23 Cdo 657/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové, ve věci
žalobkyně Erste Leasing, a.s. se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 264/18, PSČ
669 02, IČO 16325460, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem, se sídlem
ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, PSČ 669 02, proti žalované PDI a.s., se sídlem v
Praze 1, Národní 39, IČO 25758292, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaškim,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, o návrhu na
zrušení rozhodčího nálezu, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
31 Cm 102/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 3. září 2013, č. j. 2 Cmo 231/2013-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
pod sp. zn. 799/09/Vav (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem II). Jeho předchozí rozsudek ze dne 12. ledna 2010, č. j. 31
Cm 102/2009-98, ve znění opravného usnesení ze dne 10. března 2010, č. j. 31 Cm
102/2009-107, byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června
2010, č. j. 2 Cmo 122/2010-131. Na základě dovolání proti tomuto rozsudku
rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 32 Cdo
4968/2010-174, o zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobkyni nebyla
poskytnuta v rozhodčím řízení plná příležitost k uplatnění jejích procesních
práv, jestliže se žalobkyně dozvěděla až z rozhodčího nálezu, že jejímu návrhu
na provedení důkazu znaleckým posudkem rozhodce nevyhoví. Soud v novém řízení ve věci vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalovaná
podala návrh na zahájení rozhodčího řízení na zaplacení částky 516 776 Kč proti
žalobkyni. Žalobkyně se k návrhu vyjádřila, ve vyjádření mimo jiné navrhla
důkaz znaleckým posudkem ohledně zjištění případných vad stroje. Rozhodce
zaslal toto vyjádření k žalobě žalované s tím, že pokud uzná za vhodné, může se
k tomu vyjádřit. Žalovaná zaslala repliku k vyjádření žalobkyně v tomto sporu,
která neobsahovala žádné nové skutečnosti ani návrhy na provedení nových či
dalších důkazů. Toto podání nebylo dále doručeno žalované. Soud prvního stupně se odmítl zabývat zkoumáním naplnění důvodu pro zrušení
rozhodčího nálezu uvedeného v § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení (dále
jako „ZRŘ“) (rozhodčí nález je možné zrušit, pokud jsou dány důvody, pro které
je možné v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení), jelikož žalobkyně
uplatnila tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu po lhůtě uvedené v § 32
odst. 1 ZRŘ. Soud prvního stupně se dále zabýval naplněním důvodu pro zrušení rozhodčího
nálezu pod § 31 písm. e) ZRŘ, tj. zda účastníkům rozhodčího řízení byla dána
možnost věc v rozhodčím řízení projednat. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že možnost projednat věc před rozhodcem zahrnuje nejen požadavek, aby
stranám byla poskytnuta možnost navrhnout důkazy k prokázání jejich tvrzení,
nýbrž i příležitost tyto důkazy provést. Na tomto závěru nemění nic ani
skutečnost, že se žalobce dohodou dobrovolně zbavil možnosti být v rámci
jednání případně upozorněn na to, že by měl žalobce, pokud ho navrhne, přeložit
znalecký posudek. V daném případě se strany dohodly, že rozhodčí nález nebude obsahovat
odůvodnění. Rozhodce přesto rozhodčí nález odůvodnil. Rozhodce se zabýval všemi
navrženými důkazy stranou žalující v tomto sporu. V odůvodnění nálezu uvedl,
které z nich provedl, a zdůvodnil, proč ten který důkaz neprovedl. Ohledně
navrhovaného znaleckého posudku uvedl, že ten měla žalobkyně možnost předložit. Žalobkyně se ovšem až z odvodnění rozhodčího nálezu dozvěděla, že si měla tento
znalecký posudek obstarat sama a v rozhodčím řízení jej přeložit.
Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že tento procesní postup rozhodce, jímž byla žalobkyně
jako strana rozhodčího řízení zaskočena a z hlediska materiálního byla zbavena
možnosti předložit důkaz k prokázání svých tvrzení, neodpovídá požadavku
stanovenému v § 18 ZRŘ. Rozhodce měl v tomto případě dát žalobkyni jasně
najevo, že návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem nevyhoví, jelikož si
má tento posudek obstarat sama žalobkyně a v rozhodčím řízení jej předložit. Žalobkyně by poté mohla na toto stanovisko rozhodce patřičně procesně reagovat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí nález nebyl vydán po řádně
provedeném rozhodčím řízení, protože žalobkyni nebyla dána možnost věc před
rozhodci projednat, a rozhodčí nález zrušil. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2013, č. j. 2
Cmo 231/2013-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která
považoval za úplná a správná. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením
soudu prvního stupně. V případě, že se rozhodce rozhodl, že návrhu na provedení
důkazu znaleckým posudkem nevyhoví a nehodlá nařídit ústní jednání, měl
vyrozumět žalobkyni o tomto postupu, aby mohla na před skončením věci na postup
rozhodce reagovat. Postupem rozhodce bylo porušeno rovné postavení stran sporu
a žalobkyni nebyla dána plná příležitost k uplatnění práv v rozhodčím řízení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Dovolatelka namítá, že
napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České republiky. Rozhodnutí navíc obsahuje
závěry, které by měl Nejvyšší soud v souladu se svojí stabilní judikaturou
posoudit rozdílně. Dovolatelka má za to, že v posuzovaném případě postupoval rozhodce v souladu s
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. června, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007. Rozhodce dal oběma stranám vyváženě lhůtu k přeložení důkazů. To, že neprovedl
důkaz navržený jednou ze stran, adekvátně zdůvodnil ve svém rozhodnutí. Dále
dovolatelka argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4386/2011,
v němž soud zrušil rozhodčí nález, protože rozhodčí soud nenařídil doplnění
znaleckého posudku a s tímto důkazním návrhem se nijak nevypořádal (neuvedl,
proč jej neprovedl). V řešeném sporu ale rozhodce neprovedení důkazu v
rozhodčím nálezu řádně odůvodnil. Rozhodce ve výzvě stranám ze dne 26. ledna 2009 žádal, aby se strany ve lhůtě
15 dní k projednávané věci písemně vyjádřily a k vyjádření připojily listinné
důkazy, popřípadě označily důkazy k prokázání svých tvrzení. Strany tak dle
výzvy měly nikoli pouze označovat listinné důkazy, které chtějí přeložit, ale
tyto konkrétně přeložit.
Dovoláním napadený rozsudek ve svém odůvodnění doporučuje postup, kterým by
byla bezdůvodně zvýhodněna jedna ze stran tím, že by jí byla dána dodatečná
lhůta k předložení důkazů a byly by tím zároveň porušeny specifické zásady
rozhodčího řízení, jako je rychlost, menší formálnost a větší jednoduchost
procesních pravidel. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí chybně posoudil
právní otázku charakteru navrženého znaleckého posudku pro rozhodčí řízení. Ten
byl pouze podpůrný a i jeho nevypracování de facto vedlo k prokázání
skutečnosti, že společnost S MORAVA leasing nedostála povinnostem dle
leasingové smlouvy. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek
odvolacího soudu tak, že se žaloba na zrušení rozhodčího nálezu zamítá, resp. aby rozhodl o zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. ledna 2013, po zjištění, že dovolání
bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), o dovolání rozhodl podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Při posuzování podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
není přípustné. Odvolací soud byl v řízení vázán závazným právním názorem,
který Nejvyšší soud vyslovil v této věci v rozsudku ze dne 18. prosince 2012,
sp. zn. 32 Cdo 4968/2010. V něm dovodil, že procesní postup rozhodce v daném
případě, jímž byla strana rozhodčího řízení zaskočena a z hlediska materiálního
zbavena příležitosti předložit důkaz k prokázání svých tvrzení, požadavku
zakotvenému v kogentním ustanovení § 18 zákona o rozhodčím řízení rozhodně
neodpovídá. Součástí možnosti projednat věc před rozhodcem je nejen to, aby
stranám byla poskytnuta možnost navrhnout důkazy k prokázání jejich tvrzení,
ale tyto důkazy i provést, pokud nejsou pro dané řízení zcela zjevně
nepodstatné. Tuto příležitost rozhodce žalobkyni v řízení neposkytl. I když se
rozhodce k neprovedení důkazu v odůvodnění rozhodčího nálezu vyjádřil, nelze
dovodit, že by postup rozhodce v řízení byl v souladu s rozhodnutím Nejvyššího
soudu ze dne 11. června, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, jak se domnívá dovolatelka.
Nejvyšší soud nemá důvod se od názoru, který vyjádřil v předchozím zrušujícím
rozhodnutí, odchylovat. Odvolací soud rozhodl v novém řízení ve věci souladu s
tímto závazným právním názorem. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
tudíž není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované
podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Kateřina
H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu