23 Cdo 65/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve
věci žalobkyně K. M. C. s. r. o., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti
žalovanému R. J., podnikateli, zastoupenému Mgr. M. B., advokátem, o
zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Prostějově pod sp. zn. 9 C 90/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2008, č. j. 27 Co 614/2006-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2008, č. j. 27 Co
614/2006-154, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v
Prostějově ze dne 12. září 2005, č. j. 9 C 90/2001-114, tak, že žaloba se
žádostí, aby žalovaný zaplatit žalobkyni částku 85.000,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 2. 5. 2001 do zaplacení, se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud zopakoval dokazování provedením části listinných důkazů, kterými
provedl důkaz soud prvního stupně, a dospěl k zjištění, že žalobkyně si u
společnosti B. M. zasilatelství, společnost s ručením omezeným (dále též jen
„B. M. zasilatelství“), objednávkou ze dne 19. 11. 1999 objednala přepravu
dvaceti obytných kontejnerů na dvanácti soupravách kamionů s termínem nakládky
22. 11., 24. 11. a 25. 11. 1999 s tím, že předběžná cena přepravy bude činit
3,000.000,- Kč. Společnost B. M. zasilatelství si (zřejmě) část přepravy
objednala u podnikatelky L. M., která následně objednávkou ze dne 19. 11. 1999
přepravu zadala u žalovaného s termínem nakládky 24. 11. 1999 ve V. a termínem
vykládky 6. 12. 1999 v T. Ze shodných tvrzení účastníků vzal odvolací soud za
svá zjištění, že nebyla vyřízena tranzitní víza ani povolení pro vstup
nadrozměrného nákladu na území R. f. a že naložené kamiony zůstaly stát na
hraničním přechodu O. Protože se nepodařilo ani dodatečně povolení získat,
žalobkyně si zajistila náhradní železniční přepravu z V. do T., obrátila se na
žalovaného s požadavkem o navrácení přepravovaného zboží zpět do V. a za tuto
dopravu mu přislíbila zaplatit částku 85.000,- Kč, kterou mu i posléze
vyplatila, poté co přepravu z O. do V. provedl, byť pod podmínkou jeho
prohlášení, že tuto částku přijímá jako bezdůvodné obohacení na jeho straně,
neboť mu na vyplacení této částky nevznikl žádný nárok. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že mezi
účastníky nebyla uzavřena smlouva a nebyl mezi nimi žádný právní vztah. Dovodil, že žalobkyně si sice přepravu z V. do T. objednala u společnosti B. M. zasilatelství a žalovaný pro ni nebyl na trase V. – T. smluvním partnerem,
jiný případ je však přeprava z O. do V.; pro tuto přepravu byl naopak smluvním
partnerem žalobkyně žalovaný, neboť žalobkyně si u něho zpětnou přepravu
objednala a přislíbila za ni zaplatit částku 85.000,- Kč, mezi účastníky tedy
došlo k uzavření nové přepravní smlouvy dle vyhlášky č. 11/1975 Sb. a byla mezi
nimi sjednána cena této přepravy ve výši 85.000,- Kč. Na základě toho odvolací
soud uzavřel, že pokud žalovaný dostal za provedenou přepravu zaplaceno,
nemohlo se jednat o převzetí bezdůvodného obohacení. S argumentem žalobkyně, že
přislíbila žalovanému uhrazení zpětné přepravy v tísni, se odvolací soud
vypořádal konstatováním, že obchodní zákoník pojem „tíseň“ nezná, a dodal, že
pokud by žalobkyně tento příslib učinila s tím, že žalovanému nehodlala
zaplatit, šlo by o jednání v rozporu s poctivým obchodním stykem. Tento rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s.
ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
ohlásila tedy dovolací důvody upravené v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. b) a
§ 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně především vytkla odvolacímu soudu, že žádost o vrácení zásilky z
hraničního přechodu Orša a příslib zaplacení vícenákladů posoudil jako novou
přepravní smlouvu; podle jejího názoru se po celou dobu od podpisu smlouvy se
společnosti B. M. zasilatelství až po dobu návratu zásilky do Vizovic jednalo
o jednu jedinou přepravní smlouvu. Odvolací soud měl pochybit též tím, že se
nedostatečně vypořádal s ustanovením čl. 14 odst. 1 Úmluvy CMR, vzhledem k
němuž pokud žalovaný nebyl vlastní vinou schopen splnit dopravu do místa
určení, neboť neměl vyřízeno vízum pro svého řidiče pro R. f. a neobstaral si
pro svůj dopravní prostředek povolení k přepravě nadrozměrného nákladu, byl
povinen bez dalšího po obdržení žádosti žalobkyně vrátit náklad do její
provozovny ve V., bez ohledu na to, že žalobkyně svěřila postupně přepravu L. M. a ta žalovanému. Žalobkyně dále namítla, že podle dokazování žalovaný obdržel od L. M. zálohu na
přepravu ve výši 150.000,- Kč, o jejímž vyúčtování se odvolací soud nezmiňuje. Výši požadované částky žalovaný nijak nezdůvodnil. Faktura byla žalobkyni
doručena až v průběhu řízení, a protože nedošlo k jakékoliv dohodě o nové
přepravní smlouvě z přechodu O. do V., nejsou částky uvedené ve faktuře ničím
podloženy; nedošlo k dohodě o ceně přepravy ve výši 40.000,- Kč, o platbě za
zdržení vozidla žalovaného na přechodu O. a o náhradě za vyřízení povolení k
dopravě nadrozměrného nákladu přes P. Pokud by i žalobkyně slíbila zaplatit
vícenáklady vzniklé žalovanému, muselo by se jednat o náklady navíc, tj. nekryté složenou zálohou, a o náklady, které vznikly zaviněním odesilatele,
nikoliv v důsledku nedbalého přístupu žalovaného. Odvolací soud tedy podle
mínění žalobkyně vycházel ze skutkových zjištění o existenci nové smlouvy o
přepravě a o závazku žalobkyně zaplatit žalovanému dohodnutou cenu za přepravu
z přechodu O. do V., částku za čekání na hraničním přechodu O. a částku za
vyřízení povolení k dopravě nadrozměrného nákladu přes P., aniž by tato
zjištění měla oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení,
že žalovanému plnila bez právního důvodu, proto žalovaný toto plnění, které si
vynutil neprávem, musí vrátit. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud uzavřel, že
dovolání je v této věci přípustné, neboť přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, je stanovena v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa
přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatelka obsahově vymezila. Prostřednictvím kritiky závěru, že přepravu zásilky z hraničního přechodu Orša
zpět do Vizovic žalovaný provedl na základě smlouvy o přepravě věci uzavřené
mezi ním a žalobkyní, dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení, na
němž je napadené rozhodnutí založeno [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry
při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav
věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje,
zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní
závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní
posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Dovoláním zpochybněné právní posouzení odpovídá zjištěnému skutkovému stavu
věci a této dovolací námitce důvodnost přiznat nelze. Podle ustanovení § 756 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
ustanovení obchodního zákoníku se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která
je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje
odlišnou úpravu. Vyhláškou ministra zahraničních věcí byla ve Sbírce zákonů pod
č. 11/1975 uveřejněna Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční
nákladní dopravě (dále též jen „Úmluva CMR“), která se podle jejíhož článku 1
odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním
vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání,
jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň
jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na
trvalé bydliště a státní příslušnost stran. V posuzované věci, v níž se jedná o
mezinárodní přepravu v uvedeném smyslu, se tedy v otázkách, jež upravuje,
použije Úmluva CMR (jak správně dovodil odvolací soud), a pouze v otázkách
touto úmluvou neupravených se použijí ustanovení § 610 a násl. obch. zák.,
upravující smlouvu o přepravě věci, popřípadě ustanovení silničního přepravního
řádu (srov. § 629 obch. zák.), jenž byl vydán vyhláškou ministerstva dopravy
č. 133/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud se především neztotožňuje s názorem dovolatelky, že zpětná
přeprava zásilky z hraničního přechodu O. do V. byla provedena na základě
smlouvy o přepravě, kterou uzavřela se společnosti B. M. zasilatelství. Jak
sama žalobkyně v průběhu sporu správně zdůrazňuje, žalovaný účastníkem
závazkového vztahu založeného touto smlouvou nebyl a skutkový stav zjištěný
odvolacím soudem neskýtá podklad pro závěr, že se účastníkem tohoto právního
vztahu stal dodatečně. Nešlo o dalšího dopravce ve smyslu čl. 36 Úmluvy CMR,
jenž by se převzetím zásilky a nákladního listu stal smluvní stranou, neboť v
posuzovaném případě nešlo o přepravu prováděnou postupně několika dopravci;
podle nezpochybněného zjištění odvolacího soudu (odpovídajícího souhlasnému
tvrzení účastníků) provedl přepravu z V., jejímž cílem (sjednaným místem dodání
zásilky) byl T. a jež skončila v O., toliko žalovaný. Podle dovoláním rovněž
nezpochybněného skutkového zjištění odvolacího soudu neprovedl žalovaný
přepravu zásilky z O. do V. na základě pokynu své dosavadní smluvní partnerky
podnikatelky L. M., která mu zadala přepravu předmětné zásilky z V. do T.,
nýbrž stalo se tak na základě jeho jednání s žalobkyní, která se obrátila přímo
na něho, podle jejího tvrzení z důvodu časové tísně a hrozících nepříznivých
důsledků a vzhledem k postoji jejího smluvního partnera B. M. zasilatelství.
Smlouva o přepravě věci (správnost určení příslušného smluvního typu odvolacím
soudem nebyla dovoláním zpochybněna, není tedy otevřena dovolacímu přezkumu a
Nejvyšší soud z ní proto vychází), kterou žalovaná uzavřela s uvedenou
společností, ji k takovému jednání neopravňovala a takové oprávnění odesílatele
nevyplývá ani z právních předpisů. Neobstojí odkaz dovolatelky na čl. 12 Úmluvy
CMR, zakládající odesílateli oprávnění disponovat se zásilkou, neboť toto
ustanovení opravňuje zasílatele dávat pokyny dopravci a v závazkovém vztahu
založeném smlouvou o přepravě uzavřenou mezi žalobkyní a společností B & M
zasilatelství byla v postavení dopravce tato společnost, nikoliv žalovaný. Posouzení, zda žalovaný provedl přepravu zásilky z O. do V. na základě smlouvy
uzavřené mezi ním a žalobkyní, spočívá v zodpovězení otázky, zda mezi těmito
subjekty došlo k souhlasnému projevu vůle ve všech takových věcech, které jsou
v příslušné právní normě stanoveny jako obligatorní náležitosti smlouvy o
přepravě. Úmluva CMR upravuje obsah smlouvy o přepravě pouze pro případ, že je vystaven
nákladní list; nákladní list je mimo jiné též dokladem o obsahu smlouvy, pokud
není prokázán opak (srov. čl. 9 odst. 1), a předepisuje-li Úmluva CMR v čl. 6
odst. 1 nezbytné obsahové náležitosti nákladního listu, stanoví zároveň
obligatorní náležitosti smlouvy o přepravě věci (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. 32 Odo 1676/2006, jenž je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Ve věci posuzované přepravy z O. do V. podle skutkového stavu zjištěného
odvolacím soudem nákladní list vystaven nebyl (z čehož mimochodem nelze
dovozovat závěr o neexistenci či neplatnosti přepravní smlouvy - srov. čl. 4
Úmluvy CMR), uplatní se tedy ustanovení § 610 obch. zák., podle něhož smlouvou
o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z
určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a
odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné). Silniční přepravní řád,
na nějž odkazuje ustanovení § 629 obch. zák., v § 41 odst. 4 stanoví, že
přepravní smlouvou se dopravce zavazuje odesílateli, že provede přepravu za
dohodnutých podmínek a za podmínek stanovených tímto řádem, a odesílatel se
zavazuje dopravci, že splní sjednané a přepravním řádem stanovené podmínky a že
zaplatí přepravné. Podstatnými náležitostmi smlouvy o přepravě věci tedy jsou (vedle určení
smluvních stran) označení zásilky, označení místa odeslání, označení místa
určení, závazek dopravce provést přepravu a závazek odesílatele zaplatit za
provedení přepravy úplatu (přepravné); ujednání o výši přepravného obligatorní
náležitostí smlouvy není. Proces vzniku smlouvy o přepravě věci Úmluva CMR neupravuje, v této otázce se
tedy (na základě § 629 obch.
zák.) uplatní především speciální úprava obsažená
v ustanovení § 41 silničního přepravního řádu, podle něhož přepravní smlouva
vzniká mezi odesílatelem a dopravcem a) přijetím objednávky, b) u přepravy
ohlášené dopravnímu středisku podle předpisů o řízení nákladní automobilové
dopravy převzetím transportního průkazu střediska dopravcem, výjimečně přijetím
jiným způsobem vydaného příkazu střediska k provedení přepravy, c) jde-li o
přepravu, kterou není třeba již objednávat (§ 40 odst. 1, písm. b) a c),
započetím přepravy, a d) pokud nevznikla podle bodů a) až c), převzetím zásilky
k přepravě (odstavec 1). Objednávka je přijata, a) dojde-li k ústní nebo
telefonické dohodě dopravce a odesílatele o rozsahu, době, popřípadě i způsobu
provedení požadované přepravy, nebo b) okamžikem, kdy písemné, telegrafické
nebo dálnopisné potvrzení dopravce o jejím přijetí došlo objednateli; žádá-li
odesílatel takové potvrzení, je dopravce povinen vyhovět; c) započetím
objednané přepravy dopravcem, pokud nebyla objednávka přijata podle předchozích
bodů. Skutková zjištění odvolacího soudu umožňují učinit závěr, že žalobkyně si u
žalovaného objednala přepravu zásilky z Orši do Vizovic, že šlo o zpětnou
přepravu té samé zásilky, kterou měl žalovaný na základě smlouvy uzavřené s L. M. přepravit do T., že přeprava byla objednána jako přeprava úplatná a že
žalovaný tuto objednávku přijal a přepravu podle ní provedl. Způsobem upraveným
v silničním přepravním řádu byly tedy sjednány všechny podstatné náležitosti
smlouvy o přepravě věci, smlouva tudíž vznikla (byla uzavřena). Je přitom
skutečně bez významu, jak správně dovodil odvolací soud, že žalobkyně tuto
smlouvu uzavřela pod tlakem okolností (slovy samotné žalobkyně „v časové tísni“
či „pod tlakem situace“), neboť jí v případě prodlení hrozily nepříznivé
důsledky. Zjištěný skutkový stav neopodstatňuje závěr, že žalobkyně učinila
tento právní úkon nesvobodně, že nešlo o projev její vlastní a skutečné vůle -
srov. ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“);
sama žalobkyně ostatně v dovolání argumentuje, že její pracovník Ing. H. pod
tlakem situace souhlasil s tím, že náklady žalovaného na dopravu do závodu
žalobkyně půjdou na její účet. Vůle směřující ke sjednání zpětné přepravy za
úplatu tu tedy byla. Skutečnost, že se tato vůle utvářela pod tlakem
nepříznivých okolností, tedy v tísni, je pak v obchodních závazkových vztazích
právně nevýznamná, tak jak s poukazem na ustanovení § 267 odst. 2 obch. zák. správně dovodil odvolací soud, nehledě na to, že tíseň není podle ustanovení §
49a obč. zák. důvodem neplatnosti právního úkonu, nýbrž zakládá toliko právo
odstoupit od smlouvy, a to ještě za splnění dalšího předpokladu, že smlouva
byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Související námitky, že Ing. H. předpokládal, že náklady žalobkyni vyúčtuje
její smluvní partner B. M. zasilatelství, a že Ing. H. nebyl statutárním
orgánem žalobkyně, který by ji mohl zavazovat, jsou též nedůvodné. Je právně
nevýznamné, co Ing. H.
předpokládal (jaká byla jeho představa, vnitřní stav
jeho mysli), nýbrž to, co jménem žalobkyně projevil. Z ustanovení § 13 odst. 1,
věty druhé, obch. zák. pak vyplývá, že právnická osoba jedná statutárním
orgánem nebo za ni jedná zástupce. Ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. pak
upravuje institut tzv. zákonného zástupce podnikatele; stanoví, že kdo byl při
provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž
při této činnosti obvykle dochází. Není to tedy pouze statutární orgán, kdo je
oprávněn jednat jménem podnikatele – právnické osoby. Zjištěný skutkový stav
opodstatňuje závěr, že Ing. H. jednal s žalovaným jako pracovník žalobkyně,
tedy jako její zákonný zmocněnec ve smyslu shora uvedeném. Překročení mezí
zákonného zmocnění dovolatelka nenamítla, tato otázka tedy není předmětem
dovolacího přezkumu. Neobstojí ani argumentace dovolatelky založená na tvrzení, že to byl sám
žalovaný, kdo zavinil, že náklad nemohl být dopraven na místo určení. Skutková
zjištění odvolacího soudu neumožňují učinit závěr, že žalovaný porušil své
povinnosti dopravce při provádění přepravy z V. do T., nehledě na to, že i
kdyby svým povinnostem nedostál, byla by taková skutečnost bez právního významu
ve vztahu mezi ním a žalobkyní, neboť by takto porušil závazky vůči
podnikatelce L. M., s níž byl ohledně této přepravy ve smluvním vztahu, nikoliv
závazky vůči žalobkyni. Na skutečnosti, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zpětné
přepravě zásilky do V., nemůže nic změnit dodatečně pořízené prohlášení, v němž
žalovaný dne 22. 12. 1999 po provedení přepravy, tedy po splnění smlouvy z jeho
strany (až na vydání zásilky žalobkyni), potvrzuje, že nemá s žalobkyní
uzavřenou smlouvou na tuto přepravu, že nemá právo žádat po ní peníze a že
částka, jejíž zaplacení po žalobkyni požaduje, je mu vyplácena bez právního
důvodu. Toto prohlášení není právním úkonem, tj. projevem vůle směřujícím ke
vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností (srov. § 34 obč. zák.), a na
závazkový právní vztah založený smlouvou o přepravě uzavřenou mezi účastníky
dopad nemělo. Nevyplývá z něho nic jiného než to, že žalovaný požadoval po
žalobkyni zaplacení částky 85.000,- Kč za provedení přepravy zásilky zpět do
V., a aby bylo jeho požadavku na zaplacení vyhověno, prohlásil, vzhledem k
absurditě takového prohlášení evidentně účelově, že požadovanou platbu požaduje
neprávem. V otázce vzniku smlouvy o přepravě mezi žalobkyní a žalovaným je tedy právní
posouzení odvolacího soudu správné. Z posouzení, že přepravu zásilky zpět do Vizovic provedl žalovaný na základě
smlouvy uzavřené s žalobkyní, vyplývá závěr o nedůvodnosti dovolací námitky, že
odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že L. M. zaplatila žalovanému zálohu
na přepravu ve výši 150.000,- Kč. Případné přijetí zálohy žalovaným v právním
vztahu mezi ním a L. M. je bez významu pro posouzení jeho nároků vůči žalobkyni
v jiném závazkovém vztahu. Zbývá posoudit dovolací námitku zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, že
došlo k dohodě o výši úplaty za přepravu zásilky z O.
do V.; je namítáno, že
tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Tato dovolací námitka, jejímž
prostřednictvím je uplatněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., je důvodná. Právní závěr o tom, že mezi účastníky došlo k dohodě o výši přepravného,
založil odvolací soud na zjištění, že žalobkyně se obrátila se na žalovaného s
požadavkem o navrácení přepravovaného zboží zpět do V. a za tuto dopravu mu
přislíbila zaplatit částku 85.000,- Kč, tedy tu částku, kterou mu posléze
vyplatila. Z odůvodnění jeho rozhodnutí však nevyplývá, z jakých důkazů učinil
zjištění o slibu žalobkyně zaplatit uvedenou částku (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), event. že vzal v tomto směru za svá shodná tvrzení účastníků (srov. § 120
odst. 4 o. s. ř.). Tato skutečnost by mohla vést též k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, v posuzované věci
však podklad pro dovolatelkou kritizované skutkové zjištění nelze zjistit ani z
obsahu spisu. Ze žádného z provedených důkazů takový poznatek nevyplývá a
žalovaný takovou skutečnost ani netvrdil; tvrdil toliko, že měl příslib o
úhradě jím vynaložených nákladů, na jehož základě pak došlo k zaplacení částky
85.000,- Kč (srov. jeho přednes při jednání soudu prvního stupně dne 12. 3. 2003). Podle tvrzení žalobkyně jí žalovaný náklady přepravy vyčíslil částkou
85.000,- Kč po příjezdu kamionu do jejího závodu (srov. zejména její podání ze
dne 20. 6. 2005 na č. l. 82 spisu). Faktura jíž žalovaný podle svého tvrzení
úplatu za přepravu ve výši 85.000,- Kč vyúčtoval, je datována dnem 22. 12. 1999, tedy až dnem předání zásilky žalobkyni. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části (v otázce výše uplatněného
nároku) oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je toto
rozhodnutí nesprávné a Nejvyšší soud je proto bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení před
soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu