23 Cdo 63/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně ECONTAX, s.r.o., se sídlem v Praze 8 - Troji, U Pentlovky 466/7,
identifikační číslo osoby 61856223, zastoupené JUDr. Helenou Dvornou,
advokátkou, se sídlem v Praze, Hurbanova 11, proti žalovaným 1) F. B., 2) J.
M., oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v
Praze 2, Karlovo nám. 28, o zaplacení částky ve výši 125.069,42 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 47 Cm
241/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
května 2011, č. j. 1 Cmo 351/2010-333, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným jako společně a
nerozlučně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.644,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.
3.092,70- Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (bod III. výroku). Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaných náhrady škody, kterou jí
měli žalovaní, jako jednatelé společnosti Stavební obnova, spol. s r.o. způsobit nesplněním právní povinnosti navrhnout na uvedenou společnost konkurs,
přestože pro to byly splněny zákonné podmínky. Soud prvního stupně vyšel z toho, že na žalobkyni jako postupníka byly dne 20. března 2006 postoupeny pohledávky postupitele V. K. za společností Stavební
obnova, spol. s r.o., v likvidaci, ve výši 3.092,70 Kč a 125.069,42 Kč včetně
příslušenství. Na majetek společnosti Stavební obnova, spol. s r.o., v
likvidaci, byl usnesením č. j. 40 K 28/2005-18 ze dne 24. srpna 2005 prohlášen
konkurs, který byl zrušen pro nedostatek majetku usnesením č. j. 40 K
28/2005-125 ze dne 25. dubna 2007. Žalovaní 1) a 2) byli jednateli společnosti
v období od 6. března 1991 (vznik společnosti) do 13. ledna 2004. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zdali jsou zde tvrzené
pohledávky ve výši 3.092,70 Kč a 125.069,42 Kč. Ohledně pohledávky ve výši
3.092,70 Kč z kupní ceny za řezačku HUFA profi uzavřel, že se ji žalobkyni
nepodařilo prokázat. Co se týče pohledávky ve výši 125.069,42 Kč uvedl, že bylo
prokázáno, že mezi V. K., jako zhotovitelem, a společností Stavební obnova, s
r.o., jako objednatelkou, byla uzavřena ústní smlouva o dílo. Dospěl k závěru,
že strany sjednaly vznik práva na zaplacení ceny díla v návaznosti na předání
díla (ustanovení § 548 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“), že dílo bylo řádně předáno, drobné vady a nedodělky byly odstraněny. Dále soud prvního stupně dovodil, že společnost Stavební obnova,
s.r.o., v likvidaci, byla v březnu roku 2001 v úpadku, neboť měla více věřitelů
a nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky (ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“). S
ohledem na počet věřitelů a výši závazků společnosti došlo jednoznačně k
porušení povinnosti podat včas návrh na konkurs před březnem roku 2001, kdy
byla uzavřena smlouva o dílo s V. K. Žalovaní jako jednatelé porušili svoji
povinnosti danou ustanovením § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., tedy
nepodali bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek
společnosti, přestože byla společnost v úpadku. Žalovaní tak způsobili škodu
věřiteli V. K. ve výši celé neuhrazené pohledávky ze smlouvy o dílo 125.069,42
Kč, neboť v konkursu nebylo na tuto pohledávku ničeho plněno a smlouva, z níž
tato pohledávka vzešla, byla uzavřena v době (březen 2001), kdy byli žalovaní v
prodlení se splněním povinnosti dané ustanovením § 3 odst. 2 ZKV. K odvolání obou žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba o tom, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši
125.069,42 Kč s příslušenstvím, zamítá (první výrok), s tím, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstává podaným odvoláním nedotčen (druhý výrok).
Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí
výrok). Odvolací soud po opakování dokazování shledal správnými a úplnými skutková
zjištění soudu prvního stupně. S jeho právním posouzením věci se však
neztotožnil. Poukazuje na judikatorní závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, nebo ze dne 27. září
2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005, připomněl, že obligatorními znaky odpovědnosti
za škodu (§ 420 obč. zák.) způsobenou porušením autodenunciační povinnosti,
obsažené v ustanovení § 3 odst. 1 a 2 ZKV jsou: a) vznik škody, b) porušení
právní povinnosti, c) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a
vznikem škody a d) existence zavinění odpovědných osob. Procesní odpovědnost za
prokázání těchto znaků odpovědnostního vztahu má přitom v řízení žalobce;
zavinění odpovědných osob ve formě nevědomé nedbalosti je zákonem
presumováno. Upozornil, že o škodě ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 ZKV je možno právně
uvažovat pouze za situace, byla-li v řízení prokázána pohledávka (byť
nesplatná) žalobkyně za společností Stavební obnova, spol. s r.o. na zaplacení
ceny díla, daná již v době, kdy žalovaným vznikla povinnost podat návrh na
prohlášení konkursu. Ve shodě se soudem prvního stupně měl odvolací soud za
prokázané, že v březnu roku 2001 byla mezi účastníky uzavřena v ústní formě
smlouva o dílo obsahující obě podstatné náležitosti dle ustanovení § 536 obch. zák. – vymezení určitého díla i určení ceny za jeho provedení. Avšak za
prokázané nelze dle odvolacího soudu považovat splnění ani jedné ze zákonných
podmínek pro vznik nároku na zaplacení díla ve smyslu ustanovení § 548 odst. 1
ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák, tedy dokončení a předání díla
objednateli. Nedostatek jeho řádného ukončení měl odvolací soud v řízení za
prokázaný zejména provedenými listinnými důkazy. Nebylo dokončeno a začištěno
obložení mléčnice, dílo bylo provedeno s vadami spočívajícími v záměně
mrazuvzdorného obkladového materiálu za nemrazuvzdorný. Nadto ani splnění druhé
kumulativní podmínky – předání díla objednateli – neshledal odvolací soud v
řízení za prokázané. Odvolací soud tedy uzavřel, že za uvedené situace, kdy dle ustanovení § 554
odst. 1 obch. zák. nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení ceny díla, lze tím
méně uvažovat o splatnosti této ceny (§ 340 odst. 2 obch. zák.) na základě
vystavené faktury zhotovitele č. OV2003/075 ze dne 26. srpna 2003. Není naplněn
již první předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou porušením
povinnosti podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 ZKV a sice způsobení škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka předně namítá, že závěr učiněný odvolacím soudem o tom, že Vladimír
Kučírek neprovedl své dílo řádně a proto mu ani nevznikl nárok na zaplacení
ceny hotového díla, nemá oporu v provedeném dokazování. Dle jejího názoru
listiny, jimiž odvolací soud opakoval dokazování k otázce provádění díla,
vypovídají pouze o vztahu mezi Ing. V. H., CSc. a společností Stavební obnova,
spol. s r.o., nikoliv však o vztahu mezi společností Stavební obnova, spol. s
r.o. a V. K. V. K. provedl dílo v souladu s ústní dohodou uzavřenou se
společností Stavební obnova, spol. s r.o.
Dovolatelka dále uvádí, že „ačkoli přípustnost dovolání v projednávané věci je
dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., považuje dovolatelka za
otázku, která má po právní stránce zásadní význam, jaký právní závěr lze učinit
ze skutečnosti, že dlužník – podnikatel určitou pohledávku svého věřitele
zavede do svého účetnictví a eviduje ji jako svůj závazek, svůj závazek však
neuhradí a následně pohledávku svého věřitele odmítá uhradit a vznáší proti
této pohledávce námitky. Zařazením pohledávky svého věřitele mezi své závazky
dlužník – podnikatel konkludentně svůj závazek uznal“.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu ve výroku I. a na něj navazujícím výroku III. a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaní společně vyjádřili tak, že se plně ztotožňují
se skutkovými i právními závěry soudu odvolacího a argumentaci žalobkyně v
plném rozsahu odmítají. Upozorňují, že faktura jako jednostranný právní úkon
není způsobilá přivodit vznik povinnosti druhé straně, aniž by byla druhou
stranou náležitě akceptována. Skutečnost zaúčtování faktury do účetnictví má
povahu evidenční, nijak neovlivňuje existenci či neexistenci pohledávky.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. a z obsahu dovolání vyplývá, že se opírá o způsobilý
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s.
ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle ustanovení § 242 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není
však důvodné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 1998, pod číslem 17,
dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z
nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí
důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu
přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí
se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na
celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít
vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely
založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v
projednávané věci.
Odvolací soud postavil svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně na nesplnění
ani jedné ze zákonných podmínek pro vznik nároku na zaplacení díla ve smyslu
ustanovení § 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák. Nedošlo k
dokončení díla a nedošlo ani k jeho předání. Protože si účastníci pro splatnost
nároku na zaplacení ceny díla nedohodli něco jiného, odvolací soud žalobu
zamítl.
Jako právně nevýznamnou z pohledu správnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem proto Nejvyšší soud hodnotí námitky žalobkyně směřující do závěrů
odvolacího soudu o nedokončení díla. Odvolací soud závěr o nedůvodnosti
uplatněného nároku postavil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech
(nedokončení a nepředání díla). Proto i neobstál-li by jeden z nich dovoláním
napadený (nedokončení díla), nemůže to mít na správnost tohoto závěru vliv,
neboť druhý závěr (nepředání díla) podroben dovolacímu přezkumu nebyl a je tak
dovoláním nedotčen. V takovém případě se dovolací soud možnou nesprávností
závěru odvolacího soudu o nedokončení díla nezabýval, neboť na celkový závěr
odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemohlo mít vliv.
Nedůvodnou je také námitka žalobkyně, že zařazením pohledávky mezi své závazky
do účetnictví žalovanými došlo ke konkludentnímu uznání závazku. Písemné uznání
určitého závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. je
jednostranným úkonem dlužníka adresovaným věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004). Účinky uznání závazku
proto nemohly nastat ani případným (samotným) zařazením závazku dlužníkem do
své účetní evidence bez písemného uznání závazku vůči žalujícímu tvrzenému
věřiteli.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou
správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud
neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají
žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z
odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 18.570,- Kč [§ 3 odst. 1
bod 4, § 16, § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění] a z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve
výši 3.774,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v
platném znění), tedy celkem ve výši 22.644,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu