23 Cdo 6092/2017-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobce Společenství vlastníků Horská 1265, se sídlem v Liberci XIV –
Ruprechticích, Horská 1265, PSČ 460 14, IČO 28752121, zastoupeného Mgr. Jiřím
Kafkou, advokátem, se sídlem v Liberci, Pražská 132/4, PSČ 460 01, proti
žalované Air NET DT s.r.o., se sídlem v Liberci X – Františkově, Nová 332/20,
PSČ 460 10, IČO 25419374, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se
sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, o vyklizení, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 253/2015, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. července 2017,
č. j. 83 Co 239/2016-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího
Kafky, advokáta, se sídlem v Liberci, Pražská 132/4, PSČ 460 01.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 10. února 2016, č. j. 18 C 253/2015-70,
zamítl žalobu, podle které má žalovaná povinnost vyklidit střechu bytového
domu, katastrální území R., obec L., odstraněním movitých věcí instalovaných
žalovanou (antény a telekomunikačního zařízení pro příjem a vysílání datového
signálu za účelem vysílání signálu pro zprostředkování k síti internet) (výrok
pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 10. července 2017, č. j. 83 Co 239/2016-124, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit střechu bytového domu, v
katastrálním území R., obci L., odstraněním movitých věcí instalovaných
žalovanou (antény a telekomunikačního zařízení pro příjem a vysílání datového
signálu za účelem signálu pro zprostředkování k síti internet) (výrok pod bodem
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřovala v naplnění předpokladů obsažených v § 237 o. s. ř., když měla za to,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka dále navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu z důvodu, že nucený výkon rozhodnutí by pro ni představoval vážné
ekonomické potíže, zmaření původní vysoké investice bez reálné možnosti
obnovení předešlého stavu či jiné efektivní saturace finančních ztrát.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, který navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání žalované podle § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Pokud by dovolací soud dovolání žalované
neodmítl, navrhl žalobce jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), a byla splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval
tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. jsou skutečně splněna.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom,
v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu
trvání lhůty k dovolání.
Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě
(§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, dovolací soud odmítne.
Problematikou vymezení přípustnosti dovolání podle občanského řádu účinného od
1. ledna 2013 se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Již ve svém usnesení ze dne
27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo v usnesení ze dne 25. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel
v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dospěl v nich
také k závěru, že může-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části. Má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje.
Stejné závěry citované judikatury platí i pro námitku dovolatele, že otázka
hmotného práva dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena; tj. z dovolání musí být
patrno, jakou otázku hmotného či procesního práva, na níž odvolací soud
postavil své rozhodnutí, pokládá dovolatel za Nejvyšším soudem dosud
nevyřešenou.
Shora uvedeným požadavkům dovolatelka nevyhověla; z dovolání není předně
zřejmé, na řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva má napadené
rozhodnutí záviset, a není tak možno dovodit ani z obsahu dovolání. Dovolání
žalované obsahuje pouze polemiku s právními závěry odvolacího soudu, ta však
nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o.
s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř.
Směřovala-li dovolatelka některé své výtky proti procesnímu postupu odvolacího
soudu (zejména, že odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud
prvního stupně, aniž by však účastníky o svém odlišném právním názoru
informoval a umožnil jim tak procesně reagovat), namítala vady řízení, které
samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. K vadě řízení by
dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Pokud v uvedeném postupu odvolacího soudu žalovaná spatřovala porušení práva na
spravedlivý proces v tom, že nebyla naplněna zásada předvídatelnosti soudních
rozhodnutí, přičemž v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne
31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, je třeba zdůraznit, že ani tím
nezaložila přípustnost jejího dovolání.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve svých dřívějších rozhodnutích již
opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost
(věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatelky o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatelky, aby způsobem předvídaným
v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezila předpoklady přípustnosti
dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z
oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne
28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje
po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Znamená to
tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho
právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu
v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval
absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by
představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována
právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na
spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června
2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017).
Rovněž Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16,
vyjádřil k povaze dovolání a možnostem přezkumu jiných než právních otázek,
splňujících předpoklady uvedené v § 237 o. s. ř. Z citovaného rozhodnutí se
podává, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž
sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze
proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání
(posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného
opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke
zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. ledna 2013) zakotvena v
občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy, a proto
způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení
individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé
a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.“ Ústavní soud rovněž
doplnil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samostatné
přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit „jen“ vlastní
proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že
relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky
stanovené v § 241a odst. 1 až 3 a § 237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8.
srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15).“
Dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku, na níž by záviselo
rozhodnutí odvolacího soudu a v souvislosti s níž by byl současně naplněn
některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu
pokračovat.
Dovolatelka v dovolání dále navrhla odložení vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp.
zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním spadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický“. S ohledem na
výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou
druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu