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a že tedy nejpozději dne 10. 12. 2004 byly splněny podmínky účinnosti zástavního práva vůči poddlužníku podle

ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák. Na základě těchto úvah dospěl soud prvního

stupně k závěru, že zápočet vzájemných pohledávek, učiněný žalovanou až po

doručení oznámení o zastavení předmětných úpadcových pohledávek, je neplatný a

zánik předmětných pohledávek podle ustanovení § 580 obč. zák. nepřivodil. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2008, č. j. 6

Cmo 353/2008-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a

rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak s právními závěry soudu

prvního stupně, k nimž dodal, že podle ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák. je

poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky

zástavnímu věřiteli, nikoliv zástavnímu dlužníku, započtecí úkon žalované tedy

nebyl způsobilý přivodit zánik pohledávek. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela

o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené řízení je postiženo

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,

ohlásila tedy dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná především zpochybnila správnost posouzení žalobcovy věcné legitimace. Vytkla soudům nižších stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda je žalující správce

konkursní podstaty oprávněn s předmětnými pohledávkami nakládat. Vyjádřila

názor, že správci takové právo náleží pouze v případě, že jsou pohledávky

přihlášeny do konkursu, a že k tomu, aby se zastavená pohledávka stala součástí

konkursní podstaty a správce byl vybaven aktivní legitimací a mohl vymáhat

plnění ze zástavy do konkursní podstaty, je nutné, aby zastavená pohledávka

jako zástava ve vztahu k dluhu úpadce byla do konkursní podstaty zapsána v

souladu s ustanovením § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Žalovaná

namítla, že žalobce takto nepostupoval, a argumentovala, že samotné zapsání

pohledávek vůči žalované do seznamu pohledávek nemá právní význam v

projednávané věci. Tvrdila, že v konkursním spise je uvedeno v seznamu

přihlášených pohledávek u č. 51 - GE Money Bank, a. s., že oddělené uspokojení

nebylo uplatněno, z čehož dovozuje, že „nepřísluší správci konkursní podstaty

žádné právo s takovou pohledávkou nakládat, neboť pokud nebyla uplatněna,

nemohl by ani příp. popřít její pravost, výši nebo pořadí, natož ji vymáhat

soudní cestou“. Jestliže zástavní věřitel „zastavenou pohledávku nepřihlásil do

konkursu“, nepozbyl podle jejího mínění prohlášením konkursu na majetek úpadce

aktivní legitimaci a pouze on by tak mohl požadovat po skončení konkursu plnění

od žalované jako poddlužníka, neboť žalobce „zastavenou pohledávku jako zástavu

ve vztahu úpadce u zástavního věřitele do soupisu konkursní podstaty nezapsal a

žalovaná nemá vůči konkursní podstatě povinnost plnění“. Žalovaná též namítla, že nebylo prokázáno, že oznámení o zastavení pohledávek

bylo doručeno „v souladu se zákonem a zástavní smlouvou, když bylo porušeno

hmotné právo ohledně podstatných náležitostí takového oznámení.“ Argumentovala,

že pro „platnost“ oznámení o zastavení pohledávek musí být splněna „formální

stránka doručení spolu s obsahovou stránkou podání“, což se v tomto případě

nestalo, jelikož šlo o listovní zásilku s jiným obsahem a ne o předmětné

oznámení. Má za to, že účelovost jednání úpadce při oznamování „zastavených

pohledávek“ poddlužníkům vyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu,

jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení. Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými a právními

závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že rozsah sporu byl účastníky řízení

vymezen otázkou, zda úpadce jako zástavní dlužník oznámil účinným způsobem

zastavení předmětných pohledávek a kdy tak učinil. Ostatní skutečnosti nebyly

žádným z účastníků učiněny spornými. Otázka věcné legitimace je předmětem

dokazování i právního posouzení, v daném případě však nebyla učiněna spornou a

soud prvního stupně se aktivní věcnou legitimací žalobce zabýval v intencích

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 820/2001, nikoli „v rozsahu

účastníky tvrzených skutečností, neboť těmi byly předmětné skutečnosti vymezeny

jako nesporné.“ Žalobce se domnívá, že soud mohl ve smyslu ustanovení § 120

odst. 4 o. s. ř. vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, aniž

bylo nutné zabývat se otázkou, zda je správce konkursní podstaty oprávněn s

předmětnými pohledávkami nakládat. Tvrzení žalované, že zástavní věřitel

nepřihlásil předmětnou zastavenou pohledávku do konkursu, označil žalobce za

nepravdivé, uzavřel, že ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu je

uspokojení předmětných pohledávek možné pouze v rámci konkursního řízení, a

navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Vedlejší účastník č. 1 se ve svém vyjádření plně ztotožnil s obsahem dovolání. Též vedlejší účastník č. 2 se k dovolání vyjádřil tak, že se s jeho obsahem

plně ztotožňuje. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že

tento rozsudek je v rozporu s hmotným právem, s ustanovením § 27 odst. 5 zákona

o konkursu a vyrovnání, neboť v daném případě nedošlo k zápisu zastavených

pohledávek do soupisu podstaty a žalobce tak nemohl být legitimován k podání

žaloby. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy

nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009

Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12

přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl

o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále

též jen „o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo

podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou

(účastníkem řízení), za niž jako za právnickou osobu jedná její zaměstnanec,

který tím byl statutárním orgánem pověřen a který má právnické vzdělání [§ 241

odst. 2 písm. b), § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], se zabýval nejdříve otázkou,

zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného

dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti

rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]

nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237

odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je

dovolání přípustné za podmínek stanovených § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,

se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve

smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o. s. ř.). Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil

(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené

rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po

právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které

dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června

2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7,

ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom

založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu

určující (na níž toto rozhodnutí spočívá). Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry

při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav

věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,

zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní

závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201

až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní

posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní

normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně

určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval. V posuzované věci dovolání přípustné je, důvodné však není.

Dovoláním otevřená otázka, zda se v případě, že pohledávka vůči úpadci je

zajištěna jeho vlastní pohledávkou (tj. zástavním dlužníkem je osobní dlužník),

uplatní režim upravený v ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o

konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, dále též jen

„ZKV“ (srov. přechodné ustanovení v § 432 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb.), nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. To platí

též o související otázce, zda a z jakého důvodu, popřípadě též za jakých

předpokladů pozbývá v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka zástavní

věřitel, jehož pohledávka vůči úpadci je zajištěna zástavním právem k úpadcově

pohledávce, na úkor správce konkursní podstaty úpadce oprávnění domáhat se

přímo vůči poddlužníku toho, aby mu až do výše zastavené pohledávky uhradil

zajištěnou pohledávku, vyplývající z ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má

po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a

dovolání v projednávané věci je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je třeba dodat, že argumentace obsažená v žalobcově vyjádření, poukazující na

to, co strany učinily sporným, je založena na chybném výkladu ustanovení § 120

odst. 4 o. s. ř. Toto ustanovení, podle něhož soud může též vzít za svá

skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, umožňuje soudu založit poznatky o

skutkovém stavu věci na shodných skutkových tvrzeních účastníků (bez

dokazování). Nevztahuje se tedy na případ, kdy tvrzení (obou stran či jedné z

nich) o určité právně významné skutečnosti chybí, a již vůbec se nevztahuje na

situaci, kdy se strany shodují v právním posouzení určité právní otázky,

nehledě na to, že právním názorem stran, ani shodným, soud vázán není (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Závěr o věcné legitimaci účastníků je

součástí právního posouzení ve věci samé (žalovaná se proto mýlí v názoru, že

chybný závěr o věcné legitimaci je vadou řízení) a soud je tedy povinen se s

otázkou věcné legitimace vypořádat z úřední povinnosti. Dovolací námitka

zpochybňující závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků, není-li

založena na polemice se skutkovým stavem, na němž je tento závěr založen, je

námitkou nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř., tedy takovou námitkou, která může přivodit přípustnost

dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 6 ZKV majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu

(dále jen "podstata") (odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil

dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto

majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží

majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské

činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2).

Za podmínek stanovených tímto

zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej

nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3). Podle ustanovení § 27 ZKV peněžité pohledávky, které má úpadce za svými

dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen

uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty (odstavec 4, část věty první před

středníkem). Osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§

28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní

podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva

nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby

zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše

správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (odstavec 5, věty první

a druhá). Soudy nižších stupňů založily závěr o aktivní legitimaci žalobce na citaci

jednoho ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna

2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněném pod č. 76 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004 (dále též jen „R 76/2004“), přičemž

přehlédly, že hmotně právní vztahy, na jejichž posouzení toto rozhodnutí

spočívá, jsou (do jisté míry) jiné povahy než ty, o než jde v projednávané

věci, a že závěry tohoto rozhodnutí v ní proto nelze aplikovat mechanicky. R

76/2004 vychází ze situace, kdy je prohlášen konkurs na majetek osobního

dlužníka, přičemž osobou, jejíž peněžitá pohledávka zajišťuje pohledávku vůči

úpadci (tj. zástavním dlužníkem), je osoba odlišná od osobního dlužníka (od

úpadce), tedy z takové situace, na niž pamatuje ustanovení § 27 odst. 5 ZKV. Proto také při formulaci závěru, že po prohlášení konkursu na majetek osobního

dlužníka je osobou, které jediné může poddlužník dluh ze zastavené pohledávky

splnit s účinky řádného splnění dluhu, správce konkursní podstaty, Nejvyšší

soud zdůraznil, že je tomu tak v intencích ustanovení § 27 odst. 5 ZKV. V

případě, že pohledávka vůči úpadci je zajištěna nikoliv pohledávkou v majetku

třetí osoby, nýbrž pohledávkou úpadce (tj. zástavním dlužníkem je osobní

dlužník), je aplikace ustanovení § 27 odst. 5 ZKV vyloučena; absurdita postupu,

jímž by správce konkursní podstaty práva plynoucí ze zajištění pohledávky vůči

úpadci uplatňoval vůči samotnému „svému“ úpadci (tj. vyzval úpadce, aby

vyplatil ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo aby ve

stejné lhůtě složil cenu pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna), je

očividná. Dovolací námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu o věcné

legitimaci žalujícího správce konkursní podstaty založená na argumentaci, že

správce nedodržel postup stanovený v § 27 odst. 5 ZKV, je tedy neopodstatněná. Je-li pohledávka věřitele zajištěna zástavním právem ke splatné peněžité

pohledávce a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné, má zástavní věřitel

především právo domáhat se splnění své pohledávky po osobním dlužníku, a to –

bez zřetele k tomu, zda osobní dlužník je též zástavním dlužníkem – bez vazby

na zástavní právo.

Vedle toho (popřípadě též zároveň) je oprávněn realizovat

své zástavní právo tím, že se – v rozsahu daném zajištěnou pohledávkou a

maximálně do výše zastavené pohledávky – může domáhat uspokojení (zaplacení)

zajištěné pohledávky přímo po poddlužníkovi (§ 167 odst. 1 obč. zák.). V

rozsahu, v němž ze zástavního práva k pohledávce plyne poddlužníku povinnost

plnit závazek zástavnímu věřiteli, pak o možnost žádat od poddlužníka splnění

zastavené pohledávky přichází zástavní dlužník (srov. shodně R 76/2004). Je-li však na majetek osobního dlužníka prohlášen konkurs, zástavní věřitel již

nemůže uplatňovat svá práva mimo konkurs; též své zástavní právo tedy může

realizovat pouze v rámci konkursu, způsobem a v rozsahu stanoveném v zákoně o

konkursu a vyrovnání, bez zřetele na to, zda je zástavním dlužníkem úpadce či

třetí osoba. Pohledávku zajištěnou zástavním právem k pohledávce musí přihlásit

do konkursu a musí uplatnit právo na oddělené uspokojení (§ 20 ZKV) a jeho

pohledávka pak bude v rozsahu odpovídajícím výši zastavené pohledávky

uspokojena v konkursu jako pohledávka s právem na přednostní uspokojení podle

pravidel stanovených v § 28 ZKV. Domáhat se po prohlášení konkursu na majetek

osobního dlužníka uspokojení zajištěné pohledávky přímo po poddlužníkovi již

nemůže, stejně jako poddlužník nemůže přivodit zánik závazku odpovídajícího

zastavené úpadcově pohledávce plněním poskytnutým zástavnímu věřiteli. Je-li úpadce ve vztahu k zajištěné pohledávce nejen osobním, nýbrž též

zástavním dlužníkem, správce konkursní podstaty nemá důvod (jak bylo vyloženo)

postupovat podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV. Zastavenou úpadcovu pohledávku

sepíše do soupisu podstaty jako úpadcův majetek (srov. § 6 odst. 1, odst. 2,

větu první, a § 18 odst. 2 ZKV) a na základě ustanovení § 27 odst. 4, věty

první, ZKV tuto pohledávku uplatní a vymáhá po úpadcově dlužníku ve prospěch

podstaty, tak jako každou jinou úpadcovu pohledávku. Ze zákona přitom nelze

dovodit, že by jeho věcná legitimace byla podmíněna tím, že zástavní věřitel

uplatnil v konkursu právo na oddělené uspokojení své zajištěné pohledávky. Jestliže zástavní věřitel toto právo neuplatnil, pak to poznamená toliko způsob

a míru uspokojení jeho konkursní pohledávky; právo na realizaci zástavního

práva mimo konkurs mu taková skutečnost založit nemůže. Lze tedy uzavřít, že i když úvaha soudů nižších stupňů vycházející toliko z R

76/2004 nebyla zcela přesná, ve výsledku je jejich právní posouzení správné. Prostřednictvím námitky, že nebylo prokázáno doručení oznámení o zastavení

pohledávek žalované a že šlo o listovní zásilku s jiným obsahem než s takovým

oznámením, žalovaná nezpochybňuje správnost řešení právní otázky odvolacím

soudem (správnost jeho právního posouzení), nýbrž kritizuje správnost jeho

skutkových zjištění a z nich vyvozených skutkových závěrů. Z hlediska

obsahového tedy uplatňuje dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř.,

jehož použití je tímto ustanovením zapovězeno v dovolacím řízení, v němž může

být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Směřuje-li dovolací námitka též proti závěru, že v případě oznámení učiněného

cestou telefaxové zprávy nebyla zachována písemná forma, pak tato námitka sice

zpochybňuje správnost právního posouzení, důvodná však není. Právní názor

odvolacího soudu je v souladu s ustanovením § 40 odst. 4 obč. zák., jak byl

vyložen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2001, sp. zn. 21 Cdo

2708/2000, uveřejněném pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

ročník 2002, na jehož závěry Nejvyšší soud odkazuje. Z definice telefaxu v

tomto rozhodnutí obsažené vyplývá, že telefaxová zpráva umožňuje zachycení

obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila, telefax lze

tedy podřadit pod pojem elektronických prostředků, s jejichž užitím ustanovení

§ 40 odst. 4 obč. zák. spojuje zachování písemné formy. Argumentuje-li žalovaná účelovostí jednání úpadce při oznamování zastavení

pohledávek, pak je třeba zdůraznit, že v dovolacím řízení, v němž může být

dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je

dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a skutkový

stav zjištěný v posuzované věci závěr o účelovosti úpadcova počínání

neumožňuje. Uplatnění nových skutečností nebo důkazů ve věci samé v dovolání je

ustanovením § 241a 4 o. s. ř. výslovně zapovězeno. Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) je tedy rozsudek odvolacího soudu správný a dovoláním neuplatněné vady

řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední

povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se ze spisu

nepodávají, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Žalobce, jenž byl v dovolacím řízení zcela úspěšný, má podle ustanovení § 142

odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči

neúspěšné žalované a vedlejším účastníkům na její straně právo na náhradu

nákladů, které v dovolacím řízení vynaložil a které spočívají v odměně jeho

advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Žalobcův advokát učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby –

vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odměna advokáta určuje podle ustanovení §

3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1, věty první, uvedené

vyhlášky a činí 95.170,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových

výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým

výlohám v celkové výši 95.470,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani

z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 19.094,- Kč, kterou bude advokát

jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle

ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení.

Celkovou

náhradu ve výši 114.564,- Kč jsou žalovaná a vedlejší účastníci na její straně

povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů od právní moci

tohoto rozsudku k rukám žalobcova advokáta (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149

odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může

oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. dubna 2010

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu