U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Tomášem Nevečeřalem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vinohradská 404/19, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
15.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 73/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna
2013, č. j. 13 Co 484/2012-378, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti v
záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“)
trpí vadou, pro kterou se nelze vůbec zabývat otázkou jeho přípustnosti ve
smyslu § 237 o. s. ř. Předně k otázce možnosti „ztotožnění se s písemným odvoláním (zjevně
míněno: dovoláním) žalobkyně tak, jak bylo žalobkyní podáno“, které učinil
předchozí právní zástupce (advokát) dovolatelky nutno poukázat na judikaturu
Nejvyššího soudu, který opakovaně vyložil, že z ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele
musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to
alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu
napadá, a vymezení dovolacího důvodu, když – s ohledem na novelu občanského
soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – není již nadále použitelná
judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby
právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka
(dovolatele) ztotožňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, in http://nsoud.cz, nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2628/15, in http://nalus.usoud.cz). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení
(odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za
řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání
nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., tj.
uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak). Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání
žalobkyně tyto normativní limity zjevně nesplňuje. Jak se podává z obsahu dovolání (doplnění dovolání), dovolatelka v
podaném dovolání namítá, že „rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, kdy dle žalobkyně je v dané věci dán extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, v důsledku čehož
došlo na straně odvolacího soudu k nesprávnému právnímu posouzení věci.“
Předpoklad přípustnosti dovolání pak dovolatelka vymezuje s tím, že „napadený
rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by
v dovolání uvedla, s jakými konkrétními rozhodnutími je napadené rozhodnutí
odvolacího soudu v kolizi. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že
jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli
dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě
věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže,
tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání
dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či
snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup
by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována
právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na
spravedlivý proces. Dovolací soud sice při posuzování přípustnosti dovolání není oprávněn
verifikovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel,
avšak pokud by naznal, že z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním
napadeného rozhodnutí nelze zjistit právně rozhodné skutečnosti, případně tyto
jsou (z hlediska učiněných dílčích skutkových zjištění) rozporné,
nesrozumitelné či neurčité, pak by – poněvadž by uvedený stav šel na vrub
správnosti právního posouzení věci (jelikož takto defektně uvedený skutkový
stav z povahy věci by vylučoval, aby odvolací soud na něj aplikoval příslušné
pravidlo chování, případně je neaplikoval, ač se jednalo o předčasný závěr
právě pro popsané defekty na skutkovém úseku) – musel přistoupit k vydání
kasačního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince
2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009). Posledně uvedená varianta (konkrétně extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěními a právními závěry odvolacího soudu) ovšem v této věci dovolatelkou
byla tvrzena toliko obecně, bez jakéhokoliv bližšího rozvedení do poměrů dané
věci, přičemž z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu
nelze seznat, že by tento rozsudek zatěžoval defekt na skutkovém poli (např. pro absenci skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování
vycházel), nebo jej ve shora již vyloženém směru zatěžovala jiná vážná
pochybení jdoucí na vrub práva dovolatelky na spravedlivý proces. Podle § 241b o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje to, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. K
takovému doplnění dovolání ovšem ze strany dovolatele nedošlo. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně
trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla
dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.